Úvodní stránka » Aktivity » Třemošná 2019
Třemošná 2019
Milí přátelé. Dospěl jsem k radikálnímu rozhodnutí. Minulý rok jsem to s tím objemem textu trošku přehnal. Alespoň tedy soudě podle ohlasu čtenářů. Opět se nikdo neozval. A žádost o autogram nepřišla také ani jedna. Jako kdyby snad bylo; veřejně známo, jak moc nerad se podepisuji zejména pod to, co jsem sám napsal. Takže Vám, milí anonymní čtenářové anonymně děkuji a jdu číst Švejka. A nebo Deník moderního fotra. Ten se mi zdá lepší. Přinejmenším v tom, že se vyhýbá jakýmkoli politickým názorům, protože kojenec, soužití s nímž autor popisuje, ještě vlastní politický názor nemá, což autorovi zajišťuje širokou čtenářskou obec. Tedy pokud je to dobrý autor, pochopitelně. No nic. Až ho dočtu, tak možná něco napíšu. Cože? Že se mám jít… nechat vyšetřit? Už jsem tam byl… A výsledek… Jste zvědaví, co? Já už ne.
No dobře, něco vypotím, ale rozhodně nečekejte žádnou novelu. Bude to takový návrat do pozice začátečníka, kdy jsem se ještě spíš neodvažoval, než odvažoval, a když se mi podaří vymyslet něco, co i mne samotného bude bavit, budu příjemně překvapen.
Před zahájením popisu letošní dovolené se musím hluboce zamyslet nad tím, jak jsme na tom z hlediska přepravních možností, protože si tak říkám, že v jednadvacátém století by nemělo být ve střední Evropě problémem hromadně přepravit dva - tři vozíčkáře odkudkoli kamkoli. Vždyť už přeci nejsme v situaci, kdy bychom měli nedostatek autobusů, nebo ano?
(Na druhou stranu chápu, že šetřit se musí. Např. na Měsíci už taky delší dobu nikdo nebyl právě a jedině proto, že je to drahé. Stejně platí, že vesmírný program je vážně celkem dobrá frajeřina, čili se nelze divit, že nejednomu frajerovi jde znovu o to vyniknout právě v tomto směru.)
Pokud jde o naše přízemní cestování, věci se letos nechtěly dařit. Napřed to vypadalo, že autobus bude, pak přišla zpráva, že nebude, protože je jejich, tedy majitele, který ho zakoupil, a ten s ním má jisté plány.
Jak tak čteme noviny, zaznamenali jsme, že potíže s přepravou nemáme jen my, obyčejní smrtelníci. S odletem ke svému zápasu Evropské fotbalové ligy málem neodletěli jablonečtí fotbalisté. (Jak patrno, zkrátka nic na světě není ideální ani pro ty, kterých si naše společnost velmi váží. Ne, že bych snad měl pocit, že mne si tato společnost neváží, ale přeci jenom nemám zdaleka takový důchod, jako mají někteří fotbalisté plat.) Stalo se tak, respektive málem se tak nestalo, ve čtvrtek 25. července 2019. A proč se tak nestalo? Jednoduše nepřiletělo letadlo z arménského Jerevanu, kde byl zápas plánován. (Apropos…, Jerevan, to mi něco připomíná. Nemají tam náhodou tu známou rozhlasovou stanici?) Arménské letadlo tedy nepřiletělo, a tak jablonečtí fotbalisté nakonec odletěli k zápasu českým vládním speciálem. V Jerevanu reprezentovali jablonečtí fotbalisté svou vlast sice dobře, ale přesto prohráli 2:1. (Stres je potvora, a pokud nevíte, jestli vůbec někam doletíte, tedy k regulérnímu hřišti, tak máte tak stažené sedací svalstvo, že chytnete křeče do celého aparátu, a už se jich nezbavíte. A pak si trefujte bránu. Tedy soupeřovu, samozřejmě.) Když už to tedy nevyšlo Jablonci v úloze české reprezentace, buďme alespoň rádi za to, že český stát úspěšně prezentoval svůj veskrze pozitivní vztah k fotbalu.
A nyní uzavíráme fotbalové okénko, a jedeme dále.
S něčím se vám svěřím. Už dost dlouho mám velmi intenzívní pocit, že si chci koupit autobus. Ale… Těch ALE je mnoho…
Nebudu vás nudit popisováním všech našich neplatných pokusů zapůjčit si vhodný dopravní prostředek. Zkrátka a dobře, po všech možných peripetiích jsme moc rádi, že nám vyšla vstříc ČSAD Liberec, a sice půjčili nám městský autobus, tedy autobus, na který jsme z místní přepravy zvyklí.
To je sice pravda, že jsme se mohli cítit jako doma, mohli jsme si za jízdy zvonit na řidiče…, i když Tomáš se s námi velice rád dorozumí i méně komisními prostředky, než je autobusová signalizace, jejíž funkčnost ostatně není vždy zaručena, takže stejně přichází na řadu teplé, tedy přesněji hřejivé lidské slovo… ale víc bych to nepřechvaloval. Místa pro dva vozíčkáře, kteří kupř. vegetariánství považují za velmi nezdravé, a i proto jim nehrozí podvýživa, bylo skutečně velmi málo. Vzpomněl jsem si na pověstnou japonskou kapsli. Jedná se o minimalistický způsob ubytování, tedy jedna kapsle o rozměrech 1,3 x 2 m. V kapsli, která je vhodná spíš na ležení, je postel, osvětlení, elektrická zásuvka, zrcadlo, televize, detektor kouře, háček na kabát, wi-fi a stolek na notebook, tedy alespoň podle informací IDNES, z osobní zkušenosti to potvrdit nemohu. My jsme místo postelí měli dva vozíky, tedy v prostoru o velikosti dvou kapslí, a dva pevně semknuté zadky. (Tedy, samozřejmě je pravda, že pokud s někým máte trávit příjemný týden, takřka nevyhnutně se s ním musíte pevně semknout. Při nejmenším společensky. A nám s Hlušťou se to podařilo i fyzicky.) Je pravda, že míst pro pověšení kabátů tam bylo bezpočet, ale znáte to, na dovolenou se člověk jede spíš opalovat, než aby si bral na každý den jeden kabát. Kromě toho bychom přes ty kabátce nic neviděli.
Mám zabíhat do dalších podrobností? Asi ne. Vám by to k ničemu nebylo, a nám už taky ne… Jen zmíním, že od začátku dovolené se mi zdá o bezbariérovém autobuse. Je to krásný sen.
Ale sedačky si chválili, tedy ti, kteří si k nim došli po svých. Měly dosti vysoké polstrování, což zaručovalo kýžené pohodlí, takže si skutečně mohli připadat jako doma na pohovce. Těm, kteří měli to štěstí, a seděli na sedačkách, chyběli už jenom hosteska, nebo hostesák - to záleží pochopitelně na preferencích jednotlivých cestujících - prostě člověk, který by jim donesl něco dobrého na zub. Ovšem do hostesáka nebo hostesky jsme neinvestovali, protože přecházení po autobuse za jízdy je nebezpečné, takže bychom ho stejně nemohli nikomu doporučit.
A spotřeba paliva byla také příjemným překvapením. To jsme ale zjistili až mnohem později.
Tak jsme tedy odstartovali. Odjeli jsme, a byli jsme moc rádi, protože to byl jediný týden, kdy jsme si dovolili mít dovolenou. (Ne, nemusíte nad námi plakat, o vánocích máme taky celkem volno, ale to nás nikdo nikam nevyveze, a my to konec konců ani nechceme, protože neumíme snowboardovat ani z poloviny tak dobře, jako božská Eva, a po pravdě řečeno, zima nám tak nějak obecně nedělá dobře. Mnohem raději máme teploučko od kamen, dobře vykostěného kapra, a hlavně dárky. Těch není nikdy dost. Šmankote, snad to nepůsobí příliš neskromně. To bych strašně nerad.) To už jsem se však zase nechal unést atmosférou. (Dost brzy, že? Jsem zkrátka jen amatér.
Ááááha, kde že jsme to skončili? Na začátku. Tomu se mi snad ani nechce věřit. I když, na druhou stranu, je spousta plánů, které končí na samém svém začátku. My ovšem pokračujeme.
Takže kdo to s námi vlastně letos jel? No pochopitelně řidič Tomáš, který nezkazí žádnou srandu, ale ochotně pomůže i člověku, který má srajdu. Dále naše Vosy, které jsou ovšem vzdáleny toho, aby dali/y někomu žihadlo - tedy nevím, jak je na tom Eva se šitím, to jsem, přiznám se, nijak zvlášť nezkoumal. Pochopitelně s námi jel i Hlušťa, a to samozřejmě jako velitel tanku. A velitelem je proto, že má podpisová práva Obzoru, GPS v mobilu a smysl pro nesmysl. Samozřejmě má i jiné smysly, ale k tomu se možná dostaneme později. Jo, a taky má charakter. Tedy já to nemyslím tak, že my ostatní bychom charakter neměli. Něco takového bych např. sám o sobě nenapsal, i kdyby to byla pravda. Však pochopíte, jak to myslím. Taky s námi jel Kája Kerda, který si letos nic nezapomněl, takže nemám žádnou historku na úvod, která by se ho týkala. Ale právě z toho on se raduje, protože ví, že jsem nevyzpytatelný.
Protože jsme jeli směrem na Prahu, tak jsem se zase podíval na barák, kde jsme před šestnácti léty s mamkou bydleli. - To je neuvěřitelné, že už je to taková doba. - Nikdy se tam neopomenu podívat, ale na druhou stranu nemám rád uslzené vzpomínání, takže se raději něčeho pevně přidržím, cuknu hlavou zpět do přímého směru, až mi lupme za krkem, a snažím se přemýšlet spíš nad tím, co pěkného mne ještě čeká. Kromě toho život postiženého člověka na vesnici je v mnoha ohledech velmi složitý. …… To máte doktor, úřady, kulturní socializace, vztahy …, a už ten výčet raději ukončím, aby si někdo náhodou neřekl, že opisuji ze scénáře filmu Na samotě u lesa, jakkoli je pravda, že i tenhle film nás neskutečně baví, a na tom se asi nic nezmění.
V Mladé Boleslavi, tedy projížděje kolem ní, jsem si znovu naplno uvědomil, že dopravní prostředky skutečně jsou hybnými mechanizmy naší doby, a to v přímém i přeneseném slova smyslu.
V Praze jsme zamířili k tunelu Blanka. Nejprve jsme však jeli po silnici E55, která je známá skrze poskytování služeb jistého charakteru. Jako slušní chlapci a děvčata jsme se nenechali svést k páchání hříchů tělesných i duševních a zavčasu jsme odbočili do onoho známého grandiózního tunelu. Během projíždění tunelem nás předjely čtyři blikající a houkající vozy policie. Jakkoli si všechny úřední zásilky vyzvedávám řádně a včas, a věřil jsem tedy skálopevně, že nás stavět nebudou, stejně jsem, přiznám se, měl čtyřikrát za sebou neodbytné mrazení v zádech a nepominutelný pocit, že čas Posledního soudu se nezadržitelně blíží. Když nás minulo třetí policejní auto, přiklonil jsem se k názoru, že někdo někde vykradl nějakou banku a mužové zákona si cestu zkracují skrz Blanku. Napadlo mne také, co by se asi stalo, kdyby se první policejní vůz stal v tunelu součástí dopravní nehody. Nakonec jsme se shodli na tom, že páni policisté byli zřejmě dosti vyhladovělí, a jednoduše spěchali na oběd, neboť právě bylo pár minut po dvanácté.
Přiznám se, že další neodbytnou otázkou, která se mi dere na mysl, je ta, proč tolik řidičů touží projet právě Blankou. Možná to potvrzuje teorie Zikmunda Freuda (1856 - 1939). Faktem však zůstává, že je to kolosální stavba propojující pražské čtvrti Troja a Břevnov - pokud jsme tedy nejeli tak rychle, že bych něco přehlédl.
Když jsme jeli tunelem pod pražskými Dejvicemi, vzpomněl si Karel na pohádku Jana Wericha Lakomá Barka. On si Kája takhle příležitostně vždycky na něco vzpomene a nás to děsně baví. Je to tuze pěkná pohádka. Určitě si ji přečtěte.
Každopádně jsme po výjezdu z tunelu jeli souběžně s tramvají jedoucí do stanice Bílá Hora. Nejprve jsme se trochu lekli, ale když jsme v té tramvaji neviděli žádné zbrojnoše, uvědomili jsme si, že během naší přítomnosti k ozbrojeným střetům zřejmě nedojde, a vrátil se nám do duší klid. (Nás milovníky historiografie bude jistě zajímat, že tato bitva se odehrála dne 8.11.1620 a proti české stavovské armádě v ní stála jednak armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského (1578 - 1637) a druhak Katolická liga, která sestávala ze čtrnácti katolických územně - správních celků, tedy např. arcibiskupství, biskupství atd., situovaných na území dnešního Německa.
Příčinou bitvy na Bílé hoře byly náboženské a mocenské spory mezi českou šlechtou a Habsburky. Katoličtí Habsburkové na Bílé hoře česká vojska porazili, a stali se na tři sta let pány českých zemí.
