Občanské sdružení OBZOR

Dovolená 2020 Pluhův Žďár – Zlatovláska    

Tak jsem prošel rychlokursem tvůrčího psaní u společnosti Dynweb, a teď už by to, co budete číst, konečně mělo za něco stát. I když jist si tím nejsem, protože vždycky, když je něco narychlo, tak se to projeví na kvalitě, což vědí všichni tvůrci a dokazuje to i mnoho televizních seriálů. Také mi bylo řečeno, že mám tento text pojmout jako vědeckou práci, ale to si zase nemohu dovolit proto, že nejsem vědec. Takže asi začnu kouřit, jako pan Dietel, protože ten psal úplně nejlíp. Ovšem, jak se tak dívám na web, nedožil se moc vysokého věku, což asi bylo právě tím kouřením... Takže ne, kouřit se nebude, i kdybych měl zaplatit průměrností. Šeď průměru mi ostatně docela vyhovuje. V naší kotlině se navíc nevyplácí moc vyčuhovat, pokud tedy člověk nemá schopnosti a drzost. Nebo stačí schopnost být drzý? Nevím, nemám v tom jasno.

Každopádně naše první zastávka byla v Sezimově Ústí u památníku člověka, jehož ke smělosti dotlačila doba, ve které žil a jehož diplomatické schopnosti můžeme dodnes jen obdivovat. Ano, vy kteří hádáte, hádáte správně, navštívili jsme památník druhého československého prezidenta Edwarda Beneše 1884 – 1948. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918 – 1935 jako ministr zahraničí. Na gymnázium chodil v Praze, pak studoval Karlo-Ferdinandovu univerzitu, následně na pařížské Sorbonně a v roce 1907 studoval dokonce v Lipsku. (To je v severním Německu, tam, co jsou ty veletrhy. Tedy, když zrovna neúřaduje koronáč.) Tak co, je to dost informací o člověku, který by nám měl být morálním vzorem? Jak na to tak koukám, zase budu muset na rychlokurs do Dynwebu, tentokrát na téma historie československého odboje, protože právě ten, tedy československý odboj za druhé světové války, má Hlušťa nabrýfovaný perfektně. Tak já se jdu na ten rychlokurs přihlásit, a až jím projdu, pokud tedy projdu, tak možná něco napíšu.

Co že? Že mám psát rovnou, rychle a hlavně, aby se to dalo číst? No dobře, pokusím se.

Pravda, kurs je věc dlouhodobá a navíc já nechci Hlušťu k ničemu nutit. To víte, každý má občas něco zlomeného… Někdo má zlomené ego, někdo nohu, takže si musíme vystačit s obecnými historickými informacemi.

Jisto je, že přes veškeré obtíže, které historie přináší, lze v charakteristice druhého československého prezidenta nalézt esenci češství, neboli českoslovanství, neboť byl přesvědčen, že Češi a Slováci jedno jsou a to není až tak daleko od pravdy. Tedy historicky vzato, nebo při nejmenším po stránce jazykové. Ovšem pokud vezmu v úvahu slovanské jazyky, pak jsem rád, že jsme se sjednotili na angličtině.

Letos, a tím jsem měl asi začít, jsme na naše objevitelské cesty vyrazili supermoderním nově zakoupeným autobusem značky VDL Futura FHD2-129/410 s laskavou podporou ČSAD Liberec. - To se  vůbec nedá srovnat s loňským rokem, kdy jsme tak nějak osudu vzdor vyjeli za zážitky hodně postarším modelem značky SOR, k čemuž se však raději nechci vracet. Ovšem letos Tomášovi, to je náš řidič, firemní dress code velice slušel, což může z mé strany znít podlézavě jak vůči firmě, tak vůči Tomovi, ale já si myslím, že kvalitu, ať už lidskou, nebo tu železnou, plastovou a plyšovou, by člověk měl ocenit, zvláště, když  objem motoru toho kolosu  je 12.900 cm3 s výkonem 300 kW. Bezbariérové WC nás potěšilo, ale pokud nemusíme, raději ho nepoužíváme, protože nám to přijde příliš rozmařilé. Také chválíme přítomnost kuchyňky s konvicí a teplou vodou, i když do vaření jsme se raději nepouštěli, kterážto informace zástupce ČSAD jistě uklidní. (Jen podotýkám, že nevím o nikom, kdo by rád po někom uklízel v kuchyni.)

Naše letošní dovolená se však nemusela odehrát i přesto, že jsme měli slíbený autobus. Ale já nevím, jestli mám v tomto smyslu zacházet do podrobností, poněvadž se z toho stejně asi nedá vytřískat žádný vtip, protože když se dneska začne mluvit nebo psát o virech, nikdo se nesměje. Ba naopak tomu, kdo by chtěl na toto téma vtipkovat, myslím, hrozí nejen opovržení, ale i série zhmožděnin a zlomenin. Naznačím to tedy jen krátce, nemám rád netopýry. A jsem zvědav, jak rychle se na netopýry zapomene.

Ovšem my se tematicky posuneme dále.

Cestou do Sezimova Ústí jsme jeli kolem farmy Čapí Hnízdo a nastala diskuse, jestli se tam stavit na oběd, nebo ne. Člověk by byl zvědavý, jestli tam čápi mají větší hnízda, než je naše 2kk a i na jiné věci, ale nakonec rozhodl fakt, že jsme důchodci a naše příjmy naprosto neodpovídají čapím cenovým relacím.

Místo toho jsme na oběd zaparkovali v Sezimáči v hospodě U Lípy, tedy aspoň si myslím, že to byla hospoda U Lípy – abych náhodou nemystifikoval -respektive u hospody U Lípy a abychom si to intenzívněji užili, tak nám lipové květy padaly přímo do špenátu, protože jsme seděli přímo pod stromy. Mně tedy konkrétně do kuřecích závitků se špenátem. Asi si umíte představit, když máte na něco chuť a padá vám do toho něco úplně jiného. Nezbývá mi, než celou tuto záležitost pojmout tak, že lípa je symbol češství, a že místo toho, abych na ten strom nadával, měl jsem jeho kvítka lapat, schovat si je do pytlíčku a uvařit si z nich slovanský čajík. Něco takového skutečně doma nezažijete.

Než jsme se najedli, začalo pršet, takže jsme seděli pod restauračními deštníky a pozorovali jak to vypadá, když jdou proti sobě zájmy hladových zákazníků a přetíženého personálu. Jo, jo, kdyby se tak dalo říct, přijďte zejtra, nebo raději pozejtří a my se na vás připravíme. A zákazníci jako by svou neústupností odpovídali, no jo, ale my máme hlad teď a zkuste vysvětlit našim dětem, že nedostanou svoji přeslazenou limonádu. Sežrali by vás i s pantoflema.

Historku  o nedovařených bramborech a jinou historku o tom, jak slečna servírka neví, kdo si co objednal, a evidentně ji to s...ráží, tedy psychicky, si raději nechám pro sebe. Mohlo by se nám totiž stát, že zase někdy pojedeme kolem, a jinde budou mít zavříno.

Nicméně takhle nějak to asi v těch službách funguje. Řeknu vám, já bych to nedělal ani za zlatý prase, protože zákazník není za blbce nikdy, ale kuchař… (Tajenku si doplňte sami.)

Pak jsme tedy jeli k té Benešově vile, do které nás nepustili, neboť jest to zapovězeno. Zahrada u vily je ovšem krásná. Skrze ni jsme bez bariér projeli do pidimuzea, které mapuje životní pouť manželů Benešových. Ale znáte to, jak to je, když je hodně lidí na malé muzeum. Mrknete nalevo, mrknete napravo, a už se tlačí další.

I přesto si právě zde bez ohledu na veškeré tlaky můžeme poznamenat, že vila manželů Benešových byla vybudována v létech 1930 – 1931. Současně si v její blízkosti vybudovali vily diplomaté Zdeněk Fierlinger (1891 – 1976) a Ludvík Strimpel (1880 – 1937). O panu Ludvíku Strimpelovi se na internetu píše, že to byl český malíř, grafik, ilustrátor, legionář a diplomat… Vila Benešových byla postavena podle projektu architekta Petra Kropáčka (1889 – 1931). Tento Petr Kropáček také nebyl jen architekt, ale také dramatický spisovatel. (To je tedy neočekávaný dramatický prvek našeho vyprávění.) Stavba byla provedena táborskou stavební firmou Antonín Soumar. (A všimněte si, že tu vilku postavili za jediný rok. To se dneska nevidí. A nebo je to normální? U ministrů možná ano. Nevím.) Manželé Benešovi na projektu spolupracovali. Na vile spolupracoval také architekt Otokar Fierlinger(1888 – 1941), a byl to bratr Zdeňka Fierligera. - Tady se hodí poznamenat, že když my Češi chceme, tak si dokážeme poradit, aniž bychom se obraceli na věhlasné italské, německé, slovenské a jiné zahraniční architekty. - Po roce 1938, konkrétně po mnichovské zradě, manželé Benešovi opustili Československo a odletěli svého britského exilu do Londýna. Během války vilu používalo gestapo. Po válce se paní Hana Benešová (1885 – 1974) do vily vracela, ovšem již za asistence STB. (Když paní Benešová zemřela, tak už jsem byl na světě. To ovšem není žádná zásluha, nebo něco, s čím bych se měl chlubit. Spíše si na základě tohoto faktu silněji uvědomuji propojení generací.)

Tak, a teď už se z Ústí přesuneme dále.

Člověka vlastně pořád něco, nebo někdo tlačí a nás začal tlačit čas. Proto jsme se vydali do penzionu Zlatovláska, kde jsme měli zajištěno kotvení.

Ještě před tím jsme se zastavili v Soběslavi, která byla sídelním městem Petra Voka z Rožmberka (1539 – 1611). Kdo nejí kapry, zná toho šlechtice z filmu Svatby pana Voka (1970) a Pan Vok odchází (1979). Jinak je to nejznámější český rybníkář a možná si o něm ještě něco povíme.

Původně jsme sem jeli proto, abychom se podívali do zdejšího Blatského muzea. Tam je totiž výtah, což jsme věděli, ale nikdo z tamních nečekal, že se k nim přivalí horda pěti elektrických vozíků, takže se to nakonec nějak nepovedlo, ale zážitky ze Soběslavi máme. Partička místních mladých sedících na lavičkách nám sice velkou radost neudělala, protože na nás koukali jako na vetřelce, kteří jim chtějí ukrást z kašny z roku 1724 pozlacenou sochu Sv. Floriána z roku 1708. O tomto světci si, kdyby to náhodou někdo nevěděl, můžeme poznamenat, že je to patron hasičů. Ta socha je sice pozlacená, což nadchne každého, kdo si uvědomí, že cena zlata na světových trzích bez ohledu na krize stále stoupá.  Ale na druhou stranu, proč bychom tu sochu kradli, když je v rekonstrukci, že.?

Teď mě tak napadá, že se ti místní mladí báli, abychom po nich náhodou nechtěli cigarety. Měli je takové neobvykle tlusté a neobvykle páchnoucí, ale nás podobné věci nepřitahují a skateboard, který se marně snažil „zkrotit“ místní zelený mužíček, tedy pardon, chci říci místní vkusně potetovaný mladík, tak ten by nám byl také k ničemu.

My se totiž zajímáme zejména o historii a v tomto okruhu se nevyhýbáme ani mytologii. Kdepak, když se člověk skoro nepohne je pro něj dobré se soustředit na intelektuální rozvoj.

Jak jsem již naznačil, ten skateboardista mě moc nezajímal. Kousek od jeho neposedných koleček byl však v dlažbě náměstí vyveden nápis: Syn soběslavského primátora byl na smrt nemocen, lékaři mu nedávali žádnou naději. Když v obrovských horečkách ztrácel všechny síly, přišla do domu neznámá stařenka. Zoufalému otci poradila, aby na náměstí postavili sochu Panny Marie s tváří obrácenou k domu pana primátora. Otec se synem měli hledět do její tváře a modlit se za uzdravení. Otec uposlechl rady a uprostřed náměstí vedle kašny nechal sochu postavit. Z posledních sil chlapec pohlédl z okna do tváře Panny Marie. Ještě téhož dne se mu zázračně ulevilo, horkost ustoupila a za tři dny se postavil na vlastní nohy.

Tak praví pověst. Božínku, proč jenom to takhle nefunguje? A hlavně, kde je ta chyba, kvůli které to takhle nefunguje? No nic. To asi nezvrátíme. A komu se to povede zvrátit, ten bude dozajista nejvyhledávanějším lékařem na světě.

Je zde také Mariánský sloup s korintskou hlavicí a pozlacenou sochou Panny Marie z roku 1713. Ale mor teď nikoho nezajímá, tak co to sem pletu. Nicméně zapletu sem svůj pocit znechucení nad tím, jak se mnozí dožadovali dovolené u moře, přestože věděli, že právě na jihu Evropy je agresivita současného moru, tedy Covid-19 mnohem větší, než tehdy byla u nás. Samozřejmě, že uzavření hranic nebo nedoporučení směrem od někoho k někomu, aby nenavštěvoval konkrétní místa, souvisí s omezením práv a svobod, ale jen hlupák se kvůli dovolené u moře vystavuje nebezpečí udušení, řekl bych (Chápu, že někoho vzrušuje, když se dusí a těmto čtenářům se omlouvám. Ti tam možná jeli právě proto, aby konečně dosáhli těch ze svého pohledu správných zážitků. Pak ale ať se dusí doma a nepožadují nemocniční péči.).  A ještě jedna věc, která nás v Soběslavi (a později také ve Slavonicích) zcela fascinovala. Ač zcela prozaická, pro život nezbytná. Tou věcí byly otevřené bezplatné  WC  včetně bezbariérové toalety. Navíc čisté, s tekoucí vodou, mýdlem a ručníky.

Dnes, to je 27.10.2020 spolu všichni souhlasíme, že letní rozvolnění opatření bylo chybou. Je dobře, že spolu souhlasíme, ale člověk, který nepochopí, proč má bez ohledu na vládní nařízení nosit roušku v době, kdy je ve světě akutní nedostatek rakví, je u mne ignorant.

V tuto chvíli však zavírám naše politicko-zdravotní okénko, jakkoli by se o dané problematice dalo uvažovat z různých hledisek, včetně hlediska hledajícího odpověď na otázky: O co komu šlo? O co komu jde? a O co komu půjde? nebo případně také: Co se kdy komu odkud vymklo? (Zlatý kotníky.)

„Ale už dost!!!“, řve pacifista v mém nitru, když si uvědomuje, kolik hodnot bylo zachráněno mlčenlivým rozumem. 

Dovolím si tedy několik úvodních slov o našem ubytování.

Jedná se o úplně nový penzion, dokonce až tak nový, že kdybych nebyl na vozíku, mohl bych se snad vydávat za kolaudačního úředníka. I když to jsem mohl tak jako tak, když už máme tu rovnost šancí, ale po pravdě řečeno, asi bych na to neměl žaludek a v okamžiku odhalení bych pravděpodobně umřel studem, protože bych asi nikoho z místních nedokázal přesvědčit, že se jen snažím o dobrou legraci. To se mi ostatně nedaří ani v mnoha jiných případech. No nic, to necháme být.

Už když jsme přijeli, viděli jsme dvě věci. Za prvé, že okolí penzionu zdaleka není po stavební stránce hotovo a za druhé, že pan domácí, takto povoláním stavař, je asi fakt machr, protože nájezd pro vozíčkáře zde mají nejen v požadovaném úhlu a šíři, ale hlavně vybetonovaný z opravdového betonu.

My dva s mamkou jsme byli ubytováni v pokoji č. 2, pochopitelně v přízemí, což jsem považoval za určitou poctu, protože číslo 1 má vždycky Niki Lauda, že jo :) , ale u nás číslo 1 neměl Niki Lauda, nýbrž Kačenka a její maminka… Tak jsme se my, tedy Lukavcovi, ubytovali v krásném prostředí… Za krásné jsme toto prostředí považovali už z toho důvodu, že ložnice apartmá byla větší, než náš domácí obývák, což mě nesmírně potěšilo. Připadal jsem si jako na riviéře, i když tvrdit právě tohle je ode mne docela velká drzost, poněvadž jsem na riviéře nikdy nebyl, a když si uvědomím výši svého důchodu, inflaci a různé turbulentní stavy, jimiž je ovlivňována jak naše rodinná, tak evropská a světová ekonomika, pak se velmi pomalu a velmi nerad smiřuji s tím, že na žádné riviéře už nikdy nebudu. No ale vraťme se „zpět na zem“, tedy do Zlatovlásčina a nyní dočasně našeho apartmá. Tamní koupelna byla také docela velká, i když prostor pro vanu s rozdivočelou vířivkou by tam člověk hledal marně, takže možná byla jen klasická česká paneláková varianta na stojáka ve sprchovém koutě. To ovšem neplatí pro nás vozíčkáře. My se v podobně stísněných prostorách uchylujeme k tradiční variantě zvané mnou důvěrně ŠMUDLA, sestávající z využití mokré žínky a suchého ručníku ve zmíněném pořadí, při čemž žínka nesmí být mokrá příliš, aby u vozíčkáře nedošlo ke zvlhnutí na místech, která jest lépe zachovati suchá. Podstatné je, že do koupelny, potažmo k umyvadlu, jsem s vozíkem vjel bez problémů, takže z hlediska bezbariérovosti má u mne Zlatovláska další +. A tak jsme byli celkem spokojeni. Protože elegance, a ta je zvláště o dovolené vždy velmi důležitá, se od určitého věku vždy dohání v koupelně (Na přesnou věkovou hranici se mě neptejte. Nemám načteno).

