Občanské sdružení OBZOR

YDYKSEB 1202 aneb BESKYDDY 2021

Letošní dovolená, tak jako všechny dovolené předcházející, byla opět úžasná. Pokusím se následovně vylíčit naše zážitky. Bude to ale opravdu pokus. Jsem si dobře vědoma toho, že  zdaleka  nedosahuji literárního umění Milan, který letos – bohužel – chyběl i s maminkou. Z toho důvodu tedy padla literární činnost na mě.

Vyrazili jsme dle plánu a nachystaného harmonogramu v sobotu krátce před desátou z našeho Las Vegas směrem východním až severovýchodním. Do Jičína jsme frčeli bez problému, do Hradce to celkem šlo také, provoz byl sice dost silný, ale v pohodě. Navíc jsme v Hradci chytli zelenou vlnu a profrčeli s jedinou červenou. Po příjemné občerstvovací a protahovací přestávce na Kolibě jsme pokračovali směrem Litomyšl, Vysoké Mýto, Mohelnice, Olomouc, Frýdlant nad Ostravicí, Malenovice. To, co se odehrávalo na silnici po uvedené trase, se zcela vymyká chápání a představivosti. Zácpy, rozkopané silnice, kde nikde nikdo nebyl nebo kde byly  úžasné cedule „Technologická přestávka“, tu a tam nějaký ten traktor či kombajn, prostě neskutečné.  Snad nejhorší a nejpomalejší úsek začal kousek za Kolibou a trval až téměř k Vysokéu Mýtu… Cestou jsme si ještě udělali tradiční krátkou zastávku na Studené  Loučce,  kde jsme se sešli s Hluštíky seniory a Průšaty a pak už bez větších problémů frčeli do Beskyd.  Jinak trasu z Liberce do Malenovic v délce cca 385 km jsme zdolali po více než 7 hodinách jízdy. Traťový rekord.

Kapku zmožení jsme se ubytovali a vrhli se na místního Radegasta. Ne toho dřevěného z Radhoště, alébrž zlatavého pěnivého tekutého z Nošovic. K večeři nám pan kuchař nachystal dva druhy masové rolády se šťouchanými brambory a úžasnou zeleninovou oblohou. A abychom náhodou nestrádali, dostali jsme navrch kus borůvko-třešňovou bublaninu se zmrzlinou. Byla to fakt mňamka. Večer se jako vždy sedělo, povídalo a plánovalo. Ještě musím podotknout, že až na jednoho pana číšníka se změnilo osazenstvo. Pan Rajský pronajal Rajskou boudu otci a synovi Mikundovým a sám se odebral do zaslouženého důchodu…..  . Fakt je ten, že hlava rodiny Mikundů je opravdu „do kšeftu“.  Navíc je to  nesmírně pracovitý člověk a tak  byl mladým zaměstnancům dobrým příkladem. Opravdu byl všude a o vše se staral. A ještě ke všemu je to pán s obrovským smyslem pro humor. Nic nebyl problém a vše bylo zařízeno dříve než jsme svá přání stihli vyslovit.                                                                             

Nedělní ráno 25. se netvářilo příliš vlídně. Chystali jsme se do Štramberka. Déšť se spustil v momentě, kdy jsme nastupovali do autobusu. Většina z nás byla protidešťově vybavená, zbytek vtrhl ve Štramberku do krámku  místního vietnamského obchodníka a zakoupil pláštěnky. Po antidešťových opatřeních jsme se vydali do místního muzea podívat se na obrázky zdejšího rodáka a úžasného malíře Zdeňka Buriana. Kdo by neznal jeho obrázky  z románů  Eduarda Štorcha, ilustrace k Foglarovým Chlapcům od Bobří řeky nebo film Cesta do pravěku, který byl natočen podle jeho kreseb. A nejen to. Celosvětová kinematografie, i  slavný Steven Spielberg, vycházela při natáčení filmů z dávné minulosti právě z tvorby tohoto výtvarného génia. Ovšem, co bychom byli za cestovatele, kdybychom neměli žádný problém s plošinou. Věděli jsme, že v muzeu je jak plošina, tak výtah. Nevěděli jsme však, že najít od klíče od zmiňované plošiny je skutečná honba za pokladem. A uvést ji do provozu byla další zkouška šikovnosti a trpělivosti.  Nakonec se ale vše povedlo (naši pánové prostě umí)  a výstavu  jsme si mohli prohlédnout všichni, nejen choďáci. Stála opravdu za to a je jen škoda, že je celá expozice natěsnaná v tak malém prostoru. Zasloužila by si skutečně více místa. Jenže to je zase o financích,  a jak je obecně známo, kultura je skutečnou popelkou.