Ale vraťme se na Špejchar, abychom zbytečně nezabředali do válečných marazmů dob minulých.
Samozřejmě jsem si také hned vzpomněl na Mišíkovo Špejchar Blues, což mne kapánek povzneslo, ale jen do té doby, než jsem uviděl ceduli ukazující ke křižovatce Vypich a se vzpomínkou na školní diktáty jsem pocítil lehkou hořkost. Od té doby jsem už cedule nesledoval.
Ale Hlušťa připomněl, a v tom je právě ten jeho charakter, že kdesi nad tunelem Blanka, respektive nedaleko něho, je Heydrichova zatáčka, což je, obecně vzato, heslo symbolizující hrdost. Tedy nejen Hlušťovu hrdost, ale hrdost celého českého národa. To jsou však vážné věci, které nelze nahlížet s humorem, a my jsme na dovolené, a chceme se především bavit. I kdybychom chtěli, neumíme vykrtkovat z podzemí jako Návštěvníci, takže v tomto případě musela i Hlušťovi stačit pietní vzpomínka. (Pouze pro zájemce dodávám, že k Heydrichově postřelení došlo 27.5.1942. Na jeho následky po osmi dnech zemřel.) My se chceme samozřejmě především bavit, ale určitě není od věci připomenout válečné události, protože je čím dál víc lidí, kteří si neuvědomují dosah eventuálního globálního konfliktu.
S touto informací tematicky souvisí obec Kožlany, přes kterou jsme do Třemošné také jeli. Zde se 28.5.1888 narodil druhý československý prezident Edward Beneš. Ačkoli s jeho politickými rozhodnutími ne každý souhlasil a souhlasí, pro mne je i tento člověk českým národním hrdinou, a to už proto, že učinil mnohé pro záchranu lidských životů i kulturních hodnot, jejichž jedinečnosti jako Češi dosud i komerčně využíváme. Prezident Edward Beneš zemřel s podlomeným duševním zdravím 3.9.1948. Dokonce se mi podařilo nepřehlédnout sochu pana prezidenta Beneše, která je v Kožlanech na návsi. Mírně nahrbená postava, myslím si, velice trefně charakterizuje tíži, kterou nesl na svých bedrech onen muž, jenž přijal úděl řízení našeho státu v nejtěžším období evropské historie.
Nyní se však vraťme k veselejším věcem. A co může být veselejšího, než oběd, že? Hlavně pro utrmáceného turistu, že? Když už byla řeč o tom semknutí kolektivu, předseda Hlušťa sice direktivně, leč naprosto skvěle vybral bezbariérovou hotelovou restauraci Bílý Beránek v Kralovicích. Tam jsme si jednotně dali kuře s broskví, špenátem a knedlíkem. Jednotně samozřejmě proto, aby se ušetřil čas. Ale i to jídlo, věřte, nevěřte, působilo na talíři jednotně a stmeleně. Ono totiž, když něco, cokoli, přelijete špenátem, působí to absolutně jednolitě, stmeleně, ba dokonce se nebojím říci až vojensky maskovaně. Ale pochutnali jsme si všichni. A pokud by snad mezi námi byl někdo, kdo by si na tomto skvělém jídle nepochutnal, pak o jeho nechutenství nevíme, a ani o něm nechceme vědět.
Cestou do Třemošné jsme se z rádia dozvěděli, že bohužel zemřel český vzpěrač, zápasník, herec, kaskadér, psovod a kočkovod Zdeněk Srstka (1935 - 2019). Známe ho nejen díky jeho kaskadérským kouskům. Viděli jsme ho i ve filmu Limonádový Joe, kde tluče hlavou do kolena Josefa Hlinomaze, a to dokonce v rytmu honky-tonk pianina. Známější je nepochybně svou téměř němou rolí ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Zde jako Jindříšek ukazuje inspektoru Trachtovi a praktikantu Hlaváčkovi kachny. Jistě nedoufal, že jeho jednoslovný komentář zlidoví právě tak, jak zlidověl, a že se stane synonymem pro situace, kdy někdo říká to, co je všem dávno známo jen proto, aby nemusel říci to, co se lidé chtějí dozvědět.
Později proslul láskou ke všemu živému, zejména k pejsečkům a kočenkám, kterým se věnoval prostřednictvím televizního pořadu Chcete mě? Ten dobrý muž byl schopen citlivější diváky přesvědčit i o tom, že doga je ideálním životním partnerem osamělého důchodce, který prodělal dva infarkty a vlastní byt 1+kk.
Již jsem naznačil, že letošní povídání bude kratší, než loňské, a proto se také nebudu věnovat dlouhodobé meteorologické předpovědi, protože to zase dopadlo tak, že podle predikce odborníků bychom byli měli chodit v pláštěnkách snad i do sprch, ale nám pršelo jenom ve středu. Je pravda, že asi 15 km před Třemošnou nás zastihla přímo apokalyptická dešťová přeháňka, ale než jsme dorazili k ubytovacímu zařízení, nebe se rozjasnilo, a tím pádem se rozjasnily i naše obličeje.
Po příjezdu do Třemošné nám rychle došlo, že jsme tady i proto, abychom se seznámili s hlínou. S hlínou, která nás vlastně jako bytosti vymezuje. Na jedné straně z ní pochází vše, čím se živíme, a na druhé straně v ní spočinou naše kosti.
Nám ovšem jde spíše o umělecký vztah k hlíně, tedy nám jde o hlínu keramickou, ze které jsme si každý vytočili svůj hrneček, a to hlavně z toho důvodu, abychom alespoň částečně prokázali jednak své tvůrčí schopnosti, a za druhé schopnost překonat lenost, což je pro běžného člověka jeden z nejtěžších úkolů, pokud tedy není za svou aktivitu patřičně odměněn.
A také platí, že každou svou činností člověk zanechává určitou stopu. Tedy i v každém hrnečku je kousek naší dušičky. Ne, nemylte se, nejsme vodníci, ani podvodníci. Jen díky své snížené šikovnosti nemáme moc příležitostí fyzicky tvořit, a tak si podobných možností velice vážíme.
Exodus, což je název ubytovacího zařízení ve Třemošné, znamená odchod. Tedy odchod, a v případě nás vozíčkářů odjezd, odněkud někam. V našem konkrétním případě samozřejmě nejlépe někam, kde nám bude dobře. A takový je i smysl tohoto centra, tedy aby v něm lidem, kteří v životě ani z daleka nemají všechno, co potřebují, bylo dobře. Prý tu dokonce pěstovali i zeleninu včetně mrkve. (Otevřeně se přiznám, že při konzumaci mrkve nemívám právě rajské pocity, ale když to někomu chutná…..)
Za to se mi líbila např. chytrá mechanická pojistka ve zdejším výtahu. Stačí obyčejné šoupátko, kterým se překryje čidlo, a výtah se nezavře, ani kdybyste ho na kolenou prosili. Když vozíčkář pohodlně nastoupí, asistent šoupátko povytáhne, a jede se buď do prvního, nebo až do druhého patra. (Záleží na chuti každého občana.)
Pokud se chystám něco psát, používám, jak již víte, diktafon. Možná si dokážete představit, jak je těžké najít bezhlučné místo. Zaparkoval jsem tedy v parku, což zní báječně a není to proti dopravním předpisům. Sotva jsem ale zapnul telefon, začal cinkat zvonek na blízkém, no, blízkém, asi půl kilometru vzdáleném přejezdu. Chvíli jsem čekal, že to zmlkne, ale evidentně to bylo spolehlivé zařízení, a vzdálenost onoho přejezdu od nejbližšího kontrolního bodu byla dost velká. Vlak nejel, stále nejel, pořád nejel…… No do pr…, kde ten krám je?, říkal jsem si, a měl jsem chuť ten mobil zahodit a nejméně dvakrát ho přejet vozíkem... Ale udržel jsem se. Jednak proto, že tak dobrý tlačítkový telefon už nikdo nevyrábí, a jednak proto, že jsem si uvědomil, že na světě jsou mnohem větší prů.ery, než je český drážní systém. Jak jste možná pochopili, jsem cholerik amatér, takže jsem se okamžitě rozčílil na nejvyšší míru, a kdybych měl v tu chvíli na blízku nějakého nádražáka, chtěl bych od něho slyšet odpověď na otázku, jak je to v jednadvacátém století možné. V momentě, kdy ta dvouvozová souprava konečně projela, jsem si naplno uvědomil, kde jsem se to vlastně ocitl, a že to bude asi ten vlak, který některými stanicemi jenom projíždí tak, jak to známe z filmu Slunce, seno, jahody. Tak nějak jsem se oddal luzným představám… Ale jistě, že od natočení toho filmu se už něco zlepšilo… Ten vlak, jak jsem viděl, je modernizovaný, nečoudí, strojvůdce jistě bude předpisově oděn, průvodčí také. Je-li to žena, ehm, některá slovní spojení jsou, jak shledávám, vyloženě nevhodná… Tedy pokud je průvodčí žena, pak je to nepochybně krasavice inteligentní, díky čemuž si jistě poradí i v situacích, kdy její mužští kolegové selhávají… Zkrátka a dobře, chci naznačit, že dnes se už na kulturu drážního cestování dbá…
Ale věnujme se na chvíli parčíku. Prostor je to pěkný, jen, co je pravda. Ona ta Evropská Unie asi není zase tak špatná organizace. Při trochu větší troše fantazie si tu člověk může připadat jako v japonské zahradě. Mají tu i vyschlé korýtko říčky překlenuté několika mostky.
Je tu také dosti laviček, evidentně pro milence a pro důchodce. Škoda jen, že milenců toužících po založení solidně fungující rodiny je v Evropě takový nedostatek. Jako bych vás slyšel… Říkáte něco?... Aha, asi máte pravdu… Já jako důchodce bych měl na tohle téma spíš mlčet. Heslovitě vzato, pokud si člověk odmyslí blízkou silnici, což už dnes ve střední Evropě takřka nemožné, je v tom parčíku velmi příjemně.
Změnil bych téma, a řekl bych vám i něco k večernímu programu, leč nejsem konkrétně oprávněn prozrazovat státní ani jiná tajemství. Vězte tedy, že i tentokrát šlo o klasický potlach, jehož následkem nebyl požární ani jiný poplach.
V úterý 30.7.2019 jsme si vyjeli do Rožmitálu pod Třemšínem, kde je velmi pěkné Podbrdské muzeum. Jedná se o tzv. multižánrové muzeum, čili, jak by se řeklo u Vosáhlů, tematický rozsah od Bacha po Vlacha…
Pro děti byla přímo pohádková pohádková sekce. To víte, každé dítě touží po pohádkovém životě a tato touha s námi životem putuje až do dospělosti, kdy se nám ovšem vidina pohádkovosti proměňuje až k nepoznání, a hlavně se nám prodražuje. Zatímco jako malým chlapcům nám pro celodenní vyžití zcela postačuje auto na klíček, pak coby velcí chlapci už požadujeme klíčky od auta… A… A… hlavně to auto, samozřejmě… A s plnou nádrží…! A ať to sviští po strništi, samozřejmě! Žádnej městskej nákupní vozejček, Porsche…, tomu se u nás říká dárek… Ale k autům se tematicky ještě dostaneme.
(U děvčat je to to samé. Také chtějí auta. Ale přecházejí k nim plynule od panenek.)
Teď se zdržme u pohádek. Musím se přiznat, že mne ani jako dítě moc nezajímalo, jestli byla v televizi panenka taková, nebo Maková. Také se vyznám z toho, že až dnes opravdu oceňuji motýla Emanuela.
Stran mladé generace si samozřejmě nemohu nechat ujít hodnocení přínosu Maxipsa Fíka. Toto až švejkovsky dobrácké zvíře, které nezatrpkne a neodepře druhému pomoc ani tehdy, kdy je mu za jeho dobrodiní řečeno: No počkej, to si vypiješ…, si vskutku zaslouží naši pozornost.
Jeho skok pro něco je, jak alespoň doufám, krom inspirace v praktických ohledech inspirací i pro naše sportovce, tedy konkrétně skokany.
Ekologové jistě nepřehlédli jeho ochranitelský postoj k Čápům Bílým…
Fíkova vůle navštěvovat školu a učit se je jistě vzorovou pro všechny školáky. I pro ty, jejichž rodiče bohužel z různých důvodů nemají televizor…
Pokud jde o světoznámou postavičku Krtečka, považuji jeho popularitu v našem národě za přirozenou. Jsme přece národ tunelářů… Ta Blanka, že se k ní tematicky ještě na skok vracím, nám trvala sice dosti dlouho, ale to je jen důkazem faktu, že v nás Krtečkovo poselství nezakořenilo tak, jak zakořenit mělo.
Rumcajs s Mankou se sice snažili inspirovat mladou generaci k vytváření úplných rodin, leč děti, tak jak se z nich stávají dospělí, hodnotově přecházejí od Rumcajse k rumu, takže jim mnohdy ani nevadí žít na rumišti, zatímco by si měli sehnat žaludy do pistole, a hlavně uklidit ten svůj Řáholec, poněvadž dneska člověk neví, co kdejaký knížepán vymyslí.
