Úvodní stránka » Aktivity » Nymbursko 2017
Nymbursko 2017
Opět stojím….., tedy vlastně sedím, před úkolem něco napsat a neopakovat se. Konkrétně budu opět psát o naší dovolené. Ještě, že jsme i letos byli jinde, než posledně, předposledně, a dokonce jinde, než předpředposledně, protože díky tomu mám alespoň dílčí jistotu, že se nebudu opakovat. Ovšem vás, milí čtenáři, musím upozornit, že stejně jako posledně, předposledně, ba dokonce podobně, jako předpředposledně nemáte jistotu, že se nebudete nad těmito řádky nudit.
Tak, doufám, že jsem dostatečně důrazně odradil své kritiky, a my ostatní se na to můžeme vrhnout. (Jen doufám, že jste neodešli všichni. A pakliže ano, je dobře, že to nevím. Této eventuality se obávám zejména ze zdravotních důvodů. Ona totiž mrtvice se o nečteného autora pokusí natotata, a nikdy nevíte, jak ten souboj dopadne.)Úvodní formality tedy máme za sebou, a můžeme se do toho zakousnout. Když dostanu nějaký ten autorský nápad - a bohužel se to, nevím proč, stává stále řidčeji - používám diktafon, aby mi náhodou ten rošťák neupláchl. Inu, nedivte se. Nejsem Einstein (Albert) a tak nemám rozvinutelných nápadů nazbyt. Stalo se tedy, že jsem chtěl začít vyprávět tenhle příběh, nadšeně a odhodlaně jsem spustil nahrávání, a událo se něco, co by se dalo popsat asi nějak takhle.:
„Chtěl jsem se rozeběhnout jako Pavel Maslák, tedy chce to trochu víc fantazie, představit si spastika, který ze stoje upadne přímo na drž…. se zpátky, autore, pokud ho asistent nebude jistit dost pevně, na místě českého běžeckého rekordmana, ale snad to zvládnete… Tak tedy, chtěl jsem se rozeběhnout, abych napsal další bezvýznamné veledílo, a štěká mi do toho pes. Přísahám, že začal štěkat právě ve chvíli, kdy jsem zapnul nahrávání. Předtím bylo úplné ticho. Ne, nemusíte mi věřit. Budu to chápat, protože v té naší, ještě stále krásné, kotlině se přísahalo a přísahá na všechno možné, a výsledky vidíme sami. Z neurvalého chování toho zatrachtilého psa je jednoznačně patrno, že ne každý začátek je správně načasován, a to nejen z hlediska formy autora, rozumějte formy pro velká sdělení, ale, jak patrno, i s hlediska přírodních a jiných podmínek. Zkrátka, když si Pán Bůh umane, že si nic kloudného nenadiktujete, pošle vám do cesty jakéhosi ratlíka, kterého ani nevidíte, a přikáže mu, aby štěkal až do ochraptění, jste zkrátka coby autor namydlený, a vaše myšlenky, které se původně zdály být tak velké, zůstanou nevyřčeny, a protože stárnete a blbnete, tak i úspěšně zapomenuty. Podobnými způsoby bývá člověku shůry naznačeno, že by se měl soustředit spíše na častější malá sdělení, a nepřikládat jim takovou váhu. Dneska je vůbec in jen to, co je odlehčeno, odtučněno, zkrátka to, co nezatěžuje, neúkoluje, nepodmiňuje…. , jedním slovem neotravuje. Proto jsou tak málo populární například pedagogové, neboť právě oni vyžadují od svých svěřenců prezentaci znalostí a schopností. Dokonce i naši zákonodárci, kteří už jsou vzdělaní, a nemusí se tedy děsit špatných známek, se nemohou dohodnout, jak podpořit českou vzdělanost tak, aby neutrpěl státní rozpočet. A přitom by mělo být řečeno primárně to, že trpí především učitelé. Ne snad hlady, tedy prozatím ne. Trpí však tupostí většiny žáků, a jejich nechutí pochopit nutnost vzdělání pro udržení celkové životní úrovně.Saprlot, zase jsem mimo téma.
Tak kde jsme to byli? Člověk by měl spíše prezentovat malá témata a sdělovat je častěji. Budeme-li se totiž dlouho nadechovat k tomu, abychom se krátce vyslovili k velkému tématu, může se nám lehce stát, že se vůbec nenadechneme, protože času je proklatě málo (jak se píše ve sci-fi).
Nicméně ten štěkot toho pejska, který mimochodem nemohl být velký, poněvadž jeho hlásek byl fistulózní, a k mé nelibosti se kadence jeho štěkotu neustále zvyšovala, a ani náznakem to nevypadalo, že by v nejbližší době hodlal ochraptět. Pak mi v jednom okamžiku náhle došla trpělivost, sbalil jsem své nahrávací studio, a odtáhl jsem pryč jako zpráskaný pes.
Tahle příhoda, a neustále narůstající množství psů v mém okolí, mne přivedlo k jedné úvaze.Nebudeme se doufám přít o tom, že každý psychoterapeut vám řekne, že pokud máte psychický problém, tak jediný, kdo vás z toho, tedy mimo léky, může vytáhnout, je vám blízký tvor.
A žádnému jinému člověku ten doktor nemůže přikázat, aby se vám věnoval patřičným způsobem. Proto vám doporučí, abyste si pořídili psa. A z toho důvodu je zřejmě všude tolik psů, a všeho, co s nimi souvisí. (A bohužel to po nich málokdo uklízí.) Takže psi jsou vlastně povýšeni na odborníky na psychiku člověka.Apropos, dokážete si představit situaci, kdy přijdete do ordinace svého psychoterapeuta, a tam sedí místo člověka pes. Tedy ne místo lékaře, nýbrž v roli lékaře. Zajímavá představa, že?Zkuste si tedy jen představit, že vejdete, nebo vjedete do ordinace, a tam, tedy v roli lékaře sedí pes. Kvůli důvěře bych volil nějaké větší plemeno, třeba bernardýna.
Se záchranářskou činností mají ostatně předchůdci tohoto plemene zkušenosti už od sedmnáctého století. Tehdy založili mniši v průsmyku Velkého Svatého Bernarda hospic pro tehdejší poutníky. Ten se nacházel v údolí mezi největšími alpskými štíty, tj. Mont Blankem (4809 m. n. m) a Monte Rosou (4634 m. n. m.). Konkrétně prý byl ve výšce 2469 m. Od poloviny 17. století zde byli chováni velcí horští psi na hlídání a ochranu. Tolik tedy na okraj.Na někoho by naopak lépe působilo menší plemeno. Často vídávám např. Bišonky.A pokud si někdo myslí, že porovnáním se psy je lékařský stav dehonestován, pak mu připomínám, že právě ochrana zdraví pacienta, a monitorování, tedy hlídání jeho zdravotního stavu, je jedním ze základních úkolů lékaře.Možná tak není daleko doba, kdy se psychoterapie a příbuzné obory budou psát s měkkým i po s.
Ne, prosím vás, abyste si to čirou náhodou špatně nevysvětlili. Já zde rozhodně nemám v úmyslu degradovat vážené lékařské povolání, ba co více, poslání, a glorifikovat psy. Můj záměr je zcela opačný. I když teď riskuji, že mě budou mít v neúctě majitelé psů, což jsem rozhodně také nechtěl. Ono s psaním je to, jak vidno, jako u soudu. Všechno, co napíšete, může být použito proti vám.
Notabene mám stále častěji pocit, že bych potřeboval asistenčního psa. Ale když si tak promítám svou dosavadní zkušenost se psy obecně, nabývám dojmu, že by mne ten pes spíš pokousal, než aby mi asistoval. Ovšem to bude nejspíš předsudek.Psi jsou samozřejmě pro člověka důležití i z hlediska ochrany majetku, což se již mnohokrát prokázalo.
Z Ameriky je z poslední doby znám případ, kdy Německý ovčák Oden byl důvěřivými majiteli ponechán sám v domě, kde není alarm s tím, že pes dům spolehlivě ohlídá. O tom však nevěděli dva zloději, kteří beze strachu přišli do domu krást. Po příjezdu policie bylo konstatováno, že majitelům se vůbec nic neztratilo. Jenom asi museli vymalovat, protože Oden zloděje mnohočetně pokousal, a jejich krev byla snad na všech zdech a dveřích v domě.Tak vidíte, za co všechno může takový malý, štěkající pes, a kam až jsme se díky němu tematicky dostali. No nic, pojďme dál.Dalším neméně specifickým typem chovatelů jsou chovatelé prasat, zvaní prasomilové, kteří si chovají prasata jako domácí mazlíčky. Tohle téma si ale necháme na příště, protože to bychom se skutečně nikam nedostali.
Když už jsem přemýšlel, jak psát podle současného, neustále se měnícího, vkusu, hledal jsem pro sebe v tomto smyslu vzor. Mám dojem, že jsem ho našel v herečce Marii Doležalové, kterou jsem možná neměl jmenovat, ale teď už je to jedno. Prostě z ní mám pocit, že si píše, jak chce, a ono to nějak vychází. Tedy aniž by měla nějaké literární vzdělání, o kterém bych věděl. Navíc má zjevně nadání, a nebojí se být do určité míry otevřená. Ovšem pravda je taková, že kdybych se jí chtěl podobat, tedy jaksi z hlediska stylu, nikoli z hlediska vizáže - to by ostatně nikomu neprospělo - a být podobně otevřený, jako je ona, tak že už by mi leckde neotevřeli ani dveře, natožpak, jak se říká, srdce. A já jednoduše potřebuji, aby mi ty dveře někdo otevřel. Proto to s tou otevřeností nemohu nějak zvlášť přehánět.
Tak co ještě napsat originálního na úvod.? Ačkoli od narození - tedy spíš od útlého věku - vnímám originální kulturní projekty, mezi které řadím i Originální Pražský Synkopický Orchestr, nemyslím si, že bych právě v originalitě nějak vynikal. Člověk prostě buď něco umí, anebo neumí. Ovšem pan Ondřej Havelka, který mimochodem zpívat rozhodně umí, mi daleko víc vyhovoval jako herec, než jako zpěvák, a vůdčí osobnost zmíněného hudebního uskupení. Jako zpěvák se totiž projevuje pouze v rámci interpretace textu, kdežto jako herec a „malý“ televizní kabaretiér výrazně formoval mé dětství. - Příští můj příspěvek se bude jmenovat Dětství v hajzlu…, nebo tak nějak. – Z tohoto pohledu je pro něj role zpěváka jistě jakousi úlevou a cestou pryč od úmorné práce pro barrandovské režiséry. Zkrátka a dobře, jeho kulturní originalita a svobodomyslnost mi také velmi imponuje.Ale jak teď smysluplně dál?
Tentokrát jsme se 23. července vydali k autobusové zastávce až v deset hodin dopoledne. Odtud jsme se po kratším čekání vydali do Svijan, tedy poněkud blíže k Českému Ráji. Ostatně řekněme si upřímně, kterému Čechovi nekonvenují rajské pocity. A proto ten náš výlet do Českého Ráje. Tedy proto ta první zastávka. Do Svijan jsme nejeli kvůli pivovaru, v jehož restauraci jsme, abych „přiznal barvu“, byli na obědě, ale kvůli muzeu. Muzeum je v prvním patře svijanského zámku, kde byl v poslední době vybudován výtah. Ten nás ale nejprve nechtěl vůbec poslouchat, ale nakonec se rozjel tak, jak jsme potřebovali.
Úhrnem lze říci, že zdejší velice ochotný personál se díky našemu hendikepu dokonale seznámil s obsluhou výtahu, takže naše neschopnost, tedy neschopnost chodit, byla výjimečně zase jednou k něčemu dobrá. Paní průvodkyně, která toho plechového tvrdohlavce přemlouvala, byla zaměstnankyní muzea teprve druhý den, takže jsme jí vlastně poskytli bezplatný šokový rychlokurz, za což se jí tímto dodatečně hluboce omlouváme.
Než se výtah rozjel, udělali jsme si jednak představu o vývoji lázeňství v českých zemích - viděli jsme káď, ve které se panstvo dopouštělo tělesné očisty - a ve vedlejší místnosti nás zaskočil soubor prvotních protipožárních opatření. Tento prostor ovšem nebyl bezbariérový, respektive byl o půl patra níž, než my, a vedl tam velice srázný násep, takže bychom museli mít sáňky, abychom se o vývoji technik hašení mohli informovat tak říkajíc na vlastní kukadla.
Po té se s námi slečna průvodkyně přesunula do prvního patra, kde nám téměř každému vozíčkáři osobně poskytla výklad. Téměř každému osobně proto, aby se nezdržovalo, poněvadž kdyby měla čekat s výkladem až na posledního vozíčkáře, bývali jsme mohli ve Svijanech přespat. To by asi nebyl problém, protože, jak již naznačeno, ve druhém a třetím patře jsou hotelové pokoje - věřím, že bezbariérové - ale znáte to, jakmile přespíte na zámku, začnou se tvořit legendy. Kromě toho byl důvod několikerého výkladu ten, že zdejší komnaty jsou prostorově úsporné, takže kde jeden vozíčkář s prohlídkou skončil, tam druhý začal……Ale předchozí majitelé se sem vešli i v „obrněném“ stavu, a to je hlavní.
Hlavně jsme tam, jak asi tušíte, byli proto, abychom se něco dozvěděli. Takže se teď společně pojďme zanořit do historie Českého Ráje. (To mohou beze strachu udělat i neplavci.)Když jsem „byl vyzdvihnut“ do toho prvního patra, přímo na mne dýchla ta věkovitost onoho prostoru i s tím, že jsem seznal, že každá z místností, tedy komnat, zdejší expozice je oddělena poměrně vysokým prahem. Copak v minulých dobách, to se prahy překračovaly jedna radost. Tenkrát se celkem běžně překračovaly nejen prahy, ale i hořící trosky, nemluvě o hromadách mrtvol, a dnes obyčejný práh může být problémem. Nicméně všechno jsme zvládli, a dozvěděli jsme se všechno, co jsme se dozvědět mohli.
Slečna průvodkyně, která by se bez většího úsilí mohla živit jako modelka, a o níž jsem se z kuloárů dozvěděl, že snad má nějaký bližší vztah s panem ředitelem zámku…… Prý snad je to jeho vnučka……. (Drby, to bylo vždycky moje.) Ehm, takže dozvěděli jsme se od ní mnohem víc, než bychom se běžně dozvěděli z internetu, nebo z encyklopedie. Mimochodem, o svijanském zámku toho na internetu skutečně moc není. Stěžejní jsou, jak se dovíme, místní archeologické nálezy. Ale neděste se, zdejší zámek skutečně má svou historii, a my se jí společně pokusíme přijít na kloub.(Ještě krátká vsuvka. Modeling je velice náročná práce, což vám potvrdí všechny modelky, a nestačí tedy jen chtít být krásnou. Kromě toho každý, a v tomto případě každá, nemá žaludek na všechny ty anorexie, bulimie, a vůbec na mnoho záležitostí, které s modelingem nedílně souvisejí.)
Buďme tedy rádi, že slečna průvodkyně dělá to, co dělá, že neodmítla můj diktafon, čímž mi velice pomohla, a vůbec, že věci jsou tak, jak jsou.
Původní ves Svijany patřila k cisterciáckému klášteru v Mnichově Hradišti. Zámek byl postaven před rokem 1565 jako renesanční tvrz panem Jaroslavem z Vartenberka, o němž se sluší napsat, že byl v té době majitelem Svijan. Po jeho smrti (1602) se majitelem zdejšího panství stal Jáchym Ondřej Šlik (1569 1621). - Apropos, tyhle popravy, to je nepěkná věc. Jsem rád, že se od toho oficiálně upustilo. Ale prosím vás, můžete mi říct jednu věc.? Proč někdo jede studovat do Německa, konkrétně do Jeny, stane se rektorem místní univerzity a vychovatelem svých budoucích protivníků, jmenovitě budoucího saského kurfiřta Jana Jiřího I. Saského, pak se stane maršálem, a nakonec nejvyšším českým královským sudím, aby ho nakonec podřízli jako husu, tedy chtěl jsem říci, aby ho nakonec ztrestali stětím hlavy? Pochopíte to? Leda by snad někomu dosti vadilo, že se Jáchym Ondřej Šlik účastnil té nešťastné pražské defenestrace. A dokonce ji prý inicioval. Ba to hlavní bych zapomněl, byl to PROTESTANT. Ono protestování, a tím méně výrazné protestování, se v českých zemích nikdy dlouhodobě nevyplácelo. Ale aby si snad, nedej Bože, někdo nemyslel, že se pokouším něco naznačit, věnujme se dalším historickým faktům. - Po Šlikově smrti zde hospodařili Valdštejnové, a to až do roku 1814. Za nich byla zdejší tvrz přebudována na zámek. Od roku 1820 vlastnili Svijany Rohanové, a Svijany tedy patřily k Sychrovu, jakožto ke svému hlavnímu sídlu.
Pokud jde o první prohlídkovou místnost, kterou jsme na svijanském zámku navštívili, byla to kuchyně. Původně tedy černá, dnes částečně čistě vybílená kuchyně se vzácnými manýristickými stropními ornamenty z poloviny 17. stol. v původních barvách. I když původně musela tahle místnost působit snad až pekelným dojmem, protože v ní je ještě původní barokní pec, pokud si dobře vzpomínám z poloviny 18. století. Ta zeď je široká 1,5 metru a ta pec, hádám, také nebude z nejmenších. Hádám proto, že jsem se k ní nedral, abych jí nahlížel do útrob, poněvadž jsem člověk příliš decentní, než abych musel vidět každou temnou díru na každém zámku, kde se ocitnu.
Ve vedlejší místnosti, původně jídelně, byla připomínka odboje za II. světové války, což tedy bylo opravdu temné období.
Ke třetímu prostoru, tedy k místí kapli, soustředíme svou pozornost poněkud intenzívněji, než ke dvěma místnostem předchozím. Za dob Jáchyma Ondřeje Šlika zde byl rytířský sál, který s největší pravděpodobností zabíral celé zámecké křídlo. - To víte, každá doba má své preference. Když se chrastí zbrojí, i pánbůh se bojí. Tedy já si to alespoň myslím. To, že se v jeho jméně bojovalo, je, řekl bych, jiná věc, a se silami dalece přesahujícími naši přízemnost to naprosto nesouvisí. A na druhou stranu každá přízemnost, tedy pokud je alespoň do jisté míry sofistikovaná, vnímá jako výhradně své nejvyšší hodnoty. Rozumíte tomu? Nerozumíte? Zkrátka jsem chtěl říct, že spousta lidí je schopno tvrdit, že právě oni mají ty nejušlechtilejší cíle, ovšem někdy je pravdou naprostý opak. No nic, pojďme dále. - Kaple je zde tedy až od roku 1868. Její dochovaná podoba má renesanční výmalbu. V klenbě jsou čtyři portréty.
První z nich, tedy podle názoru zdejších restaurátorů, patří samotnému Jáchymu Ondřeji Šlikovi. (Nebudu vám ho zde popisovat, protože jsem ještě nikdy žádný portrét slovně nepopisoval, a navíc díky panu Aloisi Jiráskovi a povinné četbě víme, že dlouhé popisy otravují čtenářům život.)
Podruhé se zastavme u portrétu matky Jáchyma Ondřeje Šlika. Ostatně každý z nás se tak jako tak musí nejprve zastavit u své matky. Žádný z myslitelů, hybatelů dějin, vojevůdců, nebo pěšáků různých armád, ale ani žádný z prostých nemyslících lidí by nebyl ničím bez své matky. Tedy netuším, jak to je dejme tomu u prvoků, ale u lidí to, řekl bych, platí. Tak tedy, matkou Jáchyma Ondřeje Šlika byla Anna ze Sunecku, o které se amatér mého typu nic bulvárního nedoví, protože internet je na informace tohoto směru velice skoupý.
Třetí zde vyobrazený erb patří rodu první ženy Jáchyma Ondřeje Šlika, tedy Anny Marie Libšteinské z Kolowrat, která byla manželkou majitele od roku 1589, a víc se o ní z internetu nedozvíme. (Nikdy bych nevěřil, jak tajnosnubný dokáže ten internet v některých případech být. Nebo že bych já byl špatný slídič? Ale víte, jak to je, člověk si vždycky nejméně rád přiznává, že by mohl být vynalézavější, informovanější, chytřejší, vtipnější atd. Jdu se přihlásit do univerzity nižšího středního věku, konkrétně do oddělení pro méně nadané.)
Àpropos, kde vlastně začíná střední věk? Je mi čtyřiačtyřicet, ale zejména v některých okamžicích se cítím na dvacet. (Co s tím? Zřejmě se nad tím budu muset hluboce, ale opravdu hluboce, zamyslet.)
Čtvrtý zde visící portrét zobrazuje Annu Kateřinu ze Smiřic, jejíž rodný list se mi bohužel nedostal do ruky, takže žádné bližší informace nečekejte. Vím o ní jen to, že byla ženou Jaroslava z Vartenberka, po jehož údajích také marně pátrám. Vím jenom, že zemřel, což tedy není žádná převratná zpráva, když nenapíšu ani kdy zemřel, a to nenapíšu, protože se toho na internetu nemůžu dopátrat, a do archivu kvůli tomu volat nebudu. Smiřme se tedy s tím, že Jaroslav z Vartenberka zemřel, a po jeho smrti se jeho žena, tedy jeho vdova, Anna Kateřina ze Smiřic někdy kolem roku 1620 vdala právě za Jáchyma Ondřeje Šlika. Mimochodem, to si chudák Šlik moc neužil, když ho 21.6.1621 popravili. (Ufff, ale takhle se ta genealogie dělat nedá. A to jsme teprve ve druhé místnosti.)