Než jsme se vykutáleli z muzea, déšť se hodně zmírnil a tak jsme se rozhodli vzít ztečí bývalý štramberský hrad a hlavně pověstnou štramberskou trúbu. Pod tu jsme se vyhrabali všichni, nahoru však vyšlapali jen ti mladší a zdatnější. My starší a méně zdatní jsme si pod trúbou radši dali kafe. Než se zdolaly schody nahoru a dolů, přestalo úplně pršet a ukázalo se sluníčko. Cestou z hradu jsme míjeli pekárnu, kde se pekly pověstné štramberské uši, další to pozoruhodnost tohoto města, které voněly široko daleko. Samozřejmě jsme museli ochutnat a pokoupit i nějaké s sebou. Ke štramberským  uším se váže pověst o Mongolech, kteří zde řádili v roce 1241. Svým nepřátelům-křesťanůmn údajně uřezávali uši, které v pytlích posílali domů svému chánovi. Že by to byla až taková pochoutka??? No, každopádně ty současné perníkové opravdu lahodné jsou. A když jsou ještě navrch plněné šlehačkou a polité čokoládou, nemají vůbec chybu. V roce 2007 získaly ochranu zeměpisného označení Evropské komise. Prvně je písemně  zmiňuje v roce 1835 Gregor  Wolny jako Tatarské uši.

Když jsme se začali naloďovat, vyndala Zuzka krabici s mňamkou – borůvkovou bublaninou. Pošmákli jsme si všichni, bublanina zmizela v momentě a nezbyl ani drobeček.

Ze Štramberka jsme se jeli podívat do Frenštátu pod Radhoštěm. Před 6 roky, když jsme byli v Malenovicích poprvé, jsme vždy jen profrčeli jeho předměstím. Byla neděle, takže všude bylo téměř liduprázdno. Udělalo se neskutečné vedro a tak jsme hledali nějakou bezbariérovou hospůdku. Bohužel jsme žádnou nenašli, ale byly tu otevřené dvě kavárničky a měli tu i výbornou zmrzlinu.  Samo náměstí je půvabné, s podloubím jak se sluší a s kašnou uprostřed. Na té jsme však mohli obdivovat jen ohradu, protože je v rekonstrukci. 

Na Rajskou boudu jsme se vrátili o něco dříve než  je zvykem. Byli jsme takoví nějací ucabrtaní. Navíc nás pan šéf pozval na hudební odpoledne. Přijeli dva muzikanti z Rožnova a hráli celé odpoledne až do večera. Včetně. Občas s nimi zpívala i zpěvačka. Bylo to velmi příjemné zpestření a prostě „něco jiného“. Někteří si užívali muziku, někteří šlofíka – prostě nedělní podvečer ad libitum. K večeři jsme dostali vynikající zapečené brambory s uzeným a se sýrem a zeleninovou oblohou a abychom náhodou nezhubli, tak jako nášup makový frgál. Juniorky, tedy kvarteto KAVA (Kristýnka, Andělka, Vendulka, Anežka) se večer vyřádilo při bowlingu a senioři si užili večer povídáním a decentním popíjením.  

Pondělí 26.7.  se tvářilo již zcela příjemně a dovolenkově. Posilněni tradiční vydatnou snídaní jsme vyrazili směr Rožnov pod Radhoštěm. Kouzelný skanzen zasazený do krásné přírody si opravdu zaslouží pozornost široké veřejnosti. Měli jsme štěstí, že díky covidovým opatřením a obavám mnohých z cestování obecně a také díky tomu, že bylo pondělí, nebylo ve skanzenu příliš mnoho návštěvníků a tak jsme měli možnost vše si opravdu v pohodě a poklidu prohlédnout. A také věnovat tichou vzpomínku takovým velikánům, jako byli Dana a Emil Zátopkovi, Jiří Raška, Jan Karafiát, Ludvík Daněk, František Hanus či Jarmila Šuláková a další osobnosti kulturního a sportovního světa, kteří spí svůj věčný spánek ve stínu zdejšího kostelíka Svaté Anny. Ne nadarmo se zdejšímu hřbitůvku říká Valašský Slavín. Posléze jsme se přemístili do další části Valašského muzea v přírodě, a to do Mlýnské doliny. S velmi příjemnou průvodkyní jsme prošli zdejší expozici, připomínající doby více i méně  minulé. V první, bývalé stodole, je výstava těch nejrůznějších přibližovadel na koňský pohon, včetně pohřebního vozu. K vidění tu jsou i mnohé exponáty, jako např. žebřiňáky, saně na svážení dřeva či mlátička. Nutno podotknout, že my postarší ještě mnohé z těchto exponátů pamatujeme a tak nás napadlo, jak bychom se zde vyjímali jako další exempláře…