Když jsme patřičně zestetizováni vyšli z pokoje, slyšeli jsme útržky hovoru, z nichž vyplývalo, že u Fibigerů, tedy na jedničce, nejde televize. Takže jsme řekli, že my se na televizi dívat nebudeme a když si vyměníme pokoje, bude vše vyřešeno. Sousedky náš návrh velice zdvořile odmítly a já jsem se cítil dost nepříjemně, protože jsem si myslel, že tak celá situace skončí.

Ovšem ne tak paní domácí – Zlatovlásková. Ta, když se dozvěděla, co se stalo, slíbila, že celou věc zařídí. Uklidnil jsem se tedy a pustil jsem to z hlavy. Byl jsem sice zvědav, jak to celé dopadne, protože jsem už tak nějak od nátury zvědavý člověk, ale zakázal jsem si komukoli cokoli říkat. (Kdyby to tak dělali všichni, neměly by tajné služby co dělat. Na druhou stranu bychom se asi všichni museli učit znakovou řeč, takže by to asi stejně nic nevyřešilo, z čehož vyplývá, že je lepší mluvit, a nechat tajné služby pracovat. Ono by to totiž mělo negativní vliv na nezaměstnanost. Tedy na nezaměstnanost hlav, tak řečeno. Kdybychom nemluvili, zase by se nám snížila nezaměstnanost rukou. Ale kdybychom se museli učit znakovou řeč, tak bych si já konkrétně ani nekváknul a tudíž se tím vůbec nebudu zabývat.) O té televizi jsem se asi o hodinu později náhodou dozvěděl, že už je opravená, a bylo to jako v tom vtipu, kde si automechanik řekne sto korun za otočení jedním šroubkem, a rozepíše to tak, že samotné otočení šroubkem stojí korunu a devadesát devět chce za to že věděl, kterým šroubkem má otočit. Tak prý to bylo jednoduché  (A mohu vás uklidnit. Nic se nedoplácelo.). Bylo to prý jednoduché, ale ani takové věci si sám host dělat nemůže. To by to vypadalo. 

Ovšem v tu chvíli se již přiblížil večer, a nás čekaly vepřové výpečky, které jsme si po strastiplné cestě z Liberce až na konec světa rádi dali.

Teď koukám, že mám na začátku dvou odstavců po sobě slovo OVŠEM. No ovšem, to jsem celý já.

Evergreenem naší dovolené, tedy pokud jde o jídelníček, bezesporu bylo cokoli na kari, tedy nejlépe kuře, nebo rizoto, to je dietka, že… Pokud jde o mne, já rýži miluji, ale byli mezi námi i tací, kteří preferují spíše pestrost, než jednotný jídelníček, ale přežili jsme a doma jsme si pak dali… no… ze setrvačnosti také rýži… Ale to hodně předbíhám…

Nicméně první večer jsme se tam nasáčkovali, ale druhý den přibyl právě v místě, kde jsem seděl já, mrazící box  (Pochopitelně ne s mrtvolami, nýbrž s nanuky. Zdá se vám to morbidní? To mám z těch zpráv.).  Takže já jsem se celou dovolenou sáčkoval k mrazícímu boxu. Nutno poznamenat, že jsem se tam vždycky nasáčkoval. Nutno poznamenat, že bez nejmenších problémů  (Sice jsem si připadal tak trochu jako nanuk, ale na tom zase tak moc nezáleží… Hlavní je, že mne nikdo neolizoval proti mé vůli…).

V pondělí 27. července jsme se vydali k Novým Hradům do Terčina údolí, což je dle Wikipedie romantický krajinný park a národní přírodní památka v údolí říčky Stropnice  (To jsem netušil, že Stropnický má řeku…).  Ještě tady píšou, že park včetně staveb a krajinářských prvků je současně chráněn jako kulturní památka České republiky.

Tento tzv. anglický park nechal vybudovat nám již známý hrabě Jan Nepomuk Buquoy (1741 – 1803). Park dobudoval roku 1756 a založil ho na popud své manželky, hraběnky Terezie Buquoyové, a odtud také jeho název. Jedná se o romantický park založený s akcentem filosofie návratu k přírodě Jeana-Jacquesa Rouseaua (1712 – 1778), o němž jsme si již také něco psali.

V letech 1788-97 byla vybudovaná empírová budova lázní nazvaná Venzelbau, tedy podle zakladatele.

Roku 1817 byl zřízen umělý vodopád vysoký 20 m  (Tak ten jsem neviděl. Stejně bych se asi nesprchoval.). Roku 1852 pak byla postavena Švýcarská chata. (To by mě zajímalo, jestli měl pan hrabě Buquoy nějaké to „švýcarské“ kontíčko. Asi ano. On totiž i ten návrat k přírodě vždycky něco stojí, a když se po celodenním pobytu na honu vracíte k milující choti okouzlené přírodou, jsou myšlenky na úspory, řekl bych, dokonce proti přírodě.) Pak tam ještě mají hamerský dům z roku 1860  (Ten jsem viděl, ale jen z dálky, protože vypouklý dřevěný mostek, který překlenoval místní říčku, vypadal sice velmi přírodně, ale nevzbuzoval dokonale moji důvěru, takže jsem si řekl, že jsem v důchodu a  nemusím být všude.).

Když jsme jeli do Terčina údolí, nemohli jsme si nevšimnout přehlcenosti místních silnic způsobené tím, že se většina lidí rozumně, moudře a z vlasteneckého hlediska – a dodejme také KONEČNĚ - soustředila na krásy naší malé vlasti. Ono soustředění bylo tak výrazné, že jsme náš klenot museli zaparkovat pod stromem na okraji parkoviště, a po návštěvě onoho krásného prostředí parku jsme se k autobusu prodírali skrze řady těsně vedle sebe zaparkovaných aut jako Tarzan africkou džunglí (Aha, dneska už asi málokdo ví, kdo to byl Tarzan. Z toho faktu je vidět, že už nejsem nejmladší, a asi je na čase, abych si to přiznal.).

Ale to předbíhám. Do parku jsme vyrazili už dosti špatnou asfaltkou stíněnou vysokými stromy. Na tom by nebylo až zas tak nic špatného. Co nás naprosto překvapilo, byli komáři. Vypadalo to, jako by se zvláště kvůli nám všichni vrátili z dovolené u moře, navíc až extrémně dobře odpočatí. Velice jsem litoval, že nemám dlouhé rukávy a sáček s krevní plazmou, kterou bych jim nabídl místo svého krevního řečiště. Ze zdravotnického hlediska by to jistě bylo plýtváním cennými zdroji, ale když ony ty repelenty a všelijaká jiná protihmyzí šidítka jsou tak neúčinná, až to člověka píchá (u srdce). Však se taky někteří členové naší družiny obrátili na ústup  (To by jim Žižka dal. Jenže takový Žižka ve své drátěné košili, či co všechno měl vlastně drátěného, by se těm blbým komárům jen smál.).  My odvážnější jsme sjeli do malebného údolí a vykročili, tedy vyjeli vstříc opravdové nádheře. Takové nádheře, kterou ve městě nepoznáte, i když se třeba čtvrť, ve které žijete, jmenuje Zelené Údolí. Zvláště pak, když víte, že na místě, na němž stojí dům, ve kterém máte to štěstí za rozumné peníze bydlet, tak tedy na tomto místě byla ještě před třiceti lety skládka komunálního odpadu. To jste pak velice rádi, že se ocitnete právě v Terčině údolí, kde, jak alespoň doufám, v posledních pěti stech letech žádná skládka nebyla.

Zkrátka a dobře, potkali jsme tam spoustu milých lidí, kteří si, samozřejmě, uvědomovali, že se díky naprosto bizarní situaci potkáváme na malém krásném prostoru, na kterém bychom se nebýt osudu asi, tedy skoro určitě, nepotkali. 

Ono vlastně všechno záleží na osudu. To tedy říkají někteří. Pak jsou zase ti, kteří tvrdí, že každý je strůjcem svého osudu. Můj osud je ovšem dosti jednoznačným důkazem toho, že ti samostrůjci nemají pravdu. Mimo to neznám člověka, který by odpřisáhl, že nikdy nenarazil na blbce. To však už zase odbíhám od tématu.

Jsme tedy, berte to, prosím tak, stále v Terčině údolí a právě jsme přijeli do stínu prvních stromů. Projeli jsme dosti ostrou zatáčku, ohlédli jsme se za sebe a… a já jsem s úžasem začal uvažovat nad tím, kolik pohádek se tady asi natáčelo, protože je to skutečně prostředí stvořené pro idealistu… a všichni tvůrci pohádek jsou přeci idealisté…     

Jenže my jsme právě tady nebyli náhodou. Hlušťa sem jel za jedním známým, kterého zná přes sociální sítě  (Abych tedy nedělal reklamu Facebooku. Prý se jedná o nějakou obchodní spolupráci, takže to nebudeme rozebírat, což je doufám pochopitelné.).  Ale my jsme se nezlobili. To údolíčko je totiž tak malebné, že bych tam chtěl bydlet. Ale bohužel jsem si s sebou nevzal ani stan, takže jsem tam ani nemohl zkusit přespat. I když by se mi to možná nelíbilo, protože v noci není nic vidět a komáři štípou i bez ohledu na umělecký naivizmus.

Dojeli jsme až na konec údolí k lázničkám. Tam se mi líbila zejména nabídka masáží, ale víte, jak to chodí s českými turisty. Když už konečně mají čas, tak zase nemají peníze, ani ten správný poukaz. Takže jsme se pokochali a jeli jsme zpátky k autobusu. 

A protože ne všichni jsme asketové, vyrazili jsme na oběd a to přímo do Nových Hradů a přímo do hotelu Rezidence. Kdo chce, může nám závidět, poněvadž se jedná o bezbariérový hotel a slečny servírky nás uvedly jako skutečné VIP hosty. Skoro jsem měl pocit nepatřičnosti, když jsem se s vozíkem, kterým projíždím prachem a blátem všech cest, promenoval po těch jejich VIP kobercích. Nicméně bylo vidět, že host je host, a přes to nejede vlak.

Usadili jsme se ke stolům a chopili se jídelních lístků. Možná se budete divit, ale mne ze všeho nejvíc zase zaujaly vepřové výpečky. :) A také fakt, že pro hotelové hosty byly zdarma k dispozici automaty s asi šesti druhy nealkoholických nápojů. Je vidět, že české služby se stávají všímavými a snad také konkurenceschopnými. Na tomto místě je však nutno dodat, že z každého automatu bylo možno si načerpat nápoj jen do malých skleniček, které byly vždy čisté připraveny na pultíku vedle automatů. Žádné překvapení. Česká povaha opět nezklamala. Nejen, že skoro všichni si nalévali skleničky tak plné, že při prvních locích bryndali po zemi jako malé děti. Našla se i jedna dáma, která se pokusila naplnit si petlahev, aby si ji odnesla na pokoj. Asi je hodně šetrná, ale do láhve se jí nepodařilo načerpat skoro nic. Spíš to vypadalo, že se chystá mýt podlahu a někde si zapomněla hadr. Úroveň na straně hostů se zřejmě vyvíjí do jisté nezanedbatelné míry jinak, než úroveň na straně poskytovatelů služeb. Zkrátka, žízeň je strašná věc.

Nicméně hotel je to krásný a jeho atrium nás uchvátilo, i když jsme nebyli ubytovaní hosté, takže nás do něj nepustili.

Když jsem, tedy já osobně, podstoupil těžký vnitřní boj a smířil se s tím, že ani v hotelu Rezidence dnes nepřespím, vyrazil jsem za novým dobrodružstvím. Konkrétně tedy na hrad. Kam jinam bych měl v Nových Hradech vyrazit, že? Jenomže jsem vyrazil kapánek špatným směrem a sice ulicí… a pak dál..., dál…, asi kilometr, ale mojí obhajobou je a k mé cti slouží, že jsem potkal asi tři neznámé lidi, kteří také bloudili a zaujatě hledali totéž, co já. Když jsem svou situaci začal pokládat za bezvýchodnou, otočil jsem stroj, a neskonale zklamán tím, že jsem v Nových Hradech nenašel hrad – ani by nemusel být zas tak úplně starý – jsem vyrazil zpět na náměstí. Byl jsem tak zklamán a nazloben, že už to vypadalo, že se úplně vzdám původní myšlenky.  Ale když jsem uviděl jednu místní důchodkyni v nepochybně domáckém oděvu vedoucí na vodítku dobře udržovaného pejska Bišonka, došlo mi, že to asi nebudou turisté a zeptal jsem se, kde že je místní hrad. „Ke hradu musíte do centra, ale když se otočíte a pojedete kousek zpátky, tak tam je pěknej zámek.“, odpověděla mi paní a asi měla pocit, že od té chvíle má nezanedbatelné zásluhy o rozkvět cestovního ruchu v ČR. Mně se však zatmělo před očima a ani jsem si nepřipustil, že bych se otočil a jel na nějaký, jakýkoli zámek bez doprovodu někoho, kdo má internet v mobilu a kdo mi zjistí, jestli je objekt bezbariérový a kastelán solidní chlap, nebo to může být i žena, to je jedno… Zkrátka, aby se dalo pozitivně komunikovat v některém ze světových jazyků včetně češtiny… No nic. Zklamán jsem se tedy vydal zpět na náměstí, a to Hradební ulicí až na náměstí Republiky. Pak jsme zahnuli do ulice Komenského, a vydali se k novohradskému hradu, kam jsme vlastně původně směřovali. Cestou jsme míjeli zřejmě historicky cennou hasičskou zbrojnici, ale to dodávám jenom z úcty k hasičům. Myslel jsem si, že se podívám alespoň na první nádvoří místního hradu, leč před první hradní branou mají takový rantl, že se mi z něj udělalo nevolno a znechuceně jsem se otočil, a vrátil jsem se k autobusu  (Možná by se tady vyplatil delší monolog o smyslu, případně nesmyslu, bariérových, a někdy až extrémně bariérových prvků v našich městech, a jiných obcích s rozšířenou a ne vždy dobře pojatou působností. Mně zkrátka ty kočičí hlavy  poněkud lezou na nervy. Chápu však, že německým turistům se naše historizující patina velmi líbí. A nejen historizující patina. Samozřejmě nám jde o to, aby u nás měli fantastické zážitky všichni turisté, ať už se k nám jakkoli dostanou odkudkoli. Proto už se také moc těšíme, až pomine krize, a my budeme opět moci podlehnout nadnárodní turistické horečce, poněvadž, jak vidno, bez peněz z turizmu jsme celostátně naprosto vyřízení.). Teď se však znovu orientujme na můj příjezd k autobusu. Pan řidič sice ještě nenadskakoval, ale motor už naskakoval. Přesto jsem zdaleka nebyl poslední. A není divu. Mnozí z nás si s tím rantlem, kterého já jsem se zalekl, nedělali starosti, takže se poněkud déle kochali místní hradní historií, nebo lépe řečeno tím, co z ní zbylo. No a byli i tací, co se věnovali nakupování, protože vědí, že co si člověk nekoupí nebo jinak nezajistí, to prostě nemá.

Nevím, jak to přesně je. Možná už vás historie moc nezajímá. Uvažuji o tom z toho důvodu, že o nás Češích dosti často slýchávám, že oproti jiným národům nejsme dost vlastenečtí a hrdí sami na sebe a na to, co jsme udělali  nebo  případně neudělali, poněvadž i to, že člověk neudělá průšvih, je přínosem. 

Pojďme si tedy hrdě něco poznamenat o novohradském hradě, a nejen o něm.

Státní hrad Nové Hrady byl vybudován v gotickém slohu a stojí na skalnatém výběžku nad čtrnáctimetrovým příkopem jako pomezní hrad na obchodní stezce vedoucí z Čech do Rakouska.

Prvním jeho známým majitelem byl Ojíř ze Svin (nar. před 1238, zemř. 1306). Majitelem hradu se stal v roce 1279. Z dalších majitelů je nutno jmenovat významný jihočeský rod Rožmberků, který dosáhl jeho propuštění z manství v roce 1491, při čemž za husitských válek byl hrad stejně jako město vypálen. Důkladně byl hrad opraven za Petra Voka z Rožmberka (1539 – 1611). Po vymření rodu Rožmberků zdědili jejich majetek Švamberkové.