Také se bez vytáček přiznám, že netuším, jaký byl původní psychologický záměr autorů pohádek o Rákosníčkovi. Je to takový šikulka, který všechno vyřeší… Uznávám, že má paměť rozhodně není sloní, ale nevzpomínám si, že bych kdy viděl Rákosníčka něco prodávat, nebo nakupovat, a když, tak tak činil oboustranně výhodně. Také nevím, kde všude dnes nakupuje paní Jiřina Bohdalová. Jedno však vím jistě. Svým hlasem zaplatila za náš uchvacující dětský prožitek.
Pokud jde o mne, mám dnes již raději sucho, takže bych s Rákosníčkem neměnil, i když vlasů máme asi tak zhruba stejně…
Dále mne, dospěláka, zaujaly postavičky z nejlepšího slovenského animovaného seriálu A JE TO… Všechny své diváky, a dospělé snad ještě intenzívněji, než dětské, totiž tento seriál přesvědčuje o tom, že co se může pokazit, to se také pokazí… Někdy, tedy dost často, mám pocit, že ti dva, Pat a Mat, s námi dokonce bydlí a s veškerou dobrou vůlí, které jsou schopni, konají „v náš prospěch dobré skutky“. (Vím, dobrý psychoterapeut by mi jistě vysvětlil, že někteří lidé by se na některé seriály neměli dívat častěji, než sedmkrát za život.)
Je ještě mnoho pohádek, o kterých jsem se nezmínil, jako je např. Štaflík a Špagetka… Ti jsou inspirací pro dětské malíře a kuchaře…
Naše děvčátka okouzlil klobouk věhlasného kouzelníka Pokustóna, a to až tak, že si do něj vlezla místo Boba a Bobka. Holky si vyzkoušely i animátorskou práci, a dokonce nám hrály loutkové divadlo o princezně, která se měla vdávat, ale nějak se jí do toho nechtělo, což je tedy typicky současná zápletka. Přiznám se, že už přesně nevím, jak to dopadlo, ale asi dobře. Co to smolím, no samozřejmě, že to dopadlo dobře. Ona totiž každá pohádka ze zákona musí dopadnout dobře.
Velká většina animovaných pohádek byla vytvořena ve studiu Bratří v triku. (Škoda, že nikdy neexistovalo studio Sestry v triku, mohlo těch pohádek být vytvořeno mnohem víc.
Ač se to zdá neuvěřitelné, spolu s pohádkovými postavami je v přízemí jedné z budov vystaveno i nemálo vozů značky AERO. (I když proč by to bylo neuvěřitelné. Auta jsou přece takové hračky pro dospělé.)
Nevím sice, proč jsou tahle auta vystavena právě tady, když se vyráběla v Praze Vysočanech, ale pro mne osobně bylo jejich shlédnutí příjemným zpestřením. Ačkoli pohádky mám nesmírně rád, což jsem, jak tedy alespoň pevně doufám, prokázal svým předešlým komentářem.
Nicméně automobilizmus zde evidentně má své fanoušky, a ti fanoušci nepochybně mají smysl pro humor. Svědčí o tom fakt, že hned druhý exemplář, který padne návštěvníkovi do oka, je ponechán zřejmě v právě takovém stavu, v jakém byl nalezen. Není tedy osazen plátěnou střechou, jak bylo u vozů AERO dobrým zvykem, ani předním sklem. Za to je však osazen třemi modely slepic, které vypadají jako živé. V první chvilce, když jsem je uviděl, mne pojal nefalšovaný strach, aby neutekly. Jsem prostě klučina z vesnice, který zná pravou hodnotu kuřecího masa i vajec. Naproti tomu mne, přiznám se, vůbec nepřekvapil fakt, že jsem se svým vozíkem vjel do naprosto bezbariérového prostoru, který soudě podle klenboví býval chlévem.
Samozřejmě jsem se nezajímal o to, který dobytek či skot tu byl ustájen. Zaměřil jsem se výhradně na koně pod kapotou a ještě spíše na prostou a přesto elegantní krásu kapotáží. To víte, že bych nejraděj strčil hlavu až pod písty, ale to jaksi z více jistých důvodů není možné.
Tak tedy, firma AERO vznikla v roce 1919. (Tehdy vznikalo všechno české, avšak s původním nadšením vydrželo dodnes jen máloco.)
Sériová výroba v AEROvce běžela od roku 1929 do roku 1951. Zároveň je však jako datum zániku označen rok 1947, což nechápu. (Ostatně ne všechno člověk může pochopit.)
První vůz byl vyroben v roce 1927 a byl to vůz s motorem o obsahu 500 ccm, a bylo ho možno pořídit za stejnou cenu, jako motocykl se sajdkárou, tedy za 18 000 korun. Ale už to byl automobil. Sice jenom pro dva až pro tři lidi - záleželo na tom, jestli se do úložného prostoru nad zadní nápravou, kde bylo malé sedátko, vměstnal další člověk.
Původní AERO 500 bylo v roce 1931 zdokonaleno, a dostalo nové typové označení AERO 662. Pro fajnšmekry dodávám, že tento vůz se vyráběl v letech 1931 až 1934. To poháněl řadový dvouválec o obsahu 662 ccm.
V roce 1933 následovalo AERO 1000 s litrovým motorem. V roce 1934 vzniklo AERO 30 a později AERO 50 (dvoulitr 130 km/h vyrobeno 1205 ks).
Omlouvám se všem, kteří nemají rádi přepisování informací z internetu, ale tyhle informace se souhrnně prakticky nikde jinde, než na veřejné síti nedovíte.
Teď trošku odbočím. Zdejší slečna průvodkyně, která by se mimochodem jistě uplatnila i jako modelka, nám sice slíbila zodpovědět všechny naše všetečné dotazy, ale zkuste si běhat s každým dotazem padesát metrů tam a zase nazpátek. Tedy konkrétně já při své zvídavosti bych si byl schopen tímto způsobem i vybít vozík. A také jsem nemohl riskovat, že se na mne slečna rozzlobí a anuluje mi ZTP slevu.
Teď se však ještě na chvíli vrátíme do autosalonu AERO. Vozy AERO Pony (osmistovka 110 km/h) a AERO Rekord (patnáctistovka 120 km/h) A 120 km/h jela stěží naše ŠKODA 100, což bylo auto o dvacet let novější. Tyto dva vozy, tedy PONY a REKORD, však byly vyvíjeny za války tajně a díky politickému rozhodnutí se nikdy nedostaly do sériové výroby. („Já vám to pořád říkám! Jděte s tou politikou do p…“, řekl by asi nějaký ten předseda nějaké té anarchistické partaje. Ale tak jednoduché to určitě není. Kdyby se nedělala politika jako umění kompromisu, tak už tady dávno nejsou ani anarchisté. Abych se vám tedy konečně po těch letech zastírání přiznal, pokud jde o politiku, já jsem utopista. A navíc neumím plavat, což, jak mi teď chvatně dochází, ani z politického hlediska není dobré. A hlavně, jak mi teď dochází ještě chvatněji, není dobré se přiznávat k něčemu, co může být kdykoli v budoucnu člověku vytýkáno. Ale to snad prý dokážou jen němí.) A tím bych pojednání o této, tedy řekněme motoristické, části zdejší expozice s dovolením uzavřel.
Nyní se totiž budeme věnovat historii.
Na to jsem ale nepřišel hned, neboť směr prohlídky nás stimuloval do úzkého průchodu, za kterým bylo možno očekávatkdovíco, a nezbývalo než doufat, že to kdovíco bude zajímavé. Můj první dojem tomu však neodpovídal. V rohu místnosti totiž stál věšák na šaty plný středověkého šatstva, pochopitelně ne původního, což tedy mne nijak nenadchlo. Moje tvář se rozjasnila až tehdy, když si ti schopnější z nás začali ty šaty oblékat. Venouš v husitské zbroji byl skutečně nepřekonatelný. Ta obří helma, připomínající svým tvarem dobře vyvedený kastról seděla na jeho impozantní hlavě skutečně skvěle. Kdyby se mě jen tak čirou náhodou někdo ptal, jestli bych ho Vendu poslal na casting do pohádkové komedie, neváhal bych ani minutu. A s ním by to byla pohádková pohádka, to mi můžete věřit, znám ho. Ba dokonce dám krk za to, že by ho do svého historického filmu s husitskou tematikou přijal i věhlasný režisér Otakar Vávra (1911 - 2011).
Ani dámské šaty pochopitelně nezůstaly nevyužity. V rohu místnosti stálo křeslo, tedy na tehdejší dobu velice pohodlné a široké, a navíc je pravděpodobné, že na něm seděl nejznámější šlechtic, jemuž kdy patřilo toto panství, tedy sám veliký a slavný pan Lev z Rožmitálu (před 1470 - 1535), k němuž se tematicky samozřejmě ještě vrátíme. No a právě do toho křesla se usadila naše děvčátka v princeznovských šatech. V tu chvíli nás opravdu výrazně zamrzel fakt, že byly zrušeny šlechtické tituly, ty šaty jim totiž moc slušely, ale bohužel, prebendy z toho nejsou a nebudou.
Ačkoli jsem pacifista, anebo mi alespoň dělá dobře to o sobě tvrdit, s mnohem větším zápalem jsem sledoval středověké meče. Po jejich bližším prozkoumání se kloním k názoru, že nejednoho současného vojáka by při jejich používání brzy vzaly křeče. (To se mi to pěkně rýmuje.) Právě s takovým mečem si Venda, o kterém jsem před chvílí psal, pohrával jako s dětskou hračkou. Venouš by tedy mohl hrát nejenom v pohádce nebo ve filmu. Kdyby ho alespoň jedním ze svých dvou očí viděl věhlasný vojevůdce Jan Žižka, určitě by ho nepochybně hned angažoval.
Ano, máte pravdu, na žádné výstavě historických čidel, líčidel, mučidel a vůbec všeho, co tak, či onak souvisí s historií, by neměl chybět pranýř. To byl, milé děti takový kůl, ke kterému byl ve 13. stol. připoután každý, kdo se odmítal postavit čelem k povinnostem řádného občana. I když tedy nevím, jestli ve 13. stol. už měli občanské průkazy nebo jiné hmatatelné důkazy existence občanské společnosti. A ten kůl zvaný pranýř stával v centru města u radnice. V blízkosti radnice stál v každém větším městě dle zvyklosti kromě pranýře ještě kostel a kašna. Ale dosti nudných faktů. Když jsem tam ten pranýř viděl, doslova ve mně hrklo. Hned vedle něj byla kláda, do které se odsouzencům upoutával krk a zápěstí. A ještě tam byly dvě helmice s hřeby, kterými se znetvořovaly obličeje odsouzenců. Ufff… Ještě, že už je ta doba tak nějak za námi.
My, coby amatérští čmuchalové se nyní pojďme věnovat tomu, čím se ten chlápek z Rožmitálu proslavil, a co nemůže nikdy plně pochopit nikdo, kdo si nepřečte onu známou knihu, kterou sice každý zná, ale nikdo ji dobrovolně nečetl, a pokud ano, pak ho velice obdivuji. Ta kniha se jmenuje RYTÍŘSKÁ CESTA PANA LVA Z ROŽMITÁLA A NA BLATNÉ Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA. Historikové o něm napsali například toto: Jaroslav Lev z Rožmitála a na Blatné se v listopadu 1465 vypravil na cestu po dvorech západní Evropy. Jeho mise měla posílit spojenectví evropských dvorů s Českým královstvím a ukázat, že Čechové jsou kulturní národ s bohatou historií. Cestu zaznamenali ve svých denících rytíř Václav Šašek z Bířkova a norimberský měšťan Gebriel Teizel z Gräfenbergu.
Před odjezdem obdržel Jaroslav Lev průvodní dopisy od své sestry Johany z Rožmitálu a od císaře Fridricha III. V družině pana Lva bylo okolo čtyř desítek mužů. Jména některých známe z obou deníků. Nejčastěji je zmiňován silák a turnajový zápasník Jan Žehrovský z Kolowrat - hele, tam mám známý -, z dalších šlechticů pak Achác Frodnar, Pětipeský, Miloš a Polák. K výpravě se za hranicemi připojil leník českého krále Gabriel Tetzel a jeho bratranec Gabriel Muffel. Poselstvo provázela tři urozená pážata a vybrané služebnictvo. Družina cestovala s dvaapadesáti koňmi a jedním nákladním vozem. (Dneska by jeden náklaďák rozhodně nestačil.
V listopadu 1465 putovala výprava německým územím přes Norimberk, Ansbach a Heidelberk, kde se pan Lev mínil setkat s falckrabětem Fridrichem. Heidelberský kurfiřt jim sice zaplatil úhradu a poskytl doprovod, ale pana Lva nepřijal.
Ve Frankfurtu velkolepě oslavili vánoce ve společnosti radních. Z Koblence se pan Lev s družinou přeplavil po Rýnu do Kolína, kde ho přijal a velkoryse hostil kolínský kurfiřt, arcibiskup Ruprecht. (To se dneska Čechovi jen tak nestane, aby ho v Německu hostili. Po Sametové revoluci prostě už nejsou sametoví. Ale pokud jde o spolupráci, nemáme si na co stěžovat… Ale to zase odbíhám.) U Ruprechta oslavili příchod roku 1466 a v kolínské katedrále se sklonil před hrobem Tří králů. Další cesta je zavedla do Cách a ženského kláštera v Neuss.