Další zastávkou pak byl vodní hamr, lisovna oleje, mlýn či vodní pila. Oproti naší návštěvě před 6 lety je expozice rozšířená a moc se nám líbila.

Samozřejmě po nachozených kilometrech nás přepadl hlad. Hlavně tedy kvarteto KAVA. Dali jsme si na chvíli rozchod. Část kolektivu šla špacírem, část zapadla do první hospůdky po cestě do města a zdravé jádro kolektivu zamířilo do Řízkárny, kterou holčiny zahlédly při příjezdu. Fakt je ten, že Řízkárna nás rozhodně nezklamala. Řízečky kuřecí i vepřové, k nim salát, brambory, chleba či nic, dva druhy polévek, saláty – vše s puncem domácí výroby. A za velmi rozumné ceny. Ač jídla smažená, nikde nebyl cítit přepálený tuk. Usměvavá paní majitelka nám vysvětlila, že smaží „na páře“, aby se olej nepřepaloval. Sice jsem to nepochopila, ale to je naprosto nepodstatné. Řízky byly vynikající a to bylo to hlavní. Jedinou kosmetickou vadou na kráse bylo, že tu neměli točené pivo a wc. No nic. Napapaní jsme obešli alespoň část náměstí a k naší radosti a vlasteneckému cítění jsme míjeli zcela zaplněnou hospodu, kde točili Svijany (a navíc tam měli wc). 

Z Rožnova jsme pokračovali směrem jihovýchodním do bývalého významného centra sklářství, do Karolinky. Bohužel, ze slavné sklárny, kde se vyrábělo především broušené sklo, které se vyváželo do celého světa, zbývá jen torzo, je v demolici. Sklárnu koupil pan Jakimič, výrobu převedl do Nového Boru a továrnu před rokem zavřel. Zbylo zde jen malé, ale velmi půvabné muzeum a „podniková prodejna“, kam se vozí sklo z Boru. Bylo nám z toho všeho smutno a tak jsme šli zapít žal do místní hospůdky.  Pěkná, venkovská, s bezbariérovým přístupem a dobrým pivem – klasické centrum místní kultury. 

A pak už jsme frčeli zpět do Malenovic, kde nás čekala večeře. Dospěláci měli pečenou makrelu s bylinkami a zeleninou, juniorky smažák a jako mélšpajs nebohli mehlspeis jablíčka v županu. Pan vedoucí navíc přišel s flaškou slivovice a tak jsme si připili s ním i dalšími hosty. Byla opravdu mňamková. 