Za stavovského povstání (1619) byl hrad obléhán a dobyt generálem císaře Matyáše Habsburského (1557 – 1619) Karlem Bonaventurou Buquoyem (1571 – 1621). (Kája Bóňa Buquoy tady poblíž bojoval i v bitvě u Záblatí, což, ačkoli se vám to nemusí pozdávat, byla jedna z nejdůležitějších bitev třicetileté války a odehrála se 10. června 1619. O měsíc později mu taky tam někde prostřelili obě nohy. Není divu, že dva roky na to zemřel na Slovensku ve městě Nové Zámky. Hmm, průstřel obou stehen… Kulka se prý dokonce „oudu přirozeného dotkla“. Stát se to mně, opravdu nevím, co bych dělal… Myslím, že naši dnešní odvahu          k obětem je nemožné srovnat s odvahou tehdejší populace. Ale to už jsem se zase nemístně rozfilozofoval.) Tak tedy, rod Buquoyů vlastnil tento hrad až do roku 1945.

Na konci 20. stol. prošel hrad rozsáhlou rekonstrukcí. Nyní jej lze navštívit v rámci dvou prohlídkových tras  (Tedy pokud jste zdraví, máte peníze a čas.).  Nádvoří je běžně přístupné celoročně  (Ovšem nebejt toho rantlu.).

Zde v Nových Hradech je také kostel svatých Petra a Pavla, o němž si také něco povíme, poněvadž mám pocit, že vzhledem k současné situaci je třeba zpopularizovat české památky i naše vědomí češství. 

(Ta naše nespokojenost s českou kotlinou už mě začíná štvát. Ale to jsem zase odbočil.) 

Tak zase zpátky k historii, milí moji. Farní kostel je poprvé připomínán v roce 1284. O této raně gotické stavbě se nedochovaly žádné zprávy, ačkoli je známo, že jej v roce 1425 poškodili Husité pod vedením Jana Hvězdy z Vicemilic, tedy dnešních Litoměřic a zemřel 18.10.1425 při obléhání hradu Mladá Vožice, což je u Tábora, kdyby to náhodou někdo nevěděl. O Janu Hvězdovi z Vicemilic jsem se náhodou dozvěděl, že když Jan Žižka z Trocnova (1360 – 11. 10. 1424) oslepl i na druhé oko, stal se Hvězda nejbližším Žižkovým poradcem a po Žižkově smrti se stal vůdcem Táboritů  (To tedy ne na dlouho, jak jsem tak koukal. Muži zkrátka zřejmě žijí pro krátkodobé extatické pocity.). Ale vraťme se ke kostelu svatých Petra a Pavla.

V roce 1500 byla zahájena výstavba od základu nového kostela a hrubá stavba byla dokončena v roce 1910. (No prosím pěkně, a šlo to i bez zahraničních brigádníků.) V interiéru je zachováno raně barokní zařízení ze třetí čtvrtiny 17. stol. Na hlavním oltáři z roku 1678 býval uctíván obrázek Panny Marie Záblatské, představující stojící postavu Panny Marie na půlměsíci s Ježíškem na levé ruce. Rytina, kterou zachránil Karel Bonaventura Buquoy v roce 1619 z hořícího domu během bitvy u Záblatí, se stala cílem poutníků z celého okolí. Uprostřed presbytáře je deska z červeného mramoru, která kryje rodinnou hrobku Buqoyů.

Ve hlavní lodi kostela se pak nachází hrobka řeholníků řádu Servitů z roku 1748. 

A i přesto, že jsem ani tam z časových důvodů nebyl, nastíníme si také něco o zdejší radnici.

Budova radnice pochází z poloviny 16. stol. Přesný rok výstavby není znám, ale fungovala již v roce 1553 v jednom sumáři. Roku 1749 byla radnice přestavěna do barokní podoby. Štít byl upraven v roce 1794. V roce 1840 byl dosavadní dřevěný strop nahrazen stropem novým, ozdobeným bohatou štukaturou. Radniční věžička obdržela nový zvon a fasádu ozdobily hodiny a malby dvou znaků, městského a panského. Stavební úpravy byly završeny v roce 1905 opravou střechy, ovšem v roce 1906 vypukl velký požár, který poškodil celou budovu (No to bych se na to… A pak má člověk zůstat slušný. Ještě, že dnes už je to opravené.).

Také je zde Buquojská hrobka, postavená v letech 1902 až 1904 v pseudogotickém slohu stojí na východním konci novohradského hřbitova. Je v ní umístěno osm rakví s tělesnými ostatky Buquoyů a jejich příbuzných z rodu Cappy. V tympanonu portálu je umístěn kamenný reliéf   s buquoyským znakem a rodovým heslem BOHU A MÉMU KRÁLI  (To je dosti mazané heslo, protože vždycky záleží na tom, kdo je momentálně králem a jaké má zájmy.).

V Nových Hradech lze narazit i na městské opevnění ze 14. stol., na galerie Koželužna a Kovárna, a místní muzeum, ale tím už se zabývat nebudeme, protože bychom se nikam nedostali. 

Jak jsme tak po většinu roku jen u nás v Liberci, ani jsem si neuvědomil, že Nové Hrady jsou na samé jižní hranici České Republiky, a že odtud je jen co by kamenem dohodil a zbytek dojel na elektrickém vozíku do rakouského příhraničního městečka Pyhrabruck. Tam jsme však nejeli ani na vozících ani autobusem, protože jsme si zmíněné dopravní prostředky nenechali pojistit pro cestu do zahraničí a hlavně pro průšvih v zahraničí.

Po večerech ve Žďáru na Zlatovlásce jsem si vždycky vzpomněl, že jsem z vesnice, protože tam odkudsi pravidelně zaznívalo mečení koz. Syn majitelů Zlatovlásky, a jak jsme se později dověděli, byl to právě on, kdo nám umoudřil  televizi.  A právě tenhle chlapec se  nestaral jenom o nás, ale i o párek koz, které měl ustájeny ve chlívku, na nějž jsme se bezděky dívali při podvečerních debatách. Ani by nás nenapadlo, že v té malé chaloupce někdo bydlí. Fakt, že neztrácíme čich a tím pádem nejspíš nemáme „kovid“, jsme si ověřovali i prostřednictvím jiných než kozích pachů. Např. vepřové totiž bylo cítit téměř neustále. Tedy vepřové v živém stavu, abych to tak opsal. Fakt, že někde hodně blízko Zlatovlásky sídlí úspěšné zemědělské družstvo, se nám připomínal hlavně za dlouhých debatních večerů a v noci. To mělo jedinou výhodu. Nikdy jsme neměli strach, že v kuchyni dojde maso.

Pokud jde o noci a spánek vůbec, liboval jsem si. Vymínil jsem si totiž, že budu spát na manželské posteli, konkrétně v jejím středu, abych se nemusel bát, že se po náhlém nočním obratu neocitnu na zemi. Ještě, že mi nepřekážela žádná novomanželka. Nerad bych se totiž o tento komfort s někým dělil. 

Dosud jsem nezmínil, že na Zlatovlásce se specializují na novomanžele, tedy na jejich svatební hostiny a svatební noci. Aby náhodou nevznikl omyl. Velice rád věřím, že na zdejších manželských postelích si novomanželé nepřekážejí. Ba doufám, že je tomu právě naopak. Letecký snímek vodního hradu Švihov, který se skvěl nade mnou okupovanou postelí, jistě rozněcuje jen ty nejžhavější milostné vášně. Na to, aby si dal nad postel jelení trofej, má, řekl bych, člověk vždycky dost času. Zdejšími dekoracemi skvícími se v oknech jsou jedna vypitá lahev a jedna květina bez vody. Asi pro to, aby si hosté uvědomili, jak povzneseně jim bylo včera, a že o právě vytvořený vztah je třeba něžně pečovat.

V úterý 28.7. jsme křepce vyskákali z postýlek a po vydatné snídani – neptejte se mne, co to bylo, ale vepřové to nebylo – jsme vyrazili do překrásného města Telč. Náš výstavní autobus – i když co je naše, když autobus máme od ČSAD, vozíky od VZP, občanské průkazy od MěÚ atd. - jsme zaparkovali v ulici Na Sádkách – kdybych to věděl, už tehdy by se mi sbíhaly sliny – u hotelu Artoň a protože bylo vedro k zalknutí, chystali jsme se co nejrychleji projet – a pochopitelně někteří projít – k Telčskému potoku, který protéká parkem, do něhož jsme tedy jeli ze Slavatovské ulice. Už v tu chvíli mokří jako mořeplavci – samozřejmě od potu – jsme se milosrdným stínem stromů vydali k Telčskému potoku – aspoň se to tak jmenuje podle mapy, po mém soudu by si ten veletok zasloužil mnohem lichotivější název – a odtud dál do centra města. Mezi tím jsme ovšem v parku jednou zabloudili, když jsme se vydali nadějnou cestou, která ovšem záhy skončila v trávě, takže jsme jakožto cimrmanologové rychle pochopili, že jde o slepou uličku, a podruhé jsme zakufrovali tehdy, když jsme vjeli téměř pod pily četě dendrologů – ti se zabývají péčí o stromy. I když tohle byli spíš lesní výškovípracovníci, navíc s poměrně drsnými metodami. Tedy drsnými vůči stromům, aby bylo jasno. Ti právě prořezávali skupinku zdejších vzácných stromů. Když se nám konečně podařilo přestat se vsázet, jestli spadnou nebo nespadnou, vyrazili jsme přes most pro pěší přímo do města.

Výhledy z mostu na zámek a jeho okolí jsou skutečně uchvacujícími panoramaty. Máme nafocenu i nedozírnou jiskřivou vodní plochu, včetně zdejších kaprů, nebo co to bylo za ryby, a kachen, nebo co to bylo za ptáky. Doufám, že tito krásní tvorové nikdy neskončí na pekáčích zdejších restauratérů, neboť takto banální konec nelze přáti žádnému tvoru (Kdekterý necita se možná zeptá, co potom budeme jíst. Tuto otázku já ovšem pokládám za nemístnou, poněvadž maso je poslední dobou jistě i pod vlivem různých typů chřipek považováno za velmi nezdravé, a kromě toho je to drahé, takže dieta se v každém případě hodí. Ale to už jsme zase úplně mimo téma).

Na Náměstí Zachariáše z Hradce  jsme si dali rozchod, při čemž se orientačním bodem stal Mariánský (morový) sloup postavený v letech 1716 – 1720 (To jen pro fajnšmekry. Nechci zdržovat fakty.). Ten sloup je pochopitelně nádherně barokní. Dnes jsou ale v módě jiné styly. Např. brutalizmus, ten bych řekl, že je hodně módní, zvláště pokud jde o společenské, nebo spíš nespolečenské, chování. Dalším ze stavebních stylů je např. konstruktivizmus, který je některými odborníky na architekturu pokládán za styl vysloveně destruktivní, ovšem to my tady určitě nevyřešíme, takže se do toho nebudeme ani pouštět.

Pochopitelně jsme se chtěli dostat i na zámek, ale měli jsme hroznou smůlu. Když už jsme se dostali do městské památkové rezervace, která je pod ochranou fondu světového kulturního dědictví UNESCO, tak je koronavirus, a navíc ještě nemají dodělané stavební úpravy a opravy. A to všechno najednou, takže nám nezbylo než koukat, obdivovat a dát si oběd. Než však budeme pokračovat, ponoříme se ještě na chvíli do historie. 

Počátkem 13. stol. zde byl založen hrazený dvorec s pozdně románským tribunovým kostelem. Na tomto dvorci sídlil královský správce zvaný vilikus. 

(Asi tam někde měl taky přidělenou nějakou tu menší vilku, nebo aspoň její patro. Pochopitelně mám na mysli kamennou vilku s kamennými krby.) 

Díky osidlování zde vzniklo tzv. Staré město a dvorec se později stal jeho součástí. Zdejší raně feudální sídliště se vyvíjelo postupně a zprávy vzniku Telče chybí. Je tady Telčský potok a hluboký uměle prokopaný vodní příkop. Zde byla vybudována hradební zeď s ochozem a střílnami, která byla v choulostivých místech dokonce zdvojená. Zkrátka důmyslný obranný systém proměnil v případě potřeby město ve vodní pevnost. 

Pro místní historii byl převratný rok 1339, kdy zeměpanskou Telč získal od českého krále Jana Lucemburského (1296 – 1346) šlechtic Oldřich z Hradce (1298 – 1349). Stalo se tak výměnou za královský majetek na Moravsko – Slezské hranici. Se jménem tohoto šlechtice je spojováno založení tzv. Nové Telče v letech 1354 – 1355. Zakládací listina města se nezachovala, ale v pramenech z roku 1366 se poprvé hovoří o Telči jako o městě.

Oldřich z Hradce pocházel z hradecké větve – to bych tedy rozhodně nečekal – tedy konkrétně z Jindřichova Hradce, kde sídlil mocný rod Vítkovců, který se podílel na hospodářském využití tehdy vedlejších oblastech Českých zemí. Vítkovcům se podařilo ovládnout oblast od Šumavy až po Jižní Moravu a majetkově pronikli i do Podunají (Raabs, Falkenstein, Haslach). Stali se významnými soupeři českých panovníků, tedy Jagellonců a Habsburků. Koncem 15. a v 16. století byli páni z Hradce po Rožmbercích druhým nejbohatším rodem v Čechách a zastávali zde nejvýznamnější politické funkce. 

Život poddanské Telče té doby se příliš nelišil od života v ostatních poddanských městech. Po  husitských bouřích nastalo v první polovině 14. stol. zklidnění a život poddaných určovala vůle vrchnosti, živelné pohromy, radosti a strasti běžného života. 

Telč se rozvinula hlavně v době renesance. Renesance vznikla v 15. stol. v Itálii jako výraz  světského a humanistického sebevědomí zámožných občanů a navazovala na gotiku. Impulsem pro přeměnu gotického města v renesanční byl snad požár, který v roce 1530 zničil část náměstí. Je možné, že po něm byly provedeny nejnutnější opravy, ale opravdovou změnu město prodělalo, až když se vlády nad telčským panstvím ujal Zachariáš z Hradce (1526/7 – 1589). To bylo v roce 1550. 

Tento mladý humanisticky vzdělaný šlechtic a, jak se později ukázalo, i dobrý hospodář, si též vybral za své sídlo provinční město (Prostě se z něj stal chalupář. To by dneska asi docela zapadl.).  Jeho obydlí ve srovnání s jindřichohradeckou rezidencí vyhlíželo chudě a nevyhovovalo představám mladého šlechtice. Proto se rozhodl obojí přestavět. 

Během přestavby se měl gotický středověký hrad proměnit v pohodlný zámek vyhovující požadavkům doby a náměstí se mělo stát reprezentativním vstupním prostorem zámku. 

Telčské panství patřilo pánům z Hradce až do roku 1604, kdy rod vymírá po meči. Po té přechází Telč do vlastnictví Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka (1572 – 1652), který byl v roce 1618 jako královský místodržící svržen z oken pražského hradu (Jo, jo, když už si ani místodržící neudrží místo a je vyhozen z okna, je to tragedie. Ještě, že už jsme s tou tradicí vyhazování z oken skončili. Já osobně mám mnohem raději např. posvícenskou, nebo vánoční tradici.).  Onen vrcholně nehumánní akt byl vyvrcholením konfliktu českých protestantských stavů s Habsburky a stal se počátkem Třicetileté války na našem území.

Slavata defenestraci přežil – protože padl do hnoje, což by dnes v okolí pražského hradu nebylo možné, protože nás během staletí zachvátila mánie všechno vydláždit a vyasfaltovat, na což doplatil i jeden z nejvýznamnějších politiků naší historie – a jeho, tedy Slavatův, rod vlastnil telčské panství ještě po tři generace.

Po skončení Třicetileté války působil v Telči více než sto let protireformační řád Jezuitů (Takže Třicetiletá válka byla vlastně na nic. No, ony všechny války jsou vlastně na nic, ale zeptejte se generálů, jaký vztah mají k rekvalifikacím. Určitě nebudou jásat. Teď mě tak napadá: Nespornou výhodou všech generálů je, že stan nemá patro, a asi to bude platit i pro hlavní válečný stan. Ale to jsem se zase nechal unést. O tom Aloisi Jiráskovi mi neměli říkat. Takže zpět do historie.).

Ten řád Jezuitů zbudoval v Telči kostel Jména Ježíš, kolej a jezuitské gymnázium (Vzdělání je jistě užitečná věc, ale za persekuce a pálení knih nepohodlných autorů nikoho chválit nelze. Tolik tedy na okraj kvůli vyváženosti informací a pokračujme.).

V roce 1681 se stává majitelem panství František Antonín z Lichtenštejna-Kastelkornu – letopočet narození a úmrtí se na internetu bez hlubšího pátrání zase nedozvíte a já kvůli tomu na Karlo-Ferdinandovu univerzitu fakt volat nebudu.  Koncem 18. stol. přechází vlastnictví na Potstadské-Lichtenštejny, kteří zde na zámku žili až do roku 1945. Od tohoto roku přešel zámek do vlastnictví státu. 