Přes různá brabantská města dorazila výprava do Bruselu. (Aha, tam se od nás dneska jezdí často.) Burgundské vévodství bylo v té době na vrcholu své slávy - to je dneska taky - a vévodův bruselský palác Coundenberg se stal nejprestižnějším sídlem Evropy. Filip III. Dobrý, vévoda burgundský, brabantský a lucemburský - to byl asi charakter - i jeho syn Karel Smělý přijali pana Lva a jeho družinu se vší okázalostí. Jaroslav Lev z Rožmitála a na Blatné se stal prvním Čechem, který obdržel Řád zlatého rouna. - My liberečtí chromajzlíci gratulujeme, kéž by bylo komu gratulovat permanentně. - Cesta zavedla výpravu dále do Brugg k vévodovu levobočkovi, kterému se říkalo Antoine, Bastard Burgundský. Na jeho dvoře si pan Lev vyzkoušel pravé bružské lázně, o kterých se Gabriel Tetzel zmiňuje jako o něčem věhlasném a nad míru uspokojujícím. (Doufám, že to zavedli i u nás. I když invalidních důchodců bez zvláštní renty se to asi nikdy netýkalo.)
Vraťme se tedy zpět k naší výpravě.
Z bruggského vévodství zamířili cestovatelé do Calais, anglického přístavu na severofrancouzském pobřeží, aby se odtud vydali do Anglie. Kanál La Manche však překonali až na druhý pokus.
V Londýně, kde zůstali 40 dní, pro ně připravil král Eduard IV. z Yorku nejlepší hostinec a platil veškerou útratu. (Něco takového, myslím, je dnes snem každého českého politika.) Král uspořádal pro pana Lva velkou hostinu, při níž účastníci zaplnili čtyři velké sály.
Anglií putovali na západ přes Windsor a Salisbury do města Pool, kde strávili Velikonoce. (To by se mi taky líbilo, takhle cestovat. Ještě, že máme aspoň tu blbou chytrou televizi.) Ale zpět do historie. Z jihozápadní Anglie se za ohromné bouře přepravili zpět na kontinent do Bretaně.
Putování Francií pokračovalo přes Nantes do Angeru a Saumuru, kde právě pobýval René I. vévoda z Anjou, král neapolský. (To mi připomnělo tu písničku René, já a Rudolf. Znáte ji? Vy ji neznáte? No tak nic.)
Ve Francii, kde již skončila stoletá válka s Anglií, vládl autoritativní a podezřívavý král Ludvík XI., zvaný Pavouk. Francouzského krále zastihli na hradě Meung - sur - Loire.
Cestou jižní Francií navštívili mimo jiné Lusignan, město spjaté s legendami o Meluzíně, legendární zakladatelce lucemburské dynastie.
Pyrenejský poloostrov byl v době putování pana Lva rozdělen na Portugalské království, maurskou Granadu, a země Kastilské a Aragonské Koruny. Mezi vládnoucími panovníky a jejich příbuznými propukaly spory o vládu. Cesta zavedla výpravu přes Bilbao do Segovie, kde se setkali s kastilským králem Jindřichem IV., zvaným Impotent. (To jsme se za socializmu taky neučili. A já se ptám proč?. Odpovědi na tuto otázku se mi už asi také nikdy nedostane. Ale jedno je jisté, impotentní potentát obzvláště s dědičnými právy není právě tou nejlepší politickou kartou. Á, to jsem se zase rozkecal.) Takže zpět do historie.
Portugalský král Alfonso V. přijal v Braze pana Lva, který mu přivezl osobní dopis od jeho sestry, císařovny Eleonory.
Návštěva kostela svatého Jakuba ve vyhlášeném poutním místě Santiago de Compostela si vyžádala složité vyjednávání, neboť místní biskup se právě potýkal se zdejším šlechticem, a kostel byl toho času obležen vojáky. (Tak u toho jednání bych nemusel být za každou cenu. Tam mohlo jít o hodně.)
Krátká odbočka z cesty je zavedla až k pobřeží Atlantského oceánu na mys nazvaný Finisterre - Konec světa.
V portugalském městě Evora se pan Lev setkal podruhé s portugalským králem Alfonsem V. Zde spatřil také mnoho podivuhodností včetně cibetky, šelmovitého zvířátka, které získalo své jméno podle vylučované ostře páchnoucí látky, dříve používané jako součást voňavek. (No ještě, že od toho ustoupili. I když každému voní něco jiného, takže pro někoho je to možná spíš škoda. Heršof, ta diplomacie není jednoduchá.)
Výprava pokračovala přes Guadalupe a Toledo až do aragonského království. Ve městě Zaragoza se pan Lev setkal s králem Janem II. a jeho synem Ferdinandem. Z Aragonie putovali přes Barcelonu do francouzských měst Nimes a Avignon.
Hlavním cílem výpravy v severní Itálii byly Milán a Benátky. Galeazzo Maria Sforza, vévoda milánský, byl příjezdem pana Lva potěšen. (Tak to mu pan Lev asi také přivezl nějaký ten hodnotný dárek. A nebo že by za to zase mohla ta diplomacie. Neumím si představit, co by muselo nastat, aby si do análů zapsali např., že Galeazzo Maria Sforza, vévoda milánský, byl příjezdem pana Lva poděšen. A při tom to zas není takový rozdíl.) No nic, pojďme dál. V Miláně je také přijala Bianca Maria Visconti, přezdívaná Tarotová dáma podle jejího portrétu na nejstarších dochovaných ručně malovaných tarotových kartách.
V Benátkách je přijal Cristoforo Moro, dóže benátský, který jim zprostředkoval i návštěvu zasedání senátu ve věci volby nového prefekta. Panu Lvovi u dóžete tlumočil pan Gabriel Tetzel.
Ve Štýrském Hradci přijal pan Lev pozvání císaře Fridricha, který jim však neposkytl žádné pomoci. (A je to tady. Fridrich nedostal dárky, a tak se na pana Lva a jeho ctěnou družinu…) Jediným světlým bodem návštěvy bylo pasování Václava Šaška na rytíře. (No, aspoň něco. Jako rytíř jistě dostával pan Václav i nějakou tu rentičku, což se mu nepochybně hodilo, když psal ty kroniky, poněvadž papír, inkoust i brk vždycky něco stál.)
Vlídnější přijetí čekalo pana Lva ve Vídeňském Městě u císařovy manželky Eleanory. (A měl s ní pan Lev něco? Tedy kromě společných příjemných zážitků, o kterých se ví? Já tak málo čtu…) Císařovna byla potěšena dopisem od jejího bratra, portugalského krále Alfonsa V. (Rodina je zkrátka rodina.)
Uherský král Matyáš Korvín, který si dělal laskominy na českou korunu, odmítl pana Lva přijmout. (No to si tedy dovolil dost.) Navíc cesta k němu byla nebezpečná, neboť katolická opozice vůči českému králi Jiřímu z Poděbrad dala přednost Korvínovi. (Aha, asi nějaké ty maďarské události na český způsob.) Proto se pan Lev rozhodl vrátit zpátky do Českého království. (Doma je doma. I když pochopitelně vždycky záleží na tom, kdo kde právě vládne.)
Jaroslav Lev z Rožmitálu byl po návratu jmenován nejvyšším hofmistrem, druhým nejvyšším hodnostářem království. V letech 1467 - 1469 působil jako hejtman Prácheňského Kraje.
Tak, to bychom měli. To ale zní, jako bychom už na všechno chtěli rezignovat. Tedy ne na všechno, ale na toho podivnýho chlapa z Rožmitálu určitě. No je podivnej, nebo ne? Na konec světa si přeci nevyrazí nikdo, kdo není divnej. A ještě ke všemu na koni. Do toho by nešel ani Josef Váňa. Teda asi by do toho nešel. Jistě to říct nemůžu, já ho neznám.
Ale mám tady o tom Rožmitálovi ještě pár infos, takže kdo to nechce číst, ať to přeskočí.
Narodil se okolo roku 1460. (Badatelé asi nevybádali jeho rodný list.) V roce 1489 dosáhl plnoletosti a stal se hlavou rodu. Starší ze sester, Kateřina, s ním měla velmi dobrý vztah, což nám dokládá jejich korespondence. (Asi budu muset napsat bráchovi, aby se v budoucnu zbytečně netápalo stran kvality našeho vztahu.) Vzájemné vztahy s mladší sestrou Johankou Lvičkou nebyly ideální. Lvička vedla se Zdeňkem spor o klenoty, které zřejmě použil v době její nedospělosti na úhradu svých pohledávek. (No to bych mu na jejím místě vyškrábal oči. V tom případě ovšem by měl jako politik po kariéře. A jako bratr - ochránce nejspíš taky.)
V roce 1491 po smrti Půty Švihovského převzal Zdeněk úřad nejvyššího sudího. Tím začala jeho cesta jeho cesta k závratné kariéře. A máme tu rok 1499, kdy získal významný úřad karlštejnského purkrabího. Někdy v té době se mu narodila dcera Anna a syn Adam Lev. (Jen jestli měli v pořádku zuby s tímhle jménem.)
Nástupem do úřadu nejvyššího purkrabího Českého království v roce 1508 se Zdeněk Lev z Rožmitála stal nejmocnějším mužem země. Tedy nejmocnější byl král Vláďa II. Jagelonec, ale Zdenda byl hned na druhým místě. (To by, myslím, bal i Zátopek. Jenže ten běhal po světě skoro zadarmo. Přiznám se, že nevím, proč mě napadl právě on.)
Dne 25. července 1508 byl na svatojakubském sněmu nejvyšší purkrabí Zdenda Rožmitál zvolen jedním z regentů Českého království.
11. března 1509 byl v Praze jako český král korunován Vladislavův syn Ludvík Jagellonský. Zdeněk Lev se svým přítelem Petrem IV. z Rožmberka nesl při korunovaci mladého krále Svatováclavskou korunu. (Inu, komu čest, tomu čest.)
Roku 1512 byl Zdeněk potvrzen v úřadu nejvyššího správce země.
13. března 1516 zemřel král Vladislav II. Jagellonský. Jeho nástupcem se stal jeho desetiletý syn Ludvík. Vládu v českých zemích zajišťovali tři šlechtici, a to vnuk Jiřího z Poděbrad Karel Minsterberský, nejvyšší hofmistr Břetislav Švihovský z Rýzmberka a nejvyšší český purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitála. (No hlavně, jestli se nehádali, kluci. I když i to je česká tradice, a zvláště v poslední době mám pocit, že co je tradiční, to je dobré.)
5. února 1523 byl Zdeněk Lev odvolán králem Ludvíkem ze svého úřadu nejvyššího pražského purkrabího. Spolu s ním museli ze státních funkcí odejít i jeho přátelé. Zdeněk pak trávil více času na Blatné a připravoval svůj návrat do politiky. (To je velice inspirativní přístup.)
9. října 1523 zemřel Petr IV. z Rožmberka. Jeho smrtí začal spor o rožmberské dědictví mezi jeho synovci a Zdeňkem Lvem z Rožmitála, kterého Petr ustanovil za dědice velké části rožmberského panství. Spor se rozrostl v politický boj a hrozila válka mezi znepřátelenými tábory. (Já osobně pokládám válku za velmi nepraktické politické řešení s velmi nejistými výsledky.)
Počátkem roku 1525 byl král Ludvík nucen odvolat zemské úředníky luteránského vyznání, a neměl jiné řešení, než jmenovat Zdeňka Lva do dřívějších funkcí. (I v tomto bodě se inspirujeme dodnes.) Zdeněk Lev Z Rožmitála byl na sněmu českém opět uveden do funkce nejvyššího purkrabího. Do zemské správy se vrátili i jeho stoupenci.
29. srpna 1526 se odehrála bitva u Moháče. Král Ludvík Jagelonský při útěku zahynul, aniž po sobě zanechal dědice trůnu. (… si asi myslel, strejda, že to má na furt …no jo, král nekrál, příroda si poručit nedá …měl zkusit adopci na dálku…)
Při výběru nového českého krále přicházelo v úvahu více kandidátů. Jedním z nejvážnějších byl sám Zdeněk Lev. Ze zahraničních kandidátů měl nejsilnější pozici Ferdinand Habsburský. Nakonec dal Zdeněk svůj hlas Ferdinandovi. Svou podporu však podmínil slibem zaplacení 50 000 zlatých, které mu dlužil král Ludvík. (…tak proto on šel do té bitvy… já to úplně slyším…Bodni mě pořádně, mám dluhů jako kvítí …dneska by stačilo vyhlásit osobní bankrot… …jak my se máme…)
V březnu 1530 zchudl Zdeněk Lev natolik, že ztratil politický vliv a rozhodl se odejít z úřadu nejvyššího purkrabího. (…to byl tedy formát…)
V dopise Zdeňkovi Tešnovskému z Pythy (…ten místní název jsem v životě neslyšel, asi jsem spal i při dějepise…ještě, že nemusím řešit žádné složitější matematické otázky…) napsal, že nová doba již pro něj není, a že jeho zdravotní stav není dobrý. (Každá doba má své zdravé, a své nemocné. A některé doby mají i své nemocné mocné. Ta čeština je krásná.) Tím, že Zdeněk Lev přiznal svoje slabosti, nastartoval vlnu nároků na splácení dluhů, neboť se věřitelé začali obávat, že postupně nebude moci dluhy splácet. (…No, to je vždycky průšvih. Dlužníci by měli mít soudně zakázáno onemocnět…ani chřipku by si takový dlužník neměl dovolit…)
Kronikář Bartoš komentoval Zdeňkovu finanční situaci slovy pražského pomatence Kostouna: „Za krále Jiřího v Praze Židé sami toliko chovali i dochovávali lva i lvici, dávajíce jim potravu do jejich smrti, nyní pak jednoho Lva všecka Česká země nemůže nasytiti.“.