Úterý 27-7. začalo velmi humorně. Od ledna se Tomáš pokoušel dojednat s CHKO Beskydy a dalšími institucemi možnost vyjet na Lysou horu. Po zamítavých odpovědích jsme si řekli, že se pokusíme řešit věci in situ neboli na místě. Zjistili jsme, že se na kopec dá dostat pouze speciálním autobusem, který jezdí bůhví odkud. Nicméně hnáni touhou jsme byli rozhodnuti dopravit se naším autobusem na místo odjezdu a využít tedy hromadné dopravy, protože  ta disponuje autobusem pro vozíčkáře. Tom tedy zvedl telefon a volal informace.  Paní na druhé straně linky mu několikrát vysvětlovala, že nás skutečně nemůže ubytovat. Informátorka jak se sluší a patří a skutečně osoba na svém místě. Hlustvisihák by se od ní mohl učit. Vzhledem k tomu, že jsme se chystali do Frýdku-Místku, domluvili jsme se, že se stavíme na místním ČSAD a snad se nám povede získat potřební informace a zamluvit místa. Jak bláhový jsi, Severočechu, toužící poznat vrcholy beskydské!  Dorazili jsme tedy k ČSAD a začali se pídit po kýžených informacích. Ale ouha. ČSAD linku neprovozuje, nicméně v její budově sídlí soukromá firma, která tuto službu zajišťuje. Jenže – ouřední doba mimořádně až od 10 hod. My tam byli o půlhodinu dříve. Než jsme zvážili, zda počkat či nepočkat, zjišťoval Tom řídící kudykudykudy cesta do města. To jsme ovšem my s Tomem vedoucím netušili. Najednou se z útrob správní budovy vyřítil malý usměvavý řidič mluvící plynnou polštinou a něchaj si paňstvo naskoči do autobusu, že nás odveze k poliklinice. Chvíli jsme mu vysvětlovali, že na žádnou polikliniku nechceme, protože jsme zdraví, on zase vysvětloval nám, že na tu polikliniku pojedeme, no, estráda hodná pana Felixe Holzmana. Než se vše vysvětlilo, otevřela se cestovní kancelář,  zajišťující dopravu  na Lysou horu. Pán, který zde ouřadoval, nám velmi mile vysvětlil, že příští týden v pátek by to asi šlo, jinak že je autobus beznadějně vyprodaný. A příště, že si máme najít jejich webovou stránku, zablokovat místa, zaplatit a je to. Tak 2-3 měsíce předem. Vysvětlil nám, že i oni mají přesně dané počty jízd a přesný jízdní řád. Nahoru smí jen ekobus a běda, kdyby to někdo nerespektoval. Správa CHKO provoz monitoruje a přesně ví, kdy autobus projel tam a zase zpět. Takže nebylo co řešit. Místo Lysé hory nám nabízel Chorvatsko…. Myslel to, chlapec, s námi dobře. Usnesli jsme se, že ať si tedy Lysá hora dál plešatí i bez nás.

Popojeli jsme tedy dále. Konkrétně jsme opustili městskou část Místek a přejeli přes řeku Ostravici do Frýdku. Chtěli jsme se podívat do zámku a muzea Beskyd. Se zámkem to, bohužel, nevyšlo. Pouští se tam jen skupiny po 10 lidech a jsou tam schody. Šli jsme tedy do muzea Beskyd s tím, že vždy je dobré dozvědět se něco o prostředí, ve kterém se pohybujeme. Stálo to za to. Samozřejmě – klasika. První patro, kde je expozice umístěna, zdolal Tomáš na plošině bez problémů. Slečna asistentka byla velmi příjemná a vše šlo hladce. Ovšem jen do momentu, kdy bylo potřeba zdolat další tři schody v patře. Plošina nešla. Takže opět nastoupil údržbář, naši týmoví znalci a poradci a ejhle – po chvíli, kdy klasicky mačkali všichni všechno - stačilo zmáčknout červené tlačítko a plošina se i s Tomem dala do pohybu. Samotná expozice muzea patří k tomu nejlepšímu, co jsme za léta našeho putování viděli. Má několik částí od prehistorie po téměř současnost a každý si zde najde to své. Pro děti je připraveno několik interaktivních zážitků – puzzle s venkovskou tématikou, pexeso s hlasy ptáků, ukázka lidových písní a tanců, prostě pro každého něco. Dalo by se tu vydržet celý den. Popisky k jednotlivým vitrínám a exponátům byly velmi jasné a přehledné, jen bychom potřebovali více času, abychom vše stihli přečíst a uložit do paměti.

Z Frýdku jsme se opět přes řeku vrátili do Místku a světe div se, jeli jsme k poliklinice. Ono totiž zaparkovat autobus není tak snadné. Poliklinika a autobusová zastávka to tedy jistily, i když místní řidiči nás asi za to v lásce moc neměli. Samotný střed Místku, tak jako náměstí před zámkem ve Frýdku, je velmi půvabný. Navíc se tu dá najíst za ceny více než rozumné a o jedinečně hořké chuti Radegasta není třeba diskutovat. Malý problém se ale vyskytl. Vendulčiny naměřené hodnoty hladiny cukru začaly ukazovat neskutečnou výši. Kapku jsme všichni znervózněli a rozhodli se zcela jednomyslně pro okamžitý návrat. Ohromně se nám ulevilo, když jsme zjistili, že chyba je v rozbitém inzulinovém peru a hladina cukru je v rámci možností v odpovídající výši. Odpoledne jsme pak vyrazili různými směry kolem Malenovic. K vodopádu, k potůčku či do pelíšku.