Telč již nikdy nedosáhla takového uměleckého rozkvětu, jako během renesance. Za zachování své historické tváře město vděčí nejen šťastné souhře historických okolností, ale i svým obyvatelům. Zatímco industrializace města postupovala jen zvolna, panoval zde čilý kulturní život.

Tímto konstatováním tedy ukončíme náš stručný exkurs do historie města. Nemohu nezmínit, že po vyčerpávajícím dni plném namáhavých přesunů jsme se moc rádi vrhli na oběd.

Ještě před tím jsme se však zajeli podívat do Technického muzea Telč, protože venku bylo skutečně vražedné vedro a pomohlo to, i když v muzeu není klimatizace. 

Takovéhle muzeum bych za úzkou panelovou cestou lemovanou rybími sádkami určitě nečekal (Taky mě napadlo, že bych si v sádkách zarybařil, ale buďte klidný, pane porybný, nemám prut. Tedy rybářský prut. Ani prudkost v těle, která je potřeba k tomu, abych správně nahodil. Tedy pokud se neleknu. Když se leknu, pak jsem zase prudký až moc.).

Ale k tomu muzeu. Je zde vystaveno mnoho exponátů na jednom místě, což je sice vystaveno v mnoha muzeích, jenže jedině tady najdete nepřeberné množství psacích strojů z poválečných let a hned vedle nich pick-up značky Renault z let předválečných  (Zde mám pochopitelně na mysli II. světovou válku, aby si to náhodou někdo nespletl s nějakým jiným dějinným obdobím.).

Při pohledu na ty řady psacích strojů si Eva téměř plačíc dojetím vzpomněla, že na jednom ze zde vystavených modelů dělala státní zkoušku ze psaní na stroji (Á propos, slyšel jsem, že soudy mají problémy s přepisem soudních líčení. Asi už nejsou písařky, které by se zasnily při pohledu na klávesnici. A divíte se, za ty prachy? On si totiž každý myslí, že ty slečny bude motivovat pocit triumfu spravedlnosti. Ale to už je jiné téma.).

Já jsem se také zasnil s pohledem upřeným na stroj, na kterém jsem ťukal své první básně v době, kdy o počítačích věděli jen inženýři na obou stranách železné opony a nesměli o nich mluvit, aby se náhodou někdo nedozvěděl, že se v práci bojí i dupat ze strachu, aby se počítač náhodou nezablokoval a nevymazal data nashromážděná v potu mnoha tváří, a nejen tváří. Dneska je naopak problém z počítačů něco vymazat tak, aby člověk mohl mít dobrý pocit z toho, že něco vymazal. A vidíte, už se zase odchyluji od tématu. Abych se vám svěřil, já si vlastně neustále připadám jako odchylka od původního záměru. A seriózně by mě zajímalo, kolik nás takových je. Na druhou stranu nemám rád statistiku, takže mi nic nepište a ušetříme světové zdroje.

V tomhle muzeu jsem zkrátka měl hřejivý pocit vetešníka, který má naprosto všechno, starými děravými deštníky počínaje – já tedy doufám, že deštníky které jsem zde omylem přehlédl, nebyly děravé – až po paruku Alberta Einsteina. :) 

Pokud jde o vše, co je cítit benzinem, viděli jsme zde téměř vše a to slůvko „téměř“ uvádím jen proto, že úplně všechno se sem z prostorových důvodů opravdu nevejde. Je zde tedy vše, od stacionárních motorů až po naleštěné americké káry z 30. let 20. století. Jsou zde i evropské káry z 20. stol., např. Mercedes – tedy ne, že bych právě s touhle firmou měl smlouvu o propagační činnosti… Ehm, no nic, chci jen naznačit, že jsme např. viděli BMW 326, což je dvoulitrový sporťák z roku 1950. Tedy BMW je jenom motor, celé auto se jmenuje JK SPORT 2000 a jedná se o sportovně cestovní prototyp vyrobený v Brně. Ale do podrobností zacházet nebudu, abych nenudil. Zkrátka jsme tam viděli nejenom auta a motorky, zmíněné psací, ale i šicí stroje, také různá dodávková auta ze třicátých až sedmdesátých let minulého století. No prostě taková všehochuť. Všechno, aby se tak řeklo, na jedné hromadě, ovšem pro milovníka techniky velice, až magneticky přitažlivé hromadě. Je zde zkrátka cítit vášeň pro vše technickém.

A pokud jde o auta, zejména americká auta – já se budu stranit hodnocení tehdejšího vývoje v jiných částech světa, protože americká auta mají svoji kulturní hodnotu, která nemá ve světě srovnání. To vám potvrdí každý Kubánec… :) Takže z této oblasti jsme viděli např. Armstrong Siddley Whitley Saloon z roku 1951, a nebo Land Rover 86 z roku 1955. I když Land Rover není americká automobilka, ale právě z toho je patrno, že tady se nevyhýbají žádné světové straně, pokud jde o kvalitu a obdiv vůči lidskému umu. Další amerika, kterou jsem tu zahlédl, je DODGE WC 51 typ C214 z roku 1943, což je armádní vozidlo a zkratka WC v jeho názvu rozhodně nevybízí pasažéry k tomu, aby si na místě ulevili, jakkoli v boji je vždy těžké udržet nejen emoce. Zde zkratka WC pochází z anglického "weapons carrier", tedy nosič zbraní. 

Vozidla vyrobená za války jsou nám emočně blízká, protože nás pomáhala zbavit té zdánlivě nepřekonatelné obtíže, kterážto vlastně nastavila běh dějin do budoucna k tomu, abychom mohli obdivovat demokracii.

No, a samozřejmě opomenout vozy značky ROLLS ROYCE, které nás okouzlují už jen tím, že bychom si rádi do nich sedli. My jen víme a s ohledem na výši pojištění i věříme, že ho nebudeme nikdy vlastnit, ale už jen pohled na ten zhmotněný luxus nás přivádí do naprostého vytržení z faktu, že v dané době byli vůbec schopni něco takového vyrobit. 

A samozřejmě je tady také řada motocyklů ČZ a JAWA  (Kdo z našich rodičů by nostalgicky nevzpomínal na Čezety a Jawy, tedy motocykly, které se tady nejen vyráběly, ale i navrhovaly a kterými jsme vlastně okouzlovali svět.).

Takže nostalgici si zde opravdu přijdou na své a já jsem nesmírně šťastný, že na tuhle strunu můžu tady zabrnkat.

Nafotil jsem si i Jawu Pionýr zvanou PAŘEZ. Ta přezdívka je podle tvaru sedla a z obchodního hlediska je naprosto bezvadná, poněvadž jistě chytila za srdce i ty, kteří byli právě hluší jako PAŘEZ, k toužebným lamentacím motoristických nadšenců, s nimiž se dělili o stůl i lože a pochopitelně nejen o stůl a lože, ale i o garáž, kam se PAŘEZ vždycky vešel. Ovšem PAŘEZ měl sedlo ve tvaru pařezu, ale jenom pro jednu osobu, takže se na něj nevešel druhý pasažér a právě v tom mohl být při dohadování, zda jej koupit, či nekoupit, velký problém. Asi velmi záleželo na tom, kdo měl v dané domácnostihlavní slovo. Já např. úplně vidím paní Helenu Růžičkovou, kterak povoluje svému imaginárnímu manželovi nákup PAŘEZa, zatímco ona se, tonouc v hořkých slzách, smiřuje s tím, že bude doživotně jezdit na kole po své tchyni. Co říkáte? Že je to totální nesmysl? No samozřejmě, že je to nesmysl. Paní Helena Růžičková by při své postavě nikdy nedopustila, aby se v jejím okolí utrácelo za něco tak malicherného a nevyztuženého, jako byl PAŘEZ.

A samozřejmě, pokud máte možnost nafotit si jakýkoli motor a přičichli jste někdy vůni benzínů s vyššími oktanovými čísly nebo nafty, pak bezvýhradně musíte být naprosto nadšeni. Já jsem si měl možnost nafotit motor Praga Piccolo.

Po návštěvě muzea jsme si konečně zašli na ten oběd, a to do hotelu Panský dvůr.

S mamkou napůl jsme si dali kuřecí závitky s hranolky, protože ryby jsem se bál… Tedy ne, že bych se vysloveně bál ryb. Ba naopak, k rybám i k plavání mám vztah vysloveně kladný. Dokonce si mohu dovolit tvrdit, že jsem několikrát v životě plaval, a bylo to krásné. Zkrátka a dobře, ryby mám rád, ale ony mají kosti a právě kosti já z přesvědčení nejím.

Nasyceni jsme pak vyrazili do Pluhova Žďáru, kde nás čekal tradiční večerní diskusní kroužek  a zasloužený odpočinek.

Ve středu 29.7.  si Tomáš, tedy ten, kterému jedinému z nás mohou být na delší čas svěřeny klíčky od autobusu, určil, že bude mít volno, a tak jsme se zeptali paní domácí, kam že bychom mohli vyrazit jen tak zu fuss, tedy ti šťastnější, že by jako jeli na vozících.

„Nechcete si zajet k Rytířovi?“, napadlo ji bez zaváhání a nám hned došlo, že to asi pro nás nebude nejsnadnější, protože brnění máme maximálně ve svalech a ostatní rytířskou zbroj si na dovolenou také běžně nebereme. Pak nás napadlo, že by to mohla být hospoda, ale řekněte mi, který hoteliér by nadšeně, tedy tak nadšeně, jako to činila naše paní domácí, posílal hosty ke konkurenci? No žádný.

Asi na nás bylo dost vidět, že nám to nedochází a tak nám paní domácí vysvětlila, že je to rybník.

Cestu našel Hlušťa na internetu, jako to dělá vždycky, když se potřebujeme někam efektivně přesunout. Tentokrát jsme se dostali na polní cestu vedoucí kolem místního zemědělského družstva. 

Dosvědčit nám to může místní skot, který nás poklidně žvýkaje sledoval přímo ze svého ustájení. Možná jsme ta zvířata zklamali, protože doufala, že jim něco vezeme, ale co už se dá dělat. Člověk nemůže žít s tím, že nikdy nikoho nezklame, a kromě toho, vozík není traktor, že. ..

Jo, teď jsem si vzpomněl, potkali jsme i tři traktory různých velikostí, takže už víme, jak se cítí zajíc při honu. Ještě, že po nás ti traktoristé nestříleli. Řidič toho největšího traktoru s velkým vozem na seno a slámu se, jak odhaduji, právě vžíval do role nefalšovaného amerického rančera. Soudím tak podle toho, že náruživě kouřil opravdový doutník. Tedy já jako nekuřák z dálky a ve spěchu nepoznám opravdový doutník, ale pan traktorista se tvářil přesvědčivě a spokojeně.

Čistou, nezkalenou přírodou jsme tedy projeli k vodní ploše lemované dvouřadou alejí. Ta alej vede po hrázi rybníka, což jsme si také nenechali ujít. Je to, pravda, cesta pro odvážné, tedy pro odvážné vozíčkáře – neplavce, a to my právě jsme. Ovšem ty pohledy na klidnou vodní hladinu, kterou majestátně rozčeřují jen kachny a ryby, za to rozhodně stojí. Jen lituji, že jsem si zapomněl koupit tři věci: prut, podběrák a rybářský lístek. Na konci zpevněné hráze rybníka je ještě takový malý kemp, ale tam už jsme nejeli. A buďte v klidu, IZS nikdo volat nemusel (Nechápu ty různé majitele pejsků, kočiček a krokodýlů, kteří zděšeně volají hasiče, když se jim jejich miláček zatoulá. Hasič má hasit, ne honit…).

A protože odpoledne jsme logicky také neměli k dispozici autobus, vydali jsme se od Zlatovlásky husím pochodem k zámku Červená Lhota (německy nečekaně Rothlhotta). Je to místní dominanta a normálně bývá zámek obklopen vodní hladinou. V době naší dovolené byl však hradní rybník vypuštěn za účelem opravy prosakující hráze, a tak jsme namísto úchvatné vodní hladiny, která dojímá k slzám i diagnostikované flegmatiky a pomáhá navyšovat celostátní procento sňatků, viděli jen vlhké bahno a žabinec. Kdybych byl herpetolog, tedy odborník na studenokrevné čtvernožce, mohl bych vám říct, který druh žab tam kvákal a co tím chtěl říct.

Jinak by vás mohlo zajímat, že Červená Lhota je renesanční vodní zámek, který je v majetku českého státu a od roku 2001 je národní kulturní památkou.

První písemná zmínka o tomto skvostu pochází z roku 1465. Gotická tvrz v údolí Dírenského potoka na žulovém skalním útesu vznikla již ve 14. století (Mne samozřejmě udivilo, jak tam mohla vzniknout tak velká vodní plocha. Kupodivu vznikla přehrazením potoka hrází  a odlámáním skalní šíje se skála změnila v ostrov.).

V roce 1530 se zdejšími majiteli stali Kábové z Rybňan (Kde to vůbec je, ty Rybňany… To se musím podívat… Kdybyste to někdo hledal, je to u Žatce.). Jan Kába z Rybňan nechal starou gotickou tvrz přebudovat na renesanční zámek zvaný od té doby Nová Lhota.

Pojmenování Červená Lhota se objevuje až od počátku 17. století podle barvy zámku. Podle pověsti získal svou červenou barvu, když čert unesl nevěřící zámeckou paní, kterou na zámek přivedl rytíř Kába, a její krev pokryla stěny nesmazatelnou barvou. Lokální historické prameny se však nezmiňují o žádné události, s níž mohla legenda souviset.

Na konci 16. století získali zámek Růtové z Dírné. Jako utrakvistům jim ovšem byl majetek po bitvě na Bílé hoře roku 1620 zkonfiskován, i když se českého stavovského povstání nezúčastnili. V dobách třicetileté války vlastnil místní panství italský rytmistr Antonio Bruccio. Po jeho smrti koupil zámek v roce 1641 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Po roce 1641 a v letech 1658–1678 probíhaly na zámku barokní přestavby, které proměnily šlechtické sídlo na letohrádek, kam Slavatové zajížděli z nedalekého Jindřichova Hradce.

Po vymření rodu Slavatů po meči v roce 1693 zdědila Červenou Lhotu po roce neteř posledního Slavaty Marie Terezie, provdaná do rodiny Windischgrätzů. Od poloviny 18. století se majitelé opět několikrát změnili. Za Ignáce Stillfrieda pobýval v letech 1796–1799 na zámku skladatel a spoluzakladatel německé opery Karl Ditters von Dittersdorf. Od roku 1835 vlastnili zámek postupně členové čtyř generací rodiny německých říšských knížat Schönburg-Hartenstein . Jejich rod zámek obýval až do roku 1945, kdy jim byl jako německým občanům zkonfiskován.

(Tak, a už dost toho opisování. Mimochodem, dozvěděl jsem se, že ne všechno, co se píše na Wikipedii, je pravda, takže vlastně můžete i hádat, jestli je to, co jste si právě přečetli, pravda, nebo ne.)

Pro ty, které zajímá, co jsme my vozíčkáři dělali v době, kdy naši zdravější a tedy doufejme i šťastnější kamarádi absolvovali prohlídku zámku, bavili jsme se víceméně peprnými historkami ze životů, k jejichž zveřejnění ovšem nemám svolení, takže máte smůlu.  Snad vás trochu ukonejší, že mezi ně patřily příběhy z nemocničního prostředí hodnotící tamní stravu, srovnávající typy pacientů a řadící je do žebříčků hlavně podle kurióznosti jejich zranění, a pak také podle jejich výřečnosti. Jinak jsme se samozřejmě věnovali sledování přírodních krás a zákonitostí.  Neřekli byste, jak lidi potěší, když skončí lockdown a začne svítit slunce.  Myslím, že právě lockdown je jedním z řešení poklesu porodnosti.  Už vidím ty zástupy lidí, kteří se mnou teď živě nesouhlasí. Dokonce až tak živě, že se nejspíš budu muset bát vyjet na ulici.  No, tak jsme si zavtipkovali, a teď zase k vážné práci.

 

Ve čtvrtek 30.7. jsme se vydali do Jindřichova Hradce, kde jsme měli prohlídku domluvenou velice pečlivě, což se hodilo, protože ten den bylo hrozné horko. Kdyby nás pan průvodce zavčasu nevtáhl do zámku, musel bych psát o návštěvě Jindřichova Hradce nejspíš jako o operaci Pouštní Bouře, nebo tak nějak.

Interiéry jindřichohradeckého zámku sice vypadají čerstvě, ale jeho historie je poměrně vousatá a bohatá, takže pokud se o ní chceme něco dozvědět, nezbývá, než zapátrat ve veřejných pramenech. Jedná se o hrad přestavěný na zámek. Jeho park má rozlohu tři a půl hektaru. Po Pražském hradu a zámku v Českém Krumlově je třetí největší zámecký  areál         v republice. Jeho vlastníkem je český stát a od roku 1995 jde o národní kulturní památku.