14. července 1535
„Tohož léta 14. dne července v noci umřel pan Zbyněk Lev z Rožmitála a Blatné, za tří králův českých Vladislava, Ludvíka a Ferdinanda, nejvyšší purkrabě pražský. V kostele a v kůru svatého Víta na hradě pražském pochován. Marek Bydžovský z Florentina
V roce 1541 se Zdeňkův syn Adam Lev z Rožmitála pod tíhou rodinných dluhů vystěhoval na Moravu.
(Dneska by už musel zdrhnout na Seychely, nebo tam někam.)
No, a protože dneska máme rovnoprávnost, a hlavně proto, aby nám přibyl kousek textu, aniž bych se musel marně pokoušet o humor, pojďme si nyní přiblížit osobnost Anny z Hradce (asi 1500 - 1563), která byla dcerou Zdeňka Lva z Rožmitála a v roce 1515 se provdala za Adama z Hradce a zemřela 13. prosince 1563 v Jindřichově Hradci. (To je dobrej fór s těma Hradcema.)
Tak, to by stačilo. Pochopitelně ne z hlediska rovnoprávnosti, ale nemáme zase tolik času, abychom probírali celou hradeckou matriku a další tlusté knihy, kde se píše kdo, s kým, kolikrát, co, kdy, komu, jak, za kolik atd.
Zvláště když v tomhle muzeu je evidentně zánovní a současně fungující výtah, což je pro vozíčkáře opravdovým požehnáním.
Nejprve si naznačíme, co je v prvním patře. Já se do té hromady exponátů, abych se přiznal, úplně bojím píchnout. Zkrátka je zde vyobrazen život chudáků i boháčů v minulých staletích takže tu v jedné vitríně najdete tesařskou stolici, pod ní lýkové kopačky, a vedle nich lýkový provaz. Také jakýsi mlýnek ve tvaru soudku. Ten je přibližně metr vysoký, takže na kávu asi nebyl. Pochopitelně nechybějí dřeváky - mokasíny chudých.
V další vitríně je klasická seknice našich prababiček s kamny, stolem, židlemi, kredencí, což je taková skříň na všechno od nádobí přes potraviny až po látky a dejme tomu i provázky krátké - zcela neupotřebitelné. (To jsem to dopracoval… Už si musím vypůjčovat fóry od Cimrmanů, aby to vůbec za něco stálo.) Pochopitelně nechybí kolébka a pohovka. Pohovka je jen jedna, krátká a úzká, a tak mě napadá otázka: „Kam si všichni lehli?“. Asi proto bylo tenkrát tolik dětí.
V další vitríně je panna. Tedy krejčovská panna. Kdyby to byla živá panna, tak bych to na ní nepoznal. Něco takového totiž nepoznáte, když nejste gynekolog, nebo dobrý, ale opravdu dobrý přítel. Také jsou tam krásné dobové šaty. A šicí stroj. Doba se posunula. My už dneska šicí stroje nemáme. Za nás šijí jiní. Je to dobře? Tuhle otázku přenechávám filozofům. Na mě s takovými otázkami nechoďte. Já ani nevím, kde je FFUK.
V další vitríně je motocykl JAWA, což je dosti šokující změna. Je tam i jakýsi plakát informující o motocyklovém závodě, který se odehrál před čtyřiceti lety. I když hrdost na zdejší velkolepou motoristickou minulost je pochopitelná, a přiznám se, že mě nenapadá, jak by se dala vyjádřit lépe.
Spisovatel ze mě nejspíš nikdy nebude, poněvadž se mi opakují začátky, a nejen ty, ale nepřišel jsem na to, jak dostatečně poutavě informovat o tom, že v další vitríně je model chrámu Sv. Víta ze žitné slámy. Nádhera.
Okolo fotografií zachycujících tváře pamětníků a osobností tohoto kraje se vydáváme k výtahu, abychom zamířili do druhého patra hlavní budovy muzea, kde je umístěna výstava věnovaná českému bardu seriózní hudby, se kterým si spojujeme spíše vánoční dárky, než cokoli jiného, ale to jen proto, že ani o Vánocích nás neopouští v některých rodinách až příliš pevně zakořeněný materializmus.
Ti z vás, kdož jsou kulturně založení již tuší, že když se o vánočních svátcích řekne ryba, nemusí vždy kráčet jen o součást štědrovečerního menu, ale často jde o člověka toho jména, tedy o hudebního skladatele Jakuba Šimona Jana Rybu (1765 - 1815).
Ano, již tuší i rybáři. Skutečně jde o autora slavné, a hlavně krásné České mše vánoční. V latině zní celý její název takto: Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. acomodata in linguam bohemicam musicam – que redacta per Jac. Joa. Ryba (Ale to je spíš pro fajnšmekry z Nového Sedla.) My hudební prosťáčci z Liberce a širokého okolí si připomeneme, že ona skladba, které se ani letos o Vánocích nevyhneme, vznikla v roce 1796.
Pravda je taková, že Česká mše vánoční není z daleka jedinou skladbou, jíž je Jakub Šimon Jan Ryba autorem. Tato je však jediná známá. (Aspoň mně.)
S podporou svého strýce studoval Piaristické gymnázium v Praze, a po jeho dokončení studoval dokonce filosofii. Kromě češtiny a němčiny částečně ovládal francouzštinu, italštinu latinu a řečtinu. (To byl fakt machr. Já mám potíže i s moravskými dialekty.) Pan Ryba prý byl přívržencem osvícenecké ideologie. Od roku 1788 působil jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem.
Byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm. Jedním z nich byl i významný český oftalmolog prof. MUDr. Josef Arnošt Ryba (1795 - 1856). Jakub Jan Ryba později žil a skládal v bídě. Jeho finanční situace se výrazně zhoršila po rakouském státním bankrotu v roce 1811. (To zase někomu něco uteklo. Ta politika, to byl ale šlendryján.)
V análech se píše, že ten dobrý člověk sbíral české lidové písně. Prý je i vydával.
Také jsem zjistil, že trpěl přepracovaností a depresemi. (Já bych neučil ani vteřinu. A pokud jde o výchovu, hledal bych inspiraci tam za vodou v rákosí…)
Solidní novinář by o tom jistě pomlčel, ale pan Ryba prý trpěl i hemoroidy. (To je až s podivem co všechno ta věda odhalí. Ze zkušenosti vím, že k tomu, aby hemoroidy přivedly člověka na pokraj duševního kolapsu, není potřeba ani pedagogické minimum, ani studium jazyků, nebo filozofie. Stačí sedět, sedět, sedět, a věřit, že to má nějaký smysl. Třeba v tom, že se pak člověk konečně namaže. Tedy na patřičných místech, samozřejmě.)
No ale my si pojďme o životě Jakuba Šimona Jana Ryby poznamenat ještě něco navíc. Kdybyste se u toho nudili, tak to nikomu neříkejte. A mně už vůbec ne.
Podstatná část Rybova života se odehrává v nepříjemné a nejisté době. Mnohé tehdejší události jej bezprostředně ovlivnily, jiné se ho jen okrajově dotkly. Padla Bastila, začaly a skončily napoleonské války, jež poznamenaly životy milionů lidí nejen v Evropě.
Na rakouském trůně se vystřídali čtyři různí úspěšní panovníci. Mapa monarchie se mnohokrát změnila. Bylo zrušeno nevolnictví a vydán toleranční patent. Byl zrušen a opět obnoven jezuitský řád.
Vzlétly první balóny, po kolejích se rozjela první lokomotiva, vyplul první parník, rozsvítily se první plynové lampy. Bylo ukončeno vydávání francouzské Encyklopedie, vyšla Kritika čistého rozumu Emmanuela Kanta, Johann Wolgang Goethe dokončil první díl Fausta.
Na hudebním nebi zazářilo mnoho velmi jasných hvězd. Zemřeli Wolfgang Amadeus Mozart i Joseph Haydn, narodili se Giuseppe Verdi a Richard Wagner, vzniklo sedm symfonií Ludwiga van Beethovena.
Počaly se tvořit národnostní snahy. Žil a tvořil František Dobrovský, narodili se Josef Jungmann a František Palacký. Těžko dnes pochopíme, jak žili naši předkové před více než dvěma staletími. Díky mnoha zajímavým svědectvím Jakuba Šimona Jana Ryby můžeme nahlédnout do jeho doby a jen obdivovat, jaké hodnoty nám zanechali, přestože žili těžké, a z dnešního pohledu i mnohdy velice krátké životy.
Zde je třeba poznamenat, že Jakub Jan Ryba jako učitel po tom krachu rakouského finančního systému v roce 1811 naprosto zchudl a navíc mu údajně upřeli autorství mnoha skladeb. Já tedy ty skladby neznám, a jestliže se chcete dozvědět, které skladby to byly, pak bohužel musíte zabrousit jinam.
Také jsem si zjistil, že trpěl depresemi a pocitem vyhoření, čemuž se ostatně při jeho povolání nelze divit, že. A jako člověk, který žil jen pro české umění a měl výrazný smysl pro etiku, se nebyl schopen rvát a špinit druhé, a o to měl ve své době těžší pozici.
Jeho život vyvrcholil sebevraždou, což je pro katolíka samozřejmě nepřípustné řešení situace, ale J.J. Ryba byl vášnivým zastáncem stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala z etického hlediska jako žádoucí. (To je velice složitá otázka, která na jedné straně souvisí i se svobodou člověka rozhodovat o svém osudu, a na druhé straně s tím, že ochrana lidského života je zákonem danou systémovou prioritou. Nebudu to dál rozebírat, nejsem filozof, ale rčení o tom, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, podle mne vymyslel naprosto zdravý miliardář vlastnící dobře zásobený harém a mnoho jiných skvělých atrakcí, tedy např. centrifugu, horskou dráhu a zmrzlinový stánek.) Podle nedávno objevených dokumentů to vypadá, že rozhodujícím momentem, který J.J. Rybu dovedl k rozhodnutí o sebevraždě byl fakt, že rožmitálský farář upustil od rozjednané opravy varhan, které tou dobou byly v žalostném stavu.
My ale pojďme dál, protože termíny jsou neúprosné, a přede mnou je ještě mnoho práce, kterou musím vykonat dobrovolně a s láskou nejen k lidem, ale i k literatuře, jejíž základy mám tu odvahu podkopávat.
Jsem kluk středního věku pocházející z vesnice, takže ve stodole, kam jsme se vydali opustiv výšiny ducha a druhého patra, jsem si připadal jako doma, ačkoli modrou almaru s obrovským kolem, která mě tu zaujala jako první, a v níž jsem odhalil důmyslný systém sloužící ke splétání lan, jsme doma nikdy neměli.
Co jsme doma naopak měli, byla truhlářská stolice, tedy takový zvláštní stůl umožňující opracování dřeva. Se zájmem jsem také sledoval bubnovitý kotel, sloužící k nahřívání železných „forem“, do kterých se na několik hodin vkládalo dřevo, aby se pomocí působení tepla ohnulo a mohly z něj být vyrobeny např. loukotě, tedy kola k vozům, nebo dejme tomu tvarovaná opěradla židlí. Můj děda byl kolářem, a v podobné dílně, jakou jsme viděli zde, ohýbal dřevo třeba i pro výrobu skokanských lyží.
Jinak jsme viděli mnoho předmětů denní potřeby používaných v minulých staletích, tedy např. valchy, sazečky na pečení chleba, vědra, soudky na všechno možné, zavařeninu a med nevyjímaje.
Viděli jsme tam např. také vochlici, tedy nástroj sloužící ke zpracování lnu. (Tedy já vám řeknu, nechtěl bych, aby mě tím někdo zvochloval.) Je to takový velký hřeben, kterým se ten len pročesává.
Ovšem na chytré ceduli v té hospodářské budově se píše, že nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím na Podbrdsku byla od pradávna výroba a zpracování železa. Rožmitálská kotlina tvořila díky dostatku vody, dřeva a blízkým ložiskům železné rudy ideální místo pro vznik železářského průmyslu. První železná huť doplněná hamrem je zde doložená v první polovině 16. stol., kdy panství spravoval Zdeněk Lev z Rožmitála. Několik desítek let poté, co panství zkonfiskovalo Arcibiskupství pražské, konkrétně po roce 1701, za arcibiskupa Jana Josefa hraběte Breunera (1640 - 1710), byly vystavěny tři nové hamry a dvě vysoké pece - Obžera a Jez. Surové železo se buď zkujňovalo ve zkujňovacích pecích, nebo se v podobě litiny odlévalo do forem. Z důvodu úspor dřeva, nutného pro zkujňování železa, se i na Podbrdsku rozšířila výroba litiny, která s sebou přinesla vývoj v oblasti slévárenství. V knize Technologie všeobecná i obzvláštní, z roku 1837, se píše: „Litina, železo surové, divoké, tíže potažená - tvrdá, křehká, ani se nedá kovati, ani svařovati, avšak silným výhřevem se roztopuje.“.