Po tradičně mňamkové večeři skládající se z rajské polévky a vepřového na žampionech vytáhli Hluštíci sladká dřeva a večer více než rychle uběhl za zpěvu písní tramských i sprostonárodních. Dokonce nám sešlost u vedlejšího stolu poděkovala za náš umělecký výkon. Že bychom si začali přivydělávat k důchodům? Zdena i Jirka hrají opravdu moc hezky, ale mám dojem, že naše vytí zvané zpět by jim asi velké tržby nepřineslo.

Středu 28. jsme pojali jako odlehčený, napůl relaxační, den. Petra našla na internetu v blízkosti Ostravice lanový park zvaný Opičárna. A v Ostravici samotné pak místní minipivovárek.  Rozdělení kolektivu tedy bylo jasné. Kvarteto KAVA s doprovodem Petry a Evy vyrazilo na opičí dráhu a ostatní směr pivovar. 

Opičárna je třípatrový lanový park různých náročností s tím, že se platí 230 Kč na hodinu. Z jedné hodiny se nakonec vyklubaly hodiny téměř tři a holky si fakt lanáč užily více než dost. Dokonce i Anežka, která byla na této atrakci poprvé, zdolala šťastně většinu překážek. Jedinou chybou na kráse je naprostá absence možnosti občerstvení jako např. kafe či voda a také alespoň TOIky. Odskočit si do kopřiv lemujících okolí Opičárny a frekventované cesty opravdu není žádný med.

Beskydský pivovárek v Ostravici byl založen v roce 2012 a první výstav byl v roce 2013. Minipivovárek je pyšný na to, že se vaří pouze z horské beskydské vody a českého chmele. V místní pivovarské restauraci můžete ochutnat Beskydský ležák, IPU, Zbůj či různá ovocná a příchuťová piva. Kromě piva se zde vyrábí i různé druhy sýrů – Ostravické nitě, Beskydský camembert, Ostravický čardáš a další.

V Ostravici je ještě jedna parádní věc – malý park nebo spíše zahrada – s krásnými dřevěnými sochami, které vytváří místní řezbář. Najdete tu Betlém, medvědy i vodníka – všechno jako živé. Jediné, co opět chybělo, bylo WC. Nastal nerudovský problém – kam. Vedle zahrady byl místní úřad, tak jej naše babská část vzala útokem. Jaksi jsme ale žádná nepostřehla, že ono kýžené WC patří místnímu středisku.  Přiřítila se na nás zdravotní sestřička, samozřejmě s patřičným komentářem. Nakonec se jí nás ale zželelo a do křoví nás neposlala. Děkujeme na dálku.

Zbytek odpoledne jsme trávili pivní relaxací a děti potůčkem. Samozřejmě Hlušťa s Karlem museli mít něco navíc, tak se vydali k místnímu kostelíku. V tom vedru to byl opravdu hektický výkon. Holky se tradičně šly máchat do potoka a stavět kamenné pyramidy. My ostatní jsme se těšili na večeři – tentokrát těstoviny s kuřecím masem a smetanovou omáčkou a navrch s tvarohovým frgálem. Večer probíhal opět ve znamení klasiky. Posez a zpěv.

Čtvrtek 29.7.  nás čekala Hrabyně. Ne tedy ústav sociální péče v Hrabyni, ale památník ostravsko-opavské operace na konci druhé světové války. To, co se odehrávalo v této oblasti při osvobozování Československa Rudou armádou, je alespoň částečně zobrazeno jak v muzeu, tak v památníku samotném. Zde je i velký prostor věnovaný celoživotnímu dílu a památce generála Heliodora Píky. Celé místo má zvláštní atmosféru a na mě osobně nejvíc zapůsobil skleněný sarkofág uprostřed památníku, kde jsou na hranatých skleněných sloupcích v miskách prstě země z různých míst a válečných bojišť – Terezína, Mauthausenu, Tobruku, Osnabrücku, Stalingradu… Člověk jen těžko chápe, že se lidstvo nepoučilo a těžko chápe i to, že se role Rudé armády odsouvá kamsi za American boys. Hned vedle památníku stojí několik kanónů, tanků a podobných válečných veteránů, které vzbudily zájem hlavně našich dorostenek, protože se na ně nechalo vylézt. A co víc, skákat z nich dolů. Ze všech těch dojmů jsme si řekli, že v blízké hospůdce U Pomníku dáme kávičku. Z kávičky nakonec byl velice dobrý a vůbec ne drahý oběd. Restaurace, kde kmitají dva mladí manželé – pán na place a paní v kuchyni – byla velmi příjemná. Přesto, že jsme ji doslova přepadli ze zálohy, byli jsme bleskurychle obslouženi a moc jsme si pochutnali. Zasloužené posílení těla i ducha.

