Poetické setkání

Úvodní stránka » Aktivity » Poetické setkání

Opět Vás zdravím za všechny Obzoráky. Tentokrát však ne jako dovolenkový zpravodaj. Dnes Vás chci informovat o kulturním podvečeru, který se odehrál 2. prosince 2016 v Krajské vědecké knihovně v Liberci.

Svůj nápad uspořádat tuto kulturní akci mi před časem sdělila paní Svatava Zenklová. Nedávno se jí totiž dostaly do rukou mé lyrické básně, které jsem psal v průběhu uplynulých šestadvaceti let. Je v nich tedy „zašifrována“ všechna má touha po svobodném sebevyjádření, po splnění snů a naplněném citovém životě.

Paní Zenklová má přehled o kultuře a literatuře, a snad právě proto si dala tu práci přesvědčit mě, že by bylo vhodné přednášet mé básně veřejně. Snad jako malý důkaz o kvalitě mých veršů poznamenám, že paní Svatava má velice ráda dílo Williama Shakespeara, a plynně ovládá jeho rodný jazyk. Tím se samozřejmě naprosto nechci srovnávat s tímto velikánem světového dramatu. To bych si nedovolil.

Přesto se přiznám, že jsem se velice styděl, když jsem si představil, že mé básně budou veřejně prezentovány, a tak mne přesvědčil vlastně až fakt, že má tvorba bude významově spojena s akcí liberecké Unitarie. Již dříve jsem věděl, že toto náboženské společenství spoluzakládali členové rodiny T. G. Masaryka. A bylo rozhodnuto. Zvláště, když se mnou komunikovala sama reverendka této církve ThDr. Karolína Sofia Pavla. Nevím, jak vy, ale já osobně jsem do té doby s žádnou reverendkou osobně nekomunikoval, a tento titul jsem slyšel jenom ve slavném filmu o Angelice. Ovšem teď jsem si připadal být ovlivněn nějakou nadpřirozenou mocí, kterou jsem se neodvážil ani v náznaku pojmenovat. Cítil jsem se být nejoslovenějším z oslovených, a byl jsem velice potěšen tím, že mé původně výhradně soukromé snění napomůže dobré věci, což vysvětlím dále v textu. Dohodli jsme se totiž na tom, že básně budou přednášet paní reverendka s paní Zenklovou, a hudební doprovod si vezme na starost písničkářka KAYA, o které jsem se dozvěděl z letáku, že je nesmírně krásná, ale nic víc. Ptáte se, proč, že z letáku?

Jako každá akce, která si klade za cíl nebýt samoúčelnou, kladla si i tato akce jeden vysoce humánní cíl, a sice podpořit z eventuálního výtěžku matky s dětmi z libereckého Domova sv. Anny a sv. Moniky. A právě z toho důvodu byly vytištěny informační letáky.

Možná mi to nebudete věřit, ale báli jsme se, že nikdo nepřijde. Proto jsem sezval všechny členy rodiny, kteří jsou v dosahu, a mnoho známých. Přijeli všichni, takže jsem si připadal jako pan Hujer ze známého filmu Marečku, podejte mi pero, a byl jsem na sebe patřičně hrdý. Všichni mi blahopřáli k takovému úspěchu, a vlastně mi nepřímo děkovali, že jsem uspořádal tenhle malý - velký rodinný sraz.

Skalní fanoušky OBZORu nesporně potěší fakt, že se přišli podívat i matka Vosa, a otec Vosa. Učinili tak i přesto, že v té době měla jejich vnučka Kristýnka koncert na liberecké radnici. Na tomto místě je nutno poznamenat, že Kristýnka má absolutní hudební sluch a hraje na housle. Touto cestou se jí hluboce omlouvám za to, že jsem ji připravil o „živý“ potlesk milujících prarodičů.

Ještě víc však přišlo těch lidí, které jsem neznal. Za to oni znali Kayu, a věděli, že nejen dobře vypadá, ale i skvěle interpretuje báječné vlastní texty, z nichž vyzařuje láska přesahující lásku lidskou, touha po poznání pravé radosti z vědomí boží přítomnosti, ale i zkušenosti z každodenního života, který formovala i bolest ze zklamání, a zároveň odhodlání překonávat každodenní překážky s vědomím, že nad každým z nás bdí nejméně jeden anděl. Stydím se, avšak neodhadnu, kolik oktáv má slečna kytaristka v hrdle, neb trpím hudební hluchotou, ale zpívá skutečně nádherně, a tak vysoko, že některé známé české pop zpěvačky by na ty výšky potřebovali „trojdílný žebřík“. Možná jsem až příliš nadšeným čerstvým fanouškem českého folku, ale kdo Kayu zná, ten se mi určitě nediví.

Málem bych zapomněl na pana basistu, tedy hráče na basu, který nadšeně doprovázel virtuózní hru perfekcionistické umělkyně, a chyby, které snad tu a tam udělal, tedy když mu náhodou chyběly noty, jsme všichni rádi přeslechli, poněvadž jeho nadšení pro to, co dělá, bylo tak očividné a snadno přenosné, že jsme mu fandili tak nějak automaticky, a toužili jsme, aby ta hudba, která se v tu chvíli stala hudbou našeho života, nepřestávala plynout.