Odborníci míní, že hrad založil Přemek Ota I. Neví se, kdy se tento chrabrý český král narodil. Ti, kteří tomu na rozdíl ode mne rozumějí, mají za to, že přišel na svět mezi léty 1155 a 1167, a naopak velmi přesně se ví, kdy zemřel. Bylo to 15.12.1230. My tady nebudeme rozebírat, kdo po něm dědil, a kdo by byl naopak mnohem raději, kdyby Přemek Ota nezemřel.

Raději si řekneme, že nedlouho po založení jej získali Vítkovci, jejichž zdejší větev se nazývala pány z Hradce. Ti hrad přestavěli na zámek a vlastnili jej do roku 1604. V letech 1604 – 1694 byl zámek v držení Slavatů (Dokonce jsme byli v pokoji, kde bydlel ten vyhozený Slavata.

Po nich vlastnili toto sídlo Černínové z Chudenic. V roce 1773 zámek vyhořel a Černínové jej nechali opravit,  načež sem umístili své úřednictvo. Ovšem do doby, než zámek vyhořel, zde Černínové rádi bydleli. Po požáru sem jezdili na letní byt.

Mezi černínské správce zámku patřil i Karel Jíčínský, původně vychovatel šlechtických dětí, který ovšem zřídil v Jindřichově Hradci elektrárnu a v roce 1887 i veřejné osvětlení. Karel Jičínský jako zdejší správce totiž angažoval známého světlonoše Františka Křižíka (1847 – 1941), aby elektrifikoval černínské sídlo a později celý Jindřichův Hradec, přičemž elektrárna vznikla přestavěním již nepoužívaného mlýna.

Černínové se hodně věnovali honitbě, zejména parforsním honům, kdy je štván jeden kus vysoké zvěře dvěma smečkami. Početnou smečkou dobře cvičených psů a již méně početnou smečkou střelců  (No tomu tedy říkám hrdinství. A představte si, že oni si ty psi dokonce nechávali portrétovat, při čemž ty psí portréty jsme samozřejmě viděli. A těch trofejí… No, jako naseto. Kdyby páni šlechtici věděli, jak těžké je dnes sehnat kančí, tak se z toho asi zjančí.).  Jeden z Černínů, nezaznamenal jsem si který, je zde na zámku dokonce portrétován s Leopoldem II. (1747 – 1792), což byl nejen rakouský císař, ale také syn císařovny Marie Terezie (1717 – 1780). I z toho portrétu vyplývá nesporný fakt, že Černínové měli k vídeňskému dvoru velmi silný vztah. Můžeme si poznamenat, že Leopold II. vládl českým zemím jen dva roky a to v období let 1790 – 1792. Do té doby byl jen velkovévodou toskánským, protože před ním byl rakouským císařem a českým králem Leopoldův bratr Josef II. Leopold II. si tedy vlády moc neužil, zato jeho syn a vnuk – jeden se jmenoval František I, druhý se jmenoval Ferdinand I. - vládli dohromady 56 let  (Chtěl bych se jmenovat Milan I. Asi se dám přejmenovat.).

Pak jsme se přesunuli do dětského pokoje. Dětské pokoje, tedy takové, jaké známe dnes, ve šlechtických sídlech nebývaly. Děti,  zvláště  když jich bylo více, žily v jedné velké společné místnosti. Zde je bílý klasicistní nábytek, zatímco v pánských pokojích bývá nábytek tmavý.

Nedaleko od Jindřichova Hradce měli Černínové lovecký zámeček Jemčina, o který po pozemkové reformě v roce 1923 přišli. Vyvlastňovaly se pozemky nad 200 ha. Odtud tedy je ten bílý nábytek.

Pokud jde o děti, byly vychovávány velmi přísně. Tedy do šesti let věku byly svěřovány do péče matky, ale záleželo jen na ní, jak se k nim chovala. Ta měla pochopitelně k ruce komorné a kojné. Od útlého věku byly děti přísně vychovávány a důsledně vzdělávány a vedeny k zodpovědnosti, takže se od časného mládí věnovaly základům toho, co mělo být jejich posláním, což se odvíjelo i od toho, kolikáté v pořadí se dítě narodilo. Nejstarší mužský potomek se vždycky stal majitelem panství. Ti mladší pak sloužili v armádě nebo jako duchovní, aby jich na to dělení majetku nebylo moc (Dneska máme antikoncepci, zato nemáme duchovní, ani vojáky.).

 No, a teď se právě pomyslně nacházíme v pokoji, který obýval pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Má zde vedle vstupních dveří i svůj malý portrét. Můžeme si naznačit, že to byl dlouhověký člověk. V 16. století se totiž třetina lidí nedožila roku života a druhá třetina se nedožila dvaceti let, a když se někdo z té třetí třetiny dožil čtyřiceti let, bylo to pokládáno za velký úspěch. Po tom pádu z okna Pražského hradu letěl Vilém Slavata třináct metrů a údajně si on ani jeho kolegové nic nezlomili, nebo snad ano, ale nebylo to nic fatálního (Já to pořád říkám, že James Bond musí existovat.).

Jinak to, co nás v této místnosti obklopovalo, tedy nábytek, byl zde seskupen na základě dobových inventářů, většinou z období přelomu 18. a 19. století. Ty inventáře sepisovali sami majitelé zámku a většinou postupovali místnost po místnosti, kus po kuse, aby se přesvědčili o tom, co vlastně mají, a v těch horších případech, aby se přesvědčili, zda ještě vůbec něco mají.

V této místnosti je mimo jiné vyobrazena zdejší černá kuchyně, tedy pohledem z druhého nádvoří (Kdyby vás to náhodou zajímalo, což bych se divil :),  vedle dveří vlevo je obrázek gotického paláce, také z druhého nádvoří (Tento obraz zachycuje i následky požáru z roku 1773, které se odstraňovaly velmi dlouho. Poslední důsledky požáru byly odstraněny až v době, kdy byl zámek majetkem státu.).  Dokonce tu mají vedutu zobrazující dobový pohled na město Jindřichův Hradec (Pro neznalce dodávám, že veduta je věcný, topograficky, tedy poměrově přesný, obraz konkrétního místa, často města.).  Viděli jsme zde také mnou již zmiňovaného Františka I., který vládl od roku 1792 do roku 1835 a také portrét jeho sestry Marie Antoinetty (1755 – 1793). 

(Tu si vzal francouzský král Ludva XVI. (1754 – 1793), což mohlo být považováno za sňatkové terno, kdyby se ovšem v té době ve Francii občanům neznelíbil monarchistický způsob vládnutí, a kdyby ji, chudinku, občané nevehnali pod gilotinu. Ludva XVI. tam ostatně skončil taky.).

Samozřejmě jsme nepřehlédli ani portrét rakouské císařovny Marie Terezie, která se mimo jiné vyznačovala tím, že ve většině případů uměla dobře provdat své dcery a solidně zajistit své syny. Konec konců, dětí měla sedmnáct. Nebudeme je vyjmenovávat, poněvadž to bychom tady byli až do důchodu (Předchozí konstatování se samozřejmě netýká starobních, ani invalidních důchodců.).

Podívali jsme se zde i na některé dobové obrázky, např. pohled na Černínský palác v Praze, na  pražské  Hradčany atd.

Na stole se skvěla – a pokud ji někdo někam nepřemístil, tak se ještě skví – kamenina             z  počátku 19. stol. z Týnce nad Sázavou, při čemž majitelem továrny, ve které byl tento umělecký skvost vyroben, byl František Josef, hrabě z Vrtby (zemřel 1830). Ten na výrobky své porcelánky nechával umisťovat motivy hradů, které vlastnil (např. Konopiště.).

A ocitáme se v ložnici, kde jsme se dozvěděli, že pokud si to rodina mohla dovolit, měl každý člověk svou vlastní postel. Jinými slovy, v lépe, až nejlépe situovaných rodinách se nepoužívaly manželské postele. Na venkovských sídlech prý i ti bohatí místem šetřili a tam manželské postele používali  (Také tam možná řešili manželské krize a křivku šlechtické porodnosti. Doma „ve velkém“ pak zase měli čas na čtení, plánování, intrikování a podobné kratochvíle.).

Jen tak mimochodem se vás zeptám: „Máte představivost?“ Tuším, že odpovíte: „Samozřejmě, vždyť každý přeci má nějakou tu představivost. Vždyť i ta jepice si ráda představuje, že bude žít věčně“. To sice není dobrý fór, nicméně musíte mi odpustit, poněvadž jsem amatér, a taky nemám smysl pro humor. Vůbec. 

No dobrá, ale i kdybyste měli představivost jako všichni kreativci v Hollywoodu, i když ani s tou to není kdovíjaké, nepředstavíte si, jaké my jsme měli štěstí. V době naší návštěvy to totiž bylo právě 800 let od okamžiku, kdy se první pán z Hradce, Jindřich, takto syn Vítka I. z Prčice – takhle bych se jmenovat určitě nechtěl – i když někteří nadšenci chůze tvrdí, že kdo nešel do Prčice, jako by nešel nikam… No, tak tedy ten Jindřich před těmi 800 lety podepsal na listině, kterou sepisoval se svými příbuznými – asi šlo, jako ostatně vždycky, v první řadě o majetek – a na té listině se Jindřich poprvé podepsal jako Jindřich z Nového Hradu (latinsky tedy Henricus de Nuovo Castlo…, později si říkal Henricus de Nuovo Domo…, tedy Jindřich z Nového domu..  nebo tak nějak… Musíte mi odpustit chyby v psané italštině. Nejsem latiník… Latinsky se v naší rodině učili naposledy mí prarodiče a už za dob jejich studií se latina netěšila velké oblibě…). Město Jindřichův Hradec se jako Civitas – což je zase latinsky Město… jako by té latiny neměli dost… - v roce 1293. Tedy ne, že by to byl první případ, kdy byl Jindřichův Hradec latinsky nazván městem, ale ta listina, kterou mají naši historikové k dispozici, je zkrátka nejstarší známá, takže my ostatní – historičtí ignoranti :) - se s tím musíme smířit a vyrovnat  (To se prostě tak dělá, že město se jmenuje podle nějaké listiny, u které se nepodaří nezvratně prokázat, že je zfalšovaná.).

V té zámecké ložnici jsme také viděli více než dvě stě let staré empírové svatební šaty, ve kterých se vdávala zdejší paní, jejíž portrét se skví v této místnosti na psacím stole.

Tyto šaty kromě vkusu a odvahy tehdejších dam dokumentují i její, a potažmo jejich, vzrůst (Tedy pokud budeme věřit tomu, že nositelka těchto šatů se nějak výrazně neodlišovala od výškového a váhového průměru. Pokud bychom měli vycházet z faktu, že mocní a vlivní dnešní doby si berou jenom nadprůměrně vysoké a vychrtlé modelky, byla by situace jiná.).

Pokud jde o vzrůst člověka, slýcháme mylnou domněnku, že lidé byli nejmenší ve středověku, ale pravda je jiná. Oni vlastně od dob prvních slovanských přistěhovalců, tedy od 5. století našeho letopočtu, kdy byli zhruba tak velcí, jako jsme my dnes, se lidé postupně zmenšovali až do 19. stol. Příčinou toho byly klimatické podmínky, životospráva a mnoho dalších vlivů. 

Ostatně Napoleon Bonaparte (1769 – 1821) měřil 1,68 m a v jeho době to byla průměrná výška. I Skandinávci měli tehdy v průměru 159 až 162 cm výšky. - Dnes mají v průměru 190 cm a jsou nejvyšší na světě. - Následně začala populace hodně růst, poněvadž průmyslová revoluce, pokud jde o typ práce, přemístila hodně lidí z polí do továren. Změnily se životní podmínky, zlepšila se životospráva, zlepšilo se pohodlí k životu – i když životní prostředí v prvních továrnách bych já jako Milan I. v porovnání s prací na poli rozhodně neglorifikoval – a začala fungovat zdravověda.

Pak jsme se přesunuli do jídelny, kde jsme viděli stůl prostřený typicky pro přelom 18. a 19. století. Nečekejte nic zvláštního. Byly tam talíře, mísy a nápojové sklo. Ale tabule, která se tehdy připravovala, byla většinou velice bohatá, vyzdobená buď pouze ozdobným porcelánem, ale byly tam i jedlé, např. marcipánové, ozdoby. Stolničení, tedy chování a oblékání při stolování, se neustále vyvíjelo, a popis tohoto vývoje by trval dlouho. V tomto období to bylo tak, že bohatí strávníci jedli každý ze své velké mísy, do které jim služebnictvo servírovalo jednotlivé chody. Těch chodů mohlo být šest, i osm, ovšem panstvo jedlo pomalu a z jednotlivých chodů nejedli všechno. Vybírali si a zbytky nechávali odnést  (To je jako u nás o vánocích, jenže bez služebnictva. Ale až začnou prodávat ty roboty, tak si jednoho koupíme. Nebo dva… Nebo tři…).

Nádobí, které jsme viděli, je z počátku 19. stol. Dokonce je tam napsáno, že ho vyrobila firma  SPOLT  (Doufám, že to nebude považováno za neplacenou reklamu.). Jedná se o kameninu s glazurou a tato anglická firma stále funguje. 

(Ta firma mi ale za reklamu nic nezaplatila, takže vás vyzývám, abyste v budoucnu jednali, jako bych její název nenapsal. Děkuji Vám předem, zadem, bokem, zkrátka ze všech stran.) 

Sklo, které jsme viděli, je mladší. Pochází z Adolfovy huti na Šumavě. Jedná  se o tzv. Krisové  sklo. Říká se mu tak proto, že když na něj z určitého úhlu zasvítí slunce, objeví se v něm duha, čili barevné spektrum. Tento způsob výroby skla byl patentován už v 15. století v Uhrách. „Vtip“ je v tom, že toto sklo se jinak barví. Když tavíte sklo, přidáváte do směsi oxidy určitých kovů.

Výroba tohoto skla však probíhala jinak. Sklo se nejprve vytvarovalo jako čiré, a pak se to dalo do hermeticky uzavřených komor, kde byly kádinky s rozehřátými solnými roztoky a ty během pár vteřin to ještě nevychladlé sklo zatónovaly.

A jinak jsme v té jídelně viděli dost dětí, tedy na portrétech. Není důležité si je všechny prohlédnout, a taky když si jejich portréty nenajdeme na internetu, tak si je neprohlédneme… Takže pojďme k tomu, co si lze říci slovně…

Prokop Vojtěch Czernin z Chudenic (1726/1729 – 1777) měl se svou první ženou Gundakarou Marií Antonií z Colloreda (1728 – 1757) čtyři děti a se svojí druhou ženou Marií Terezou Rajskou z Dubnic(1736 – 1780) měl dětí třináct. Ona byla velmi zdravá (Když měl nějaký pár hodně dětí, tak to vždycky záleželo na zdraví rodičky, ne až tak toho zploditele. A to platí dodnes.). Mimochodem, Rajští z Dubnic dosáhli šlechtického titulu na základě faktu, že byli významnými finančníky. 

V jídelně jsou tedy portréty mnoha Prokopových dětí, ale nejsou všechny. Portrét dědice, tedy Jana Rudolfa Czernina (1757 – 1845) – čili zakladatele jindřichohradecké větve – tu samozřejmě je. Byl tedy dědicem, převzal otěže, ale také starosti. Musel se nějak finančně vypořádat se sourozenci, musel provdat sestry, když jim to nějak nešlo nějak dobře samotným… :)  

Jan Rudolf Czernin má na svědomí vnější i vnitřní zelenou výmalbu zámku. Jeho otec Prokop Vojtěch Czernin totiž založil onen lovecký zámeček Jemčina a Jan Rudolf Czernin chtěl zachovat stylovou kontinuitu. 

Tato místnost sloužila také jako ložnice Viléma Slavaty. Pokud se tato místnost používala jako jídelna, nosilo se sem jídlo z kuchyně zbudované částečně ve skále o dvě patra níže. Dokonce tady byl kuchyňský výtah, jehož části se dochovaly. 

A teď se tedy dostáváme do knihovny. Zde jsme viděli např. portrét Jeronýma ml. 8. knížete Colloredo-Mannsfelda (1912 – 1998), člena rodu Colloredo-Mannsfeld. Studoval ekonomii na univerzitě v Mnichově a později filozofii na české univerzitě – do uzavření školy nacisty. Navštěvoval přednášky z dějin umění. Společně se svým otcem  a  bratry Josefem a Weikhardem podepsal v roce 1939 „Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939“, ve kterém se přihlásil k českému národu.  Majetek mu byl nacisty zkonfiskován, zámek Zbiroh se stal sídlem německých oddílů a Jeroným byl poslán na nucené práce do brdských lesů. Po válce mu byl majetek nejdříve vrácen, ale posléze komunisty opět zkonfiskován. Krátce po roce 1948 přes Rakousko a Švýcarsko emigroval do Kanady, kde žil 40 let a živil se prodejem a nákupem domů a obchodování s akciemi. V roce 1992 zažádal o vrácení majetku, po dlouhých soudních jednáních byl rodině majetek v roce 1998 navrácen. Jeroným získal v restitucích Zbiroh i Dobříš, dědictví po mladším bratrovi Weikhardovi. Zbiroh však ve vlastnictví rodu není, restituent se majetku zřekl. Zámek je dnes přístupný veřejnosti.
Jeroným se nikdy neoženil a zůstal bezdětný. V roce 1965 adoptoval synovce Jeronyma (Jeroma), dnes 9.  knížete Colloredo-Mannsfelda, současného majitele dobříšského zámku, narozeného v roce 1949 ve městě Monmouth, v americkém státě Illinois. 