Nyní se tedy opět my vozíčkáři jeden po druhém postupně přesouváme, tentokráte do druhého patra, kde již slečna průvodkyně hovoří k těm z naší skupiny, kteří jsou schopni šplhat do schodů, a nudě se nechtějí čekat na ostatní.Z proslovu slečny průvodkyně: První značně rozrušený žárový hrob byl objeven 12.5. 2005 v Příšovicích Na Cecilce (To je jako z filmu Zdeňka Trošky, žáno Vaše Velebnosti, jen ty Hoštice jsou odtud trošku daleko.) Byl nalezen v hloubce 35 cm., ale tento hrob tam nemají, protože byl ve velmi špatném stavu.
Jinak hroby byly nacházeny až do roku 2008, a nejsou těsně vedle sebe. Nacházely se v hloubce 25 - 90 cm pod povrchem.
A nyní si povíme něco málo o pravěkém pohřbívání. (To mi zase, ani nevím proč, připomíná pana Humla z večerníčků o Machovi a Šebestové.) Tělo zemřelého bylo převezeno na místo pravěkého krematoria, kde bylo spáleno. Jenomže krematorium tedy jeho žároviště, tehdy mívalo jen velmi malé rozměry, konkrétně přibližně 85 cm délky, a to nám napovídá, že tělo před spalováním bylo nějak upraveno pravděpodobně bylo rozčtvrceno. (Tohle mi připomíná jiného pána, a sice pana Hrušínského ve filmu Spalovač mrtvol, na kterém není nic vtipného, za což se ctěnému čtenářstvu omlouvám.) Ve svijanském muzeu mají tělo ve skrčené poloze. „Porcovaná“ lidská těla tam z etických důvodů nevystavují. (Ano, etické důvody a strach z úbytku návštěvníků. To je to, proč tam nemají rozčtvrcená lidská těla.
Dokážete si představit reakce senzitivních milovníků historie na výsledky praxe, která byla dříve běžná právě z nám dnes tak dobře známých úsporných důvodů? Že nedovedete? Tak si to snad raději ani nepředstavujte.) Po rozčtvrcení byl tedy chudák nebožtík dán do předkremační jámy, jeho kosti byly pietně zabaleny do zvířecích koží, v nichž ty kosti byly rozdrceny, a pak byly nasypány do jedné, nebo dvou podzemních nádob, a tyto nádoby byly zasypány okolní půdou. Nějakou dobu tedy bylo patrno, kde se hrob nachází, ale tato místa nebyla nijak označována - kameny, klacky - prostě to byly jen „kopečky“, takže už po nějakém čase nebylo možné zjistit, kde se hrob nacházel. (A dneska je to co archeolog, to hraboš.)
Viděli jsme dokonce dětský hrob a v něm přes 3000 let staré oranžové rituální „chrastítko“ které se dávalo výhradně do hrobů šamanů a dětí.V jiném hrobě jsme viděli jakési ploché poklice, zvané solární kotouče, které se dávaly na urny shora. V každém kotouči, tedy přibližně uprostřed, byla malá dírka, kterou odešla duše zemřelého. (Asi proto se někteří z nás tak rádi dívají klíčovou dírkou.) Za dob faraona Achnatona (zemř. 1337 př. n.l.) byl totiž ve starém Egyptě uctíván jen jeden bůh, a to bůh slunce zvaný Re.
Tyto informace jsme vyslechli ve ztemnělé místnosti, ve které byly bodově nasvíceny pouze exponáty umístěné na piedestalu, a samozřejmě část podlahy, po které procházeli návštěvníci, tak, aby každý viděl právě tolik, kolik potřebuje k tomu, aby nezpůsobil úraz buď sám sobě, nebo někomu jinému. Jinak všechny stěny této místnosti byly úplně pokryty elektronickými panely umožňujícími video produkci, takže jsme všude kolem sebe viděli virtuální nádvoří chrámu z 9-10 st. př. n. l. A mohli jsme se vyfotit s rytířem v plné zbroji, který kolem nás v pravidelných intervalech procházel, vždycky se někde zastavil, a začal nám předvádět své umění s mečem, pak se na chvíli zastavil, jako kdyby čekal, co tomu řekneme, ale asi proto, že jsme ani netleskali, se sebral a s mírně svěšenou hlavou, pochopitelně nezraněn, odešel. (Jedná se o představu archeologů, jak ten voják dříve mohl vypadat. Jednoduché látky, jednoduchá výzbroj.)
V další místnosti, tentokrát již běžné zámecké, nezatemněné, jsme viděli klasické dioráma, zobrazující opět představu archeologů o tom, jak před staletími vypadalo zdejší osídlení. Uprostřed imaginární vesnice si tedy představme velký shromažďovací dům, okolo malé, dnes by se řeklo soukromé, domky, mezi nimi pece na pečení chleba. Sídliště se stavěla nedaleko řek. Konkrétně námi viděný model zobrazuje sídelní místo v Příšovicích Na Cecilce, bylo postaveno nedaleko řeky Jizery. Ta byla důležitým zdrojem ryb a nepřímo i jiných potravin, materiálu, a samozřejmě byla důležitá i z hlediska dopravy tehdejších místních obyvatel do dalších sídelních míst.
Na místě naleziště Na Cecilce žilo asi padesát stálých obyvatel. (O chatařích a chalupářích se údaje nedochovaly.)
Spaloviště, o kterém jsme se už zmínili, bylo vzdáleno od vesnice zhruba 350 až 500 metrů.Dokonce jsme si měli možnost prohlédnout nejen nádoby, které se našly na tomto nalezišti, ale i přes 3000 let starý zub. (A to se nepoštěstí ani leckterému zubaři. Já tedy neodhadnu, kolik procent zubařů touží spatřit v muzeu tři tisíce let starý zub, ze kterého se neline žádný pach, protože je umístěn v důkladně zasklené vitríně, ale pro nás to byl velice zajímavý zážitek.)
Dnes je někdejší naleziště, tedy lokalita v Příšovicích Na Cecilce, úplně zastavěná. Konkrétně na místě dřívějšího pohřebiště dnes stojí řada domů, z nichž v každém se stalo nějaké, větší či menší, neštěstí. Našel se prý jen jediný člověk, který řekl, že na bývalém pohřebišti bydlet nebude. Naprosto odlišný názor má jedna tamo bydlící dáma, která ví, že pohřebiště bylo přímo pod jejím obývacím pokojem.
Já osobně nemám pevně zformovaný názor na to, jestli bych se odvážil bydlet „na pohřebišti“, protože ať na to pohlížíme, z kterého názorového úhlu chceme, tak přeci jenom vědomě nedopřát klid mrtvým, s tím bylo v mnoha kulturách různé úrovně spojeno mnoho opovržení, že ano, ale někomu to nevadí, protože si řekne: No tak to, co odešlo, je pryč, a dneska tady žiju já. Dneska tady dělám všechno proto, abych žil co nejlíp, a ten barák na tom pohřebišti se mi opravdu poved´, tak proč bych ho měl prodávat, nebo se stěhovat pryč!?, no že jo?
Notabene jsou typy lidí, kteří dokonce vyhledávají prostředí, která jsou tradiční, a jaksi spojená s duchovnem a nebo naopak s rušením toho, co s duchy a s duchařením souvisí.Někomu například duchaření vadí až do té míry, že se právě kvůli své antipatii bude chtít postavit těm mýtům, nebo spíš zakořeněným představám, že na pohřebištích by měla být vždycky jen pohřebiště. Právě tito lidé často razí teorie o tom, že svět se neustále vyvíjí, a kdyby byli všichni lidé tak uctiví k minulosti, a tím pádem k životu obecně, jako jsou ti, kteří by si v životě nepostavili ani kurník, natožpak dům, na pozemku, kde třeba kdysi dávno bylo pohřebiště, tak by neexistovaly žádné války, a obecně vzato ani žádné spory, protože by všichni jednali maximálně uctivě, tedy v úctě k životu, a tím pádem by bylo méně pohřebišť, a více informací o chybách minulosti.
Ale pojďme se ještě chvíli věnovat tomu, co jsme viděli ve Svijanech.Vykopávky probíhaly i ve Svijanech pod zámkem a v zámecké zahradě. Byla dokonce objevena jáma s ostatky hospodářských zvířat.Z okna zámku jsme měli možnost vidět kopii svatyně z doby Bronzové (2300 př. n. l. - 800 př. n. l.), ve které se i v současnosti konají téměř každý víkend svatby. Originál této svatyně je v Holandsku.Také jsme si prohlédli pec na pečení chleba ze 13. století, která byla nalezena na místě, kde dnes stojí pivovar. (Dlouho jsem přemýšlel, proč se pivu říká „tekutý chleba“. A už to víme. Pochází to ze Svijan.) Dalším skvostem, který jsme viděli, byla pec na lití bronzu. (Co by za takovou pec dali někteří naši sportovci.)
Dokonce se nám poštěstilo natolik, že jsme si mohli „zachrastit“, tedy spíš poslechnout si chrastění onoho tři tisíce let starého chrastítka. Přesněji tedy jeho repliky. Originál nám ani přes vynaložení velkého diplomatického úsilí nepůjčili.
V expozici jsou i nádoby z roku 1890, které byly nalezeny ve Svijanech U Křížků. (Hospoda. Kdo po přečtení názvu lokality čekal něco jiného? Nikdo se nehlásí? Výborně, můžeme pokračovat. Ono tam totiž dříve bylo pohřebiště. Zajímalo by mne, jestli tam mají dobrou návštěvnost, nebo zda se tam lidé bojí chodit. Osobně bych se nedivil, kdyby tam pořádali duchařské seance. A ještě jedna myšlenka. Je vidět, že archeologické bádání má již po dlouhá léta velký vliv na celou naši společnost.)
Vyzkoušeli jsme si i jeden kvíz. Měli jsme hádat, která z nádob vystavených v jedné z vitrín jako jediná není pohřební. Hádali jsme dost dlouho, ale neuhádli jsme. Asi také proto, že nikdo z naší skupiny nebyl vystudovaný hrobník, a nevím ani o tom, že by právě pohřebnictví bylo koníčkem někoho z nás. My naopak máme velice rádi život a vyhýbáme se všemu, co připomíná jeho konečnost. Ale dosti již hluboké filozofie.
Dozvěděli jsme se tedy, že pohřební nádoby nemají „uši“ a jsou zdobené. Ta jediná nepohřební nádoba navíc nebyla nalezena na pohřebišti, ale u jižní stěny zámku.V další místnosti jsme nahlédli pod relikviářové sklo, a viděli tam bronzové „labutěnky“. Ty jsou pokládány za vskutku mimořádný nález, který byl uskutečněn 14. ledna 1854 ve zdejším Vaníčkově lomě. Bylo nalezeno devětadvacet těchto „labutěnek“ identifikovaných jako součásti krásného kultovního vozíku, který měl podle mínění archeologů vyvézt ty „labutěnky“ do nebes. Nejezdilo se s ním tedy po zemi tak, jako jezdíme na svých vozících my, a přiznám se tedy, že mne do jisté míry mrzí, že naše elektrické vozíky nelze označit za kultovní. Tedy alespoň prozatím.
Jak věřím, nebudete se divit, že nás po té smršti historických informací přepadli dva nesmiřitelní nepřátelé člověka, tedy hlad, a žízeň. Bez pobízení jsme se tedy uchýlili do jediné místní restaurace, kterou však rozhodně nelze chválit za bezbariérovost. Avšak díky přirozené nechuti všech kuchařů a číšníků odmítat hosty, a tím pádem o ně přicházet, a provizornímu nájezdu s hrozivě vystupujícími hřebíky, jemuž dávám maximálně dva body z deseti, a to jsem ještě přející jako Ježíšek na Štědrý den, jsme se po delší napínavé chvilce ocitli u stolů zejících prozatím prázdnotou, tedy krom ubrusů a reklamních materiálů, nicméně stolů dřevěných stejně, jako obložení stěn, tedy stolů, od nichž jsme očekávali, že se brzy, ba téměř v mžiku, budou prohýbat pod horami laskomin. Čekali jsme, čekali jsme dlouho. Dlouho a smutně. Usrkávaje velice zdrženlivě své nápoje, hleděli jsme tázavě jeden na druhého, a ještě tázavěji na kmitající personál, který, pravda, nikdy neběžel s prázdnou, zastavil se však vždy u někoho jiného, než u nás. Naši počáteční nelibost s tímto neblahým fenoménem dnešní, ale i včerejší doby, vystřídala nejprve zlost, potom nastoupil dokonce vztek na tu jejich taktiku mající za cíl hosty jednak totálně vyhladovět, což se jim tedy dokonale povedlo, a druhak má tahle taktika za cíl donutit hosta objednávat další a další nápoje, což se jim nepovedlo, tedy alespoň ne u mne. Když nám přinesli jídlo, slinil jsem jako bernardýn Bohouš ze slavné komedie, a tvářil jsem se, že pro samý hlad nemám sílu ani poděkovat. Matka zakrojila do mé porce, a nestačila se divit. Vepřové špalíčky s bramborovým knedlíkem, nás sice na jedné straně naprosto nadchly, ale na straně druhé nás o pouhý okamžik později absolutně zklamaly.
Tři čtvrtiny mé porce masa, tedy tři špalíčky ze čtyř měly konzistenci neošizeného armovaného betonu. Ještě hůř, než já, na tom byl náš šéf Tomáš, protože má svalovou dystrofii, a když jsem ho viděl, jak ze všech sil nejprve neúspěšně krájel, a potom poloúspěšně „kousal“ to „maso“, bylo mi ho opravdu líto. Byl bych mu býval snad i nějak pomohl, kdyby to šlo. Bylo to zkrátka maso, jehož kousáním ztratí člověk více sil, než získá díky jeho výživové hodnotě.
Přivolaný vedoucí směny vida Tomášovu marnou snahu kousat důstojně zbledl, a začal koktat něco o tom, že maso se při vaření doplňuje do hrnců postupně, kontrola kvality tepelného zpracování by hosty zdržovala, a na nás, tedy bohužel, ve většině vyšly ty nedostatečně tepelně upravené kusy.
Ještě, že je to předuzené, „tatarák“ totiž každý nejí, a ani jsme na něj vzhledem k tomu, co jsme si objednali, nebyli zvědaví. Dokonce se chvíli mluvilo i o knize přání a stížností, ale toho se člověk „nenají“. Také byla řeč o výměně porcí, ale vzhledem k tomu, že druhá hodina odpolední již dávno minula, a my jsme měli domluvenou ještě prohlídku soukromého muzea Jawy v Rabakově, nechtěli jsme se zdržovat čekáním na další vepřové špalíčky a riskovat, že by byly zase tuhé jako „prase“. Takže jsme zaplatili, na rozloučenou se vyčůrali, a naskočili do autobusu. Bylo na čase. Náhle totiž začalo hustě pršet.
Vyjeli jsme ze Svijan a projížděli jsme i blízkou vesnicí Žďár, kde mám jisté rodinné vazby. Dokonce jsem z autobusu viděl i dům, který s těmito vazbami souvisí. Ale protože stále hustě, a tím pádem hnusně pršelo, měl jsem spíše pochmurnou náladu. A protože pochmurnou náladu při dovolené nemám rád, pokusil jsem se ji zahnat alespoň zpěvem tematické písně. „Jít bosou nohou Žďárem……..“. Zpíval jsem, pravda, pouze v duchu, abych nepobuřoval spolucestující, ale protože to nepomáhalo, stejně jsem zpěvu po chvíli nechal. Ve Žďáře mě ještě zaujaly fotovoltaické články. Z toho by mohlo vyplývat, že i v malých sídelních místech začínají lidé dbát na energetickou soběstačnost.
My jsme však pokračovali tou naší krásnou českou zemí směrem na jih a já jsem si strašně přál, aby přestalo pršet, protože když je někde nějaké muzeum, které ještě navíc smrdí benzínem, tak já tam zkrátka musím být.
Rabakov je ovšem také místo, kde byl Tomáš na dětském táboře, a kde v zámeckém parku jezdili na bobech v krásné lipové aleji, kterou jsme viděli právě, když jsme projížděli kolem. Zámek je dnes zamčeným a přísně střeženým objektem.
Pokud jde o muzeum, očekával jsem velkolepou budovu se spoustou exponátů. Náš autobus ale zastavil na travnatém parkovišti u nově zrekonstruovaného bývalého selského stavení. „Pro dekoraci“ tam dokonce mají solidně natřenou pumpu. Také tam ve vzdálenějším místě zahrady mají psa, ke kterému nám zakázali se přibližovat, aby neštěkal. Ale k tomu se ještě dostanu.
Pan majitel František Miclík - nadšenec - nás uvítal přímo domácky. Předal nám lístky a reklamní materiály - pochopitelně za úplatu, a pak už jsme se mohli vrhnout do, pravda, značně stísněného vnitřního prostoru budovy, která nezapře selský původ.
Mne potěšil už pohled na první exponát, u kterého jsme se zastavili, a to JAWA 500 OHV - Rumpál z roku 1929. To byl první sériově vyráběný motocykl JAWA. Vyráběl se do roku 1933.
Také jsme viděli například Jawu ROBOT z roku 1937. Ta měla obsah 98 cm3 a jelo to 65 km/h, což je rychleji, než dokáže běžet kdekterá antilopa.
Těm, kteří rádi někoho „pérují“, by se mohla líbit JAWA 350 Pérák. Ten už „péroval“ stovkou.
Moc se mi líbil také systém postranních vozíků používaných ve spojení s různými typy motocyklů.
Viděli jsme i jeden vůz Aero a jeden vůz značky Velorex, jehož majitelem býval fyzicky postižený člověk, což jsme identifikovali na základě známého piktogramu umístěného za předním sklem vozu. (Bylo příjemné zaznamenat, že i soukromý nadšený vystavovatel chce upozorňovat na fakt, že i lidé s postižením usilují o mobilitu, tedy automobilitu bez ohledu na politické priority dané doby. Tento jeho přístup chválíme, a děkujeme za něj.)
Jawou 175, tedy tříkolovou Jawou, která má místo klasického sedla zhruba metr širokou lavici, a jejímž majitelem byl evidentně také postižený člověk, jsem já osobně byl naprosto uchvácen. (Pro dokreslení byly na tomto motocyklu položeny podpažní berle podobné těm, se kterými vyrazil dobrý voják Švejk bojovat za císaře pána a jeho rodinu.)
Muzeum je skutečně plné motorek, a není divu. Firma Jawa totiž mezi léty 1929 a 2006 vyvinula a prodávala na českém trhu cca padesát modelů. My jsme tedy za mého dětství, a vůbec tak řečeno nikdy, neměli doma ani jeden, protože JAWA byla vždycky pro bohaté, ale ten pocit hrdosti na fakt, že Češi vyráběli tak dobré motorky, že se příslušníkům jiných národů - nebudeme jmenovat, adresnost se v tomto případě nevyplácí - vyplatilo, aby je kopírovali, tak ten pocit ve mně zůstává jako klenot.
V JAWĚ se během let vyráběly motorky pro všechny typy uživatelů. Nám bude stačit, když si řekneme, že k nejlepším s těch nejmenších patřily padesátky, které dosahovaly rychlosti 95 km/h (Např. Jawa 50 Dandy Minarelli z roku 1999, které ale šestistupňová převodovka téměř zaručovala, že se uživatel tohoto motocyklu uřadil k smrti.). Opačným pólem portfolia firmy, na jejíž současnost k mé obrovské lítosti již nemůžeme být hrdi, patří Jawa 650 typ 836.3 Dakar. Je to pětikvalt, takže řidič přežije, neuřadí se, ale maximální rychlost vám neřeknu, poněvadž záleží na zpřevodování, ale 35,4 KW to jistí. (Nám vozíčkářům je to všechno pochopitelně na vyliž pr….ášek do pečiva, ale pocit hrdosti je pocit hrdosti.)
Policejní motocykly JAWA z různých období, které jsou v muzeu samozřejmě zastoupeny, nenadchnou, hádám, žádného řidiče.
Jawu 350 v různých modifikacích znalo svého času každé malé dítě, a mělo ji kdekteré velké dítě.V plochodrážním světě byla Jawa pojmem po dlouhá léta. Na jejich pětistovkách jezdili ti nejlepší, ať to již byli Češi, nebo cizinci. Speciální motocykly pro plochou dráhu vyrábí úspěšně Jawa i dnes. Běžného motoristu sice nejspíš zarazí fakt, že tyto stroje jezdí na metanol, tedy dřevitý líh, který má oktanové číslo 136, a při objemu válce 494 cm3 disponují výkonem až 50 KW, zatímco on se při uspokojování svých řidičských choutek musí spokojit s vodičkou nesoucí obchodní název NATURAL 95, pro odvážlivce a amatérské kaskadéry je pak v nabídce NATURAL s oktanovým číslem 98.