Naším dalším cílem byl Landek v Ostravě-Petříkovicích. Podle získaných informací je zde v bývalém dole Anselm hornické muzeum s možností několika prohlídkových tras a velkým parkem pro děti. Ouha. V Landeku se chystal hudební festival Štěrkovna Open Air 2021, který měl vypuknout ten samý den večer. Tím pádem aut a lidí nepočítaně. Pořadatelé nás „protáhli“ do areálu, kde jsme mohli zaparkovat a poté jsme se vydali krátkou procházkou k šachtě. Nezklamala nás. Časované prohlídky trvající dvě hodiny, navíc až za dvě hodiny. Vzdali jsme se tedy zkoumání, kterak rubati černé zlato. Mohli jsme si však důkladně prohlédnout bývalou šatnu a sprchy, kde jsou v současnosti umístěny toalety. No, z těch háků s oblečením a rezavých sprch jsme neměli zrovna dobrý pocit. Hlavně naše nejmladší tyto prostory docela vyděsily a všechny se shodly, že takhle si představují koncentrák. Tak se alespoň projely v hornickém vláčku. Nejen ony, ale my všichni jsme dumali, jak se tam ti chlapi jako hory mohli vejít, když se tam s potížemi nasoukaly naše děvuchy.  Cestou zpět k autobusu jsme se ještě zastavili u prehistorické miniexpozice. V těchto místech objevili archeologové tábořiště lovců mamutů, osadu lidu s moravskou malovanou keramikou a lidu lužických popelnicových polí, kteří zde měli jakési pravěké hradisko. A k převelikému úžasu nejen vědecké společnosti znali a používali naši prapředkové na topení černé uhlí. 

Při cestě domů jsme jen zírali, jaké kolony se valí směr Landek a festival. Představa festivalového kraválu pro většinu z nás dost děsivá. Místo kraválu populárních pěvců jsme si večer uspořádali kravál vlastní. Tím mám na mysli posezení a zpívání při Zdenině kytaře. Samozřejmě jsme se na to posilnili polívčičkou a vynikajícím szegedínským gulášem. Náš milý KAVA kvartet si dal řízek a po něm rozlučkový bowlingový turnaj.

Pátek 30.7.  nás opět přivítal rozjasněným a prosluněným ránem. Cílem našeho posledního dne byly Hukvaldy, se kterými jsem otravovala už před 6 lety. Teď jsem tedy měla Hukvaldy. No, než jsem se vydrápala nahoru, dala jsem si pěkných pár nepříliš uctivých jmen. Cesta na třetí největší hrad v České republice a největší na Moravě vede sice po pěkné, nicméně dlouhé a neustále stoupající cestě. Místy dost prudce stoupající. Ale námaha stála za to. Zříceniny tohoto obrovského hradu jsou velmi dobře udržovány a všude jsou stručné popisky. Objekt se v podstatě nechá prolézt úplně celý včetně pater, věže a sklepa. A ty nádherné výhledy – počasí nám skutečně přálo. Hrad je obklopen nádhernou obrovskou oborou, která patří olomouckému biskupství a je celoročně přístupná veřejnosti. Měli jsme opět štěstí – natrefili jsme na stádo daňků, které se páslo jen pár kroků od nás. Samozřejmě musím zmínit i to, že ve stejnojmenné obci se narodil 3. července 1854 i jeden z největších českých a moravských, abych nikoho neurazila, skladatelů, Leoš Janáček (zemřel 12. srpna 1938 v Ostravě a pohřben je v Brně).
Našemu hrdinnému výstupu na Hukvaldy předcházela docela slušná estráda s názvem parkování. Před vchodem a hlavní bránou do obory je poměrně velký prostor, kam se pohodlně vejde autobus. Jenže, všude kolem byla žlutá čára. Vyrazila jsem tedy do Informačního centra s dotazem, kam bychom mohli autobus zaparkovat. Velmi ochotné pracovnice mi vysvětlili, že tam, co stojíme, určitě ne a ať se zkusím domluvit s místní policií. S Vaškem Průšou jsme tedy vyrazili doporučeným směrem. Zamčeno, na dveřích cedule s telefonním číslem. Tož jsme vytočili telefonní číslo. Zodpovědný policista mi oznámil, že je na obecním úřadě, ale jakmile dořeší jakousi záležitost, přijde za námi. Skutečně za chvilku dorazil. Náš rozhovor probíhal asi takto: „Tady rozhodně stát nemůžete. To by tady pak stál každý.“ „ Ale kde tedy?“ „ No, nevím, dolní parkoviště se dneska afaltuje.“ „Horní je plné.“„Nojo, ale dole se asfaltuje. A tady by mohli mít námitky z biskupství a zdejší diecéze.“„A co tedy máme dělat?“ „ Jak dlouho tu hodláte být?“ „ Předpokládáme tak hodinu, hodinu a půl.“ „ Tak to teda postavte tak, ať nikomu nepřekážíte, a zůstaňte si teda tady. Na moji zodpovědnost.“