Ale asi jsme viděli portrét jiného Jeronýma. Alespoň vidíme, tedy na tom jednom krátkém životopise vidíme, kolika zvraty může projít jeden člověk.

Říká se, že když se v roce 1906 lovilo v panském rybníku Vajgar, tak tehdy osmaosmdesátiletý Jeroným projížděl okolo na oslu. Zkrátka hlídal, a když se mu zdál úlovek dostatečný, zastavil práci rybářů s tím, že zbytek ryb patří čapíkům, tedy chudým poddaným, kteří zde tedy lovili s tichým souhlasem vrchnosti  (Ti nejzkušenější kapři totiž při odpouštění rybníka při výlovu zůstávají bokem hlavního loviště a myslí si, že tam v klidu přežijí, než se rybník zase napustí. No, a právě těm, kteří obcházeli louže s těmi nejmazanějšími kapry, se na Třeboňsku říkalo Čapíci.). Tolik tedy o kaprech.

Knihovna, tedy ty knihovní skříně, které jsme viděli, pocházejí též z loveckého zámečku Jemčina. Na Jemčině v nich byla především lesnická literatura a spousty partitur s loveckými fanfárami. Těmi fanfárami se vlastně řídí hon, takže všichni účastníci akcí tohoto druhu museli fanfáry znát, a pochopitelně byly součástí skladeb.

I sám Jan Rudolf Czernin skládal hudbu. Přátelil se s Wolfgangem Amadeem Mozartem (1756 – 1791) a bratry Haydnovými, kteří ho učili komponovat. 

Zaujaly nás grafické listy, které na první, druhý i třetí laický pohled nevypadají nijak poutavě, ale když se o nich takhle náhodou při výkladu poučené osoby dozvíte, že jsou ze 17. století, zalesknou se vám oči, zatřepotají se vám uši a dojde vám, že jste svědkem něčeho opravdu výjimečného. Jsou to grafické listy, které zobrazují koberce, které vlastnil Ludvík XIV. (1638 – 1715) a cenné grafiky. 

Ty grafiky jsou s antickými motivy, jakými byly např. Neptun, či Vulkán, nebo Lov na kaledonského kance, také Smrt Adonisova apod. (Pak přijdete do obchodního centra, podíváte se na podlahu a udělá se vám nevolno, a přijdete do galerie na výstavu současného umění, a… a to už nechám na vás.).  Zimní pohled na ohořelý jindřichohradecký zámek, což je námět dalšího obrazu, snad nikoho neurazí. Naopak by mohl vzbudit soucit. Další je obraz Šlechtického pavilonu ze Zemské výstavy konané v roce 1891. Tam samozřejmě Černínové vystavovali informace o svých hospodářských úspěších, také nějaké své archiválie, a již na konci 19. stol. začala šlechta zvát veřejnost k návštěvám svých sídel  (To by mne zajímalo, podle jakého klíče byli návštěvníci vybíráni.).

No vida, tak ono to průvodcování má mnohem delší tradici, než by si prostý český člověk myslel. V roce 1936 trvala prohlídka zdejšího zámku dvě a půl hodiny a stála čtyři koruny (Panečku, to musela být silná měna. Jaký byl asi tenkrát český státní dluh … a hlavně u koho?).  Aha, tak prý to nebylo úplně málo  (Za mého dětství bývala za korunu velká žvýkačka. Netvrdím, že byla úplně dobrá, lepila se na patro i všude možně jinam, ale…).

A nyní již opouštíme knihovnu a vydáváme se do chodby, kde jsou řady trofejí, takže člověk dostane chuť nejen k lovu, ale i k jídlu, pochopitelně s výjimkou vegetariánů, kteří v takovýchto místnostech a takovýchto prostorách spíše šokové záchvaty. A tak jsme si samozřejmě mohli udělat představu o tom, jaká tehdy byla zvěř a připomenout si, že nyní si přejeme dosáhnout toho, aby v našich lesích byla svobodná, zdravá a silná zvěř, jako před lety, kdy ještě příroda byla přírodou.

Na štítcích vedle trofejí jsou napsána jména skolitelů, kde se to stalo a kdy  (No vidíte, dneska si můžeme psát na štítky leda tak jména školitelů, protože jsme všichni chytří až na půdu, ale na kance v lese se nemůžeme ani křivě podívat, neb jest to zvíře přísně chráněné a nedostatkové. A když už náhodou někdo divočáka zastřelí, tak se čas od času zjistí, že měl chřipku, tedy ten divočák, ne ten myslivec, a to hned alergika přejde chuť.).

Abychom si to shrnuli. Máme tedy hony zaměřené na trofeje a hony parforsní, tedy zaměřené na zábavu, při kterých nemusela zvířata umírat.

František Josef Černín (1697 - 1733) a jeho manželka Isabela Maria de Meróde-Westerloo (1703 – 1780) se parforsním honům věnovali velice intenzivně. Dokonce až tak, že novomanželka si z Belgie, odkud pocházela, přivezla jako součást věna 200 psů  (Fíha, takže na to manželství šla strategicky a říkala si: Když ho neuženu já, tak psi určitě… Jenže nevíme, kolik psů měl on. Tedy na obranu. Ovšem k boji asi nedošlo. Ba naopak, psi byli prokříženi a vše kolem pohltila láska. Jako v pohádce.).  Ale pozor! Oni měli speciálně vycvičené smečky. Každá smečka, čítající řekněme deset psů, byla vycvičena na něco jiného. Např. to byli tzv. vodní psi, kteří byli cvičeni k tomu, aby štvali jelena ve vodě, čili že museli umět plavat, poněvadž takový jelen vlezl do rybníka a na rozdíl od těch psů on tam normálně stačil, a tedy běžel po dně, zatímco psi museli plavat. Stávalo se dokonce, že takový štvaný jelen třeba i dvacet psů ukopal, nebo probodal parožím, než byl sám skolen, a proto byl ten výcvik psů důležitý, protože oni museli vědět jak se mají chovat při honění a kdy mají ustoupit, aby je nedohonila smrtka. Takže museli přesně znát a respektovat povely – jako na vojně – aby ten parforsní hon vůbec mohl mít nějaký systém. 

Viděli jsme také některá díla Johanna Eliase Ridingera (1698 – 1767), tedy konkrétně některé jeho romantické výjevy.

Černínové si mohli dovolit tyto kratochvíle financovat pouze a jedině proto, že byli velice bohatí. Pak ale na začátku 18. stol. zchudli, což se stalo proto, že už nebyli dosazováni do nejvyšších zemských funkcí, a nebyly jim svěřovány diplomatické mise.

František Josef Černín se totiž narodil jako druhý ze čtyř potomků Heřmana Jakuba Černína   z Chudenic, který v období let 1704 – 1710 zastával post nejvyššího purkrabího Království českého a jeho první ženy Marie Josefy Slavatové z Chlumu a Košumberka (1667 – 1708), která byla dcerou Jana Jiřího Jáchyma Slavaty z Košumberka (1634 – 1689). Ten byl mezi lety 1685–1688 nejvyšším sudím a nakonec v období 1686-1688 nejvyšším hofmistrem Království českého.  Také byl jmenován skutečným císařským tajným radou (1681). 

A právě po tomto muži zdědila Marie Josefa slavatovské jindřichohradecké panství.

František Josef Černín byl pokřtěn u skotských benediktýnů ve Vídni a jeho kmotry byli nejvyšší kancléř Českého království František Oldřich Kinský, Marie Alžběta z Eggenbergu, manželka nejvyššího hofmistra císařského dvora Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna, a Jan Leopold Donát z Trautsonu, budoucí nejvyšší císařský hofmistr.

Tak já nevím, to asi stačí jako důkaz, že František Josef Černín nebyl chudák. 

Na internetu se píše, že v 6 letech těžce onemocněl a že studoval na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích  (Brrr…, jen ne se dostat do Kosmonos. Projíždět jimi, to ještě snad, ale nepokládal bych za potěšující zde setrvávat nějakou delší dobu.).

V roce 1710 mu zemřel otec a poručnictví nad ním převzala jeho sestra Marie Markéta             s manželem Františkem Josefem z Valdštejna. V letech 1715–1717 vykonal kavalírskou cestu, během níž navštívil Štrasburk, Paříž, Brusel a Utrecht. Dokonale se tam naučil francouzsky. 

Byl vášnivým cestovatelem a navštěvoval hlavně Francii, Itálii a Nizozemí. V roce 1716 byl Karlem VI. jmenován dědičným nejvyšším číšníkem Království českého a od roku 1721 byl nejvyšším dvorským sudím. Byl také císařským komořím a tajným radou. V letech 1721 a 1728–1730 byl jmenován královským sněmovním komisařem, to znamená, že na českém zemském sněmu zastupoval císaře. Zemřel v 36 letech a byl pochován v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, jeho srdce však bylo pochováno v černínské rodinné hrobce v Chudenicích.

Tak teď už tedy chápeme, z jakých zdrojů platil svým psím miláčkům výcvik. 

O svůj vliv přišli Černínové proto, že vzdělaných a schopných lidí přibývalo. Kromě toho císař stále méně rád vydával peníze za svoji reprezentaci dejme tomu u papežské kurie, ale i u dvorů spojených s rody vládnoucími v tehdejší Evropě. Zkrátka a dobře, císař pán byl nesmírně rád, když ty cesty, které byly spojeny s honosným pojetím reprezentace vládnoucí dynastie, někdo zaplatil. Tedy samozřejmě někdo jiný, než právě císař. A samozřejmě, pokud to něco stálo, tak ten, kdo to platil, chudl. Čili lze říci, že bohatství není automatické, a nebylo  nikdy.

Císař si samozřejmě také rád peníze půjčoval a nevracel je, protože v momentě, kdy je měl vrátit, už je neměl, protože jimi financoval jednak svůj dvůr, také státní úřední aparát, ale i blahobyt svých věrných.  Proto ty peníze ve výsledku neměl, a neměl ani zdroje, které by využil k tomu, aby se zbavil dluhů. Musel je tedy „vracet“ v podobě nějakého jiného plnění, to znamená, že např. propůjčil úřad nebo statek, který byl výnosný, nebo obsadil toho svého věřitele do konkrétního úřadu. Nebo povýšil svého věřitele do šlechtického stavu, ale to nebylo tak časté, protože to navyšovalo podnikatelské možnosti právě těch výše postavených šlechticů. 

František Josef Černín, jak jsme si již naznačili, žil jen velmi krátce, dosáhl velkého jmění a uznání v oblasti diplomacie. Dokonce půjčil nemalé peníze i císaři Karlu VI. (1685 – 1740), tedy otci císařovny Marie Terezie. Ale pak, chudák, zemřel na tuberkulózu a císař Karel VI. dědicům Františka Josefa Černína nic nezaplatil.

Někteří šlechtici se dokonce mazaně sami zadlužili jen proto, aby mohli půjčit peníze panovníkovi a očekávat od panovníka udělení nějakého toho postu, což někdy vedlo k tomu, že zchudli. V krajním případě museli totiž rozprodávat majetek  (Takové vypůjčení si tedy nebyl úplně dobrý marketingový tah.).

Věřím, že zde nemusím vypisovat jména všech, jejichž portréty jsme v této místnosti viděli. 

Zmiňme, že jsme viděli grafiku od architekta Antonína Mečíře (1888 – 1965), který pro Černíny pracoval. Grafiky se používaly i po vynálezu fotografie, protože grafika zachytila daný stav přesněji a trvaleji, než fotografie  (První známý pokus o zachycení obrazu v cameře obscuře pomocí světlocitlivého materiálu provedl britský vynálezce Thomas Wedgwood okolo roku 1800. První známá fotografie byla vytvořena roku 1822 francouzským vynálezcem Nicéphorem Niépcem, při pokusech o vyhotovení tisku však byla zničena. Niépce byl znovu úspěšný v roce 1825, když vytvořil heliografickou kopii rytiny chlapce vedoucího koně, která byla objevena roku 2002 a je v současnosti považována za nejstarší dochovaný snímek.).

A nyní se už pomyslně ocitáme v ložnici, konkrétně tedy v dámské ložnici… (Začínám se červenat… V negližé tedy zatím nikdo není…).  Původně tu byly dvě postele, ale dnes je tu jenom jedna (Šetří se všude…).  Je tady i velký cestovní kufr, do kterého se vejdou asi tak dvě modelky (Celé…).  Ve skříni jsme viděli garderóbu Františky, hraběnky Černínové, takže dámy z našeho ansámblu notně pookřály, pak se zasnily, načež zklamaně protáhly tváře, neboť si uvědomily žalostně nízkou úroveň současné konfekce. 

Viděli jsme i postelový stolek, na jakých si nočním životem znavená šlechta nechávala servírovat snídaně a ve zvláště pikantních případech i obědy  (Nepochybujme o tom, že unavit se lze i nočním úřadováním, plánováním, nebo četbou knih. To se ale mohlo dít spíše v letních měsících, poněvadž se pak musel vyvětrat pach petroleje. Mimochodem, mám intenzívní pocit, že by se mi takový postelový stolek velice hodil. Tedy, ne, že bych byl šlechtic…).

 

Za paravanem zůstal skryt mycí stůl s umyvadly, tedy pomůcky pro základní očistu (Dnes by tam jistě patřily i různé holící strojky a bidety.). Tento odprasovací koutek tedy byl jen tak na ošplouchnutí, ale pro generální očistné procesy byly ve větších šlechtických sídlech vyhrazeny lázně, tedy speciální místnosti s káděmi, vanami, či jinými nádržemi, do kterých byla přiváděna voda. Zapomenuto nebylo ani na ohřev vody. K tomu sloužily velké kotle na dřevo, které byly spojeny s nádobami, jimiž protékala voda  (Průtokové ohřívače… Jak prosté, když má člověk dost peněz nebo když má někoho, kdo má dost peněz, nebo když zná někoho, kdo zná někoho…).

Byli jsme upozorněni na osmihrannou věž, které se tady familiérně říká osmihranka. Byla to obranná bašta. Ony tu totiž dříve, než se v polovině 16. století vystavěl současný zámek, byly středověké hradby. Sídlo se však budovalo jako stále pohodlnější, takže zbytky středověkých stavebních prvků, tedy opevnění, zde byly ponechány pouze z úcty k tradici. A nahoře na té osmihranné věži byla zřízena vodárna. Voda byla brána z Hamerského potoka, který ústí do nedalekého rybníka Vajgar, který má 50 ha plochy a z něj vede přepusť do řeky Nežárky.

Pokud jde o historické vodárny obecně, bývaly zásobovány z řek s využitím čerpadel napojených na jakási mlýnská kola, nebo na žentoury, tedy na kola poháněná zvířecí silou. 

Představte si, že už v 19. století si ti movitější mohli dovolit splachovací záchod a bojler. Tedy ne elektrický, ale dřevní bojler. V antickém Římě to bylo mnohem dříve  (Já mám pocit, že tam bylo dříve úplně všechno. Například věděli, že láska je láska. Bez ohledu na ohledy.).

Když se nám tak ti návštěvníci procházejí po těch našich hradech a zámcích, tak jim dmouce se pýchou říkáme, že v Českých zemích byla kachlová kamna už v polovině 14. století. A v antice, za jejíž počátek lze považovat archaické období starověkého Řecka v 8. do 5. století př. n. l. a za její konec zánik Západořímské říše roku 476 n. l. během pozdní antiky, tak tedy v těchto civilizacích měli nejen kachlová kamna, ale i topení v podlaze, kanalizace, splachovací záchody, lázně a vůbec všechno, co jim pomáhalo zbavit se nemocí pocházejících ze špíny…

Navíc vypadá to, že různé civilizace dosahovaly různých stupňů vývoje a zanikaly již dávno před obdobími, která mají naši současní historikové zmapována. 

A to už jsme se znovu ocitli ve vstupní místnosti zámku, kde jsou portréty psů dokonce i s jejich jmény. Pro fajnšmekry můžu poznamenat, že rasou je to něco mezi basetem a bíglem. Ale spíš je to bígl. Kdyby to byl spíš baset, tak bude při lovu brousit břichem o trávu, a to by se mu, jak jistě račte uznat, každý jelen vysmál, i když průměrný jelen nemá mimické svaly, a tedy se nemůže smát (I když současná plastická chirurgie dokáže divy. To by jeleni teprve koukali.).