O motorkách by se dalo vyprávět dlouhé hodiny. Tedy mohl by o nich vyprávět někdo, kdo by jim rozuměl mnohem víc, než já.
Otec a syn Miclíkovi však nemají vztah jenom k motocyklům Jawa, ale i ke všemu originálnímu, co si český kutil svařil, sletoval a sešrouboval v době, kdy se stála fronta snad úplně na všechno, a mnohdy, také úplně, zbytečně. Právě takové skvosty mají v kůlně stojící na opačné straně zahrady, než je muzeum. A právě do té kůlny nás nechtěl pustit ten roztomilý pejsánek, o kterém jsem se zde již zmínil. Štěkal na nás tak zuřivě, jako kdyby ta kůlnička byla jeho.
A při tom já tedy pochybuji, že by měl nějaký zvláštní vztah například k již notně rezivějícímu sněžnému skútru, který tiše vzpomíná na dávno minulé dny své slávy, stojíce přímo naproti vstupním dveřím.
Dalším zde umístěným exponátem, který musí návštěvníka očekávajícího zde pouze napulírované tovární výrobky naprosto uchvátit, je například amatérsky svařená bubnová sekačka s nekrytým převodovým řetězem, a malým spalovacím motorem, pocházejícím kdoví odkud (tedy asi z nějaké té malé JAWY, protože to má pidinádržku na pár deci benzinu a i další součástky, jimiž je tento stroj vybaven, připomínají, tedy při troše fantazie, spalovací motor). Nad sekacím bubnem tohoto stroje se klene půlkruhovitá páka mající zřejmě hlubší, mně však absolutně skrytý, význam.
Mnoho zde vystavených exponátů čeká na rekonstrukci již velmi netrpělivě. Jsou pokryty letitými vrstvami prachu, a někdy i zbytky kvalitní suché slámy, pod kterou byly léta uchovány. Jiné zde stojící technické skvosty již byly odborně opečovány, a jsou skvělou připomínkou značné technické erudice českých amatérů. Líbil se mi například traktůrek s modrou kapotou, vybavený dvouválcovým motocyklovým motorem. (Bližší údaje o motoru vám nepodám, neměl jsem u sebe šroubovák, ani jiné praktické sondovací nástroje.)
Poblíž toho traktůrku stála fréza, která byla vybavena cedulí s tímto nápisem: Obsluha stroje jen zaměstnancem k tomu určeným. (Škoda, už jsem se chystal, že alespoň na chvilku přesednu ze svého vozíku, a alespoň na chvíli se vžiji do pocitu soukromého zemědělce z padesátých let, tedy člověka jistě neskonale hrdého na tento samohyb vlastní výroby. Hrdý ten člověk, jak předpokládám, byl do okamžiku, kdy byl zatčen, a k jeho malotraktoru byl přidělen soudruh k tomu určený. A teď ještě pár slov k motoru toho historického stroje. Ne, že by ten autor onoho historického stroje, který zde popisuji, vyráběl motor, ten byl pro změnu také z Jawy, ale jinak celá konstrukce působila amatérsky, i když vykazovala poměrně slušnou technickou úroveň. A já o tom mohu mluvit. Sám mám sice obě ruce levé, ale můj otec, dej mu Pán Bůh Nebe, dokázal svařit snad úplně všechno. Tedy ne k sobě, aby bylo rozuměno……. Svařil například motokáru pro dospělého člověka - bez motoru -, nebo zahradní gril - s motorem z Moskviče, tedy s motorem ovládajícím jeho stěrače.)
I zde bych mohl pokračovat popisem mnoha dalších, malých i velkých exponátů, ale poněvadž se nevzdávám té ctižádosti, že můj čtenář se nesmí nudit, natož, abych se nudil já, pokročíme k dalšímu tématu.
V Rabakově jsme tedy popřáli panu majiteli hodně štěstí v restaurátorské dílně - dělám si legraci, přáli jsme mu zvídavé a spokojené návštěvníky, kteří takovým muzeím, jako je toto, dávají smysl, když už tedy neexistuje JAWA jako producent, kterého nám kdekdo záviděl - a vyrazili jsme směrem Nové Zámky. Ještě, že jsme nemuseli až na Slovensko.
Sport relax hotel Na kopečku je původně klasické selské stavení. Za pomoci konta Bariery bylo znovicírováno velmi důkladně. Přesto jsem se hned při vjezdu do objektu přistihl, že cítím to, co člověk cítívá jen velmi nerad, pokud tedy není majitelem prosperující firmy, která se zabývá odvozem a ekologickou likvidací fekálií. Na druhou stranu můžete bez obav nařknout mé čichové buňky z přecitlivělosti, protože o některých členech mé rodiny se ví, že cítí trávu růst. (Tak a teď už nedostanu doma ani staré fazole a tvrdý chleba.)
Jinak ale bylo ubytování parádní, a to hlavně proto, že v tomhle podniku vědí, co je to bezbariérovost. Dveře jsou tu tak široké, že vozíčkáře mohou doprovázet dva členové ochranky, rozumějte z každé strany jeden, aniž by opustili formaci, a na pokojích je tolik místa, že pokud by snad někdo z vozíčkářů byl absolventem baletní školy, může v těchto prostorách nerušeně trénovat. Jen ty postele jsou na můj vkus poměrně úzké. Tedy moje postel. Rozhodně jsem neobjížděl všechny dosažitelné pokoje, abych si kontrolně lehal do postelí svých kamarádek, a tím méně do postelí kamarádů. Ale chápu, norma je norma. A ta rána, která se v první noc našeho pobytu ozvala ze sousedního pokoje, byla akustická fata morgána. Jiné vysvětlení nemám a nebudu ho hledat.
Všichni se o nás starali přímo vzorově. Evidentně dobře vědí, co se má skrývat pod pojmem relax. Tedy ne, že bych byl rozklepaný top manažer, který už dvacet let nezvládá náročnost své práce. Zde se mi jen potvrdilo, že i neprávem dobře živený čtyřicátník může nalézt místo pro dovolenkový klid a pohodu.
Volná odpoledne a večery probíhaly v poklidu. Ti z nás, kteří udrží v ruce raketu a současně jsou schopni se stabilizovat na nohou, hráli na zdejším profesionálně připraveném kurtu tenis. Ač nerad si však musím drobně postěžovat, a to na to, že právě síť obklopující zdejší tenisové hřiště, a vypínající se vysoko nad něj, aby eventuálně ochránila bezpečnost těch, kteří naprosto odmítají oželet dejme tomu oko potenciálně vyražené tenisovým míčkem, tak právě jedině tahle síť nám kazila fantastický výhled na zdejší velkolepé západy slunce, ze kterých by se za ten týden, po který jsme tu byli, snad dal sestříhat celovečerní film. Pravda, na dnešní dobu by v něm bylo asi málo akce, protože dnes se po filmové produkci žádá buď akce, nebo erotika, případně sloučení obého, tedy aktivní erotika, takže do kin by to asi nebylo, ale jako alternativní snímek by to bylo famózní. (I pro děti, které přes monitor svého počítače podobnou nevirtualizovatelnou romantiku často vůbec nevidí.)
Co ještě napsat o tomhle nádherném koutku uprostřed Evropy. Snad popsat zážitek vystihující mou, leckdy až chorobnou, zvědavost, za kterou musím čas od času pykat. To bylo tak. Náš předseda Tomáš, ano, právě ten, který ve Svijanech nemohl rozkousat to maso, a místní sličné servírky nejevily zájem mu pomoci s jeho porcováním - ještě, že máme svalnaté asistenty - tak právě tenhle Tomáš jel něco vyjednávat s paní vedoucí k baru, no a já, ačkoli jsem nikdy nebyl odborníkem na odposlechovou činnost, jsem samozřejmě musel vědět, o co jde. Doslechl jsem se to, ale vás čtenáře to ve vašich životech nikam neposune, takže to pro tenhle příběh není důležité. Důležité je to, že jak jsem tak couval od baru - nepoživ u něho, přísahám, ani hlt tekutiny - šťouchl jsem zadním kolem do nejbližšího stolu, u něhož seděl mně neznámý strávník v malířském pracovním oděvu. Jako dobře vychovaný synek jsem se nejprve ukázkově zastyděl, tedy zrudl po vzoru pařeného raka, a pak jsem se začal omlouvat tak usilovným a sebedehonestujícím způsobem, že by se leckdo mohl domnívat, že mám japonské předky. (Není tomu tak, jsem Čech jako poleno.) Ukázalo se však, že panu malíři má narážka vůbec nevadila. Právě proto, že je to profesí pedagog - takto profesor dějepisu - který byl do nedávna zvyklý komunikovat se studenty různého charakteru, a v těch chvílích měl, vykonávaje malířské povolání, nedostatek příležitostí ke všestranně přínosné komunikaci, ujistil mne, že narážky toho charakteru, který se nám stal před chvílí, mohou mít i veskrze pozitivní dopady.
Ten člověk opustil školství. (Mimochodem právě současné školství dělá i na mne osobně dojem drsného světa, kde si studenti neváží informací, a tedy ani svých profesorů, a to se samozřejmě odráží i na atmosféře v profesorských sborech.) Teď tedy neučí a jako milovník komiksů zdobí velmi pěknými kresbami ordinace převážně dětských lékařů. Pro takového člověka je báječné vědět, že právě jeho kresby napomáhají dětem zpět k optimizmu i v těch nejtěžších životních situacích.
Během dovolené jsme se s tímhle skvělým chlapíkem sblížili postupně všichni, protože zbláznil do malování i naši omladinu.
V pondělí 24.7. jsme vyrazili do soukromé zoo Chleby. Pokud někam skupinově vyrážíme, vždycky si zjišťujeme, jestli se tam dá parkovat, nebo ne. Už čtrnáct dní před dovolenou jsme proto do Chlebů volali a ptali se, jestli mají dost místa pro náš dlouhý autobus, a byli jsme svatosvatě ujištěni, že určitě bude kde zaparkovat, a tedy v tom nebude problém. V mapce na internetu mají navíc parkovací místo značeno skvěle, takže jsme se uklidnili, a těšili se na zvířátka.
Ovšem těšili jsme se na zoo o velikosti Disneylandu, tedy alespoň pokud jde o velikost chlebské zoo odvoditelnou z jejich prezentace na internetu. Cestou za tímto zážitkem jsme projížděli malými vesničkami, a když už měl přijít moment, kdy zastavíme, očekával jsem, že uvidím obrovské stavební konstrukce symbolizující obrovský zábavní park, jaké jsem viděl v Holandsku a v Dánsku, ale nemohl jsem se jich dočkat. A také jsem se jich nedočkal. Naším cílem bylo malé štěrkové parkovišťátko plné malých aut, která přivezla malé děti, a jejich o něco málo větší rodiče. Nikde tu však nebylo to tak hrdě avizované parkoviště pro autobus, takže když jsme vystupovali, a nebylo to rychle, protože plošinu neurychlíte, kdyby čert na koze jel, pan řidič musel nechat autobus v silnici, a ostatní auta se mu vyhýbala.
Když jsme pak jako srnky hbité přebíhali silnici, kde nebyl přechod pro chodce ani pro důchodce - o chodníku, po kterém by se k přechodu dalo bezpečně dojít, ani nemluvě, uchvátil nás fakt, že konečně přestalo pršet a kozy. - Ne, poslední souvětí nesouvisí s nějakými mými postpubertálními stavy. Tam skutečně byly v ohradě pestrobarevné kozy, tedy přesněji holandské zakrslé kozy, které se líbily hlavně našim dětem a těm z nás dospělých, kteří se ještě tak úplně neodstřihli od své dětinskosti. O vzruch v ohradě se staral černobílý bradatý kozlík, který neustále dorážel na své kolegyně ze stáda tím, že na ně dosti nevybíravě naskakoval. V žádném z námi pozorovaných případů ovšem nedokonal to, co se od kozla očekává, snad proto, že kozičky vždycky včas uskočily. Asi je to taková jejich hra. (Možná vás jako filosof zklamu, ale poněkud mi to připomnělo, co se někdy říká o ženách a mužích.: Muži si stále něco dokazují, což ženy považují za pošetilost.). Kromě zmíněného kozla a koz byly v tom výběhu ještě například slepice, kachny, a další drůbež, což ponechám bez komentáře, protože spěchám.
Ostatně tehdy jsme taky spěchali koupit si lístky a zjistit co bude dál. Zjistili jsme, že místní zoo je rozdělena na dvě části, a sice starou, a novou zoo. Lístky se kupují v nové zoo, kde je rovněž WC pro návštěvníky, zatímco ve staré zoo není. Takže se čůralo na povel, načež bylo rozhodnuto, že půjdeme nejprve do staré části zoo, a až na demokraticky zvolenou většinu přijde potřeba, přejdeme do nové části. Přešli jsme tedy znovu kolem bujného kozla přes parkoviště určené, jak již řečeno, jen pro osobní auta, také jsme znovu jako srnky přeběhli silnici a po menších zmatcích jsme turniketem prošli do staré zoo.
Sunuli jsme se spořádaně ve směru prohlídky, proto jsme si nevšimli terárií s leguány a skupinku líně se povalujících Vari černobílých, což je druh lemura. Ačkoli se všechna zvířata v okolí, namátkou jmenujme bystré dravce, nebo pyšné pávi, snažila ze všech svých sil, mne nejvíce zaujaly nutrie, a to samozřejmě charakteristickým, a nepominutelným smradem. Vůbec nechápu, jak mohly svého času dámy z kruhů tak vysokých, že na ně normální člověk ani nedohlédl, nosit kožichy z chlupů těchto sice nádherných až k polaskání, za to však děsivě páchnoucích zvířat. (Pak se divíme, že je ve světě taková spotřeba parfémů.) A kdepak nám ty smrdutky vlastně žijí? To se musí zjistit. Aha, tu to máme. Nutrie říční, nebo také řekomyš americká, řekomyš bonárská, a to všechno dohromady, představte si, je obyčejný, tedy neobyčejný Bobr Jihoamerický, původem z Jižní Ameriky. (No to jsou mi novinky. Tak, a tu máte důkaz, že Bobra jihoamerického, který se v místní zoo vydává za Nutrii bůhví odkud, jsme doma nikdy neměli, poněvadž jsem z chudé rodiny a pro okrasu nám smrdělo doma, tedy v chlívku tak akorát morče, o kterém sice také nevím, odkud pochází, ale to mne jako dítě ani moc nezajímalo. Tenkrát jsem se hlavně staral o to, aby mě ten potvora nekousl, nepo…., a nepo….).
Strážci snad každé zoo jsou surikaty, a tak tomu je i zde. Nevím, co bych o nich napsal, snad krom toho, že jim závidím jejich ostražitost, a také že jsou proslulé pevností svých rodinných svazků. Surikata obývá skalnaté a písčité oblasti Jihozápadní Afriky. (Surikaty jsme doma také neměli, neboť, jak již zmíněno, pocházím z chudých poměrů.)Na dikobraza se vždycky rád podívám, když bezpečně vím, že na mne nedostřelí svými jedovatými ostny. Dikobraz žije v Africe, ale také v jižní a jihovýchodní Asii. Pro ty, které to zajímá konstatuji, že je to býložravec. (A ještě otázka.: Co myslíte, měli jsme v chlívku Dikobraza? Ano, správně, neměli. Mívali jsme jen časopis toho jména, ovšem samozřejmě ne v chlívku. Mívali jsme ho v obýváku na stole, který sloužil nejen na čtení, ale například také na učení a na jídlo, protože, jak dobře víte, pocházím z chudých poměrů.).S Gepardem štíhlým - tak se to zvíře jmenuje celým jménem - jsem se dokonce vyfotil. Žádný strach, byl za sklem. A značně znuděný. Skoro nehnul ani hlavou, a to přesto, že gepardi žijící na svobodě jsou schopni několik set metrů, tedy krátkodobě, běžet rychlostí 100 až 120 km/h. Gepard, jak naznačeno, pravděpodobně nikdy neztloustne, což bych mimochodem také potřeboval, a žije ve střední, západní a jižní Africe. (Geparda jsme doma také neměli, a vy už víte proč.)
Klokan Bennettův se mi taky líbil. (Pan Bennet se má. Ne každý člověk má svého společensky uznaného klokana. Mimochodem, kdysi jsem měl bundu s takovou kapsou, jako má klokan, a moc rád jsem ji nosil. Do té kapsy se totiž vešlo skoro úplně všechno. Tedy ne že bych snad potřeboval něco skrývat, ale už pro ten pocit jsem měl tu bundu rád.) Klokan Bennettův žije v Tasmánii a na jižním ostrově Nového Zélandu.
K rodovým a druhovým jménům zvířat jako je Jeřáb panenský bych se nejraději vůbec nevyjadřoval. Takové pojmenování přeci takřka vylučuje reprodukci. Nebo že by snad světová zoologie doložila fakt, že takový Jeřáb dejme tomu rozezná pannu.? Dobrá, raději necháme těch teorií, a řekneme si, kde ten Jeřáb bydlí, aby si místní slečny mohly dát lepší pozor.Tak, tady na internetu v souvislosti s místem výskytu čtu: Jeřáb panenský / ZOO Chleby…… Tak dobře, dělám si srandu. Jeřáb se nám vyskytuje na stavbách……… zase chyba…. Tak, ale už dost… Teď vážně!!! Jeřáb panenský se nám vyskytuje ve východní Evropě a ve střední Asii od Černého moře po severovýchodní Čínu a Mongolsko, ale třeba i v Turecku, když se jim chce.A ještě se tady píšou, že černomořská populace zimuje v severovýchodní Africe, asijská pak zimuje v Indii.A ještě něco: v Indii a Pákistánu se jeřábi panenští jmenují koonj a přeneseně se tak říká i krásným ženám (asi tak jako se u nás používá označení kočka). (Jo tak proto panenský!!! I vy kujóni.)
Jako vozíčkář jsem samozřejmě nemohl minout bez povšimnutí Bažanta. (Bažantů mám doma několik druhů. Ale vejce z nich nedostanu, ani kdybych…..) Ti bažanti, kteří mají to štěstí, že nejsou plastoví, pocházejí z Asie, konkrétně z oblastí „ohraničených“ Gruzií a Čínou.Naprosto vždycky, když se dostanu do zoo, vždycky mě uchvátí Sovice sněžná. Hnízdí v tundrách a náhorních planinách Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Žije prostě všude tam, kde je zima jako v ruském filmu.
Než jsme opustili starou část zoo, detailně jsem si prohlížel osamoceného leguána v jeho teráriu. Zdál se být znuděn, až frustrován nedostatkem prostoru v teráriu, a snad právě proto se ani nehnul.
Sousední klec s Lemury vary byla plná života, a věšení se tu za ruce, tu za nohy, nebo i na střídačku. Občas přispěl i ocas.
V nové části zoo si nezávisle na zvířatech hrálo hodně dětí. Mne však zaujali spíše daňci. Jsou to klidná, majestátná zvířata. Kdo mne naopak nezaujal, byli místní velbloudi. Přesto, že jsme k jejich výběhu vážili poměrně dlouhou cestu, zklamali mne tím, že se s námi nechtěli fotit. Nejprve se k nám sice přiblížili, ale když zjistili, že jim nabízíme pouze prázdnou dlaň - neradi bychom je totiž překrmili - uraženě odkvapili směrem ke své honosné vile. Později jsme si všimli, že s těmi, kteří jim nějaký ten pamlsek nabídli, se milí velbloudi fotili velmi ochotně. Co se dá dělat. Je to smutné, ale je to tak.
Nebudu zastírat, že mne uchvátili i místní elektromobily - jeden tříkolový žlutý, a druhý čtyřkolový zelený - které šetří nohy místních zaměstnanců. Rozvážejí jimi krmení, a vůbec všechno, co zvířátka potřebují.
Další naší plánovanou zastávkou byla malá vesnička Kersko u Nymburka, ovšem než jsme tam stihli dojet, brutálně se rozpršelo. Jako staří Cimrmanologové jsme neváhali ani dvacet minut, a uchýlili jsme se ke známé variantě BROD. K této variantě jsme se uchýlili nuceni hladem, jenž sžíral některé členy naší družiny. Osud, GPS a systém nymburských komunikací nás dohnal až na břeh staroslavné řeky Labe, odkud jsme se v nechutném lijáku, a v pláštěnce, kterou nesnáším, protože mi kazí výhled na ten boží svět, vydali hledat restauraci. Doufali jsme totiž, že ve městě zasvěceném JUDr. Bohumilu Hrabalovi by to neměl být problém. A také nebyl, pokud si tedy odmyslíme nervozitu související s ohavně neústupným deštěm.