Práce s litinou představovala dlouhou cestu plnou pokusů, omylů a experimentů s odléváním do hliněných a později pískových forem.
První zmínka o prodeji litiny v Rožmitále pochází z roku 1714. Prodávaly se nejrůznější druhy hrnců, kotlíků a kamnovců, což je nádoba podobná hrnci, která se zabudovala do kamen a sloužila jako bojler, ale vyráběly se také odlitky, jichž bylo zapotřebí při samotném výrobním procesu (kovadliny, závaží, desky aj.) V 18. století se stala železářská huť, kam patřila i slévárna, prosperujícím průmyslem.
A už na to prdím!!! Už mě to nebaví přepisovat. Kdo chce, může si celou ceduli najít na našich fotkách. Anebo si zajeďte přímo do Rožmitálu, což na jednu stranu zní jako reklama, ale na druhou stranu to není reklama, z čehož vyplývá, že jsem úplný trouba, protože to sem píšu úplně zadarmo.
Mají tu i koutek pro děti. Normální lidi tomu říkají dětský koutek, což sem taky píšu zadarmo, ale co by člověk neudělal pro děti, že.
Večer jsme trávili v činorodém ruchu, jak se říká, aneb kecáním o všem možném, jak se neříká, ani nepíše, tedy i o vlastních názorech jednotlivých mnohých z nás, což se nepíše už vůbec, a proto jsem měl raději přeskočit do zítřka. To však učiniti nemohu, neboť onoho pondělního večera, když jsme šli na kutě, udála se významná událost. (Tak, a od teď už v Ústavu pro jazyk český zase o něco jasněji vědí, jak jsem na tom s češtinou.)
Do toho pondělka, respektive do úterka, ale k tomu se dostaneme, tak tedy do pondělka na mě mamka o dovolených při ukládání do postele nenechala sáhnout třetí osobu. A právě v to pondělí došlo k rozhodnutí o změně. Když jsem se totiž pokusil vstát, abych mohl být jako medvěd po narkóze převalen do postele, zase mě chytla záda, a já jsem si uvědomil, že už to není jako dřív. Že už je to jako doma, kde nám při ukládání asistují asistenti, protože po celodenním sedění nejsem schopen vzpřímit svoje tuky takovým způsobem, aby se mnou bylo možno manipulovat, a když mě někdo začne tahatpřes odpor mých svalů, chytne mě taková křeč, že by z toho i křeček zcvoknul. (Ta čeština mi opravdu nějak hapruje. Co jiného by měli asistenti při ukládání dělat, že.) Do nynějška jsem ta svoje záda vždycky nějak ukecal, ale teď už to nešlo, a mamka se rozhodla, že zítra ráno požádáme o pomoc. Toma.
„No konečně!!!“, zařval jsem v duchu a hluboce si oddechl, neboť k podobnému rozhodnutí mamku přemlouvali všichni, kteří kdy mohli posoudit její věk, mou výšku a obvod mého pasu.
Ráno pak přišel Tomáš, který už si asi myslel, že k podobnému pozvání z naší strany nikdy nedojde, a možná se i trochu bál se mnou pohnout, ale když jsme mu vysvětlili, že se mnou musí zacházet podobně jako se starožitnou skříní před restaurací, a tedy, že mne je třeba opatrně naklánět, a moc nezvedat, uklidnil se, a nakonec nám to vyšlo. (Teď se možná ukázalo, že vůbec nevím, jak se má zacházet s takovou starožitnou skříní před rekonstrukcí, ale to je proto, že jsem nikdy nebyl motivován se o takové věci zajímat, takže se omlouvám.) Takže jsem byl hibernován, připraven k večernímu usebrání a čůrání.
Když jsem už byl hibernován v poloze ležmo a chystal se upadnout do řízeného kómatu plného sladkých snů, zaslechl jsem vám najednou takový zvuk, jako když kokrhá kohout. Po těžkém mudrování jsem si uvědomil, že už jsem to tady před šesti lety slyšel. Aha, to jsem zapomněl poznamenat, že už jsme tu byli před šesti lety, ale na druhou stranu ten, koho neomrzely mé amatérské zápisky, to ví, protože čte náš web pravidelně. Ovšem před těmi šesti lety jsme byli ubytováni na druhé straně této budovy a ten kohout tam byl slyšet mnohem výrazněji. Pochopitelně jsme se ptali, co je to za kohouta, který kokrhá celou noc, a neodejdou mu hlasivky. Tak jsme se trošku vyptávali, a dozvěděli jsme se, že to je čerpadlo, které zajišťuje stabilitu tlaku vody a hlavně, že ho nelze vypnout. A tak nás letos dali na druhou stranu. A dobře udělali, protože i když se kohout, tedy čerpadlo, mohlo strhat, usnul jsem naprosto v pohodě. Ale ještě, než jsem usnul, všiml jsem si jiného zdejšího technického zázraku, v němž byla zabudována dvě odporně funkční světélka, která pochopitelně svítila celou noc. Ještě, že spím na boku, a když to dobře jde, nemusím se v noci ani otáčet. Ale to vás asi nezajímá, že. Asi po hodinové úvaze mi došlo, že jde o požární hlásič. Takže jestli se tady nechcete v noci nedobrovolně sprchovat, nesmíte kouřit v posteli, ani provozovat vzrušující, nebo naopak uklidňující hrátky se svíčkami.
Ráno se celá situace s přesunem mne, tedy almary opakovala v obráceném pořadí, tedy probudit, pro jistotu opatrně, poněvadž tělesný šok není nikdy daleko. Pak už jen zakrýt intimní partie, a to trenýrkami o velikosti tolika X, že když to chcete vyslovit, tak se nevyhnutelně zakoktáte, dále zakrýt ponožkami nohy, aby člověk nepohoršoval smradem víc, než je nezbytné. Tepláky mám samozřejmě podle poslední módy, takže můžu jet bez problémů naprosto všude, jenom divadla musím odjíždět zadem.... Pak posadit, to mne vždycky párkrát loupne v zádech, takže jsem do nového dne vždycky správně nažhavený, obléknout tričko bez reklam – proto mi asi schází invence – a mikinu, která v zimě hřeje a v létě chladí. (To víte, když se člověk nemůže zahřát kvalitním pohybem, musí to mít zařízeno jinak.)
Pokračujme tedy tím, že jsem byl na vozíku. Následně jsem využil faktu, že jsem držitelem řidičského oprávnění skupiny EIV - elektrický invalidní vozík a chodbičkou tak úzkou, že svou šířkou vyhovuje jen lidem, kteří se chtějí mít hodně rádi, jsem projel do koupelny k odprasení té části těla, kterou z hlediska středoevropských společenských norem nelze schovat pod prádlo. (I když dneska nosí čepici, roušku a kapuci kdekdo, a ještě tvrdí, že tak činí z bezpečnostních a zdravotních důvodů, takže mu to musíte věřit, i kdyby to byl vrah nakažený žloutenkou typu B. Ale většinou se takto oblečení chodí po nocích sprejeři. Samozřejmě z bezpečnostních důvodů.)
Po této očistě jsem vykličkoval z koupelny, na které lze pochválit to, že sama o sobě je dost velká i pro električák, ale pokud jste v ní právě na električáku, nesmíte si pouštět sprchu, protože před ní neutečete. Tak tedy po té, co jsem se dostal do chodby, jsem vyrazil na snídani. Ale co k ní bylo, se mě neptejte. Jednak si to nepamatuji, a za druhé dělám tolik dietetických chyb, že bych ani při nejlepší vůli nemohl být vašim výživovým guru. A o něco podobného mi vlastně ani nejde.
Posílení vydatnou zdravou snídaní, protože jinou, než vydatnou a zdravou stravu v Exodu nepřipravují, jsme se ve středu 31. července vydali do Domažlic.
Jakoby snad nějakého statistika rozzuřil fakt, že nám včera nepršelo, jen jsme vylezli z autobusu, znatelně se ochladilo. Když jsme chtěli opustit parkoviště a váhali, kam se dát, jako andělé z nebe se nám v počínajícím dešti zjevily dvě paní učitelky z blízké mateřské školky. Jejich vzorově spárovaní a předpisově signální svěřenečkové byli i v tom nečase nesmírně roztomilí. Člověk by si až začal myslet, že s takovými dětmi nemůžou být spojené žádné problémy, ale to asi může říct jen ten, kdo v životě nebyl otcem, matkou, dědou, babičkou, či pěstounem, nebo pěstounkou, což jsem já, takže z toho nedělejte žádné zásadní závěry. Nešli však s námi dlouho. Protáhli nás jakousi myší dírou až do Husovy ulice, kterou jsme prošli až na náměstí Míru. A dokonce jsme jeli kolem pracujících asfaltérů, kteří kvůli nám dokonce zastavili dopravu. To si hned člověk připadá jako někdo mnohem důležitější, než ve skutečnosti je. Taková situace však bohužel nikdy netrvá dost dlouho na to, abych dosáhl pocitu spokojenosti. (Asi budu muset začít meditovat, což už mi bylo naznačováno, ale přiznám se, že mám pořád nějak blíž k medu, než k meditaci.) Takže po chvíli slávy jsme se zase ocitli na chodníku jako prostí pěšáci, tedy vlastně jezdci.
Sice se rozpršelo, ale už z faktu, že skoro všechny domy na náměstí Míru jsou zapsány v seznamu kulturních památek, jsme měli velice dobrý pocit. Kromě všech skvěle upravených domů je tady u kostela Panny Marie bílá věž, která je údajně také šikmá, ale ne tak moc, jako ta v italské Pise. (To se mi líbí, že i u nás máme několik zajímavě šikmých staveb. Tedy samozřejmě ne, pokud jde o chyby architektů, za ty bych po nich chtěl pokuty.) Ale vraťme se pod podloubí náměstí Míru, kde jsme jeli nahoru po pravé straně, tedy po bezbariérové straně. Podloubí je bohužel bezbariérové jenom z jedné strany... No bohužel... Buďme rádi, že můžeme být rádi, že se na vozíčkáře myslelo i zde, protože, obecně vzato, je málo míst, kde se člověk může i za obrovského deště cítit bezproblémově a užívat si výhledy na historické náměstí.
Nyní si popišme situaci, která se mi opravdu nestává často, a sice byl jsem svědkem toho, jak pan městský policista kontroluje trhovce na náměstí. Já jsem si napřed myslel, že ten policista jde něco kupovat... A pak jsem si říkal: Vždyť on nic nekupuje, jenom mává nějakými papírky, občas z nich něco přečte a platit, zdá se, nehodlá už vůbec. Naopak ta paní prodavačka mu velice ochotně podávala nějaké doklady, a tak mi to došlo. A to je dobře, že se ty kontroly dějí. Ne, že by mi tedy šlo o to, aby stánkaři byli kontrolovaní, protože byli na krásném náměstí v krásných krojích a v podmanivé atmosféře minulých staletí mi samozřejmě ani nemůže jít o to, aby byla absolutní kontrola nade vším, ale je to takové příjemné zjištění, že právě tady, kde by člověk bez uzardění pustil chlup, protože ho ta atmosféra naprosto pohltí, tak zkrátka, že i tady je patřičná kontrola stavu věcí. (Ach jo, že já tu hubu nedržel. Tady už mi nikdo neprodá ani starý škrpálpo dědečkovi, který pravidelně snídával plísňový sýr Niva, a i na nohou měl dobře zajetou plíseň.
Tak jsem se díval na to domažlické náměstí... No vidíte, člověk nepozná baroko od gotiky, a pak musí sáhnout na internet i kvůli stavebnímu slohu, protože přeci jenom nejsem Domažličák, i když samozřejmě doma žlice máme a zjistit, že většina tamních domů má stále zachovaná barokní jádra... A tak jsme šli po tom náměstí Míru dál, a začalo pršet. Začalo pršet a nám se krásně potvrdil fakt, že pod podloubím má člověk vždycky vyřešen problém sucha a čistoty, jak se to řešilo i v některých reklamách, že... A tak jsme s mamkou korzovali... korzovali... V rámci toho korza jsme ovšem hledali také WC, poněvadž včerejší Budapeštská pomazánka z balíčku na oběd jak se říká vykonala své. Ale nakonec vše dobře dopadlo, takže jsme si mohli dál užívat zdejšího krásného deštivého počasí. No a protože než jsme to všechno vyřešili se blížilo k polednímu, posadili jsme se na lavičku, a dali jsme si oběd. K obědu bylo filé, což mi je vždycky milé, protože rybí mmaso mám rád a kosti mi nevadí, tedy v přiměřené míře... Kolik já jsem jich už za život spolknul. (To by neměl číst žádný lékař, ale bohužel už je to tak.)