Již v 18. století se psi dělili podle odbornosti, neboli podle toho, k jakému typu lovu byli určeni, takže např. norníci lezli do nor a jiní pejskové zase jinam. Dbalo se i na estetiku, tj. aby smečka dobře vypadala. Tedy šlechtění a přešlechťování jako dnes tehdy ještě nebylo, o výstavách ani nemluvě… Pokud jde o loveckou specializaci, existovali i lovečtí psi vydraři, tedy specialisté na lov vyder. Přiznám se, že při svém amatérizmu bych si netroufl odhadovat, jaké plemeno to bylo. A představte si, byli to pudlové.

Tak nějak si myslím, že historie jsme si už užili dost a tak poznamenám, že jsme si v tom vedru došli a dojeli na oběd do stinné restaurace hotelu Vajgar (Ti mi sice také neplatí za reklamu, ale mají bezbariérovou restauraci. Navíc ve zdejší pasáži mají vyobrazenou např. Emu Destinovou (1878 – 1930) nebo J. K. Tyla (1808 – 1856).

O Emě  Destinové si můžeme poznamenat, že ve svých 20 letech byla odmítnuta v Národním divadle v Praze  (No ti Češi byli hluší ke kvalitě už tenkrát. To se mi nechce věřit.). Kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně  (Vidíte to. Ta přezíravost je u nás dech beroucí.) Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v mnoha představeních zpívala společně například s Enrikem Carusem. (Tak o toho by mi zase tolik nešlo.).

O Tylovi se moc bavit nemusíme, ten má svoje divadlo do dneška. Navíc nás už od školy otravuje a stejně nevíme, o čem vlastně je ta jeho Fidlovačka. Podtitul prý je Žádný hněv a žádná rvačka. Tak to stejně asi nebude o nás.

Po obědě, tedy v mém případě po řízku, o kterém sice nevím, jak dlouho ho kuchař naklepával, ale byl tak dobrý, že bych se o něj dobrovolně s nikým nedělil, jsme se ještě občerstvili u kašny. Tedy ne příliš zblízka, to by nesvědčilo našim električákům. No, a pak jsme šli na místní aquashow. Samozřejmě taky ne kvůli osvěžení, i když vlastně ano, protože v ten den bylo skutečně vražedné vedro a v průchodu je vždycky chladněji. Ale hlavně nám šlo o ten mokrý světelný zážitek. Musím konstatovat, že jsem byl zklamán, protože voda tekla jenom dolů a blikat žárovkou si můžu i doma, tedy pokud si tu žárovku patřičně nabarvím vodovkami.

Dělám si srandu. Bylo to hezké. Dětem se to líbilo a to je hlavní. Hádám, že právě tady dělají nábory do dětských požárních družstev, a že jsou velice úspěšní.

Pak jsme tedy obligátně vyrazili na Zlatovlásku na večeři.

V pátek 31.7. jsme vyrazili do Třeboně, tedy do města kaprů rozloženého na Zlaté stoce, kde prý bydlel i vodník Čochtan. Mají tu pochopitelně i zámek a poblíže něho i rybí restauraci, ale my jsme si ryby nedali, protože mamka na kosti nevidí a já mám ruce od práce. Takže muselo stačit maso s houbami, o kterých mnozí tvrdí, že jsou na houby, ale mne kuchař houbou nikdy neurazí, pokud to tedy není muchomůrka zelená nebo nějaká podobná neuctivost. A aby mi nechutnalo, když jsme se chystali na pěší výlet kolem rybníka Svět  (Já jsem si vždycky říkal, že CESTA KOLEM SVĚTA nemůže trvat tak dlouho, jak se tvrdí.). No, je to pěkná „dálnice“ a musí se skutečně jezdit vpravo, protože i cyklisté lační po zážitcích. (Ale ne zas moc vpravo, aby se člověk zbytečně nestal světovým.).  Mně se tam fakt moc líbilo. Ta nekonečná dálka vodní hladiny. Kdybych nevěděl, jak malá jsme republika, právě na břehu rybníka Svět bych si bez pochyby myslel, že NEKONEČNO určitě existuje. Až tam budu příště, určitě si musím koupit lodní lístek, abych si alespoň chvíli mohl připadat jako námořník. Ti prý jsou i na řekách a říká se jim námořník, protože pojmenování nářečník by, myslím, pro ně bylo dehonestující  (Kromě toho mám pocit, že nářečníci pracují v Ústavu pro jazyk český, nebo   v nějaké podobné instituci.).

Také jsem tady poprvé viděl kádě na kapry, které vypadají jako řada bazénků na velmi krátké tratě umístěných těsně vedle sebe. Nevím sice, za kolik takový průměrný kapr uplave 100 metrů. Člověčí rekord je 46,91 sekundy. Jeho držitelem je Brazilec César Cielo Pilho a prý ani vzdáleně nevypadá jako ryba. Simona Kubová mě ale přitahuje mnohem víc, a to nejen tím, že umí česky.

Vraťme se ale tematicky do Třeboně (Jen a pouze pro váš klid poznamenávám, že jsme tam neviděli žádné pasoucí se koně.).  Počátky města sahají do poloviny 12. století, kdy v místě vznikl dvorec a poté osada. Kolem roku 1280 je připomínán farní kostel v Třeboni (Witingenowe). Statut města Třeboň získala v roce 1341 a v letech 1376 a 1378 tzv. právo měst královských a výsadu na dovoz soli. Původně byla v držení Vítkovců (Vítek z Prčic),     v roce 1366 přešla pod záštitu bratrů z Rožmberka a získala svůj český název. V roce 1367 čtyři rožmberští bratři založili v Třeboni augustiniánský klášter, který se stal střediskem vzdělanosti celé oblasti (zrušil jej až císař Josef II. k roku 1785, klášterní prostory pak připadly třeboňskému vikariátu). Knížecí pivovar v Třeboni byl založen roku 1379. Ke konci 14. století bylo kolem města postaveno opevnění hradbami a příkopem, které se osvědčilo v husitských válkách, a proměnilo Třeboň v nedobytnou pevnost, schopnou odolat mnohým útokům. 

První rybníky založil koncem 15. století Štěpánek Netolický. Na jeho dílo v 16. století navázali rybníkáři Mikuláš Ruthard z Malešova a Jakub Krčín z Jelčan. V 80. letech 16. století (za majitele Viléma z Rožmberka) měl na třeboňském zámku alchymistickou dílnu Edward Kelley. Po smrti svého bratra Viléma do Třeboně přenesl své sídlo rožmberský vladař Petr Vok z Rožmberka, který zde roku 1611 bez dědiců zemřel. Panství připadlo Švamberkům a po bitvě na Bílé hoře císaři. Roku 1660 se dosud eggenberské panství Třeboň stalo majetkem knížecího rodu Schwarzenbergů, kteří je spravovali až do první pozemkové reformy z roku 1919 (zámek až do roku 1940, respektive 1948). Roku 1779 zde byl zřízen katolický vikariát, který existoval až do roku 1952. V polovině 19. století učitel Václav Hucek a jeho dcera Berta zde při rašeliništi založili první slatinné lázně v těsné blízkosti Zlaté stoky. Prezident republiky T.G. Masaryk navštívil město oficiálně dvakrát, v roce 1919 a 1925. 

Pevně věřím, že fakt, že jsem předchozí informace čerpal z otevřených zdrojů, nebude nikomu  vadit  až příliš bolestně. Tuto poznámku činím hlavně z toho důvodu, že o samotném rybníku Svět se na Wikipedii píše také velice zajímavě a tyto informace bych nikde jinde takhle pěkně pohromadě nesehnal, poněvadž nejsem ani rybníkář, ani rybář, ani plavec, a nemám ani čtenářský průkaz do knihovny, protože jsem nepočítal s tím, že se po mně prakticky bude chtít, abych byl takhle dlouho „v krytu“. Ještě, že není válka.

Tak tedy, rybník Svět byl vybudován na Spolském potoce, který je přítokem Lužnice (přes Zlatou stoku) a přitéká do rybníka Svět přes rašeliniště ze západu. Rybník je dále napájen potokem, který přitéká od Církvičného rybníka z jihozápadu a dvěma drobnými potůčky na severním břehu. Rybník má dvě výpusti. Východní se používá pro odtok Spolského potoka, severní při vypouštění rybníka nebo povodních (například roku 2002). Postavena byla po velké povodni z roku 1890. Ze severní výpusti vede kanál zámeckým parkem v Třeboni. Obě výpusti ústí do Zlaté stoky. Na severní hrázi, vedle limnigrafu, je tribunka vodních sportů s pamětní deskou na Zlaté olympijské medaile Třeboňské čtyřky s kormidelníkem z roku 1952, a také tam vede státní silnice (východní obchvat Třeboně je v jednání). Bezpečnostní přeliv byl vybudován během povodní v srpnu 2002 poblíž Třeboňského menhiru a přítoku rybníka Svět z rybníka Opatovického nedaleko božích muk (Sv. Vojtěcha) u "Kiosku u Hrobky".

Tolik tedy citace  (Já bych nemohl být novinář. Dneska má člověk díky novinářským kodexům pocit, že každá informace někomu patří, a jak se neřekne, kdo co tvrdí, je to špatně. Přitom právě ukázání prstem na někoho, kdo něco tvrdí, slouží především tomu, o kom je to tvrzeno, a další už se moc neptají, jestli je to pravda, nebo ne. Asi i proto je spravedlnost, tedy bohyně Justitia, sice hezká, ale slepá, což soudím podle té známé sochy Hanse Gienga (1525 – 1562), čili podle autorova vnímání pravdy samé, takže tu pravdu sice máme ozdrojovanou, ale  když to vezme do ruky dobrý právník, tak se stejně ukáže, že pravda je někde úplně jinde.).

Okolo rybníka Svět jsme tedy zamířili ke Schwarzenberské hrobce. Když jsem dorazil ke hlavní asfaltce, můj šestý, sedmý a osmý smysl mi naznačily, že všechno není úplně v pořádku, poněvadž mít asfaltku až ke hrobce se mi zazdálo jako velká snobárna. Kromě toho nerad jezdím po silnicích, kde je provoz jako na D1, když ukončí uzavírku, a při tom se tam nevejdou dva americké trucky proti sobě. A tak jsem se, připomenuv si heslo, líná huba, životním plánům záhuba, zeptal tamo oddychujících cyklistů. 

Ti mě poslali kolem závory po cestě pro pěší, jež ducha potěší, a proudící davy mi potvrdily, že jedu správně. Nikdy bych nebyl věřil, že v ateistickém Česku, ohledně kterého se celé Polsko a snad i celá Itálie modlí, aby zde bylo více domácích kněží, bude takový zájem o návštěvu místa, kde se nepodává nic zdarma, navíc k místu, které svou podstatou vybízí k duchovnímu procítění okamžiků zde prožitých. Je to skutečně nádherný anglický park, kde by se báječně hrálo na schovávanou, jestliže by se tedy člověk nebál vjet vozíkem na trávník. Pokud tedy něco takového mohu prohlásit právě já, tedy člověk, který jinak nemá dost vůle vzpomenout si, že se mají zalít kytky (Tedy ty, které nejsou umělé.).

 Hrobka jako taková se mi, musím říct, dost líbí. No, nemusím, ale kdybych řekl, že se mi nelíbí, a že bych něco podobného sám nechtěl, lhal bych. Ona je to totiž i po létech skvělá reklama, a když se taková hrobka navíc prohlásí za státem chráněnou kulturní památku, tak má rodina po starostech s údržbou. Jen ty fiály s kraby, což jsou ozdoby připomínající svým tvarem růži, člověka nadchnou. A navíc je to patrová stavba, připomínající svým členěním kostel. Člověk, nebo v tomto případě rodina, musí mít pevný základ ve víře, když má patrovou hrobku tohoto charakteru. Přiznám se, že jsem nezjišťoval, kdo „bydlí“ v přízemí, a kdo „v prvním patře“.    

Na internetu se píše, že Schwarzenberská hrobka je hrobka rodu Schwarzenbergů v Domaníně v okrese Jindřichův Hradec. Nachází se poblíž katastru Třeboně II v třeboňském parku jihovýchodně od rybníka Svět, necelé 2 km od třeboňského Masarykova náměstí. Založil ji Jan Adolf II. Schwarzenberg (1799–1888) na podnět své manželky Eleonory Schwarzenbergové, rozené z Liechtensteinu (1812–1873). Stavba začala roku 1874 a byla dokončena roku 1877. V hrobce je uloženo 26 rakví. Ve věci vlastnictví probíhá soudní řízení, správu nadále zajišťuje Národní památkový ústav a hrobka je přístupná veřejnosti.

(Tak to vidíte. Když to srovnám s našim rodinným „placatým“ hrobem, je mi tak trošku smutno. Hlavně, když přijde dopis ze hřbitovní správy. Ale na druhou stranu je docela fajn, že nám, jako rodině, na pietním místě jen tak z plezíru nikdo nešmajdá. Sice, pokud jde o zalévání hřbitovní zeleně, máme tam poněkud obstarožní konev, ale člověk nemůže chtít všechno.)

Když jsme si krom některých duchovních záležitostí uvědomili, že kapr z Třeboně je chlouba kuchyně, vydali jsme se do provaznického muzea v Deštné (Jen tak na okraj, škoda, že šlechta nevyšlechtila kapra bez kostí. To by byla teprve chlouba kuchyně. Takhle se každé vánoce modlí i všichni ateisté mezi zdravotníky, aby měli štěstí na soudné pacienty a pevnou ruku. Ale možná i to je k něčemu dobré.).

Tak, a teď už skutečně do Deštné. Zaparkovali jsme, myslím, na parkovišti zdejšího zemědělského družstva, a popošli pár metrů na severo – severozápad, i když to nevím přesně, neměl jsem kompas, a byli jsme vpuštěni na klasický jihočeský dvorek klasické jihočeské chaloupky, přesně takové, po kterých se Pražáci a Holanďani můžou utlouct. Průchod po chodníku do kůlny, tedy pardon, do muzea, byl poměrně úzký, ale dobrý řidič, tedy já, se vejde všude. Cestou do prostor muzea, tedy kůlny, tu mají dokonce bezbarierové wc, což se hodí vždycky, zejména těm ctihodným občanům nebo občankám, kteří z etických nebo jiných důvodů  nechtějí či  nemohou používat bažanta.

Stran výkladu jsme měli štěstí, neboť se nám věnoval sám  majitel muzea, pan Karel Klik. Ten nám vysvětlil, že lano může mít měkkou část,  což se hodí např. zvoníkům od Matek Božích, ale také část hrubší, tedy neklouzavou, což vyhovuje řezníkům, kteří mají mastné ruce a potřebují to vepřové před porcováním nějak zmanipulovat, ale i jiným profesím. Provazy se dělaly zákazníkovi na míru a zkrátka tak, aby byly buď drsné nebo hladké  nebo něco mezi tím, prostě jako v životě.

Lana se již dlouhá staletí využívají na lodích, z čehož nám, Čechům, je tedy velice smutno, protože od roku 1998 nemá Česko žádnou obchodní loď, ačkoli od roku 1952 jsme jich v různých obdobích jako stát měli celkem 44. Á propos, právě zde, čili v provaznickém muzeu, jsem viděl i několik tlustých lan ukončených smyčkou, což je, tedy bohužel, pro českou námořní plavbu příznačné.  Zatímco jiné námořní plavby se vesele rozvíjejí a čoudí, jak jsem viděl v jednom tendenčním dokumentu (Fuj!!! Samozřejmě FUJ na to, že čoudí. Proti tendenčním dokumentům nic nemám, pokud tedy nejsou zaměřeny proti mým tendencím.).

Tady v rybníkářské oblasti jsou, prakticky vzato, potřeba hlavně sítě. Je sice pravda, že všechno, nebo skoro všechno, se dá zmechanizovat. Ovšem lidé, kteří řemeslům skutečně rozumějí, vědí, že stará dobrá ruční práce se mnohdy opravdu vyplatí  (A vědí to nejen řemeslníci.).

Ale vezměme to od začátku. Tuzemský provaznický cech byl založen roku 1446 v Praze.       K rozmachu provaznictví jistě přispěl i fakt, že v českých zemích se hodně pěstoval len, tedy právě surovina, ze které se lana vyráběla.

Přímý předek pana Karla Klika se do Desné přestěhoval ze Slezska v 70. letech 18. stol. - tedy kolem roku 1870 –  a založil zde provaznickou dílnu, kterou rod Kliků dědil po mužské linii a provozoval 220 let bez přestávky. Následovnická firma Delana pracuje v Desné dodnes. 

Zakládací listina ani pečeť provaznického cechu se bohužel nedochovaly, protože byly zničeny v 50. letech 20. století. Provaznictví tedy nemá takové štěstí, jako mají jiná odvětví, která doklady o svých počátcích a vývoji hrdě vystavují.