Našli jsme ji skoro hned, a komisař Rex, kterého pravidelně sledujeme, pomohl navodit domáckou atmosféru. Hledě upřeně do průtrže mračen, přemýšlel jsem usilovně, co by se dalo napsat o městě Nymburce, tak pevně spojeném s Bohumilem Hrabalem (1914 - 1997) oním vévodou českých pábitelů (pardon, šlechtické tituly byly zrušeny), a napadlo mne toto: Ten muž byl jednak vzdělán ve vědách právních, a navíc byl schopen psát tak, aby to lidem i dlouho po jeho smrti něco řeklo. Aby jim čtení jeho řádků přinášelo pocit výjimečna. Pan Hrabal udivoval své okolí nejen svými právními znalostmi, ale také z oblasti historie, výtvarného, literárního a jiných druhů umění, ale také v oblasti filosofie, protože navštěvoval vysokoškolské přednášky týkající se těchto témat. Ale hlavně, mám pocit, že dokonale rozuměl lidem, se kterými se stýkal, a každý věděl, že pan Hrabal mu má co říct, což je pro každého člověka, který někomu něco říká, velice důležité. Pan Hrabal své okolí přesvědčoval, a mnoho lidí také přesvědčil, že on je z těch lidí, kteří nejdou po absolutním zisku, ale po absolutním požitku. A to, že pan Hrabal byl vzorem pábitelů se vším, co s tím souvisí, je další věc. To pábení už je tak připisováno právě jemu, protože pábení je jakési takové spojení s nadreálnem, nebo chcete-li s mimoreálnem. Když si vezmeme, v jakých turbulentních obdobích vyrůstal a dospíval, můžeme jen žasnout.
Za První republiky vyrůstal v pivovaře, kde vlastně byl formován láskou k tomu, co bylo v jeho okolí vyráběno, ale i pozitivním vztahem k těm, kteří to kupovali, což je vlastně ta nejlepší možná příprava dítěte na samostatný život, tedy z ekonomického hlediska. Zároveň byl formován touhou být výjimečný z pohledu pozitivního pocitu ze života a nahlížení na život, při čemž neskrýval sám před sebou jeho tragické tóny. Právě proto se ve svých dílech snažil činit tragiku snesitelnou, což vidíme například v oceňovaném románu Ostře sledované vlaky, a samozřejmě také v jeho filmové podobě. (Přiznejme si, že skutečně není mnoho těch filmových předloh, kterých bychom si jako příjemci kultury mohli vážit, kterýmžto názorem jsem si zřejmě znepřátelil nesoudné scénáristy, ale to mi nevadí. Za klávesnicí mám odvahy habaděj.) Právě Ostře sledované vlaky propojují svět nadšených a doufajících se světem ničících a kořistících.
Totéž je patrno z velkolepého románu Obsluhoval jsem anglického krále. Přiznám se, že jsem ho dlouho nechápal a snad jsem mu ani nechtěl porozumět, ale herecké mistrovství génia Mariana Labudy mne pro tento film naprosto nadchlo. To dílo reflektuje autorovy předválečné, válečné a poválečné životní zkušenosti. Připomeňme si, že JUDr. Bohumil Hrabal dokončil studia až v roce 1946, protože během války nacisté zavřeli české vysoké školy.
Životní praxí pana JUDr. Bohumila Hrabala je dokázáno, že nejprve musí člověk něco dokázat, něco se naučit, něco načerpat, aby pak mohl být přínosem sám pro sebe, i pro své okolí. Někdo ty své zkušenosti brousí do podoby literárního dokumentu, což tedy mně se nepovedlo nikdy. (Soudím tak podle toho, že se dosud nenašlo žádné nakladatelství, které by mi chtělo vydat knihu a uvolnit ji do prodeje. Na druhou stranu je asi pravda, že takových autorů nás je víc, takže jen zbývá se pousmát.) Notabene já osobně jsem v životě moc diamantů neviděl, a když, tak vždycky jenom z dálky, takže má autorská situace jaksi taksi v praxi má z čeho vycházet.
U pana JUDr. Bohumila Hrabala je stěžejní, že se snaží dobrat k podstatě skrze svou fantastickou vnímavost, skrze své labužnictví, a skrze nadšené vnímání všeho, co přináší život.
Na toto téma bych se mohl rozepisovat ještě hodně dlouho, avšak sám sebe jsem postavil ještě před jiné úkoly - pokud to tedy takhle může formulovat člověk, kterého musí vždycky někdo držet, jestliže má ten člověk stát.
Takže, když dovolíte, tímto se tematicky dostáváme k úterý 25. července. Tehdy jsme se vydali do Mladé Boleslavi, konkrétně do muzea firmy Škoda Auto a. s. Jeli jsme právě tam, protože všechny historické objekty v okolí už jsme navštívili, a protože zejména nás vozíčkáře fascinují samohyby všeho druhu. A nejraději máme právě ty čtyř a více kolové, poněvadž ty drží rovnováhu samy o sobě, což se nám vozíčkářům povětšinou nedaří.
Ještě si dovolím poznámečku, že Mladá Boleslav je, ačkoli se vám to nemusí zdát poměrně složité město, tedy pokud jde o dopravu. Stačí jednou špatně odbočit a namísto do centra Boleslavi jedete do úplně jiného města. Ale my jsme to zvládli, a v přiměřené době jsme byli na firemním parkovišti. O tom, že jde o firemní parkoviště, svědčilo několik indicií, hlavně však nablýskané koncernové vozy v těch nejluxusnějších výbavách. (I v této firmě se evidentně velice dbá na firemní loajalitu. Auto „od konkurence“ snad ani nikdo ze zaměstnanců firmy a jejich blízkých nechce, protože by tím dal svému okolí najevo, že nedůvěřuje koncernu Volkswagen, což místní pokládají za nemyslitelné.)
Dorazili jsme tedy včas a za mírného deště jsme se díky elegantně řešenému bezbariérovému vstupu dostali přímo do muzea. (Je vidět, že se tu automaticky myslí i na ty spoluobčany, kteří nechtějí, nebo v horším případě z různých příčin nemohou, opustit svá vozidla.)
Už v okamžiku, kdy jsem přijížděl do vstupní haly muzea, vycházeli proti mně lidé vybavení různobarevnými helmami, jaké se používají na stavbách, a všiml jsem si, že nasedají do devítimístných koncernových vozů, které s nimi někam, a tehdy mi naprosto nedošlo kam, odjíždějí. Jak jsem si všiml, nebyli to Češi, což jsem poznal podle jazyků, kterými spolu hovořili, a podle neskrývaného nadšení, se kterým se připravovali na kromobyčejně nezvyklé zážitky, a evidentně to nebyli ani lidé, kteří se chystají někde na odlehlém místě nuceně těžce pracovat, jak to známe ze svědectví z časů totality. Nebo že by to přeci jenom byl nábor nových, a dostatečně pracovitých zaměstnanců?., říkal jsem si.
Popojel jsem dál, až za vstupní dveře muzea, načež jsem viděl lidi s různými barvami „pracovních“ přileb, kterak jsou rozdělováni do skupinek zhruba po devíti lidech, a v tu chvíli mi to došlo. No to je geniální! Ti lidé se jezdí dívat přímo na výrobu aut. Přímo na výrobní linky. (Doufám, že budou hodně fotit.) Skvělá reklama! Tedy alespoň pokud mohu soudit podle svého ryze amatérského dojmu. I když zase tak ryzí amatér nejsem, poněvadž mám maturitu v oboru manažer obchodu. (Chápu, že maturita je dnes spíše opovrhovaným vzděláním. Kdo nemá vysokou školu, je prakticky pokládán za nedovzdělaného. Přesto jsem si skromně, a hlavně opět tak trochu mimo téma, dovolil vyjádřit svůj názor.)
Zakoupili jsme lístky, a už jsme se mohli kochat, což je pro člověka - motoristického nadšence něco jako, když se bigotní katolík dostane do Vatikánu.
Hned v úvodu jsem si všiml, že Škoda-Auto a.s. cílí i na nejmenší. Heslovitě bych to asi vystihl sloganem: Kdo šlape, ten jede. Tolik šlapacích autíček na jednom místě a zároveň tolik šťastných vypůjčitelů na jednom místě jsem snad ještě neviděl. (Tam už chyběl jenom leasing.)
Ale posuňme se dál.
Jako první mi padl do oka vůz Škoda Octavia Combi typ 993 z roku 1964. Zaradoval jsem se z něho i proto, že právě tohle auto kdysi měli jedni známí z vesnice, odkud pocházím, a hlavně to byl na dlouhá léta jeden z posledních kombíků, ne-li poslední, který se ve Škodovce vyráběl. (Na tomto příkladu je jasně vidět, jak moc negativní může mít politika vliv nejen na rozvoj průmyslu, ale i na rozvoj společnosti jako kulturního fenoménu.)
Potom už následoval vůz Škoda 100L, který se vyráběl od roku 1969, tedy vůz, v němž jsem prožil dětství, a procestoval celé tehdejší Československo. Ne, nelekejte se, měli jsme i dům, a já jsem v něm měl dokonce dva pokoje. Nejprve malý pokojík v patře, a když jsem zmužněl a ztloustnul - ach bože, kéž by má mužnost nebyla tak pevně spjata s tloustnutím byl mi zřízen velký pokoj v přízemí. Otec samozřejmě nepokrytě obdivoval vůz Škoda 110L z roku 1971, se kterým už se i závodilo, ale ten jsme nikdy neměli, neboť jak víte, jsem z chudých poměrů. Škodu 120 z roku 1971, která měla i svou sportovní verzi nazvanou 120 S Rallye a později všechny typy vozů Škoda, tedy 105 až 130 v různých modifikacích, čili vozy z roku 1984, kterých bylo všude plno, jsme mohli jen tiše závidět a mlsně obcházet. Pokud jde o Škodu Garde z roku 1981, pak jediné Garde, které u nás přicházelo v úvahu, je pevně spojeno se šachovou hrou.
Od roku 1991 jsme měli vůz Škoda 130L, čímž se tedy naše poměry velice zlepšily……. Měli jsme vůz Škoda 130L, s jehož rallye verzí slavili tovární jezdci velké úspěchy v 70. a 80. letech minulého století. A právě toho si byl můj báječný otec velice dobře vědom. (Jistě chápete, že na tu dobu moc rád vzpomínám.)
Od roku 1988 byla vyráběna Škody Favorit 136 v různých modifikacích, které zlí slovensky mluvící jazykové říkali Škoda Hovoriť. (My Češi, tedy někteří, jsme si zase našli přezdívku pro Škodu 1203 vyráběnou na Slovensku. Říkali jsme jí Dvanáctsettroska.) To zesměšňování Favorita je možná způsobeno i tím, že tohle jinak skvělé auto bylo osazeno motorem s rozvodem OHV, tedy v té době již zastaralým systémem, který byl mimochodem u Škodovky poprvé použit již v roce 1937, a montoval se do vozů Škoda populár. Jen pro představu podotýkám, že automobily Lada a Moskvič byly už v té době delší čas osazovány motory s rozvodem OHC. (Na tomto příkladu vidíme, jak to také dopadá, když se někomu, kdo má moc, zkrátka chce kapánek pozdržet vývoj.) Jinak Favorit vůbec nebylo špatné auto. Mělo motor vpředu a pohon předních kol, což byla tedy změna koncepce, která umožňovala vytvořit verzi kombi, což bylo v komunistickém bloku před pádem železné opony vyhrazeno jen ruským a východoněmeckým vozům, při čemž východoněmecké vozy smrděli jako bolavá noha, řvali jako přiškrcený tur, a skoro vůbec nebrzdili, následkem čehož fanoušci rallye sportu velmi nakvap opouštěli i zóny, které byly z hlediska nevýchodoněmeckých závodních speciálů naprosto bezpečné, což jsem na vlastní oči viděl na Sychrově při Rallye Bohemia. A právě z těchto důvodů by si můj otec žádný z těchto vozů nikdy nekoupil. (Ale to jen tak na okraj pro vaše pobavení.) Vzpomínáte si ještě na vozy Škoda 100 až 130 a jejich střešní zahrádky? Já si na ně vzpomínám velice dobře. Když chtěl otec čtyřčlenné rodiny odjet dejme tomu na dovolenou, střecha jeho vozu nezřídka připomínala dnes tak často zmiňované čapí hnízdo. (Ale to jen tak na okraj pro vaše pobavení.)
Škoda Favorit 136 byla navíc posledním ryze českým, nebo chcete-li československým vozem.
Se Škodou Favorit 136 L ve sportovní úpravě v sezoně Mistrovství světa v rallye 1994 tým zvítězil v kategorii Formule 2, tedy vozů s motorem do objemu 2 litry a pohonem předních kol. Následně byla do Mistrovství světa v rallye nasazena Škoda Felicia Kit Car. Nejlepším výsledkem bylo 3. místo absolutně na RAC Rally 1996, které získal Stig Blomqvist, tedy s motorem o obsahu 1500 cm3. (Psalo se, že po tom závodě se k týmu Škodovky chodili vyptávat soupeři, jestli to auto má opravdu motor o obsahu 1500 cm3 a byli ujištěni, že tomu tak opravdu je.)
V muzeu je vystaveno skutečně mnoho pohárů a fotografií souvisejících se sportovními úspěchy značky Škoda. V patře, kam jsem se svým vozíkem byl transportován výtahem vonícím novotou, je prostor věnovaný českému hokeji. Každý, kdo se o hokej jen trošku zajímá, dobře ví, že automobilka Škoda - Auto a. s. sponzoruje nejen český A tým hokeje, ale i vrcholné hokejové akce typu mistrovství světa. Tuhle hru prostě Češi milují, a ve Škodovce se to dobře ví. Snad právě proto je v jedné z vitrín umístěn pohár pro vítěze z mistrovství světa IIHF - pro nás normální lidi mistrovství světa v ledním hokeji - kterou si česká reprezentace přivezla z Vídně v roce 2005. (Je dobře, že si v posledních letech Češi z Vídně vozí pozitivní zážitky. Například za Rakouska-Uherska to rozhodně nebývalo pravidlem.)
Ještě si dodejme, že firma Škoda-Auto a.s. sponzoruje lední hokej už 25 let, a v roce 1959 se dokonce přímo v Mladé Boleslavi konalo mistrovství světa.
Jednou z nejpozoruhodnějších osobností československé sportovní scény 20. a 30. let dvacátého století patřil pražský advokát dr. Zbislav Peters (1908 - 1981). Lednímu hokeji se aktivně věnoval 15 let, stal se mistrem Evropy 1933, a ve stejné době pomohl národnímu týmu k bronzu na světovém šampionátu.
V následujícím roce vedl Zbislav „Mík“ Peters do té doby největší výpravu československých automobilů, takřka 15000kilometrovou úspěšnou expedici vozů ŠKODA POPULAR z Prahy do Kalkaty. Dr. Peters se podílel i na přípravě čtyř vozů ŠKODA POPULAR a RAPID pro Rallye Monte Carlo 1936 i 1937. V roce 1948 z politických důvodů emigroval do USA.
Snad se na mne nebudete příliš hrubě zlobit, když se pokorně přiznám, že jsem si na výstavě vyfotil informační panel, a předchozí odstavec jsem opsal právě z tohoto panelu. Učinil jsem tak především proto, že dr. Zbislav Peters je zářným příkladem jednoho z nejodpornějších rysů naší národní povahy. My Češi totiž velice špatně snášíme jedince, kteří jsou úspěšní, přesněji tedy ty, kteří jsou úspěšnější, než jsme my sami. Tento náš povahový rys je velmi umocněn zejména třemi totalitami, jejichž vlivům jsme, jako národ, po staletí byli vystaveni.
S působením totalit souvisí i jistá servilnost, která je bohužel také součástí naší povahy. Šířeji vzato každý územní celek prochází během své historie jak obdobími rozkvětu, tak i úpadku.To, přiznávám, není ani pro mě, tedy z hlediska povahy, příliš lichotivé. Také proto si myslím, že bude dobré, když se vrátíme k tématům souvisejícím s benzinem, a přiblížíme si oba vozy související s činností dr. Peterse, tedy Škodu Popular a Škodu Rapid.Škoda Popular se vyráběla od roku 1934 do roku 1938. Objem motoru, jímž byly vybavovány - trochu té staročeštiny nám nemůže škodit - činil 995 cm3, výkon to mělo 16 kW při 3000 otáčkách - nedělejte, že vás to nezajímá - a maximální rychlost byla 85 km/h. při spotřebě paliva 7 litrů na sto, Vlasto.
O Škodě Rapid si zmiňme, že se v různých modifikacích včetně modelů na zakázku vyráběla od roku 1935 do roku 1942. Vůz, jehož motor byl po úpravách použit i na Rallye Monte Carlo 1936 měl obsah 1385 cm3, 22,8 kW, a jel rychlostí 100km/h. Spotřeba byla 9 - 10 litrů na sto, Vlasto.
Škoda Popular Sport Monte Carlo (typ 909) svištěl až 110 km/h při spotřebě 10 litrů na sto, Vlasto, a měl přední kyvnou vidlici a diferenciál.Tolik tedy prozatím z dávné historie Škodovky.
Spolupráce firmy Škoda s automobilkou Volkswagen však naprosto nelitujeme, neboť rozvoj automobilky Škoda-Auto a.s. v porevolučních letech pomohl této firmě stát se při nejmenším evropsky významným producentem. Strategie nalezení silného a loajálního partnera se rozhodně nepodařila ve všech firmách, jejichž minulost je spjata s kuponovou privatizací. Typ Škoda Fabia S2000 byl dokonce od roku 2009 nasazován do IRC Rallye jako vůz zastupující v tomto seriálu koncern VW, na což jsem osobně, velice hrdý.
A vidíte, málem bych zapomněl, že jsme tu kvůli historii. Tak tedy: V roce 1895 založili Václav Laurin a Václav Klement v Mladé Boleslavi společný podnik. ŠKODA tak patří k jedné z nejstarších automobilových značek na světě. Muzeum oživilo tento příběh na autentickém místě – v bývalých výrobních halách, ve kterých se až do roku 1928 vyráběly automobily.
Snad mne nebudete, mí milí čtenáři, příliš účinně kamenovat, když se přiznám, že předchozí odstavec jsem si vypůjčil ze stránek Škoda-Auto.
Pro kontext dodávám, že v souvislosti se značkou Mercedes - Benz se automobily vyrábějí od roku 1886. (Za tuhle informaci by mne marketingoví specialisté nepochválili, ale sami jistě uznáte, že člověk nemůže vnímat život jenom skrze marketing.)Abychom byli vyvážení názorově i z hlediska světových stran, konstatujme, že o ruské automobilce Lada se hovoří od roku 1966.
Když už jsem tak u toho, začalo mne zajímat, kdo byl vlastně první, komu se podařilo zkrotit fyzikální síly natolik, že mohou člověku tak výrazně sloužit do dneška, a podle mého skrovného názoru ještě dlouho sloužit budou, protože technologie elektromobilů se nezdají býti natolik propracovanými, aby mohly plnohodnotně nahradit právě dnes tak rozšířené spalovací motory, které sice smrdí, a jejich účinnost je kolem 25% (škalohlíd řekne jen), ale jedou, a v poslední době po čertech rychle. Elektrická energie získaná z neobnovitelných zdrojů přitom zdaleka není tak čistá a bezpečná, jak se nám snaží tvrdit někteří odborníci, což se dá usoudit i podle vztahu Japonců k jaderným elektrárnám. Ale to už jsem zase odbočil a ujel několik kilometrů navíc.
První, kdo vůbec prováděl pokusy se spalovacími motory, byl německý strojař, konstruktér a vynálezce Nicolaus August Otto (1832 - 1891). Bylo to v roce 1860. Od něho odkoupil jeho plánky francouzský technik Jean Joseph Étienne Lenoir (1822 - 1900). Ovšem Nicolaus August Otto na základě svých plánů v roce 1861 postavil svůj první spalovací motor. V září 1862 jej přivezl na průmyslovou výstavu do Londýna, kde zjistil, že zdaleka není sám, kdo vyrábí motory, které mu jsou náramně povědomé. (To se asi zkrátka občas stane, když někomu prodáte know how, a vlastně nevíte, že je to know how.) Po návratu do Německa se Nicolaus August Otto setkal s bohatým inženýrem, podnikatelem a vynálezcem Carlem Eugenem Langem (1833 - 1895), který byl ochoten financovat další vývoj Ottova motoru. (Kromě toho Lang navrhl „Schwebebahn“, což je vysutá dráha, jejíž vagony jsou originálním způsobem zavěšeny na specifické kolejnici, takže vlastně „visí ve volném prostoru. Celá délka její tratě činí 13,3 km, z toho deset kilometrů se pohybuje 12 m nad klikatou říčkou Wupper.
Až šokující mi připadá fakt, že celé zařízení funguje od roku 1901 do dnes. Pravda po četných opravách, ale vždy při zachování původního technického řešení. V roce 2003 tato dráha s dvaadvaceti zastávkami v jednom směru přepravila 23 milionů cestujících. Kdyby mne snad chtěl někdo podezřívat, že této dráze dělám reklamu, tak ho ujišťuji, že jsem od nich nedostal ani euro, natož, aby mne zadarmo svezli. Celý systém jsem se zde pokusil popsat z pouhého nadšení pro originální technická řešení.) Na základě této spolupráce založil Nicolaus August Otto v roce 1864 v Kolíně nad Rýnem továrnu „N. A. Otto & Cie“, jejíž nástupnická firma DEUTZ AG, která funguje dodnes. Tak, to bychom měli, a teď se vrhneme zpátky na historii Škodovky.
Prvním ze zakladatelů, i prvním v názvu firmy byl Václav Laurin (27.9. 1865 - 4.12.1930)Ten neměl zámožné rodiče. Přesto mu umožnili vyučit se strojním zámečníkem. To mu však nestačilo. I po vyučení studoval, dá-li se to tak říci, co se dalo - což je tedy velice inspirativní - a naučil se ovládat parní stroje. On byl právě tím ze dvojice zakladatelů, který měl technickou erudici, až vizionářský technický instinkt, a na rozdíl od svého aby se tak řeklo výbušného kamaráda, měl i jakýsi vnitřní klid, který je tolik potřebný při konstrukční práci.