Co říci dále. I paní reverendka je nesmírně krásná žena, ačkoli krása není hodnotou, kterou ona sama vnímá jako primární. Vyzařuje z ní vyrovnané vědomí zkušenosti se silami, které mnohonásobně přesahují nicotné síly lidské, a schopnost přemoci pocity nepřízně osudu nejen pozitivním myšlením, ale i sebevědomím vystupováním přinášejícím těm, s nimiž hovoří, pocit klidu, jistoty a porozumění.

Takže jsem oběma dámám naprosto klidně svěřil své básnické fantazie, a nechal se znovu bavit a překvapovat svými myšlenkami obohacenými o citlivý umělecký přednes, kterým mne obě dámy nejprve velice překvapili, ale když jsem se doslechl, že paní reverendka vystudovala mimo jiné i herectví, bylo mi rázem vše mile zřejmé, a jen jsem se kochal.

Po každé básni zazněl libý tón jakési orientální zvonkohry, kterou jsem dosud nikdy neviděl, a pokud jsem ji někde slyšel, tak to nemám ukotveno ve svém vědomí.

Ještě před první básní jsme zapálili adventní svíčku. Po třech básních týkajících se adventu, takto jediných mých básních tohoto druhu, a několika úvodních ukázkách naivní milostné lyriky a rádoby filozofických veršovaných úvahách následovaly úvodní andělské písně šibalsky pomrkávající krásky. Ačkoli šibalsky pomrkávala převážně na kolegu s basou, aby mu dodala ještě více odvahy k radosti z hudby, tak i my posluchači, jsme jí naprosto věřili i to, že všude je spousta andělů, o čemž tedy například já běžně přesvědčen nejsem.

Samozřejmě jsme si rádi poslechli několik zhudebněných koled, a to jak v češtině, tak v polštině.

Nesmíte se na mne zlobit, že zde významově nijak nevyzvedávám své texty, ačkoli si myslím, že lyrika, tedy v případě mého autorství značně neumělá, může být, a často také je, tím, co v člověku probouzí třeba dávno zapomenutou, nebo v důsledku zklamání opovrhovanou citovost, a co člověku pomáhá žít třeba jen touhou po lásce.

Svou roli zde pochopitelně hraje i skromnost, se kterou se snažím k sebeprezentaci přistupovat, nebo chcete-li jistý stud.

Pokud budete mít zájem o mé básně, ozvěte se nám, rád vám vyhovím.

Onu citovost také, daleko lépe, než ty mé, vyjadřují texty Kayi.

Po úvodním hudebním setu zaznělo něco z mých básnických pokusů o vyjádření filozofických myšlenek, ale tento přechod od písní k poezii mne opět utvrdil v pocitu vlastní naivity a nepropracovanosti básnických textů. I když před dvaceti lety jsem tomu věřil, a i dnes vnímám, jak je důležité, aby člověk něčemu věřil.

Také proto jsem společně s ostatními netrpělivě očekával další díl hudební seance, v němž se ukázalo, že autorka má bohaté, a ne pouze pozitivní životní zkušenosti. O to cennější je její interpretační výpověď v rámci níž vše vnímá prizmatem předurčení a vlivu zvěrokruhu. Dokonce se v jednom textu přiznává, že má „rohy“, což je jednak absolutní kontrapunkt k její „andělské“ tváři, a jednak se k takovému přiznání odvažují pouze čerti v pohádkách. Ten, kdo skutečně „rohy“ má, to, řekl bych, nikdy veřejně nepřizná.

Jako zásadní vnímám její touhu milovat a být milována bez „vlastnických“ pocitů a s převahou snění.

Totéž je většinově obsahem mých básní, avšak úroveň mé tvorby je, jak již naznačeno, nesrovnatelně nižší. Přesto, tedy kromě některých dalších mých krkolomných veršovaných náhledů na různá témata, jejichž přednes je velmi složitý, zazněly i humorné básně, nad kterými by se ovšem přísný kritik jen shovívavě pousmál. Kdysi jsem psal například verše o chovu králíků, nebo o nepřizpůsobivosti tučňáků z hlediska potřeb evropského pracovního trhu. I s tímto pokleslým žánrem se však obě přednášející dámy vyrovnaly naprosto bravurně, a smích, který mé někdejší myšlenky vyvolaly v řadách publika, mne, přiznám se, potěšil.

Podotýkám, že mé básnictví nikdy nemělo vyšší umělecké ambice, a, stydíce se často až nezdravě, jsem nikdy nepočítal s tím, že by „mě“ někdy někdo někomu přednášel. Zvláště ne v souvislosti s podporou konkrétního charitativního projektu. Kdybych to byl býval věděl, ……………. byl bych se snažil brát ohled na budoucí interprety.

Poslední slovo, myslím zcela po právu, měla Kaya a její „band“. Tedy kromě toho, že všichni účinkující a autoři obdrželi květiny, poděkování a pochvaly ode všech, kteří se chtěli vyjádřit. Vnímal jsem radost a přejícnost, čímž jsem velice potěšen, a děkuji za tento silný prožitek.

Nejvíce mě však překvapilo, když mi Kaya skromně a tiše věnovala své CD, a umožnila mi, abych i já jí poděkoval, což jsem si velice přál, a nevěděl jsem, jak to zařídit. Pokora a takt mi nedovolovaly jednat nepatřičně. Ten autorský počin nese název Ze všech já. Nebudu zastírat svou radost z toho, že díky tomuto milému daru mám možnost poznat všechny stránky, tedy všechny nastíněné stránky, jedné velice příjemné osobnosti.