Pan Klik nám mimo jiné ukázal, jak se splétá lano ze čtyř pramenů na elektrickém splétacím stroji. Řeknu vám, je to věda pro medvěda. Jde o splétání těch čtyř částí různou rychlostí s využitím takové zvláštní zarážky. Dokonce se dá zařídit, aby to lano drželo tvar a zatáhlo se až po nahození, což se využívá na ranči u Anči, tedy za předpokladu, že Anča je kráva, nebo tele, nebo prostě skot. Kovbojové teoretici se rádi věnují lasování, což je nahazování lasa na tělesa tyčovitého charakteru  (I když teď se hromadně a nadšeně věnujeme spíš trasování, než lasování.). A mimochodem, ten elektrický stroj pochází ještě z první republiky.

Pokud jde o splétání lněných lan, tak len se musel nejprve upravit stejným způsobem, jako když se z něho dělaly šaty. To znamená rosit jej, aby změklo, a vyčesat jej, aby se získala vlákna, která se pak zkroutí, aby získala pevnost. Provazy se, mimochodem, prý pletly i z lidských vlasů, což si my poloplešatí představíme jen těžko, ale za mlada, kdy jsem měl vlasy do půl zad, by to snad šlo… Obecně vzato po odvšivení, samozřejmě. Ovšem přiznám se, že možností ostříhání vlasů, které by mohly sloužit k výrobě lan, jsem se nikdy hlouběji nezabýval.

Pokud jde o lněná vlákna, ta se spřádala vždy po směru hodinových ručiček, tedy doprava. Takto vzniklá příze se pak stáčela doleva, tedy proti směru hodinových ručiček, aby vznikl pramen. A ze tří, nebo čtyř pramenů se pak, opět doprava, stáčí lano. 

Nejkvalitnější jsou samozřejmě lana konopná, ale ani s těmi, bohužel pro vás, milí čtenářové, nemám bližší osobní zkušenost, protože mě nikdy nikdo neškrtil. Nemohu vám tedy referovat o jejich kvalitě. 

Pokud se týče splétání provázků a provazů, respektive využití splétaných provazů, chtěl jsem si koupit houpací síť, ale rodina mi to rozmluvila, poněvadž prý máme malý byt, a na balkóně by mi v zimě táhlo dírami na záda. Ostatně když jsem si  představil sám sebe, jak ležím v síti na boku, a já jinak neusnu, asi bych si připadal jako třeboňský kapr při výlovu. A tak jsem potlačil veškeré tužby spojené s houpací sítí.

Pletení lan je samozřejmě fyzicky velice náročná práce, a právě s tím souvisí i sociální aspekt provaznictví. Když přišel někdo do vesnice a neměl práci, zaškolili ho a pomáhal držet lano. Odbornou práci samozřejmě dělali jenom zkušení provazníci. 

Před druhou světovou válkou se navíc jejich výrobky vyvážely do celého světa, což je podobná situace jako v textilu, který tak dlouho upadal, až upadl úplně. V

 současné době se těžce snažíme přesvědčit sami sebe o tom, že nezávislost, která nevylučuje spolupráci, je vlastně skvělá věc. A samozřejmě nejen v oblasti textilu, ale i v oblasti provaznictví. Tak, a to bylo největší moudro, které jsem ze sebe dostal.

Když už jsme se tak toulali poblíž jižní hranice naší krásné vlasti, nedalo nám to, a zastavili jsme se v muzeu amerických veteránů v Nové Bystřici. Možná se vzhledem k epidemické situaci na mě pan ministr bude zlobit, anebo paní ministryně, to u nás jeden nikdy neví, ale já musím konstatovat, že jsme právě na parkovišti v Nové Bystřici viděli autobusy s rakouskými registračními značkami, a mně to udělalo obrovskou radost. Když se něco může, tak je to vždycky mnohem lepší, než když se to nemůže, což dochází vždycky spíš těm, kteří něco nemůžou, než těm, kteří si myslí, že můžou úplně všechno. Ale nechci poučovat. Vzpomínám si, jak dopadl jistý Komenský.

Je dobře, že i v naší malé zemičce máme možnost obdivovat „pradědečky“ současného automobilizmu, před kterými se ještě běhalo s praporky. Je velice potěšitelné, že dnešní auta už člověk nedoběhne, a to ani ta elektrická. 

Co mě tam překvapilo, bylo přítmí, ale jednak je to asi efekt, jehož hodnotu jsem ještě nedocenil, a jednak se zřejmě musí šetřit všude… 

Pokud jde o modely, které jsme tam měli to štěstí vidět, nebudu je popisovat všechny, protože prostým obdivovatelům základní informace stačí, a jestli nestačí, tak se s tím prostě nedá nic dělat.  Respektive já s tou věcí nic dělat nebudu, a druhak jsem si nezjistil technické údaje do takové míry, aby mne nadšenci neposlali do …….. (ehm) do ………, no zkrátka do hodně temných končin. 

Za opravdový skvost zdejšího muzea lze jistě označit Ford Model T Speedster, USA 1912

Vůz bez dveří, dvoumístný roadster, motor vpředu a pohon zadních kol. Zážehový, kapalinou chlazený řadový čtyřválec (R4), rozvod SV, objem 2895 cm³, vrtání 95,3 mm, zdvih 101,6 mm, komprese 6,5, dva ventily/válec, karburátor Holley, bez přeplňování, výkon 24 kW (32 koní) při 1800 ot/min, mechanická dvoustupňová převodovka, rozvor náprav 2540 mm, rozchod kol 1422/1422 mm, vnější rozměry: délka 3404 mm, šířka 1676 mm, pohotovostní hmotnost 650 kg, maximální rychlost 100 km/h. Vpředu tuhá náprava a příčné listové pero, vzadu tuhá náprava a příčné listové pero, přední brzdy vůz neměl, zadní pásové, což je sice také opsáno z internetu, ale snad to nezpůsobí moc infarktů…

 

Ford Model T vyráběli v letech 1908 až 1927 a celkem postavili více než 16 miliónů exemplářů. Automobil měl dvoustupňovou planetovou převodovku a řazení pedály. Vystavený vůz měl sportovní karosérii, nazývanou Speedster. Byl určen pro závody do vrchu a měl zvýšený výkon motoru (popis v muzeu udával 32 HP, webové stránky muzea uváděly 25 HP).

Viděli jsme též Buick e49, z roku 1918, což je sedmimístný vůz, ale nemůžete si myslet, že vám budu dohledávat technické údaje ke všem vozům, které jsem kdy viděl, to tedy jaksi v žádném případě…

Ony vůbec všechny modely značky FORD z období před rokem 1930 mají  něco společného s věhlasnou řadou T. Už v roce 1918 byl poprvé vyroben automobil Ford model T. Přezdívalo se mu Plechová Líza nebo Lízinka. Jet mohl rychlostí maximálně 70 kilometrů za hodinu a na sto kilometrů spotřeboval zhruba 14 litrů paliva. Byl ale všudypřítomný, protože jeho hlavní předností byla cena. Stál 825 dolarů, díky čemuž si ho mohla dovolit i střední vrstva. Po zavedení pásové výroby navíc vůz ještě zlevnil na 260 dolarů. S vozem se také pojí citát Henryho Forda: „Každý zákazník si může vybrat barvu, bude-li to černá“, za ktreréžto informace vděčíme webu České televize.

České televizi ostatně vděčíme za mnohé, často i neradostné informace, například ta, že odešla Daniela Písařovicová, po které se nám bude moc stýskat, ale co už se dá dělat. Já nikam nikomu nelezu, tedy ani do svědomí ne, jen říkám věci tak, jak opravdu jsou. Ono totiž pokud jde o informace, každý z nás má určitý okruh lidí, kterým důvěřuje – v mém případě mezi takové lidi patřil např. novinář Jan Petránek (1931 – 2018) – dlouholetý spolupracovník Českého rozhlasu, a když vám takový člověk někam odejde, tak se ptáte proč odešel, a hlavně kam odešel… a v případě Jana Petránka už ho, bohužel, nenajdete, ale v případě jiných ho vyhledáváte...

Vraťme se ale k automobilům. Možná stojí za zmínku, že vůz Ford T z roku 1923 měl objem motoru 2,9 l a výkon 20 koňských sil. To je posun, až po dnešek, co.? No, už slyším ty pragmatiky: Hlavně, že nemusíme pěšky, ale dokud to smrdí, tak se s tím moc nechlubte.

Viděli jsme tam i tříprostorový vůz značky DODGE z roku 1931. Někdo by se se mnou mohl hádat, že tříprostorové vozy tenkrát ještě neexistovaly. Já na to říkám, že bez ohledu na členění prostoru v nich bylo mnohem více místa, než je v těch dnešních. Všimněte si však, že k bezpečnosti tehdejších vozů oproti vozům dnešním se vůbec nevyjadřuji. V tomto ohledu samozřejmě vítězí dnešek, ale všimněte si, že tehdy se jezdilo pomalu. Tak pomalu, že to až dnešního člověka překvapuje, ale v tehdejších rychlostech bylo možno poznat, kdo vás předjel, jestli je to váš soused nebo soused někoho úplně jiného, a tedy kam si máte jít stěžovat v případě, že vám ze strany automobilu byla učiněna újma. 

To dneska nevíte, kdo vás srazil, protože když vás někdo srazí, tak vás odvezou, při čemž jeho odvezou na základě jeho požadavku někam jinam, ovšem vy nevíte kam.  No,  a když vás srazí ve skutečně velké rychlosti, tak si zřejmě může dovolit dobré právníky, což pro vás nevěstí nic dobrého. 

Ačkoliv bych na tomto místě velice rád trefně, podrobně a vtipně vyzdvihl přínos amerického automobilového průmyslu ke světovému vývoji tohoto odvětví, je to nad mé síly. Tak si sem budete muset zajet nejspíš sami, a nebo si to nějak pozjíšťovat, protože já , jak odhaduji, nemám ani zdaleka tolik informací, kolik by stačilo k vaší spokojenosti.  A přiznám se, že už se mi v tomto ohledu nechce víc dohledávat, protože je to přeci jenom dávnější historie, a důležitější  než historie, je současnost.  Jsem rád, že již kousek za hranicemi České Republiky člověk potká někoho, kdo opravdově a přirozeně cítí, že právě tady má být muzeum, které zohledňuje základy světového automobilizmu, nemluvě o pásové výrobě, tedy něčem co naprosto urychlilo a podstatně zdokonalilo výrobu, což už jsem sice zmínil, ale v některých případech opakování neškodí.

Abychom nekončili netradičně, tak jsme se ještě vrhli na starobylý hrad Landštejn. Je to sice trošku do kopečka, ale zvládli jsme to  (Ještě, že jsme ho nemuseli dobývat. Do toho bych se ve svém věku už nepouštěl. I přesto jsme si však padali jako rytíři. Všichni opravdoví muži vědí, jak je důležité připadat si jako rytíř, že. Pak už jde jen o to, kdo je to opravdový muž.).

Jak dál? A mám vůbec pokračovat? Nejsem historik, a přesto chci, abychom zde měli nějaké informace. Proto nám zase trochu pomůže Wikipedie.

Oblast Vitorazska patřila ve dvanáctém století ke sporným územím na hranici mezi Čechami a Rakouskem. Roku 1179 císař Fridrich I. Barbarossa v Chebu rozhodl o jeho připojení k Rakousku. Poté došlo k rakouské kolonizaci území a pronikání rakouských rodů do českého vnitrozemí. Jedním z jejich opěrných bodů se stal hrad v Pomezí postavený rodem Zöbingenů. Jako jeho protiváhu založil nejpozději po roce 1222 král Přemysl Otakar I. hrad Landštejn, jehož nejstarší část prokazatelně stála roku 1231, kdy je uváděn první purkrabí Hartlieb z Landštejna. Mezi léty 1226–1241 probíhaly o sporné území boje, které ukončil až král Přemysl Otakar II. po sňatku s rakouskou vévodkyní Markétou Babenberskou. Někdy v té době byl poté, co vymřel rod Zöbingenů, opuštěn hrad v Pomezí a Landštejn získali Vítkovci.

Páni z Landštejna

Vítkovci pravděpodobně nejprve zastávali funkci kastelánů, ale později hrad přešel do jejich soukromého držení. Prvním doloženým zástupcem rodu, který používal  predikát z Landštejna byl Oldřich z třeboňské větve rodu. Další členové rodu se podle hradu označovali jako pánové z Landštejna. Z nich je v letech 1261–1282 doložen Sezema z Landštejna a mezi roky 1302 až 1311 Vítek z Landštejna, syn Ojíře z Lomnice.

Páni z Landštejna patřili mezi přední českou šlechtu. Vítek z Landštejna stál po smrti krále Václava III. na straně Elišky Přemyslovny, roku 1307 se podílel na obraně Znojma a v roce 1310 na bojích s míšeňskou posádkou i na obraně Pražského hradu. Dalším příslušníkem rodu byl Vilém z Landštejna, purkrabí na Hluboké, kterému kromě dalších panství patřily také Třeboň, Lomnice a Nové Hrady. Stál na straně panstva nespokojeného s vládou krále Jana Lucemburského. Panovník na konci roku 1317 vypravil proti Landštejnu vojsko, které vyplenilo řadu vesnic, ale po zásahu Vilémova příbuzného, Petra z Rožmberka, muselo odtáhnout. V následujícím roce se však oba s králem smířili. Vilém  přijal lenní závazek na svá panství, který měl trvat do konce jeho života, a od roku 1319 krále doprovázel při jeho válečných výpravách. Později se dostal do ozbrojeného střetu s Jindřichem z Hradce o průběh obchodní trasy z Rakouska do Čech. Cesta původně vedle kolem Landštejna, ale Jindřich ji odklonil přes Bystřici. Přestože do sporu zasáhl král Karel IV., došlo mezi oběma příbuznými k souboji, ve kterém byl Vilém zřejmě raněn, a svým zraněním roku 1356 podlehl. Landštejnskou část panství zdědil Vilémův syn Litold z Landštejna, kterému patřil až do roku 1369. Po něm hrad získal neznámým způsobem král Václav IV. 

Tak, to by, myslím, stačilo. Šlo mi hlavně o to, abychom si připomněli, čeho všeho byly ty zbytky hradu Landštejn svědky, a co tam na nás tak silně dýchlo.

Taky nám to nedalo, abychom se nezastavili ve Slavonicích na Horním náměstí. Konkrétně tedy doma. Ptáte se, u koho doma? No přeci u nich doma, tedy v kavárně, která je u nich doma, a jmenuje se U nás doma, což je báječné, když si člověk může u cizích připadat jako doma, tedy pokud ho domácí nenutí mýt nádobí, stlát postele, nebo třeba čistit odpad. Ovšem od nich z kavárny – já to budu říkat takhle, protože bych se přeci jenom nerad dostal k tomu mytí nádobí, nehledě na jiné obtěžující práce, které stejně nejsem schopen vykonávat – tak tedy od nich z kavárny je skvěle vidět vyhlídkovou věž se 176 chody. Tato věž byla postavena mezi lety 1503 a 1549 na místě bývalé sakristie kostela. Stavba byla provedena za velkého přispění cechu soukenického a stala se významnou dominantou města. Barokní přilbová střecha pak pochází z doby po požáru v roce 1750. Městská věž dokončena r. 1549 nákladem cechu soukeníků, výška ochozu 33, 59 m, celková výška 56,51 m, v šestém patře byt hlásného.

(A zase jsme u toho. Takhle pěkně souhrnně bych to já sám osobně nikdy nenapsal, ani pod trestem mytí kavárenského nádobí, při čemž o případných hrubších trestech raději ani neuvažuji, a to ze sebezáchovných důvodů, čili opět pomohl internet.)

Mimochodem, ta věž je podle internetu bezbariérová. Jediný z nás, kdo si na onu bezbariérovou rozhlednu vyšlápl, byl pan řidič, protože on je jeden z mála z nás, kterému to dají nohy, a ten tedy bezbariérovost rozhledny rozhodně nezmiňoval. Takže my ostatní jsme se na tu krásnou rozhlednu „pouze“ s úctou a dojatě dívali.

Samozřejmě, že jsme omrkli také zdejší renesanční měšťanské domy zdobené psaníčkovými sgrafity a složitými figurálními scénami. Právě takovéhle skvosty k nám, tedy  nemyslím          k nám domů, ale k nám do republiky, jezdí okukovat celý svět, vybavený kamerami s tak obrovskou citlivostí, že si to nedovedu ani představit. A to prý jsem citlivý člověk. Ovšem svět k nám jezdí jen tehdy, když na něj nekašleme. Tedy nekašleme a nekýcháme, abych byl přesný, protože na dobře platící hosty se u nás nekašle nikdy. 

Pokud jde o vztahy, jsem rád, že jste se na mne jako mí čtenáři nevykašlali, a bude – li mi z hůry dáno, tak třeba ještě něco napíšu.

Pro tentokrát se však s Vámi loučím.