Druhý její zakladatel Václav Klement (16.10. 1868 - 13.8. 1938) se narodil ve Velvarech. Vyrůstal v chudých poměrech, a reálně hrozilo, že bude muset celý život pracovat jako vesnický kovář, ale usmálo se na něj štěstí. Bylo mu umožněno se vyučit knihkupcem. Po vyučení zdědil knihkupectví v Mladé Boleslavi.
Roku 1895 si koupil Klement jako technický nadšenec jízdní kolo značky Germania od drážďanské firmy Seidl & Naumann. Kolo se mu však brzo po zakoupení porouchalo, proto Klement napsal firemní pobočce do Ústí nad Labem dopis s žádostí o opravu. Firma mu na jeho český dopis odpověděla velmi stručně v tom smyslu, že požaduje-li odpověď, musí zákazník používat „pro nás srozumitelný jazyk“ (tj. němčinu). Tato odpověď Klementa natolik rozčilila, že se následně rozhodl společně s Václavem Laurinem začít vyrábět vlastní jízdní kola pod vlasteneckou značkou Slavia.Tak byla založena v Mladé Boleslavi firma Laurin & Klement.Jakkoli se velmi snažím osvědčit svůj literární talent, lépe než wikipedie bych tuto pikantní historku z mistrova života asi nepopsal. Pokračujme tedy konstatováním, že pan Václav Klement ve svém knihkupectví prodával nejen knihy a smíšené zboží, ale i kola. (Je dobře, že se dnes čte evidentně více, než za doby Václava Klementa, a knihkupec se uživí i bez toho, aby kromě knih prodával automobily, a do kufru jako bonus přibaloval smíšené zboží.) Avšak právě obrovská činorodost spolu s nesporným obchodnickým talentem pomohla oběma pánům distribuovat výrobky jejich čerstvě založené manufaktury.
V muzeu jsme viděli i první výrobek firmy, který dostal název Motocykleta, a typové označení D. Je to model z roku 1902.
Po prvním motocyklu byl vyroben i první automobil, pohledem na který jsme se samozřejmě také pokochali. Jedná se o model Laurin & Klement A (Voiturette). Jeho motor umístěný za přední nápravou, měl obsah 1005 cm3, jeho výkon byl sedm koňských sil, a poháněl zadní kola.
Historické automobily jsou zde vystaveny ve třech „patrech“ tak, aby byly vidět z ulice, a připomínaly sice již zašlou, ale nikoli zapomenutou, slávu. Mezi nimi je například Laurin & Klement BS, který byl vyráběn od roku 1907 do roku 1915, a byl vybaven motorem s rozvodem SV o objemu 1399 cm3 a výkonem 7,5 KW.
Zajímavostí je, že Škoda s označením 120 a 110 byly vyráběny už v roce 1926.
Velkoobjemovým silným motorem se „chlubila“ Škoda 360. Pohodlné čtyřmístné auto, které je v muzeu vystaveno v elegantní bordové barvě včetně plátěné stahovací střechy. Vůz byl vybaven čtyřválcovým vodou chlazeným motorem s rozvodem OHV o objemu 3970 cm3 o výkonu 40 kW, který byl na tehdejší dobu obdivuhodný.
Velmi pěkná byla například i Škoda 4 R. Ta byla vybavena motorem o objemu 1944 cm3 a výkonem 23,5 kW, který umožňoval vozu vyvinout rychlost 90 km/h. Vůz byl vyráběn mezi léty 1928 a 1930.Tak, abychom se posunuli od historie k současnosti. K té nás vlastně dostane Škoda Superb, ale ne vlajková loď současné produkce, nýbrž vlajková loď produkce předválečné.
Byl jí vůz Škoda Superb 4000 typ 919 z roku 1939. Byla to limuzína o délce 5,7 m s motorem o objemu 3991 cm3 a výkonem 70,7 kw/3500. Tento vůz spotřeboval 20 - 24 l/100 km a jel maximální rychlostí 135 km/h. Jedná se o vidlicový osmiválec s rozvodem OHV. (Jedná se o vůz pro nejnáročnější klientelu, tedy zřejmě i pro ty, kteří potřebovali zdrhat, a bylo vedlejší, před kým zdrhali. Inu, v celé Evropě tenkrát byla velmi neklidná doba. Nelze se tedy divit, že poptávka po rychlých vozech stoupala. Ale to bychom zase zabrousili do politické historie, která momentálně není naším tématem, a navíc si jak ji samotnou, tak její neblahé následky většina lidí velice dobře uvědomuje.) Deset kusů tohoto vozu bylo vyrobeno ještě před válkou. Šestiválcová varianta vozu Superb 3000 byla vyráběna jako válečné vozidlo.Pro porovnání dnešní Škoda Superb 2.0 TSI má 206 kW a spotřebu 8,9 l/100 km. Pokud to tedy zase není nějaká ta cimrmanovská mystifikace.
Ale abychom nedělali jen reklamu. Víte, co mě na automobilovém průmyslu nejvíc štve? Že nevíte? Tak já vám to tedy prozradím. Ano přátelé, je to reklama. Konkrétně tedy negativní až sprostá reklama automobilky Hyundai, ve které se říká, že i nechápavý soused přesedne, a když ne, jeho škoda. Moje osobní zkušenost se dvěma vozy Hyundai je taková, že u jednoho musel být po sto tisících kilometrů vyměněn motor, při čemž běžný motor pro značku ŠKODA vydrží 200 000 - 250 000 km, čemuž odpovídá i zkušenost naší rodiny. A u druhého vozu Hyundai musel být po padesáti tisících kilometrů nevyhnutně vyměněn rozvodový řemen, při čemž tento řemen je doporučováno preventivně vyměnit po šedesáti až osmdesáti tisících kilometrů. Vím, že vždycky záleží na tom, jak se s autem jezdí, ale po této zkušenosti bych já ze Škodovky nikam nepřesedl.Neučinil bych tak i proto, že Škodovka samozřejmě hledí také do budoucnosti. A to nejen videohrami, kterými ve dvou patrech expozice oslovuje ty nejtížeji oslovitelné, tedy teenagery, ale i plánovanou výrobou nových modelů.
Jedním z takových je stylistická studie ŠKODA VISION C 2014. Jedná se o pětidveřové kupé s výrazným a dynamickým stylem. Tým designérů Škoda vytvořil jemnou kombinaci konkávních a konvexních ploch, dělených ostrými linkami. Prvky designu ŠKODA VISION C se sériově poprvé objevují u třetí generace modelu ŠKODA FABIA a ŠKODA SUPERB.A ještě jeden důkaz faktu, že česká kreativita nezmizela ani v téhle firmě, kde se na důležitých poradách mluví světovými jazyky - tedy ne esperantem, aby bylo jasno.Tím je ŠKODA VISION D 2011, z jehož linií vychází právě současná Škoda Superb.Ještě chci poznamenat, že český automobilový průmysl, ačkoli je zastřešen mezinárodním kapitálem, nepředstavují pouze dělnické profese, ale také kreativita, která není přehlížena, a dokáže se prosadit. V takovém muzeu by se dalo aktivně strávit mnoho hodin, a to i přesto, že muzeum má pouze třípětinovou velikost oproti původnímu projektu. Původní projekt byl redukován na základě celosvětových hospodářských změn, které proběhly v roce 2008.Celou chronologicky uspořádanou historii firmy Škoda-Auto a.s. lze dohledat na internetu. Proto jsem se spíše než o chronologii pokusil o vylíčení vlastních pocitů z něčeho tak výjimečného pro českou historii i současnost, jako je právě tato značka.
I proto si neodpustím zmínit, že od roku 1924 se ve firmě L&K vyráběly i letecké motory. Jednalo se o licenční výrobu dvanáctiválců 12 CC francouzského výrobce Lorraine-Dietrich.
Ale teď už se skutečně posuňme dále. 25. července odpoledne bylo zamračeno, a jak říkali naši moudří předkové, chystalo se na déšť. Kromě toho se nám ztratili někteří členové expedice, ale mezitím co jsme se zuřivě přeli, zda policii volat, či nevolat, se ukázalo, že jde o ztrátu dočasnou tzv. nakupovací, takže vlastně bylo vše v pořádku. Kam se vrtnout, když člověk neví, co z toho nebe bude padat, a kdy to začne?, ptali jsme se jeden druhého, ale protože náš předseda je formát, a protože na internetu je skoro všechno - a co tam není, to tam brzy bude - navštívili jsme místní letecké muzeum.
Apropo, je vidět, že díky jedné vlivné firmě se neskutečným způsobem rozvíjí celá Mladá Boleslav a její široké okolí.
Ještě před tím jsme si ale řekli, že si zaskočíme na oběd. Zaparkovali jsme na Staroměstském náměstí, nechali si poradit GPS systémem a vyrazili jsme k hotelu Zlatá kovadlina, o kterém jsme věděli jedině to, že má bezbariérovou zahrádku. Nejsofistikovanější umělý orientační systém na světě nás hnal do Krajířovi ulice. Když už si demokratická většina začala myslet, že spíš vykonáme cestu kolem světa, než bychom se dostali do vysněné restaurace - vysněné proto, že hlad demokratické většiny se neustále zvětšoval - vrátili jsme se, a zkusili to jinudy. Kritiku GPS, která na tomto místě nesměle zazněla, jsme odsoudili jako nestátotvornou a vzhledem ke globálnímu úspěchu našich expedic i nezaslouženou. Danča, která Boleslaví již několikrát projížděla, osvědčila svůj vytříbený smysl pro katastrální záležitosti, a vzali jsme to přímo přes Staroměstské náměstí kolem Morového sloupu - byl zbudován roku 1681 jako projev díků za to, že se městu a kraji rok předtím vyhnula morová epidemie - a už jsme tam byli. Čekání na jídlo nám zpříjemňoval pohled na východ z podzemního bludiště. Ještě, že nikdo nenavrhl bludišťáckou bojovku. Hádám, že to bylo jenom proto, že bludiště není bezbariérové. (Abych jenom nepomlouval, místní vodotrysky se mi líbily, to zase ano.)
Ačkoli nejsem Španěl, dal jsem si Španělského ptáčka. V této souvislosti si, ač nerad, musím zase postěžovat. Na jídlo se čekalo jako na slitování boží, ale protože knedlo zelo flákota mě nezarmoutí skoro nikdy, odjížděl jsem dobře nasycen, napojen minerální vodou, a tedy spokojen.
Letecké muzeum je postaveno hned vedle letiště - jak logické. Budova je to vysloveně moderní a dvoupatrová, což samozřejmě zarazí každého vozíčkáře, který byť jen zauvažuje o její návštěvě. Ovšem ne tak nás. My jsme totiž věděli, že ačkoli má budova muzea tvar pyramidy, a mohla by tedy působit starosvětsky, je budova vybavena výtahem. (To by faraoni čubrněli. To by Cheopes s Tutenkámenem záviděli, panečku. Oni se sice sprostě nechali nosit, takže jim schody byly úplně putna, ale stejně by záviděli, za to dám krk.) Tak tedy díky výtahu jsme si i my vozíčkáři mohli ta letadla prohlédnout nejen zblízka zespoda, i když z vozíku budeme vždycky a na každé letadlo hledět jako na monstrum, které nelze obsáhnout jedním pohledem, ale viděli jsme je i pěkně shora. V prvním patře je vybudován ochoz, nebo chcete-li lávka, díky níž můžeme ta letadla, která v přízemí vidíme vysoko nad sebou, vidět z bezprostřední blízkosti. Jsou skutečně na dosah ruky, i když, pravda, hodně dlouhé ruky. Až má člověk pocit, že kdyby se to monstrum pohnulo, začal by sám sobě smrdět.
Fakt je ten, že jsme dávno odvykli nejen řevu dávno umlčených leteckých motorů. My už ani v mnoha případech nedokážeme pochopit, že piloti létali v kožených kuklách a přitom nenastydli na hlavu. A že brýle, které nám dnes připomínají mouchu Tse-tse, byly v dobách průkopníků létání ohromným vynálezem.
To muzeum je totiž vlastně vyjádřením úcty k historii letectví a k obecné historii, která nám napomohla jednak uchovat hodnoty lidství, tedy humanity, a jednak nám napomohla zaznamenat údaje o rozvoji letectví v průběhu času, aby si je mohli jako zkušenost osvojit i dnešní mladí lidé, kteří necítí potřebu uvědomovat si určité typy hodnot.Vydejme se tedy nyní na pár chvil do minulosti, a pojďme si přiblížit, co jsme viděli. Pokusím se vám představit několik vybraných letadel právě tak, jak jsme je viděli.
Racek PB6 „Letadlo, kterému osud nepřál.“ Jeho původní konstruktéři, pánové Přikryl a Blecha, se ve třicátých letech pokoušeli vyrábět jednoduchá letadla pro výcvik. Jejich konání však provázela obrovská smůla. I přes nesmírnou obětavost a nadání se jejich projekty nikdy nedostaly dál než k prototypům. Nejpovedenější letoun jejich konstrukce Racek PB6 dokonce při jednom z prvních předváděcích letů, pro ministerstvo obrany, z důvodů závady na palivové instalaci shořel.
Tím však sen o krásném letadle neskončil… o 23 let později byl na letišti v Mladé Boleslavi zalétán později sériově vyráběný Racek PB-6.Tak co, bavíte se? Tedy řeknu vám, tyhle informační panely jsou pro někoho, kdo baží po informacích proto, aby je mohl zapsat do svého, tedy vlastně vašeho, deníku hotovým požehnáním.
Takže pokračujeme typem Be-60 Bestiola, což je ve francouzštině zvířátko, viď Kačenko.?Tohle letadlo bylo vyvinuto v roce 1935 pro sportovní a rekreační účely. Vyvinuli jej inženýři Pavel Beneš a Jaroslav Mráz, kteří ve zmíněném roce založili letecký podnik v Chocni. První zdejší prototyp byl dvojmístný celodřevěný letoun Benešovy konstrukce Be-60 Bestiola s českým řadovým, vzduchem chlazeným čtyřválcem Walter Mikron II o výkonu 44,2 kw.Na internetu se o něm píše mimo jiné toto: Návrh: Beneš-Mráz, Choceň, Rozpětí: 11,20 m, Délka: 6,65 m, Nosná plocha: 15,20 m2, Prázdná hmotnost: 290 kg, Vzletová hmotnost: 490 kg, Štíhlost křídla: 8,25, Maximální rychlost: 150 km/h, Cestovní rychlost: 125 km/h, Přistávací rychlost: 55 km/h, Délka rozjezdu: 90 m, Délka dojezdu: 60 m, Dolet: 470 km, Dostup: 3 400 m. Bylo jich vyrobeno 22.
Vyčerpávající, že? Ještě, že to píšou na jednom místě, a člověk to nemusí hledat jako pes - slídič. (Ani s tím čichem na tom totiž nejsem zrovna nejlíp.)
Letadla se však v té době nevyráběla jenom v tehdejším Československu, ale i v tehdejším Rusku. Polikarpov PO-2 (1937) byl letoun sestrojený na základě prototypu dvouplošníku U-2. S více než 40 tisíci vyrobených kusů se patrně jedná o nejvíce vyráběný letoun na světě. Vyráběl se od počátku roku 1928, a byl opatřen motorem Ševcov M-11 o výkonu 100 - 115 HP. Díky jeho tichému motoru ho Němci nazývali „Létající šicí stroj“. Sověti mu zase dali přezdívku „Kukurůžnik“ (kukuřičný kombajn). Jen tak mimochodem, Kukurůžnik Sověti říkali i svému pozdějšímu prezidentu Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi (18.4.1894 - 11.11.1971). Snad nejvíce ho proslavil 46. pluk ženského vojenského letectva, který se účastnil nočních náletů na postavení německé armády. Němci dali těmto ženským jednotkám přezdívku „Noční Čarodějnice“, což bylo příslušnicemi pluku přijato tak, že si samy začaly takto říkat. Stroj byl stále vylepšován a v roce 1944 byl přejmenován na počest tragicky zesnulého konstruktéra Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova (8.6.1892 -30.7.1944) na Po-2. V poválečných letech bylo toto letadlo licenčně vyráběno i v Polsku.
A ještě přidám několik technických dat.Charakteristika: víceúčelový dvouplošník, Osádka: 2 osoby, Pohon: hvězdicový vzduchem chlazený motor Ševcov M-11 o výkonu 100 k (74 kW), později M-11D o výkonu 115 k (85 kW), stroje z poválečné výroby pohánějí motory M-11K o výkonu 115 kRozpětí: 11,40 m, Délka: 8,17 m, Výška: 3,50 m, Nosná plocha: 33,15 m², Hmotnost: 700 kg, Vzletová hmotnost: max. 1 400 kg, Maximální rychlost: 150 km/hVýzbroj: 1 nebo 2 ŠKAS ráže 7,62 mm + 1× kulomet ráže 7,62 mm ovládaný pozorovatelemNosnost: Pumy do váhy 250 kg nebo až 6 raketových střel RS-82 nesených na závěsnících pod spodním křídlemDolet: 500 kmDostup: 4 000 m
Ta Wikipedie mne asi zabije, ale kde jinde mám ty informace sehnat.? No nic, pojďme dál.
Ááááááá, to mne velice těší!!! Konečně stroj, který nadchne i mne, sportovce - teoretika. A hlavně ČESKÝ světově uznávaný STROJ. (Moraváci zase budou prskat, ale to je mi jedno.)
Budeme se totiž bavit o letounu Zlin Z-50LX, který byl charakterizován jako „Letecká hvězda akrobatických vystoupení.“.A teď si povíme něco o historii tohoto letounu. V první polovině 70. let probíhaly v otrokovickém Moravanu konstrukční práce na novém akrobatickém letounu. Hlavním konstruktérem byl Ing. Jan Mikula a prototyp letounu označeného Zlin Z-50L byl zalétán v létě roku 1975. První mezinárodní soutěž, které se letoun Z-50L zúčastnil, se uskutečnila v roce 1976 v Mladé Boleslavi. O dva roky později vybojoval na tomto typu titul mistra světa Ivan Tuček. Později byla vyráběna verze s výkonnějším motorem označená Z-50LS, která je pevně spjata se jménem Petra Jirmuse. Ten na tomto typu vybojoval dvakrát titul mistra světa (1984 a 1986) a dvakrát titul mistra Evropy (1983 a 1985). V roce 1999 pak prozatím poslední titul na tomto typu vybojoval Petr Biskup.Zajímalo by mne, kolika pytlíky na zvracení je takový akrobatický letoun sériově vybaven, a nikde jsem se o tom nic bližšího nedočetl. Rovněž se nepíše nic o tom, zda jsou letci při závodech vybaveni interkontinenčními pomůckami. Co naplat, bez některých informací se zkrátka obejdeme. Bez čeho se ale obejít nemusíme, jsou technická data toho akrobatického zázraku.Technické údajePosádka: 1 pilot, Rozpětí: 8,58 m, Plocha křídla: 12,5 m², Plošné zatížení: 58,4 kg/m², Délka: 6,62 m, Výška: 1,985 m, Prázdná hmotnost: Z-50L: 570 kg, Z-50LS: 600 kg, Max. vzletová hmotnost : Z-50L: 720 kg, Z-50LS: 760 kg, Z-50M: 780 kg, Pohonná jednotka: Z-50L: 1x Lycoming AEIO-540-D4B5 - 260 k (191 kW) Z-50LS: 1x Lycoming AEIO-540-L1B5D - 300 k (221 kW), Z-50M: 1x Avia M-137AZ - 180 k (132 kW) Obsah nádrže: 60 lVýkonyCestovní rychlost: 240 km/h, Maximální rychlost: Z-50L: 290 km/h, Z-50LS: 308 km/h, Dolet: Z-50L: 180 km (640 km s odnímatelnými nádržemi na vřetenech) Z-50LS: 170 km, Dostup: Z-50L: 7000 m, Z-50LS: 8000 m, Stoupavost: 15 m/sNásobky: Z-50L: +9g až -6g, Z-50LS: +8g až -6g (A), +3,8g až -1,5g (N)Vnímavým čtenářům stačí, když napíšu: Díky, Wiki. , a bude jim jasné, že jsem zase potupně opisoval.