Má hlava šedivá, a nejen ona, absolutně nechápou, jak se uprostřed hlavní letní sezony může asfaltovat jediné velkokapacitní parkoviště, když jiná možnost parkování prostě není. Z tohoto důvodu také spousta lidí naštvaně odjela, aniž by navštívila hrad či Janáčkův památník.

Nakonec jsme tedy odjeli i my. Po cestě jsme navštívili  Kozlovice, kde je z bývalého mlýna udělaná velice hezká stylová restaurace i s krásným krytým venkovním posezením. Areál vlastní i provozovatel Rajské boudy. Je to tu velice pěkné, vše ve dřevě, spousta kytek, náhon – opravdu hezké. A pozdrav z našich končin – ll° březňák z velkobřezenského pivovaru u Ústí nad Labem. Jak by se asi divil Mistr Janáček, který sem chodíval za svým kamarádem mlynářem…

Po dobrém menším občerstvení přišlo první loučení. Průšata odjížděla o den nebo spíše večer dříve, protože Anežka další den frčela na tábor. Tradičně jsme si slíbili, že se určitě během roku navštívíme a pak už jen pac a pusu a adieu.

Cestou do Malenovic jsme si ještě udělali zastávku u kostela sv. Ignáce z Loyoly, který byl vysvěcen v roce 1673. a nachází se v části obce zvané Borová.  V jeho blízkosti byl postaven i domek jezuitských misionářů, kteří měli za úkol rekatolizovat Těšínsko. 

Jako správné zvědavce nás Tomáš vyvezl ještě po cestě vedoucí kolem Rajské boudy kamsi do kopce. Chtěli jsme se podívat na automobilové veterány, které tam někam jezdili. Jenže po pár kilometrech byla cesta uzavřená. Nezbylo tedy, než se otočit a vrátit se. Než se tak stalo, kde se vzali, tu se vzali, tři uondaní turisté. Jako správní lidumilové jsme je naložili a vysadili na místě, po kterém toužili: na Rajské boudě u piva.

K večeři jsme dostali vynikající játra s rýží, dorostenky a Jana pro jistotu řízek. A opět vynikající makový frgál. Poslední večer pak  uběhl jako voda a pomalu jsme už mysleli na zítřejší cestu. 

Sobota 31.7. byla dnem odjezdovým a cestovním. Po 9. hodině jsme tedy vyrazili směr k domovu. To, co nás čekalo, překonalo to nejhorší, co jsme kdy při cestování zažili. Ze začátku šlo vše celkem hladce.  Opět jsme si udělali zastávku na Loučce. Kdo by odolal podnikové prodejně Loštických tvarůžků. Napakováni touto voňavou lahůdkou jsme po chvíli frčeli dále. Ale to, co přišlo pak, bylo přímo neskutečné. Úsek mezi Vysokým Mýtem a Litomyšlí se podobal zlému snu. Nejdříve jsme popojížděli krokem a pak hodinu zůstali stát úplně. Do Liberce jsme dorazili v novém silničním rekordu 7 a ¾ hodiny. Děs. Mám pocit, a asi nejen já, že kvalita našich silnic mě odnaučí cestovat. 

Navzdory cestovním útrapám jsme dorazili do rodné vísky pod Lužickými horami, odkud ještě někteří putovali dále. I když jsme byli v menším počtu, pobyt se skutečně vydařil. Tradice je prostě tradice. A jak říká klasik: dovolená skončila, ať žije dovolená.