Pojednou si k nám přisedl nějaký pán s tím, že je místní, že je v důchodu, o čemž jsme mimochodem nezapochybovali ani na vteřinu, a že čeká na manželku, která je u lékaře. Aniž bychom ho nějak vyzývali, dal se do řeči a povídal: „Tak jsem stoupnul na hřebík, a nějak mi to už delší dobu léčej a nemůžou to vyléčit.“.Najednou vyhrkl: „Ahoj Franto, člověče, co tady děláš?“. K této reakci ho inspiroval zaměstnanec městských služeb s vozíkem na odpadky a uklízel, a odpověděl mu: „No, já už jsem v důchodu a vypomáhám.“. „A co Karel, už si vyřídil to dědictví baráku? Už tam bydlí?“, ptal se náš muž probodnutý hřebíkem. „Zatím ne, vona to prej má jeho sestra.“, odpověděl mu Franta. A tak to šlo dál a dál...
Z jejich rozhovoru jsem postupně nabyl dojmu, že kdybychom chtěli, tak se o Domažlicích dovíme naprosto všechno, protože ten pán s tím zaraženým hřebíkem dělal dojem, že zná všechny lidi v Domažlicích včetně jejich rodných čísel, nicméně byl k nám milý, a když jsme se rozcházeli, přáli jsme si všechno dobré... (Jo a byl i v Liberci, a moc se mu u nás líbilo.) Ale Franta se s ním moc dlouho nevybavoval. Řekl mu, že kdyby ho tam někdo viděl, jak se vykecává, byl by z toho průšvih.
V podloubí jsem viděl i jednu starou paní. Je pravda, že o věku žen by se člověk neměl zmiňovat, ale mne zaujal fakt, že seděla na vozíku značky MEYRA. Na takovém, které se používaly před třiceti léty. (Sám jsem na podobném jezdil. Dost mu praskaly pojistky. Ale to je vedlejší.) Ten vozík, který jsem viděl v Domažlicích, řídila mladá společnice té paní prostřednicvím panelu umístěného za jejími zády. Ta dáma se totiž vůbec nemohla hýbat. I takové věci se v životě stávají, a mně potěšilo, že tahle paní nemusí ležet doma na posteli, a může se pohybovat tam, kde byla zvyklá celý život. Nevím tedy, jak to kdy měla se šmejděním po krámech, ale vypadala velmi spokojeně, a to je, myslím, hlavní.
Ti z nás, kteří neměli potíže ani s deštěm, ani jiné, se vydali do místního pivovaru, kde je dnes ovšem muzeum pivovarnictví, a kde mi Hlušťa nahrál výklad místní paní průvodkyně, takže to přepíšu už jen z úcty k jeho snaze zachytit daný okamžik... Vyhověl mé prosbě a držel diktafon v patřičné poloze, přestože jeho ruce ruce rozhodně neoplývají silou gladiátorů.
Jde tedy o patrovou budovu bez pater, někdejší sladovnu, s úzkými skleněnými ochozy, kdy nejzajímavější je to podle paní průvodkyně až nahoře, kde je šikmá střecha, takže o adrenalin měl Hlušťa postaráno.
Jinak v prvním patře mají panely týkající se historie pivovarnictví v Domažlicích, ve druhém patře jsou panelyinformující o tom, kde se pivo dřív na Domažlicku pivo vařilo, a na úrovni třetího patra jsou architektonické studie, jejichž autoři se přihlásili do soutěže, vyhlášené v souvislosti s revitalizací této budovy.
Domažlický pivovar byl založen v roce 1341, a obnovení pivovarnické činnosti se zde opět plánuje. Z písemných pramenů vyplývá, že domažličtí si zažádali o možnost přesunu pivovarnických, kovářských a jiných souvisejících řemesel za hradby. Některé prameny uvádějí, že se zde pivo vařilo ještě před rokem 1341. Existují i záznamy o tom, že se odtud vozilo pivo do Německa. A místní rádi zmiňují fakt, že zdejší pivovar je jedním z nejstarších v Evropě.
Plánuje se zde i kulturní centrum s restaurací a velkým komunitním sálem, dále galerie, salonek u pivnice a pivnice. Také zde budou expozice o sklářství a pivovarnictví na Domažlicku, knihovna pro dospělé, knihovna pro děti a bude zde také galerie mapující historii česko – německého soužití v této oblasti. Domažlice jsou totiž partnerským městem německého města Furth im Wald, které má ve znaku draka. Obě města jsou vzdálena 20 km.
Děti se zde formou hry mohly seznámit se surovinami používanými k výrobě piva, a Hlušťa se seznámil s místním výtahem. Dosud rekonstruované prostory jsou odděleny dveřmi, ale na každých dveřích je fotka s náhledem, aby si návštěvníci mohli představit, jak bude daný prostor vypadat. Pivo se tu naposledy vařilo v roce 1996 a v roce 2004 došlo k totální demolici objektů včetně komínů, což se dnes jeví zejména z hlediska vnímání místní historie jako fatální chyba.
Víc informací z onoho domažlického muzea zatím nemám a letáky opisovat nebudu. Ale příští rok jsme zváni. To už to tu prý bude hotové.
Naše dnešní cestovatelské a objevitelské plány jsou velice smělé, takže neotálíme a využíváme toho, že neprší. Zamířili jsme do obce Újezd, kde je pamětní síň Jana Sladkého Koziny (1652 – 1695) a všem se nám vybavila jeho věta: Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na boží sůd., takže jsme do toho muzea, jak si dovoluji ten prostor nazvat, vstupovali a vjížděli tak trochu s knedlíkem v krku. Ale nemuseli jsme se bát, ba mohli jsme se radovat, a to hlavně proto, že muzeum lze označit za bezbariérové i podle mých, tedy poměrně přísných, kriterií. (Bezbariérové místo je takové, na které se bez násilí dostane elektrický vozík i s nákladem. Pardon samozřejmě s živou bytostí, která má svá nezpochybnitelná práva. I když právníci by nám jistě vysvětlili, že zpochybnit se dá naprosto všechno.) To bylo jen tak na úvod, a teď už se budeme věnovat historii.
Újezd je jednou z jedenácti chodských vsí, jejichž obyvatelé strážili české hranice.
Mimochodem, v okamžiku, kdy jsme v Újezdě vystupovali z autobusu, začínalo opět nepříjemně pršet. Když jsme vjeli dovnitř, tedy do toho muzea Jana Sladkého Koziny, uvědomil jsem si, že je to klasická stará chalupa, takže jsem se od prvního okamžiku cítil naprosto domácky, no prostě jako u babičky. (Pochopitelně u naší babičky, ne u vaší, což je samozřejmě tím, že se s vaší babičkou neznáme.) Nicméně odbočili jsme doprava a vjeli jsme do další místnosti. Tam už to tedy vypadalo jako ve skutečném muzeu, akorát že si člověk musel vybrat, kam si stoupne, protože místa nebylo nazbyt, a informační panely, stojící uprostřed místnosti, byly pro vozíčkáře příliš vysoké, takže jsem si připadal, jako kůň, který má poněkud vysoko do žlabu... Navíc ty informační panely nejsou interaktivní, což by jistě IT specialisté označili za chybu, ale staromilec ve mně naprosto chápe, že panu Kozinovi by se počítač jako takový vůbec nezamlouval.
Apropos, vy mi to nebudete věřit, ale já ho tam úplně viděl, toho Kozinu, a kdybych se nedržel, tak snad čekám, že od někud přijde... třeba s kosou... To vlastně ne, on byl rychtářem a kosy za něho nosili jiní, ale opravdu to tady vypadá jako za časů, kdy sem chodíval.
A my můžeme být rádi, že jsou ty události dávno za námi, protože tehdy byl jediným vzdělancem v obci tehdy byl právník Laminger (1634 – 1696) a z něj se vyklubala potvora, čímž nám, jako lidem důvěřujícím právnímu systému neudělal radost, že...
Pokud jde o tu vzdělanost, Kozina jako rychtář uměl číst a psát a uměl si věci spočítat... Tomu věřím...
Mimochodem, zdejší paní průvodkyně mi připomněla herečku Valerii Kaplanovou z filmu Jára Cimrman ležící, spící. Obě dámy totiž dokonale dělaly dojem někoho, kdo ví o věci úplně všechno, a ta souvislost se jmenovaným filmem je zcela zřejmá, protože naše paní průvodkyně nám také pustila záznam se životopisnými daty osobnosti, které je muzeum věnováno.
Ten záznam se vám teď pokusím přepsat a tam, kde bude potřeba, informace mírně upravím. Klidně si můžete myslet, že jsem ignorant, ale nuance chodského nářečí, kterým ta paní text četla. (Mimochodem, ta paní, která ten komentář četla na mne dělala dojem, že je to Kozinova stará hodná tetička, a že všechny ty události prožila.):
Když zjistili, že královské slovo, zaručující jim osvobození od roboty za to, že budou vykonávat ostrahu hranic, neplatí, postavili se na odpor. Hlavně sedláci z toho dvora, kde působil Jan Sladký Kozina. Ten se narodil na statku u Rosochů v roce 1652. Dům, v němž je dnes jeho muzeum, mu koupil otec, když už byl ženatý. Jan Sladký Kozina zde však hospodařil pouze čtrnáct let, protože po protestu prohráli. Nepomohl jim ani majestát od krále Jiřího z Poděbrad, který měli schovaný a nevydali ho ani Lamingerovi, ani u soudu v roce 1693. (No to se nedivím, že jim ta listina nepomohla, když ji nikomu neukázali. To je jako, kdyby člověk před svatbou tvrdil, že rodný list sice má, ale pro jistotu ho nikomu, a tím myslí vůbec nikomu, neukáže. I když samozřejmě chápu, že v různých psychiatrických příručkách mají zaznamenány i takové případy.)
A Kozinu pověsili na podzim v Plzni 28. listopadu 1695. Za rok na to 2. listopadu 1696 umřel na trhanovském zámku Lomikar. Dvěstě let potom, v roce 1895 postavili Chodové Kozinovi pomník na Hrádku. V roce 1876 přišel na Chodsko spisovatel Alois Jirásek. (Toho znám. To je ten, co ho půl dne čtete a vůbec nic, ale opravdu vůbec nic, se nedozvíte. On si totiž ty informace šetřil.) Jirásek prostudoval v domažlickém archivu celé Chodsko, kroj i nářečí a sepsal knihu Psohlavci, kterou mu ilustroval Mikoláš Aleš (1852 – 1913). (Na stěnách jsme viděli některé jeho kresby inspirované zdejším prostředím. Je zde i portrét Kozinovy ženy se dvěma syny, ačkoli J.S. Kozina měl jen jednoho syna, jak se dozvíte v dalším odstavci.)
Jan Sladký Kozina měl šest synů. Pět jich zemřelo. Zůstal jediný. Jmenoval se Adam a po smrti otce hospodařil na zděděném statku.
Na jedné ze stěn visí i rodokmen, který zobrazuje čtyři sta let trvání Kozinova rodu.
Možná mi to nebudete věřit, ale právě kvůli vám jsem se vrhl do četby Jiráskových Psohlavců, a to hlavně proto, že, jak jsme se dozvěděli, Alois Jirásek četl chodskou kroniku, ke které my se nedostaneme, protože nejsme Chodové a bojíme se psů.
Tak tedy, v chodské kronice se píše, že Chodové chránili příhraniční cesty a stezky. Jejich služba nabyla na významu od 13. stol., kdy byly káceny a rozprodávány příhraniční lesy. Chodové po všech stránkách pečovali zejména o cestu vedoucí z Domažlic do Německa. Pochopitelně lze jednoduše říci, že plnili úlohu pohraniční stráže. Dnes už pomalu ani nevíme, co to taková pohraniční stráž je. Strážci hranic jsou vidět jenom v obdobích, kdy mají mezinárodní cvičení, a to ještě jedině tehdy, když o tom informuje krásná televizní hlasatelka, a je to tak dobře, protože strážci hranic mají už z principu být neviditelní.
Neví se, od kdy přesně Chodové strážní činnost na tomto území vykonávali, ale my, kteří si toho moc nepamatujeme, můžeme beze strachu ze zpochybnění tvrdit, že to bylo od nepaměti, a samozřejmě šlo hlavně o kontrolu nevítaných přeshraničních návštěvníků. Zbraně nosili i tehdy, kdy to sněmovní usnesení ostatním lidem nepovolovala. Jejich aktivita byla výrazná od 13. stol., kdy docházelo k osidlování příhraničních oblastí a kácení šumavských lesů.
Už tehdy měli strážní psy, čakany, tedy hole, dlouhé i krátké pušky. Když tudy projížděl např. král, podle starého zvyku mu jako každému hostu věnovali soudek medu, a pod svými prapory se psí hlavou ho ozbrojeni provázeli přes hranice.
Za tyto služby, jak známo, požívali Chodové odjakživa jistých práv. Nepodléhali žádné vrchnosti, pouze králi. Na jejich území nesměli šlechtici kupovat nemovitosti, ani se tam usadit. Chodové nerobotovali, ani nevstupovali k nikomu do služby. Lesy, které hlídali, směli volně užívat. Dokonce v nich mohli svobodně lovit, což se vrchnosti rozhodně vyplatilo, protože ještě v 17. stol. bylo na Šumavě mnoho medvědů a vlků. Chodové ten volný lov samozřejmě měli jako součást výcviku. Dále je známo, že na svém území neplatili cla ani mýta.