Opravdoví znalci české letecké historie by mi jistě neodpustili, kdybych se vyhnul jménu Jan Kašpar (1883 - 1927), tedy jménu průkopníka české aviatiky. Inženýr Jan Kašpar byl leteckým konstruktérem a pilotem. Proslavil se zejména svými průkopnickými dálkovými lety. Nejznámější je jeho let z Českých Budějovic do Prahy, konkrétně do Chuchle. (Doufám, že se tenkrát zrovna nejel nějaký ten dostih, ale o tom by se asi dosti psalo.) Pan Jan Kašpar vystudoval strojní inženýrství na C. a k. české vysoké škole technické v Praze. Po složení státní zkoušky dne 28.2.1907 absolvoval jeden semestr vyšší automobilové školy v Německu a v roce 1908 nastoupil do zaměstnání u firmy Basse & Selve v Alteně v německém Vestfálsku. Po získání prvních zkušeností s pilotáží složil dne 16. června 1910 před komisí pilotní zkoušky. V roce 1911 vzlétl s nově postaveným letadlem vlastní konstrukce vybaveným motorem Daimler o výkonu 70 koňských sil. S tímto letadlem plánoval uskutečnění prvního dálkového letu v Čechách. Nejprve si vyzkoušel orientaci při letu Pardubice - Chrudim a zpět. Tento let se uskutečnil 30. dubna 1911. Let trval 24 minut a 23 sekund, a uskutečnil se ve výšce 400 m. (Tam ale muselo táhnout.) Téhož dne uskutečnil Jan Kašpar první vzlet s cestujícím, jímž byl jeho bratranec Evžen Čihák. Slavný let z Pardubic do Velké Chuchle se uskutečnil 13. května 1911. To jen, abyste věděli. (Doufám, že to nebyl pátek. Ale na druhou stranu, už mnohokrát se ukázalo, že ta pověrčivost nikam nevede. A pokud vede, tak ne k dobrému.)
Fakt, že u letiště a na letišti je myšleno na děti jsem jednoznačně kvitoval, protože jim bylo umožněno vyřádit se na šlapacích letadélkách. Kdybych se neostýchal být pravdomluvný, řekl bych, že se o ta dvě šlapací letadélka děti praly. Opravdu. Musely si vytvořit pořadník podobný těm, které fungovaly za socialismu třeba při nákupu aut, nebo když přivezli banány. A stejně ty děti ten pořadník nedodržovaly, takže dokud nepadla výhrůžka, jíž se momentální pilot zalekl, letadélko nepřistálo. Tedy ne, že by si děti snad vyhrožovaly těžkým ublížením na zdraví, ale moc k tomu nechybělo. Ona je to pro ty naše děti vlastně taková zdravá průprava, která jim pomůže prosadit se v tom našem tržním systému, tedy systému trhni, co můžeš, ve kterém nevítězí pravda a láska, ale síla a ještě větší síla. (To jsem se zase rozkecal.)
Lákadlem pro děti byla i pyramida kopírující vnější stěnu budovy. Byly to vlastně takové schody, po kterých se dá vyjít do určité výšky, a rozhlédnout se po kraji. A skutečně si bylo co prohlížet. Viděli jsme přistávat mnoho, pravda menších, řeklo by se rodinných letadel, a přistávací manévry se dosti lišily, takže nám byla předvedena dosti pestrá mozaika pilotních manévrů, ale popisem letecké katastrofy nemohu sloužit. Tedy z hlediska napínavosti tohoto příběhu bohužel.
Nemohu jím sloužit i proto, že všechna letadla přistávala z jedné strany, což bude asi nějaký předpis. Ten má pravděpodobně zabránit tomu, aby se letadla nesrazila vrtulemi, což by tedy byla děsivá tragédie. Byla by to podobná situace, jako když se srazí člen Mensy s debilem. To je tedy také skutečná tragédie. A vy se pochopitelně ptáte, v čem spočívá ta tragédie. No přeci v tom, že nemají společné téma. Leda že by……. Ale to už je pouhá spekulace.
Zpět k tématu letectví.
Pokud jde o mé letecké zkušenosti, letěl jsem zatím jenom dvakrát v životě. Z Prahy do bulharské Varny, a z Janských lázní do Janských lázní, což, jak jste jistě odhadli, byl vyhlídkový let. Pravda, už je to asi dvacet let, co proběhl ten let. Letěli jsme takzvanou Andulou, tedy silně podzvukovým a mocně vibrujícím letounem sovětské výroby Antonov An-2. Pokud se k tomu kontroverznímu a velice nevšednímu zážitku mám v myšlenkách vracet, pak musím konstatovat, že pilotovi jsem samozřejmě důvěřoval, ovšem jisté dosud neznámé chvění v oblasti žaludku nemohu popřít. Ale už je to dávno za mnou, šok pominul, a zůstal jen pozitivní zážitek, v rámci něhož jsem měl možnost vidět naši zemi z poměrně velké výšky a mohl jsem si uvědomit, že to, že je krásná, se říká naprosto oprávněně. Že ačkoli nám ani tak nejde o to, abychom ji zkrášlovali, tak zůstává něčím, co obdivují mnozí, kteří neměli to štěstí narodit se v tak rozmanité krajině, která vlastně obsahuje všechno, co běžný senzitivní člověk považuje za symbol krásy. (No jo, já vím, nemáme velehory…… Ale s tím já nic neudělám.) Teď si tak matně vzpomínám, že mi tenkrát ani nepřidělili padák, což bylo, myslím, povinné. Že bych to dal zpětně k soudu?. Asi si prostuduji promlčecí lhůty.
Pokud jde o náš další program, neflákali jsme se ani chvíli. Hned ve středu 26.7.2017 jsme na radu paní majitelky našeho domovského hotelu zamířili do Poděbrad. Řekla nám: Jeďte normálně k autobusáku, a tam bez problému zaparkujete. No jo, ale když jste někde poprvé, tak stačí minout jednu odbočku, a jste úplně někde jinde, než chcete být. A co teprve, když minete druhou odbočku……
Dělám si srandu. Hlušťova pravidelně upgradovaná GPS (gde proboha su) nás bezpečně dovedla až k poděbradské kolonádě.
Zde se, jak známo léčí srdeční záležitosti. Přesné postupy léčení zde rozebírat nebudu. Taky sám nevím, jestli se tu léčí prostřednictvím sledování telenovel, nebo skrze dohazování gigolů, či gigolek… Aha, máte pravdu, ono se to vlastně léčí místní pramenitou vodou, a já o tom něco vím, protože jsme na náměstí T. G. Masaryka viděli kryté volně přístupné zřídlo. To je něco pro nás Čecháčky. Také je tu odlita socha T. G. Masaryka. U té se ovšem fronty netvořily. A protože TGM si váží většinou starší lidé, je k soše zbudován bezbariérový přístup. Nebo že by to bylo proto, že někdo výjimečně důkladně kontroloval dodržování stavebních norem.? (Mimochodem, T. G. Masaryk je pro nás do dnes vzorem i pro svou státotvornost.)
Při své kolonádní procházce narazili na kryté, a velmi pěkně udržované zřídlo, které funguje od roku 1908.
Na kolonádě, jsme slyšeli dosti cizích jazyků, ale to už je dnes i v českých lázních normální. Je fakt, že ani o tu zelenou krásu, která nás na tomhle náměstí okouzlila, se nikdo nebude starat zadarmo.
Dokonce je tu i celkem slušně udržované kongresové centrum. I když i na něm při detailním zkoumání rozpoznáte hlodavý účinek zubu času. Zajímalo by mne, jestli se zde častěji konají kongresy kardiologů, nebo kardiaků. Možná se tu občas diskutuje i o tom, kteří pacienti jsou vhodní k tomu, aby jim bylo implantováno umělé srdce. Představte si, že ve Francii už to vymysleli. A v Praze to voperovali nějakému osmapadesátiletému člověku. „Umělé srdce“ prý váží 800g, zatímco běžný zdravý lidský orgán má třetinovou váhu. Slabinou celého systému je baterie. Na tu si operovaný musí pořídit větší diplomatický kufřík.
Tak to vidíte. Jen tak mimochodem jsme si uspořádali soukromý minikongres, a nedali jsme si ani minikávu s minicigaretou. (Některé věci se zkrátka nemají přehánět.) Prosím vás mi tyhle věci nepřipomínejte v období olympiády. To zas ze mě bude kardiak.
Pod podloubím zdejší kolonády jsou fotografie starých autobusů. Ty za sebou ještě tahaly stejně dlouhé vleky, jako byly sami, a v těch vlecích samozřejmě také cestovali cestující cestující. Jenomže v těch přívěsech se netopilo, takže tam byla nepěkná zima, což vím z dobře informovaných zdrojů. Ale tomu zdatnému osmdesátníkovi, který si ty fotografie před mýma očima dlouze prohlížel, bych se to neodvážil tvrdit. Nezvratný důkaz sociálního státu jsme nalezli až v okamžiku, když jsme kolonádu opouštěli. (Tedy alespoň doufám, že nezvratný. Ono se totiž říká, že nikdy není nic jisté, a já už tomu občas i věřím.) Takže o řádek zpět, a jedeme znova. Nezvratný důkaz sociálního státu jsme nalezli až v okamžiku, když jsme kolonádu opouštěli. Při příjezdu jsme si toho totiž nevšimli, protože všude bylo takřka liduprázdno. Zkrátka jde o to, že zdejší blahodárné prameny bohudíky prozatím nelze zastavit, díky čemuž logicky vznikají jakési přebytky. No, a právě ty přebytky vytékají ZADARMO ze čtyř kohoutků umístěných na okraji kolonády. Kam se ti lidé s těmi kanystry a petláhvemi tak hrnou, a proč těch plastových nádob mají tolik??? Vždyť to jsou celé rodiny. Vsadil bych se, že tolik lidí tady nechodí ani o svátcích do kostela., říkal jsem si, než mi došlo, že za tu zázračnou vodu nikdo nic neplatí. To kdybych věděl, vzal jsem si s sebou mýdlo, ručník a fungl čisté spodní prádlo. Teď už se tak nějak nedá nic dělat, ale příště se musím na podobnou příležitost řádně připravit.
O Poděbradech jako takových by nám asi nejvíc řekl jistý Jiřík, který údajně z tohoto města pocházel, i když co máte dnes údajné, natožpak jisté, že.? Tak se spolu zkusíme podívat do wikipedie, abychom zjistili, jak to tenkrát bylo.
Á, tu to máme: Jiří z Kunštátu a Poděbrad se údajně narodil 23. dubna 1420 v Poděbradech a zemřel 22. března 1471. Vidíte, a zrovna tohle jsem nevěděl. Roku 1458 byl zvolen českou šlechtou českým králem, a kraloval až do smrti smrťoucí. Vidíte, a zrovna tohle jsem také nevěděl. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze panovníci z cizích dynastií. Vidíte, a zrovna tohle jsem… Nebudu se opakovat, abych se náhodou za chvíli nemusel začít stydět.Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad, husitský velitel, který zemřel roku 1427 ve věku asi 24 let. Jiřího matka je neznámá. No vida, takže to dneska neděláme zase tak špatně, když si tvrdíme, že i dítě neznámé matky má v životě šanci na úspěch. Rozdíl je jen v těch baby boxech. Teď tady čtu, že se vědci nemůžou dohodnout, jestli se Jirka narodil v Poděbradech, nebo v Bouzově, či dokonce v Hořovicích, kam se, jak tady čtu, rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek.
Ale no tak, pánové - a dámy pochopitelně, protože dnes máme rovnost, volnost, bratrství, sesterství, a všeobecnou vyváženost, ovšem vyváženou podle momentální potřeby - udělejte si v těch dějinách trochu pořádek. Jak se chcete sápat studentům po indexech, když připouštíte takto zásadní historiografické nejasnosti. Já vím, jak to s tou historiografií je. Chvíli vítězí jedna teorie, chvíli druhá, případně třetí….. a už se to řeže hlava nehlava. My ovšem, milí čtenářové, se nesmíme nechat zviklat od původního záměru, tj. zjistit, jak se vlastně Jiřík stal králíkem.
Jako čtrnáctiletý se Jiří z Poděbrad, nebo odkud to ten člověk vlastně byl, údajně zúčastnil bitvy u Lipan. (No právě. Tak byl to on, nebo nebyl? Je tady nějaká vůbec nějaká exaktní historiografie?) Údajně se té bitvy u Lipan zúčastnil na straně umírněných kališníků a katolíků. Chraň vás ruka Páně ty kališníky s těma katolíkama prohodit, jako se to teď málem stalo mně. To bysme v tom dějepise měli pěknej bordel.Jiří z Poděbrad se během své politické kariery stal hejtmanem Boleslavského kraje. (Ale tehdy tam ještě byli koně bez kapot.)
Už v této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna, který se narodil snad v roce 1400, ale to se neví jistě, a zemřel 27. srpna 1444, po jehož smrti převzal velení celého panského seskupení. Poté zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice a Jiří vytušil nebezpečí. Proto v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí. Následně dobil město Tábor a zlikvidoval tábority jako politickou a náboženskou skupinu, prohlásil se za správce království, a pokoušel se o obnovu českého království rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. katolická jednota - sdružení katolického panstva. Jiří z Poděbrad přesto, že měl své mocenské záměry, považoval za taktické uznat Ladislava Pohrobka (22.2.1440 Komárno - 23.11.1457 Praha).
Takže kromě pana Masaryka další Čechoslovák. Od rakouského císaře Friedricha III. Habsburského (21.9. 1415 Insbruck - 19.8.1493 Linec) získal uznání titulu zemského správce. Ve Vídni se pak setkal s Ladislavem Pohrobkem, a dohodl s ním podmínky jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl 28. října 1553 korunován za českého krále, avšak byl nezletilý, proto si Jiří z Poděbrad nadále udržel výkonnou moc a snažil se udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem. Jeho další snahou bylo se ctí restaurovat královský majetek.
Tak to vidíte, co všechno člověk nenosí v hlavě, a při toulkách Poděbradami se to hodí vědět. A my už toho víme dost na to, abychom nemuseli dál opisovat veřejné zdroje… Slyšel jsem totiž názory, že to není právě nejčestnější způsob získávání informací… Ještě je tady zajímavé, že českou zemi v té době rozvracela slezská knížata, a to v severozápadních Čechách… nebo Rožmberkové, či Šternberkové, kteří byli odpůrci Jiříka z Poděbrad.A ještě si tady vypůjčím větu. Dobrým důvodem Jiříkovy volby byla skutečnost, že se česká kališnická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, tzn. především přijímání pod obojí způsobou. Proto musela do svého čela postavit husitského krále.Tolik tedy na vysvětlenou. A jen tak mimochodem, o rozvracení konkrétních snah by se v našich končinách daly psát romány.
My však jsme se kromě vzpomínky na českého krále v Poděbradech věnovali návštěvě Film Legends Muzea. Já bych byl sice mnohem raději, kdyby provozovatelé muzea upřednostnili český název, tedy Muzeum filmových legend, protože jsem Čech jako poleno, ale co se dá dělat. Dnes jsme zkrátka světoví a český název by možná přitáhl ctitele Adiny Mandlové, Věry Ferbasové, Vlasty Buriana, nebo Oldřicha Nového. My však cílíme především na zahraniční turisty, tedy např. Japonce, Slováky, Němce, Rusy, Brity, Španěly atd., kterým chceme ukázat, že už jsme opravdu světoví….. Alespoň v něčem… Především tedy v cenách.
Za deseticentimetrovou figurku Sněhurky chceme po našich finančně negramotných nezřídka předškolních dětech Kč 1390,-. Další figurka, ze které jsou holčičky u vytržení, ale já jako důchodce (invalidní) jsem ji v televizi nikdy neviděl, a vůbec mi to nechybí, představuje pro finančně gramotné rodiče Kč 2090,-. Mrákoty na mne šly i z ceny figurky Michaela Jacksona, tedy Kč 5290,-. Z toho aby si jeden dal sprchu.
Ještě, že opodál byly nám důchodcům dobře známé Želvy Ninja, které jsme s napětím sledovali ze svých postelí v libereckém Jedličkově ústavu, a po jejich vzoru jsme toužili být nepřekonatelnými karatisty. A teď jsme je tady viděli v nadživotní velikosti. (Já tedy nevím, jestli lze nějakou želvu naučit karate. Asi by záleželo na druhu, ale těžkého spastika karate nenaučíte ani náhodou. Jediný srovnatelný parametr karatistů a nás spastiků je prudkost pohybu v okamžiku, kdy se my spastici „dobře“ lekneme.)
Kromě Želv Ninja se nám představil Spiderman, tedy Pavoučí muž - jeden ze dvou zdejších živých maskotů, jehož maska byla perfektní, a pavoučí pohyby tak dokonalé, že se ho děti bály, což tedy on rychle pochopil, a začal se jich stranit asi i v obavě, aby děti neutekly pryč z muzea, a rozzuření rodiče nechtěli vrátit vstupné. Důkladně jsme si tedy prohlédli všechny figurky a figuríny, které vlastně provázejí hollywoodskou produkci od jejích počátků až dodnes.
Z hloubi dávnověku jsem vydoloval, že vlastně mám určitý vztah i k Pinokiovi. Z mnohem modernějších ikon současných školáků a záškoláků zde nemůže chybět CAPTAIN AMERICA, jehož příběhy sice neznám, ale doufám, že nikdo z vás se na mne proto nebude zlobit. Holčičky potěšila královna Elza v nadživotní velikosti. (Tak to vidíte, kam ten svět spěje. My jsme vídali film o lvici Else, a dnešní malí diváci mají královnu Elsu.) Kromě Spidermana jsme samozřejmě viděli například Batmana, a zavzpomínali jsme si i na dojemný příběh Terminátora, který byl kromě mozku takovým sborníkem všech náhrad, protože jedině jeho mozek pocházel ze živého člověka. Jinak to byl robot.
Našinec samozřejmě nemůže opomenout Vetřelce, který měl tedy podle mého názoru víc dílů, než by bylo zdrávo. Na druhou stranu plně chápu, že má-li se jen nějaký ten obyčejný hrdina stát opravdovým superhrdinou, musí se do přízně diváků zkrátka důkladně vetřít. A to je právě tenhle případ. Nebo máte dojem, že ne?
Svou dvaceticentimetrovou figurínku zde má i Mr. Bean, a podle toho, jak ho lidé svého času zbožňovali, by si určitě zasloužil větší velikost. Ne každý herec je totiž ochoten ze sebe udělat ukrutného blbce jenom proto, aby dokázal, že groteska není mrtvá, a že za dabing se dá solidně ušetřit. Rowan Sebastian Atkinson, držitel Řádu Britského impéria, to dokázal.
Člověka je ale potřeba nadopovat nejen humorem, ale i napětím a nejistotou, aby se po shlédnutí filmu bál třeba i jít setmělou chodbou vlastního bytu na záchod (vlastní). Snad proto je tu figurínka Tonyho Montany z filmu Scarface, která je bohužel na chlup stejně velká, jako soška Mr. Beana.
Bez pochyby nejlegendárnějším zdejším muzeálním kouskem je Glum. Právě tak se jmenuje skřítek z knížek pana Johna Ronalda Reuela Tolkiena (1892 1973), mimochodem také držitele Řádu Britského impéria, které k nám o skrytém zlu a nutnosti proti němu bojovat promlouvá již více než tři čtvrtě století. Hobit, tato veskrze jinotajná, a při tom velice adresná pohádka, poprvé vyšla v roce 1937.
Autoři E.T. Mimozemšťana by se na mne určitě velmi zlobili, kdybych se jako o významné součásti zdejší výstavy nezmínil i o něm. E.T. je prostě nepominutelný už proto, že není snad nikdo, kdo by alespoň čas od času nevolal domů. (Třeba jen v duchu.)
Stejně tak se na mne může zlobit každý, jehož hrdinu jsem i přes jeho kolosální význam ve svém výčtu vynechal buď proto, že jsem na něj zapomněl, a nebo v horším případě, ho vůbec neznám.
Proto Vám asi nezbude nic jiného, než se zajet do poděbradského Film Legends Muzea podívat osobně. Anebo se na to taky můžete vyprdnout, což vlastně platí všeobecně. (To je fór.)
Pak jsme šli na oběd do restaurace, která nám byla doporučena, a někteří z nás se stihli podívat i k Labi, což jsem jim docela záviděl, protože pohled na klidnou vodní hladinu povznáší všechny lidi kromě rybářů, ale nebudeme to rozebírat, protože závist je vskutku nepěkná vlastnost.
Raději se vrhneme do Lipan, kde nás moc humorné téma nečeká. Ovšem GPS naznačuje, že to nebude problém, což samo o sobě je důvod k optimismu. (Kde bysme bez ní byli.? My s ní všichni kamarádíme. To jste doufám pochopili.) Putování k pamětihodnému místu nám sice přišlo poněkud dlouhé, ale tak to asi bývá vždycky, když se člověk někam těší. A my historici - teoretici se vždycky těšíme na místa, kde bylo prokázáno hrdinství. Cesta je prach, a štěrk, a udusaná hlína., abych tedy citoval pana Karla Kryla, neboť právě jeho píseň mi vytanula na mysli v posledním úseku cesty na památné návrší. Samý strom to tam také bylo. A cesta byla úzká jak v pubertě blůzka. Ale náš PAN řidič to zvládl, poněvadž je to FORMÁT.
Škoda jen, že už nemám ten palcát, ani tomahavk, kteréžto hračky mi ze dřeva vyrobil otec, když mi bylo asi dvanáct let. (Řemdih jsem neměl nikdy, což je mi dodnes líto.) Ale makety husitských zbraní jsem znal dobře. Nosila nám je do třídy tehdejší soudružka učitelka, když nám o tom, tehdy pochopitelně tendenčně, podávala výklad. A já mám tendenci přistupovat k panu Žižkovi tendenčně do dneška, protože on, přestože plenil hrady a zámky a ničil hodnoty všeho druhu, je pro mne důkazem skryté síly českých lidí. Síly bojovat za správnou věc. Pochopitelně vždycky hodně záleží na tom, co kdo pokládá za správné, a na tom, jak se která snaha interpretuje. A platí to i v momentě, když člověk nestaví vozíkovou hradbu u lipanského památníku tak, jako jsme ji stavěli my.
A na tom památném místě jsme se samozřejmě fotili, až jsme se potili, takže si můžeme připomenout datum 30. května 1434. Jak jsem se dozvěděl, byla to neděle, a pokud si mohu dovolit osobní poznámku, nepochopím, jak se někomu může chtít umřít v neděli. Celou věc vysvětluje možnost, ba jistota, že všichni do té bitvy šli s pocitem nevyhnutelného triumfu, což z hlediska pravděpodobnosti nemohlo mít zrovna moc velkou naději na úspěch.
V kontextu s rokem 1934 a všemi evropskými politickými souvislostmi toho období je rok 1434 připomínkou pětiset let, během kterých jsme nepochopili, že násilí vede jen ke smrti a destrukci, v lepším případě k deziluzi. A to se při vší snaze vtipně okomentovat nedá, ani kdyby u toho člověk dělal kotrmelce, což já jako vozíčkář stejně dělat nebudu.
Jsme tedy 585 let od porážky něčeho, co bylo vyloženě české, alespoň ve svých počátcích vyloženě protimocenské a vyloženě demokratické. Ono totiž rovnostářství tak, jak ho zejména z počátku Husité chápali, bylo v podstatě demokratické, a kdyby to někdo nezneužíval, tak to nikdy nemohlo zkrachovat - od těch dob se asi říká: nikdy neříkej nikdy. Řekl bych, že to, co se nezneužívá tak to v podstatě nemůže nikdy zkrachovat, ať už hovoříme o demokracii, nebo v obecném smyslu o čemkoli. Právě od doby husitství se v naší společnosti rozvíjejí teorie rovnostářských řádů, které ovšem nemohou nikdy fungovat, pokud jsou zneužívány.
Když už jsme se „drápali“ k lipanskému památníku úzkou a dosti rozbitou cestou, jejíž kvalita podle mého názoru naprosto neodpovídá významu této lokality, nenechali jsme si ujít příležitost zajet s vozíky až přímo k památníku.
Tam jsme si mohli přečíst, že právě zde je mimo jiné pietní místo, vztahující se ke Dni národního smíření 25.5.1991. Smyslem akce bylo a zůstává postavit se za společnost humánní, křesťanskou, národní, sociální a ekologickou, za právní stát, což je tedy psáno na pamětní desce. Tuto desku sem nechala instalovat Mírová unie Čech a Moravy. (A já pořád přemýšlím, jak je možné, že tolik Pražanů má předky na Moravě. Teď už je mi to jasné.)
Svůj vztah k někdejším českým obětem vyjádřili i jiní, a to těmito slovy: Ó, místo bezmezného zármutku, přehořké slzy v proudech po věky Tě budou omývat. Autor těchto slov zde není uveden, ale domnívám se, že i přesto mu každý z nás dobře rozumí, jakkoli jsme sami opravdové utrpení nikdy nepoznali. Další pietní „vzkaz“ budoucnosti zní: Země zkropená krví borců za národní svobodu a dmokracii. U Zborova a na Dosś Alto. Vložena byla do mohyly této dne 6. července 1928, aby se spojila s půdou skropenou krví hrdinů Prokopových. Tak tady víme poměrně velice přesně, kdo se připojil k pietě spojené s českým vzdorem a neústupností. Byla to Československá obec legionářská.
Tady je třeba poznamenat, že naši předkové skutečně věděli, za co bojují, a věděli, že není náhodou, že ten mrňavý kousek země uprostřed Evropy není ani německý, ani ruský, ani rakouský, ani uherský….. Věděli, že tady je určité českojazyčné společenství lidí, kteří si svou kulturu udrží právě proto, že si ji chtějí udržet. (Samozřejmě jde i o jiné, než pouze kulturní hodnoty, a nepřebije to ani Uherský salám, který já moc rád.) To, jestli se někdo někde udrží, pochopitelně nezávisí na jednom člověku, který má křivé snad úplně všechno kromě charakteru. (To si tedy on sám myslí. Ovšem i domněle veskrze charakterní člověk samozřejmě může mít skoliózu jako prase, tedy extrémně křivou páteř. Když rozvinu tu myšlenku dál, pak se musím přiznat, že nevím, jak častá je skolióza u prasat. Asi to bude nějak souviset i s jejich váhou……… Konec pokleslého humoru.)
Namísto planých úvah se raději věnujme reakci Československé obce sokolské, která zde v roce 1919 zanechala vzkaz tohoto znění: Co marně hodlalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal. 1434 - 1919 Památce demokracie husitské na těchto polích ubité. Věnováno vítěznou demokracií sokolskou. (Mimochodem, sokolové si do vysokého věku udržují váhu pravidelným cvičením. Samozřejmě netvrdím, že každý člověk musí denně přes něco skákat, nebo někam běhat, to bych si znepřátelil ty čtenáře, kteří jsou rádi, že sedí, což bych velmi nerad… Kromě toho např. kozu dneska ve městě neseženete, ani kdybyste si na ni půjčili s úrokem 6,5%, což už je skoro lichva. Chápu, že jsou lidé, kteří by s tímto mým tvrzením o lichvě určitě nesouhlasili, leč nedbám…. Ale to jen tak na okraj, abychom se u památníku jedné z největších českých tragédií nerozbrečeli.) Já tedy cvičení dost špatně snáším, ale sokolská myšlenka je mi absolutně blízká, protože apeluje na myšlenky, které by člověk žijící ve středu Evropy měl pokládat za své, a tj. myšlenky vzbuzující hrdost na to, že náš národ se ve středu Evropy udržel po několik, řekněme sto let, a nikdo ho nesmetl. Pan Masaryk by z nás měl určitě radost.
A proto si dáme další vzkaz z minulosti: Mnoho let jsme za vás bojovali, mnoho z nás zde padlo, děti zítřků, potomci naši, proti mamonu a hamižnosti církve se bijte, ctěte pravdu, kažte pravdu, držte pravdu až do milosrdné smrti, tak jako my zde!
Ano, ano, proti mamonu a hamižnosti…. Jedu se podívat, co máme v lednici, a rozdám to chudým….. Proti mamonu a hamižnosti bychom se měli být, ale kdo nás k tomu bude motivovat, když sami máme blahobyt - tedy relativní, protože všechno je relativní - a hlavně chceme blahobyt. (Včetně mne, samozřejmě.) Ale kázat není vždy totéž, co konat. A tak to vždycky bylo jak u církve, tak u všech politických stran. (Místopřísežně prohlašuji, že ani já nejsem svatý, a neplánuji svatořečení.)
No, tak jsme si zaskotačili v příjemném prostoru, který by Žižka jistě ubránil, kdyby ho někdo nezradil, a jeli jsme zase zpátky. (Ono toho taky člověku nezbývá dělat o moc víc, než jet zpět, když nemá dost odvahy, aby se vrhnul do boje. Odvaha je nade všechny teorie, a ne každý z nás jí má dostatek. A pokud snad máte pocit, že byste na tomto místě raději četli o našich každodenních prožitcích, pak vězte, že byste byli velmi nespokojeni a nudili byste se. Samozřejmě nemohu zaručit, že v této chvíli se nenudíte. Současnost s minulostí spojuje fakt, že od ideálů ke stížnostem nemusí vézt právě dlouhá cesta, což jsem pochopil na základě studia historických materiálů…. aby si náhodou někdo nemyslel, že…., nebo že…., nebo snad dokonce, že…. Ale to už je zase jiný tematický okruh.)
Následně jsme vyrazili na večeři. Veškeré jídlo, které nám v našem domovském penzionu Na kopečku bylo podáváno, bylo tak dobré, že se nám ani přes „úpornou“ snahu nepodařilo zhubnout. Podrobnosti jako kdo si co kolikrát přidal, nebo kdo se jak dlouho olizoval, mám zakázáno publikovat. Na jídle bylo zkrátka znát, že pan kuchař je čerstvý. Tedy že čerstvě absolvoval hotelovou školu, ve škole i na praxích dával pozor, a hlavně že ho práce baví, a jeho hlavním cílem není ušetřit, aby zbylo domů. (Tedy myslím, že to nebylo ani jeho vedlejším cílem.) Stejný pocit máme i ve vztahu k dalšímu personálu.
Protože jsme letos byli na dovolené osm dní, a to je víc než sedm, a tedy to znamená, že pan řidič ze zákona musí mít jeden den volno, vydali jsme se ve čtvrtek 27.7.2017 jen tak na procházku k Bučickému mlýnu. Nejdříve to sice nevypadalo, že vůbec někam vyrazíme, protože od se noci střídaly různé intenzity deště, od pouhého pokrapkávání až po tropický slejvák, takže někteří z nás využili chmurného dopoledne k četbě detektivek a jiné hodnotné literatury. Pak jsme zvolna poobědvali. Pochopitelně jsme sledovali, jestli se něco mění, a jak se to mění - ono se to totiž často mění i k horšímu, a samozřejmě zde nemám na mysli jen počasí - vzájemně jsme si dodávali odvahy, a když už se mračna protrhala, a natěšení optimisté z našich řad začali být nepominutelně nevrlí, vyrazili jsme plnou parou vpřed. (Oh, jak jsem rád, že věk páry je již dávno za námi, a že i výrobci spalovacích motorů pozvolna začínají chápat, že žijeme ve věku elektřiny získané z obnovitelných zdrojů.) Správnou cestu malebnou středočeskou krajinou nám jako již tradičně ukázala GPS.
Projížděli jsme klasickými vesničkami, ukotvenými po staletí v rovinách posetých většinou pestrobarevnými přízemními chaloupkami starousedlíků se sedlovými střechami, a většinou pestrobarevnými přízemními večerkami vietnamských majitelů, ve kterých není nikdy zavříno….., krajinou takřka bez rybníků, a když už se někde nějaká voda objeví, tak je - tedy kromě období záplav - víceméně tam, kde ji chceme mít, což nám závidí zejména Holanďané….. (To zas bude dopisů.)Je to historická památka, a jako k takové jsme se k ní i vydali. (Určitě vám došlo, že jsme tam na vozících nejeli proto, abychom panu mlynáři pomáhali tahat pytle s moukou, poněvadž k tomu nemáme vhodné tělesné konstituce.) Ten mlýn hrdě stojí na hrázi Bučického rybníka plného veskrze romantického rákosí už od roku 1639. Václav Čtvrtek by tam určitě viděl Česílka, a možná i Rumcajse. Já jsem u toho mlýna hledal romantiku zašlých časů, ačkoli vím, že v souvislosti s každodenní těžkou prací se romantika hledá jen těžko.
Tak si to místo pojďme ještě trošku přiblížit. Jednalo se o vrchnostenský mlýn, u kterého byla i pila. Zařízení prý sloužilo 300 let. Na začátku 20. století bylo ztrouchnivělé mlýnské kolo nahrazeno turbínou. Je to nádherný dřevěný mlýn holandského typu. (Tedy alespoň doufám, že je to holandský typ. V tomto směru jsem naprostý neznalec.) Dnes tu žádné vrchnostenské manýry nemají. Je tu sice k vidění jeden velmi zachovalý páv, o němž jsem nezjišťoval, zdali je pyšný, nebo nikoliv, ale mohu prohlásit, že po dobu naší návštěvy se nijak výrazně neprojevoval, a nemáme tedy v daném směru relevantní indicie. V kleci u stolů pro hosty mají několik andulek, a v jiné kleci bažantí párek….. (zkrátka místo jako stvořené pro vozíčkáře). Zdejší pan vrchní mlýn zrekonstruoval bez využití dotací. Z restaurátora se tedy stal restauratérem. Osobně jsme sice neměli tu čest ho potkat, ale slečna servírka byla velice příjemná.
Při cestě tam i zpátky jsme potkaly skot, tedy česky řečeno krávy. Ale ono je těžké hovořit „pouze“ o skotu, když člověk potká majestátné skotské plemeno těchto zvířat, vyznačující se dlouhými hřívami, ale nemohli jsme se moc dlouho kochat, poněvadž zase hlásil o slovo déšť. Stejná situace hrozila i v pátek 27.7.2017, kdy jsme navštívili cukrovar v Dobrovici. Parkoviště tam mají ohromné, ale všichni jsme se vešli. Myslím osobní auta a náš bumbrlíček.
Po získání lístků a esteticky zdařilých reklamních materiálů, pochopitelně za úplatu, a odskočené si na záchod, protože během prohlídky se nelze pochopitelně nelze soustředit na křoviska přiléhající k budovám a poskytující alespoň jakés takés soukromí k dosažení soukromých cílů, jsme se ocitli v první hale cukrovarnické expozice. Sluší se poznamenat, že tedy jsme v muzeu cukrovarnictví, lihovarnictví, řepařství a města Dobrovice. Je nanejvýš chvályhodné, že město Dobrovice si váží svého cukrovarnického provozu, poněvadž cukr nám neustále zdražuje, a některé bývalé cukrovarníky může šlak refit, když si uvědomí, že naše země, jakožto bývalá cukrovarnická velmoc, musí cukr dovážet.Nenechme se však unášet planými úvahami, a sdělme si jednu z prvních informací, které jsme se dozvěděli od místní slečny průvodkyně, a sice že prostor muzea, ve kterém jsme se ocitli, byl původně založen v 16. století Jindřichem z Valdštejna jako hospodářská usedlost. V roce 1609 přešlo zdejší panství do majetku Thurn-Taxisů, a právě zmíněný šlechtický rod zde v roce 1831 vybudoval továrnu na výrobu cukru. Jedná se tedy o nejstarší činný cukrovar na světě. No a prý je i největší a nejmodernější. (Zřejmě tedy největší a nejmodernější na světě, čemuž se mi nechce moc věřit, ale pokud je to tak, a budu se dmout pýchou až do úplného nadmutí.) Nejstarším objektem je budova z období renesance, která původně sloužila jako obilní sýpka, ve které jsou ještě trámy z roku 1578. Další dvě budovy, které jsme v rámci prohlídky navštívili, jsou z 19. století.Jak některé, a to třeba i skvělé, myšlenky a plány končívají u ledu, tak náš výklad začal u medu, jakožto přírodního sladidla, a pokračoval konstatováním, že i v mrkvi je cukr, a i ona se využívá k pečení, což tedy já osobně považuji za zbytečnou glorifikaci té natvrdlé oranžové zeleniny, ale nebojte, nějak už se s tím vyrovnám. K výrobě cukru se využívá v první řadě Řepa cukrová, což díky dlouhodobému obecnému vlivu cukrovarnictví na naši populaci ví každý český „Pepa“. Další rostlinou, která je příčinou nárůstu počtu diabetiků ve světě, je Třtina cukrová. V období Marie Terezie (1717 - 1780) se hodně využíval javorový sirup. Cukr lze vyrobit i z různých druhů palem, například z kokosové palmy, což tedy, jak jistě chápete. Dalším produktem je datlový sirup, který pochopitelně není vyroben z datlů, ale z datlí. Diabetici používají sladidlo vyrobené z rostliny zvané Stévie sladká, kterou poněkud více než my znají v Asii a v Americe. Roste totiž převážně ve střední a jižní Americe, a k nám se ty novoty prostě propracovávají poněkud déle.Pojďme se tedy věnovat té naší tradiční cukrovce, tedy Řepě cukrové. (Palčivým problémům českého zdravotnictví se možná budeme věnovat někdy příště.)Jak nám sdělila slečna průvodkyně, objevitelem faktu, že řepa obsahuje nějaký cukr, byl berlínský chemik Andreas Siggismund Marggraf (1709 - 17852). On tedy první cukr z řepy vyluhoval již v roce 1590 jistý pan Olivier de Serres a pan Marggraf v roce 1747 už „pouze“ zdokonalil postup svého předchůdce, ovšem právě berlínský chemik jako první člověk na světě vyrobil sirup, a snažil se i o výrobu krystalického cukru. Jako důkaz svého snažení poslal několik homolek cukru pruskému králi Fridrichu II. Velikému (1712 - 1786). Na okraj zmiňuji, že údaj o výšce a dalších tělesných rozměrech Fridricha II. Velikého se mi nepodařilo vypátrat.Marggraovým pokračovatelem a žákem byl Franz Karl Achard (1753 - 1821), který se zasloužil o počátek cíleného rozvoje cukrovarnictví tím, že v roce 1802 zbudoval první řepný cukrovar v Prusko - Slezských Kunerách. Pracoval ale, jak by se řeklo u nás v truhlářské rodině, „na koleně“, a jako relativně nebohatý vědec se zadlužil. (Notabene i dnes vám většina vědců potvrdí, že sousloví bohatý vědec je protimluv.) Proto také pruský král Fridrich Vilém III. (1770 - 1840), který už cukr dobře znal, slíbil Franzi Karlu Achardovi, že pokud se jeho projekt zdaří, a celé Německo si tak osladí život, potom on - král zaplatí všechny Achardovy dluhy, tedy, že mu poskytne více než velkolepou odměnu. Jenže panu Achardovi cukrovar vyhořel, a současně s jeho vyhasínajícím popelem pohasly i naděje na rozkvět cukrovarnictví v té době. (Asi tak trochu závist, ne? Ale ono i dneska sblufne kdekomu kdeco, takže kdo ví, jak to tenkrát bylo.)Další období, které napomohlo rozvoji cukrovarnictví v Evropě, bylo období Napoleona, který v roce 1806 vyhlásil tzv. Kontinentální blokádu, což v praxi znamenalo, že většina zámořských surovin, dovážených z tehdy tolik oblíbených kolonií, nebyla dosažitelná nejen pro Rakousko - Uhersko. Mezi ty komodity pochopitelně patřila i Třtina cukrová, kterou už se tehdy dávno sladilo. Proto si Evropa musela pomoci vlastními silami.No a řepa cukrovka už tehdy sloužila jako krmivo pro dobytek, kterému zřejmě evidentně chutnala - což znám i z našeho rodinného hospodářství - inspiroval se člověk volem - historicky vzato nikoli naposled - a začal řepu šlechtit, tedy pro zvýšení cukernatosti, poněvadž co stačí dobytku, s tím se člověk nespokojí, což ostatně platí nejen, pokud jde o cukr.Kromě cukru se z řepy vyrábí i líh, ale to jen tak na okraj okraje. 75% obsahu řepné bulvy tvoří voda. Zbytek tvoří tzv. sušina. Z jednoho kg řepy lze dnes vytěžit 160 gramů cukru, což tedy je 32 kostek cukru. Největší koncentrace cukru je ve špičce řepné bulvy, a směrem nahoru ke chrástu se její koncentrace snižuje. Využívá se tedy spíše spodní polovina bulvy. (Nevím jak vy, ale já bych půlku své bulvy rozhodně neobětoval. To bych totiž neviděl ani prd, totiž chci říci ani tu řepu.) Průměrná cukernatost řepy je 16 - 18 %. Hypercukernaté odrůdy mají až 21 %. Možná jste nevěděli, že sacharóza se zpočátku růstu rostliny tvoří v listech a do kořene se ukládá až později. V roce 2017 bylo oseto 63 000 hektarů řepy, z toho polovinu obhospodařuje firma, pod kterou patří dobrovický cukrovar. Největším živočišným škůdcem pro řepu - tedy kromě člověka - je Mšice Maková jako taková, a Háďátko Řepné, které napadá řepu zespoda, tím, že na ní dělá cisty, což jsou jakési nežádoucí útvary. (Asi je to nějaká pidižížala.) Proto se osivo upravuje a stručně řečeno se obaluje třemi vrstvami - v první vrstvě jsou výživné látky, aby semínko mělo něco do začátku, druhá vrstva je ochranná, a třetí je identifikační, barevná, aby krtci a jiná havěť věděli, o jaké osivo jde. Zde vyšlechtěná, tedy dobrovická, odrůda řepy se vyvážela do celého světa. (Šlechtění samozřejmě probíhá hlavně kvůli zvýšení cukernatosti řepy. Nešlechtěná řepa obsahuje cca 5% cukru. Ten, kdo šlechtí, není šlechtic, ale šlechtitel, což ale neznamená, že šlechtitel nemůže být šlechtic. To jen pro pořádek.) Jedna řepná bulva při sklizni váží cca 5 kg. V rámci expozice jsme viděli i motyku. S podobnou chodila jednotit řepu i moje matka. Jednotit se muselo proto, že původní semena řepy měla více klíčků, a z každého z těchto klíčků vyrostla jedna rostlinka, ale vždycky je nejlepší, když jedno semínko vyživuje jen jednu rostlinu, a ta má tak maximální možné množství živin. První šlechtitelská stanice byla založena na Moravě v roce 1884. (Moravští tradicionalisté se mohou radovat.) Řepařský institut v Semčicích, což je cca. 3 km od Dobrovice, funguje od roku 1912. (To taky není špatná tradice.) Semena řepy se získávají z dvouletých rostlin, tzv. semenic.Prvním šlechtitelem v českých zemích byl pan Emanuel Proskowetz von Proskow und Marsdorff neboli rytíř z Proskowa a Marsdorffu (1818 - 1909). Byl to předlitavský (rakouský) průmyslník, podnikatel v cukrovarnictví a liberální politik německé národnosti, dlouholetý člen Říšské rady a Moravského zemského sněmu. (Zajímalo by mne, jestli měl pan Proskowetz nějaké problémy se souběhem funkcí, jako mívají dnešní politici. Ale slečna průvodkyně o ničem takovém nemluvila. To bych si jistě pamatoval.)
Nejprve studoval filosofii, pak se stal kupcem, a od roku 1842 se specializoval na zemědělství. Roku 1849 způsobil revoluci v českém cukrovarnictví tím, že společně se svým švagrem v Kvasicích na Kroměřížsku založil cukrovar. Od roku 1897 měl cukrovar podobu Akciového cukrovaru Kvasice. (A já myslel, že akcie jsou úplnou novinkou.) Roku 1860 mu byl udělen Řád Františka Josefa, a v roce 1872 Řád železné koruny. (Já mám stejně nejbližší vztah k Podvazkovému řádu. Už proto, že jeho nositelem byl mimo jiné Sir Winston Churchill.) Emanuel Proskowetz měl velké zásluhy o rozvoj moravského průmyslu, cukrovarnictví a zemědělství.Místní rádi vzpomínají i na pana Václava Bartoše (1862 - 1947), který je autorem zde vyšlechtěné odrůdy Originál Dobrovice.V Semčicích, tedy v tom řepařském institutu byl na obhlídce i Tomáš Garrigue Masaryk.Cukrová třtina, jako další cukrodárná rostlina, pochází z Nové Guineje, a jejími největšími současnými producenty jsou Brazílie a Indie, přičemž Indie v tomto smyslu nic nevyváží, protože její početné a povětšinou také hladové obyvatelstvo celou cukrovarnickou produkci spotřebuje. Cukrová třtina je vlastně tráva, která se sklízí mačetou, takže takový zaměstnanec cukrovaru jde někomu useknout hlavu, nebo jinou potřebnou část těla, ale v takovém případě by měl dost problém s nenápadností, protože třtinové listy mají ostré hrany a člověk, který ji sklízí, nesmí mít odhalenou ani píď kůže na nohou a rukou, při čemž čím tužší a neprodyšnější oděv dělník má, tím z hlediska boje o cukr lépe. Tam, kde se nedostanou stroje, vysekávají dělníci třtinové stonky, které se pak lisují v lisech, kde z nich vytéká cukernatá šťáva. U řepy se to dělá tak, že se propere vodou, pak se z ní udělají řízky - nikoli tedy v trojobalu - a ty řízky se pak luhují ve vodě o teplotě 70°C, tak získáváme surovou sladkou šťávu, která se musí vyčistit, za kterýmžto účelem se do ní přidává tzv. vápenné mléko, které na sebe nachytá nečistoty, dále se přidává oxid uhličitý, který vysráží to vápenné mléko (A hned mám na ten cukr „větší“ chuť.) a dále se přes kalolisy vyfiltruje tzv. lehká šťáva do plachetky, a v těch plachetkách se právě zachytávají ty nečistoty, kterým říkáme saturační kal, což je vápenné hnojivo pro zemědělce. Ta lehká šťáva má v sobě hodně vody, takže se musí zahustit, což zajistí odpařování v tzv. odparkách. Tak vzniká těžká šťáva, která míří do varostrojů, kde se vaří v podtlaku při 80°C po dobu dvou hodin. Do výsledného produktu přidáváme moučkový cukr - tzv. očkujeme moučkovým cukrem, čili že tolik krystalků, kolik se tam nasadí, tolik tam zůstane a tolik se jich rozrůstá na určitou velikost, čili z jedné setiny mm až řekněme na půl mm., při čemž samozřejmě záleží na požadavcích jednotlivých zákazníků. Z varostrojů vychází cukrovina (Cukrovinky, ty já rád, a čím větší cukrovinka, tím lépe, a ta cukrovina, to je vlastně taková velká cukrovinka, nebo ne?) tak ta cukrovina, o které jsme se zmínili před závorkou, nám jde na odstředění. Pak se cukr už jen suší a expeduje. Zbytkové suroviny z výroby cukru (např. melasa) se využívají k výrobě lihu. Pak se cukr už jen balí a expeduje. A teď ještě pár slov o třtině. Sklizeň třtiny probíhá dvakrát až třikrát do roka. Je to zkrátka taková tráva, akorát se na ní nehraje fotbal, protože dorůstá výšky tří až pěti metrů. Cukrová třtina se pěstuje přibližně v osmdesáti zemích světa, a my se o ní zde dovídáme i proto, že francouzská nadnárodní akciová společnost, která vlastní cukrovar v Dobrovici, je i vlastníkem několika třtinových plantáží. (Jako patriot jsem velice potěšen tím, že 75% akcií zdejšího cukrovaru vlastní drobní akcionáři, a tedy i obyvatelé města Dobrovice.) V jižní Americe se skonzumuje kolem 47 kg na osobu za rok, v Evropě je to kolem 37 kg. V Izraeli prý připadá na jednu osobu za rok dokonce 66 kg, a v Bangladéši je to naopak pouze 13 kg. Cukr je zkrátka, jak vidno, surovinou bohatých.Místní cukrovar vyrobí 200 000 tun cukru ročně. V republice je v současné době sedm cukrovarů. Pro představu lze dodat, že ty menší vyrábějí cca 40 000 tun cukru ročně.To byl tedy vyčerpávající výklad o všem, co se cukru týče, za který ještě jednou velice děkujeme, ale teď už pojďme tematicky dále, abychom se nepřesladili. Ještě si snad dodejme, že kostka cukru, je český vynález, a za jejího vynálezce je považován Jacob Chrystoph Rad, který se sice narodil ve švýcarském městě Rheinfelden, žil ve Vídni, ale během svého života byl povolán i do českých Dačic, kde svého času, tedy přesněji od jara roku 1840, řediteloval. A protože paní ředitelová Juliana Radová vedla bohatý společenský život, což již tehdy souviselo s podáváním slazených nápojů. No jo, ale tenkrát se cukr uchovával v homolích, a paní domácí si ho musela nasekat kapesním sekáčkem, a právě při takové činnosti se milostivá paní ředitelová ťala do živého, tedy do milostivého ukazováčku, a podle našich informací z prohlídky navrhla tvar kostky svému manželovi přímo paní Radová. Na něm už pak byla taková podružnost, jako je vymyslet lis. Do 400 čtvercových otvorů mosazné desky ležící na měděné desce se nasypala cukrová moučka, v lisu se cukr stlačil, kostky se z kovové desky vytlačily na dřevěnou podložku a po dobu 12 hodin probíhalo sušení. Po usušení byly kostky připraveny na balení. (Doufám, že zase dostanu vynadáno, že jsem použil jedno souvětí z wikipedie. Když mi někdo něco takového vyčítá, dělá mi to „moc dobře“. To jen tak na okraj.) Paní Radová pak dostala od svého manžela lakovanou dřevěnou krabičku, no spíš tedy krabici, se třemi sty kostkami cukru. Tak ještě jednou skandovaně, abychom tuto část oddělili od dalších témat: Dost bolo cukra!!! Dost bolo cukra!!! Dost bolo cukra!!!.......
Jen ještě zmíním, že v další sekci muzea jsme viděli mimo jiné přístroje, nástroje a stroje, které jsem jako zemědělský synek vídával i na našem poplužním dvoře, tedy např. pluh používaný na přelomu 19. a 20. stol. a dále například mořičku, což není můj osobní termín, ale stroj, kterým se moří obilí… Dále například sečky a plečky. (Křečky jsme tam neviděli, nebo alespoň jsem si jich nevšiml.
Místní by mi jistě neodpustili, kdybych nezmínil, že jsme viděli i několik typů baliček na kostkový cukr. Například jedna taková, typ Chambon, se používala od roku 1974 do roku 2011 a za směnu nakostkovala a zabalila 16,8 tun cukru, tedy množství, které by si diabetici neměli ani zkoušet představovat.
Utahaní z polních prací jsme následně vyrazili splnit další bod programu. Tím byla farma v Ptýrově. Farma, na které se chovají koně, ale hlavně farma, která je bezbariérová, a to včetně restaurace, což se nám, hladovcům, nesmírně hodilo.
Když se totiž řekne slovo FARMA, tak si, tedy já osobně, rozhodně nepředstavuji prostor, který bude moci plně využít člověk sedící na vozíku. (Samozřejmě, že jsme nerajtovali na koních, to dá rozum. Hipoterapie je krásná věc, ale běžný kůň neumí česky, o anglických plnokrevnících ani nemluvě, a pokud není možná předběžná dohoda, straním se jakýchkoli společných aktivit s těmito zvířaty, která jsou bezesporu velmi ušlechtilá, ale…) Bez ohledu na mou odvěkou obavu ze všeho živého, co je větší, než malá skříň, jsme se mohli podívat na drezůru koní, která zde právě probíhala. Tedy jaksi ne na naši počest, ale tak úplně normálně, asi jako na každé jízdárně, kde nejnadšeněji jezdí teenageři, kteří ještě umí vypnout počítač a obdivovat přírodu. Učí se zde tedy nejen jezdit na koni, ale hlavně jim porozumět, což je významné hlavně pro jejich vlastní budoucnost, protože něčemu, nebo někomu porozumět je vždycky přínosné pro toho, kdo rozumí. Viděli jsme dokonce i klisny s hříbaty, a byl to pro nás všechny skutečně velký zážitek.
Samozřejmě, že vrcholem činnosti každé farmy je soutěžení, a my jsme se na informační tabuli dočetli o sportovních úspěších zdejších chovatelů, a potěšilo nás, že z hipologického hlediska nejsme někde na konci světa, ale že jsme prostě u profesionálů, kteří koním rozumějí. Pokud však jde o zdejší kuchyni, jídelníček byl poměrně vyškrtaný, ale my nejsme takoví materialisté, a přijeli jsme hlavně kvůli požitku z přírodního prostředí, nikoli proto, abychom naplnili své gurmánské představy.
V sobotu 28.72017 jsme navštívili zámek Loučeň, v jehož parku je nádherné arboretum, a možná mi to nebudete věřit, ale objížděl jsem všechny stromy, a nahrával si na diktafon všechny jejich názvy. Pak jsem ale ty dva mrňavé soubory někam založil….. Takže musím jen doufat, že by vás pouhé vyjmenovávání stromů vůbec, ale naprosto nebavilo, a že naopak uvítáte, když si prozradíme něco informací o historii zámku.
Na úvod si nezávazně poznamenejme, že zámecký park v Loučeni je nejen plný krásných stromů, jejichž názvy si musíte zjistit sami, ale i labyrintů pro děti. Nejsou to ty vysoké, ve kterých se třeba na půl dne ztrácí celé rodiny jen proto, aby jejich členové dokázali jeden druhému, že ještě mají orientační smysl. Jsou to labyrintíky malé, dětské, jen tak pro zábavu. Není zde třeba, aby zabloudivší ratolest dohledával policejní pes, ani jiný k tomu určený živočich.
Ovšem než jsme do parku vstoupili, vystáli jsme si dosti dlouho frontu, ve které jsem si připadal jako ovce před startem velkých střihačských závodů…. ale tak to asi musí být ve všech frontách, pokud tedy skutečně něco mají….. Zarazil mne také fakt, že park loučenského zámku je obehnán betonovou zdí a na vnější straně této zdi je právě u vchodu několik zásuvek na 220 a možná i více voltů. (Jestli ono to nějak nesouvisí s tím stříháním ovcí.)
Park loučenského zámku je tak nádherný, že ani Český rozhlas se nevyhýbá tomu, aby odtud přímým přenosem vysílal některé své pořady….. …a jak jsem tak při natáčení toho přímého přenosu okouněl, dostal jsem od paní produkční dokonce dárek, tj. ten známý reflexní pásek s logem právě Českého rozhlasu, za což jsem vděčen, a opět mne to tak nějak posílilo mou hrdost na české médium.
Po poledni nás vlastním vozem přijel navštívit náš kamarád Martin Kroll. Dokonce si s námi dopřál dobrý oběd a vynikající místní zmrzlinu, na kterou se sem sjíždějí i místní motorkáři. (Asi zvyk z dětství.)
Pak nás Martin ještě vyprovodil…. Ne na poslední cestě, ale samozřejmě do “našeho“ penzionu.
No a v tu neděli 29.7.2017 při zpáteční cestě jsme si ještě řekli, že uděláme ÚTOK na Kost, tedy na hrad Kost, poněvadž nejsme ani kuchaři, ani psi. Jak jsme tak šplhali do toho kopce ke hradní bráně, zahlédli jsme jednoho krále a jeho panoše. Já tedy nevím, který král to byl…. asi Jiřík z Poděbrad…. Občanský průkaz jsem po tom člověku nechtěl. Na druhou stranu oni byli jenom dva, takže nehrozilo, že by nás pan král coby své poddané zatkl a podrobil nás právu útrpnému. (I když, abych řekl pravdu, ten člověk se tvářil všelijak. To bylo nejspíš tím, že měl tu funkci.) Naše téměř až bojové odhodlání dobít hrad zastavila první hradní brána, respektive asi deseticentimetrový schůdek, který tam je….. Zřejmě na obranu před takovými záškodníky, jako jsme my vozíčkáři.
Pokořeni a potupeni jsme vyrazili do Údolí Plakánku, abychom si v tom pětatřicetistupňovém vedru pořádně poplakali. Tam, tedy v tomto údolí, je ovšem krásně i v úmorném vedru. A ví o tom i pan Josef Dvořák, k jehož zdejší chatce ovšem vede trnitá cesta, takže jsme se po ní nemohli vydat, čehož pan Dvořák jistě velice lituje , a skončili jsme u zdejší vyhlášené jeskyně, která jistě skrývá mnohá historická tajemství….. Jenomže ani tam se vozíčkář nedostane. (Jak nad tím tak přemýšlím, chtěl bych mít vlastní jeskyni alespoň 20 m2.) Opodál jeskyňky je studánka Roubenka s průzračnou, a údajně i pitnou vodou. (Každá voda je pitná, některá ovšem jen jednou.) Zdejší potůčky se ztékají v říčce Klenici, která právě po staletí hloubí toto údolí již po staletí. Inspiroval se zde prý i pan Fráňa Šrámek (1877 - 1952).
Ale abychom se nebavili jenom o tom, že nám bylo vedro a že jsme měli žízeň, rozkryjeme si i něco z historie.
Kost je středověký hrad, na jehož opevnění si, tedy údajně, vylámal zuby i Jan Žižka z Trocnova (kolem 1360 - 11.11.1424), který když zde neuspěl, tak vybuchl vzteky a podle pověsti vzkřikl směrem k hradu: „Kost patří psu!“ a odtáhl neznámo kam.
Podle dochovaných pramenů hrad Kost založil někdy v době před rokem 1349 pan Beneš z Vartemberka, jehož rodová větev se v polovině 13. století oddělila od Markvarticů. Do té doby sídlil Beneš z Vartemberka v sobotecké tvrzi. Původní místo, kde byl hrad postaven, obkličovala tři močálovitá údolí. Z těch nechal pan majitel vybudovat tři rybníky pojmenované Bílý, Černý a Labutí. V případě ohrožení se jejich hráze daly odtrhnout a útočníci tak byli podrobeni nedobrovolné a dosti nezdravé bahenní koupeli.
Z hlediska obranyschopnosti se poloha hradu nezdá být příliš výhodná, protože mohl být z okolních kopců ostřelován, avšak tento nedostatek byl vyvážen důmyslným uspořádáním hradních budov, a vysokými pevnými hradbami opatřenými širokými ochozy.
Přístupovou cestu vedoucí od Sobotky navíc strážila lichoběžníková útočná věž o úctyhodných rozměrech 17,6 x 14 x 12 metrů, a silou zdí přesahující 3 metry. Dnes se jí říká Bílá věž.
Stavba to rozhodně nebyla jednoduchá. Účastnili se jí povinně poddaní ze všech vartemberských panství.
Do strmého a těžko přístupného prostoru museli dopravit pískovcové kvádry až o velikosti 50 x 80 cm. Potom do mělkých otvorů vytesaných v jejich středu zaklesli obrovské čelisti železných kleští zavěšených na kladce. Tou pak robotníci nahrubo tesané balvany vytahovali nahoru na lešení. Důlky po kleštích jsou na kamenech hradních zdí patrny dodnes.
Do věže se vcházelo z ochozu ve výši druhého patra. Po úzkém dřevěném schodišti se dalo vystoupat až do pátého patra, kde si páni z Vartenberka nechali vybudovat obytnou komnatu s otevřeným krbem. (To by se mi taky líbilo. Ještě tam dodělejte výtah…….. Možná by skrze nějaký ten grantík přispěla i EU.) V té komnatě mají šest velkých čtverhranných oken, která patří k nejcennějším architektonickým prvkům na hradě. Na východní zdi této komnaty byl prevét, a dokonce tam měli něco jako ledničku, tedy hermeticky uzavřený mobiliář, který pokud je uzavřen nepřesáhne jeho teplota 10 C°. K této věži pravděpodobně přiléhal obytný palác, který byl zbourán při přestavbě uskutečněné v 70. letech 14. stol. a to Petrem z Vartemberka, jedním ze synů pana Beneše.
Petr z Vartemberka prý byl oblíbencem Karla IV. - ááá drby, to miluju - mimo jiné se se stárnoucím císařem v roce 1378 zúčastnil jeho nostalgické vzpomínkové cesty do Francie. O tři roky později se stal členem družiny, jež doprovázela Karlovu dceru Annu Lucemburskou (1366 - 1394) do Londýna, kam se jela provdat za anglického krále Richarda II. (1367 - 1400) (Heršof, ten měl důvěru. Takovou jen tak někdo nemá. Zajímalo by mne, jestli princezna měla s sebou pás cudnosti. Ale o tom historikové zarytě mlčí.)
V roce 1414, tedy těsně před vypuknutím husitských bouří, si Mikuláš Zajíc z Házenburka (+ 1459), který získal Kost vhodným sňatkem se Škuňkou, vnučkou Petra z Vartemberka a sestřenicí budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Kost byla tedy částí jejího věna. Doufám, že na ni manžel nebyl jako pes, ale zřejmě ne, poněvadž v historických análech, které mám k dispozici, se uvádí, že nový majitel na tomto hradě poskytl úkryt mnoha katolickým kněžím.
V těchto análech je potvrzeno i to, že hrad během svých dlouhých dějin nebyl nikdy dobyt. Většina historik§ tvrdí, že ani Žižka jej nikdy nedobýval, a nepohyboval se v jeho blízkosti.
Za vlády kališnického krále Jiříka z Poděbrad, kdy měl hrad v držení Mikulášův syn Jan Zajíc z Házmburka, který byl významným členem Zelenohorské jednoty sdružující odbojné katolické pány, byla Kost královskými vojsky obléhána hned dvakrát. (Za žádnou cenu se ale nemůžu najít, kdy to bylo. Jak tak ale sleduju televizi, řekl bych, že je mezi námi pořád víc těch, kteří mají pocit, že nemusejí vědět všechno, takže se vlastně nic neděje.) Pokaždé, když už měla hradní posádka namále, uzavřel Jan Zajíc s králem příměří a řekl, že už bude poslouchat na slovo, ale nikdy to nedodržel. No a právě na základě toho, že královské vojsko dvakrát odtáhlo od neporušeného hradu, vznikla legenda o jeho nedobytnosti. A aby byla legenda posílena, začala být spojována s Janem Žižkou.
Hrad stál pány z Házemburka hodně peněz, proto museli Kost v roce 1497 prodat nejvyššímu kancléři království českého panu Janu ze Šelmberka (+ 1508), který byl sice katolíkem, ale umírněným.
V roce 1632 si Kost koupil císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který ho chtěl přeměnit v pohodlné, dobře opevněné sídlo, ovšem, ovšem stihl vybudovat jen ranně barokní budovu těsně pod Bílou věží. Tenkrát ho Kost stála 150 000 kop míšeňských grošů, a protože to nestihl zaplatit, vrátila se Kost do majetku Lobkoviců. V průběhu 17. století na hrad vtrhl Colloredo Mansfeld, a děti jeho sloužících hrad zapálily. Tehdy shořely nejen krovy, ale i všechny pokoje v patře. Ušetřena byla jen Bílá věž, pivovar, konírny a kaple.
V roce 1637, tedy dva roky po požáru, získal Kost Heřman Černín z Chudenic (1576 - 1651), který zbohatl po bitvě na Bílé hoře. Heřman Černín z Chudenic tehdy měl o třicet let mladší ženu Sylvii Catarinu del Caretto-Milesimo. Nazýval ji cituplně a něžně, tedy např. má kozičko, má dívčičko, nebo má hrdličko. Ona mu prý na oplátku říkala můj Heřmánku. (Jestli se tak vzájemně titulovali proto, že mladá paní jen tak pro zábavu chovala kozy, a vařila manželovi čaj, nebo to bylo z jiných důvodů, není známo.) Nicméně když chtěl v roce 1658 císař Leopold I. (1640 - 1705) nechat Kost zbourat, právě Sylvie Catarina del Caretto-Milesimo ho údajně pouze svým šarmem přesvědčila, aby od tohoto záměru upustil. Dalším kapitolám historie se budeme věnovat někdy příště, abyste se taky měli na co těšit.
Teď už jedeme domů.
(Informace o hradu Kost byly čerpány z knihy Hrady a zámky Čech, Moravy a Slezska.)