(To muselo, panečku, vyvolávat závist. Dokážu si živě představit, jak museli Chodům závidět takoví vysokomýtští Kujebáci.. Mimochodem, ta přezdívka obyvatel Vysokého Mýta, Kujebáci, prý vznikla podle mýtského ševce Kujeby, který byl podle jedněch hádavý a křiklavý, zatímco podle jiných byl mdlého rozumu. Leč to jsem podle svého zvyku zase poněkud odbočil od vytyčené linie, ale jeden pozitivní efekt to mít bude. Napříště si dám obrovský pozor, než abych se hádal s nějakým Kujebákem.)
Chodové se také směli kamkoli stěhovat, a kamkoli se přiženit, což tedy, připomeňme si, běžní poddaní nemohli. Měli i právo shromažďovat se, což tedy byla oproti ostatním obrovská výhoda. (Tomu říkám demokracie. Vědí to chartisté, co myslíte? A Britové, kteří se považují za tvůrce demokracie.) Měli dokonce vlastní, tedy chodský, soud. (Kozina na hrad.) Soud zasedal jednou měsíčně na domažlickém hradě, nebo na tamním zámku. Soudil chodský rychtář ustanovený panovníkem, a konšelé nebo rychtáři z chodských vesnic. Na domažlickém hradě sídlili domažlický purkrabí, nebo hejtman, chodský rychtář a přísežný měšťan, tedy měšťan, který se přísahou zavázal k pomoci městské radě, písař a jejich nejvyšší úředníci. Na hradě měli Chodové také svůj prapor se psí hlavou, pečeť a privilegia, která jim udělili králové.
(První privilegium získali Chodové v roce 1325 od krále Jana Lucemburského (1296 – 1346). Od krále Karla IV. (1316 – 1378) získali potvrzení, že nemusí platit roční berně větší, než 24 hřiven stříbra. Král Václav IV. (1361 – 1419) v roce 1414 zakázal utiskovat Chody proti jejich starým privilegiím a právům. Poslední privilegium Chodové získali od císaře Fridricha Falckého (1596 – 1632) v roce 1620.) To jsou jen některé z pětadvaceti majestátů, tedy písemně stvrzených úlev, kterých se Chodům od českých panovníků dostalo. Všechny je tady vypisovat nebudu, poněvadž už takhle mně bolí ruka, a vůbec...
V tom roce, tedy 1620, konali Chodové své strážní povinnosti naposled, a to na základě přímého příkazu Fridricha. Ten nám, tedy Čechům, včetně předků Petra Čecha, však vládl jen do roku 1620. A to si všichni mysleli, že bude vládnout dost dlouho, protože byl členem jednoho z nejvýznamnějších evropských panovnických rodů. Po svém otci Fridrichu IV. Falckém navíc převzal vůdcovství v Protestantské unii.
(Kdo neví, co to byla Protestantská unie, ať si to zjistí. Dělám si srandu. Protestantská unie byl spolek 8 protestantských a 17 protestantských měst Svaté říše římské, uzavřené roku 1608.Podnět pro uzavření Unie bylo dobytí města Donauwörthpo té, co ve městě katolíci bránili protestantskému procesí.)
Kromě toho ženou Fridricha Falckého byla Alžběta Stuartovna (1596 – 1662), dcera krále Jakuba I. (1567 – 1603) pročež mnozí doufali v silné evropské pouto, ale jak vidíme dnes, je třeba spolupracovat spíše s Němci, než s geograficky vzdálenějšími mocnostmi, s čímž souhlasí i Chodové, což jsme si doložili popisem současných aktivit obyvatel Domažlic.
Nechci vás nikterak nudit, a riskujíce fakt, že vás tímto tématem už dočista rozčílím, si neodpustím informace o zemědělském náčiní, které jsme tam měli tu čest vidět. Byly to např. Robotní srpy, polní míra - sáh, což bylo v Čechách asi 1,7298 metru, ale v jiných zemích byl sáh jinak dlouhý, např. v Číně to bylo 1,66 metru, v Anglii 1,8288 metru a víc zemí zmiňovat nebudu, protože bychom to tak nějak všechno neobsáhli.
Viděli jsme nádobí, mimo jiné i ucháče, ve kterých se nosilo jídlo žencům na pole.
Hodně se tu pěstoval len, a tak nám ukázali i další nástroje zdejších zemědělců. Na trdlici se len lámal. Vochlicemi se to nalámané pazdeří česalo a tím se tak nějak vytvořilo přadeno, které se zpracovávala na kolovratu, kde vznikaly nitě. Když byla cívka plná nití, natáčely se na motovidlo. To je takové zařízení, kterým se měřila délka nití. Jsou v něm různá kolečka a péro, které klaplo, když se buben šedesátkrát otočil a díky tomu klapnutí všichni věděli, že mají správnou míru (kopa měr se tomu říkalo, poněvadž metr jako takový tehdy ještě neznali.
Samozřejmě jsme viděli také chodskou keramiku. Podobná se v jižním Česku vyrábí dodnes. Náš pohled nemohl minout ani chodské kroje, které můžete vidět na fotkách na našich stránkách.
Také jsme se dozvěděli, že potomci Jana Sladkého Koziny se odstěhovali do Kalifornie. Kdo by náhodou nevěděl, kde ta Kalifornie přesně je, tomu připomínám, že je to jeden ze států USA, konkrétně zaujímá oblast jihozápadního pobřeží USA, a, ano, je to to místo, kam se rádi uchylují ti, kteří nemají hluboko do kapsy. V poslední době je však tato oblast vyhlášená spíš přírodními katastrofami, než bohatstvím svých rezidentů. V Kalifornii to i dnes dobře zná mnoho Čechů. Mám o tom zaručené zprávy z internetu. Jejich soupisem řazeným podle solventnosti vás ale zatěžovat nebudu.
Abychom však tematicky neodbíhali příliš daleko od Kozinových potomků, řekněme si na rovinu, že tito potomci si v Kalifornii nechali napsat hymnu, protože se jim po Chodsku stýskalo. A právě notový záznam i text té hymny jsme v muzeu měli možnost vidět.
V další místnosti, stylizované jako pravá nefalšovaná starochodská seknice. Tam jsme, pochopitelně mimo jiné, viděli obraz znázorňující při Lomikara s Kozinou, ale nebyl to soud. Na tom obraze je také stařec opřený o hůl. Byl to Kryštof Hrubý, tehdejší draženovský rychtář, který jako jeden z mála prostých lidí uměl číst a psát, a i proto se věnoval chodským písemnostem. Smutné na tom je, že pan Kryštof Hrubý byl odsouzen společně s Janem Sladkým Kozinou, ale zemřel v pražské staroměstské radnici ještě před Kozinou. (Kdepak, u nás když někdo něco umí, riskuje popravu, nebo něco v tom smyslu. Proto také Chodové odešli do té Kalifornie. Jenomže co máme dělat my, kteří nejsme Chodové, a ještě ke všemu nechodíme? To je to věčné dilema – za co a jakým způsobem bojovat.)
K historii si ještě řekněme, že kromě kachlových kamen, svátečního nádobí, vystaveného na policích, lavice, židlí a krásně malované skříně, zvané koutnice, kam se ukládaly cenné věci, jsme viděli původní stůl. Na spodní straně jeho desky je letopočet 1608. A, pokud se tedy historikové nemýlí, jde o opravdovou vzácnost.
On totiž stůl byl v domácnostech našich předků vnímán podobně jako relikvie. Děti si u něho nesměli hrát. Když někdo odcházel z domova, loučil se i se stolem. Když se loučilo děvče a odcházelo ke svému muži, loučilo se slovy: „Ty můj milej zlatej stole, mejvaly tě ruce moje. Hdo tě nýčko bude mejvat, když huž tu nemůžu bejvat.“, a po tomto vyznání stůl políbila. (Kdekterý panic by tomu stolu mohl závidět. My ale víme, že závidět se nemá. Je to nechutné a psychologové navíc tvrdí, že takové chování, tedy závidění, vždycky nejvíc poškozuje právě toho, kdo závidí. Proto já také nikomu nic nezávidím, a jestli lžu, ať se propadnu do nějaké renomované čokoládovny.... Nepropadl jsem se. A o čem to svědčí?... Správně, svědčí to o tom, že nebudu trpět zácpou. Tedy alespoň ne vinou švýcarských cukrářů. Ale bohužel to nesvědčí o ničem jiném.) Psychologické okénko však nyní zavřeme, abychom si ještě poznamenali, že ten stůl, co jsme ho viděli, nemá žádné hřebíky, jen klíny. Při ohni se vynášel první, byl symbolem lásky a nesmělo se na něm dělat nic hrubého.
Poslechli jsme si i orchestrion. Na tom by samo o sobě nebylo nic divného, ale tenhle orchestrion prý vyrobil místní rodák – samouk.
Možná mě už nebudete mít tak úplně v lásce, ale já vás přesto budu přesvědčovat, abychom si tady poznamenali něco o Lamingerovi.
Tak tedy: Byl to nejmladší syn Volfa Viléma a Štýrské šlechtičny Barbory z Mörsbergu, vzdělaný v právu, politologii i ekonomii. Prodejem Újezdu Svatého Kříže, koupí Všerub, Kouta, Záhořan a výměnou budovy chodského hradu za babylonské rybníky s Domažlickým panstvím úspěšně zkoncentroval svůj majetek.
Ziskem dvou městeček se zbavil tržní závislosti na Domažlicích. Sídlil v Trhanově na zámku, který si nechal vybudovat v letech 1676 – 1677. Tento průkopník průmyslového podnikání provozoval skelnou huť u Nemanic, u Pece železárnu s pěti hamry. Jeho manufaktura na výrobu mlýnských plátýnek, založená roku 1688, byla druhým podnikem svého druhu u nás. Stejně ctižádostivý jako schopný, ve svém úsilí si mnohdy počínal hrabivě a bezohledně, pročež míval konflikty vedle poddaných i se svými sousedy z řad církve a šlechty, na jejichž úkor se neváhal obohatit.
Přes přátelské styky s Bohuslavem Balbínem mu byl český živel cizí. Česky nepsal ani nemluvil. Ostatně Chodové – dlouhou dobu jeho jediní čeští poddaní, mu způsobovali daleko nejvíce problémů. Poddaným z nově založených německých osad v království sliboval téměř stejné výsady, jež po něm marně vyžadovali vzpurní chodští sedláci.
Wolf Maxmilián se oženil až na prahu čtyřicítky. S manželkou Kateřinou Polyxenou, rozenou Popelovou z Lobkovic, vdovou po prezidentovi české komory, měl celkem tři potomky. Jediný syn Wolf Jan Antonín zemřel v dětském věku.
Jelikož ani žádný z bratrů Wolfa Maxmiliána se nedočkal následníka, smrt obávaného Lomikara (oproti pověsti nastala zcela neefektně jednoho listopadového rána při vyřizování korespondence) znamenala faktický zánik celého rodu.
A už s tím Lomikarem končíme, nebo mě to fakt zlomí. Jen ještě jedna věc mě napadla. Moc by mne zajímalo, jestli měl Lomikar asistenčního Vlčáka. On to tedy nemohl být Vlčák, ale mohl to být Chodský (strážní) pes, tedy plemeno, které nejprve zaniklo, ale do současné doby bylo znovu vyšlechtěno, a je oficiálně uznáno jako Český pes.
(Ale zase jsem naštvanej. Zase se mi nepodařilo najít data narození a úmrtí. Tentokrát jde o Barboru z Mörsbergu a Kateřinou Polyxenu, rozenou Popelovou z Lobkovic. Já fakt nevím, co se na tom internetu děje a o co komu jde. Jo, řeknete si trollové, no jasně. Ale k čemu jim je likvidovat údaje o tři sta let mrtvejch lidech. To nechápu. Prosím vás, vyřiďte někomu, kdo to může ovlivnit, že něco takovýho fakt nemá smysl.)
A hurá zpátky do historie, tam mi nehrozí žádná konfrontace. Tedy alespoň doufám.
Nad obcí Újezd na vrchu Hrádek byl v roce 1895 byl Janu Sladkému Kozinovi postaven pomník. Sochu vytvořil sochař Čeněk Vosmík. Od pomníku je nádherný výhled do kraje, což se sice píše na informační ceduli v Újezdě, ale nejen že se to píše, my to můžeme potvrdit díky osobní zkušenosti. Vidíte, a něco takového si můžeme dovolit jen a pouze díky nadšení našich skvělých průvodců. (Oni vědí koho a v jakém smyslu mám na mysli.)
Apropos, nenudíte se už trošku? Cože, že trošku víc. A to bych nerad. Dobře tedy, odhlédněme na chvíli od historie a pojďme si říct, že v tu středu večer jsme taky seděli a diskutovali o všem možném a nemožném – my diskutujeme většinou v sedě, protože ta diskuse nás většinou stojí tolik sil, že bychom to neustáli – a v rámci diskuse ke mně přiletěla na vidličce okurka ve feferonkovém nálevu, které nám přivezla jedna naše teď už kamarádka s jedním naším teď už kamarádem a prostě jsem si celou tu okurku nechal najednou vnutit do ksichtu, tedy dát do pusy.
(Nutno poznamenat, že to byla asi osmicentimetrová okurka, tedy nic, za co by se pěstitelka musela stydět.)
No, celé své okurkové utrpení bych popsal asi tak, že když se náhodou někde psalo o stepním požáru, vždycky jsem si snažil představit, jak se během takového požáru může člověk cítit, a vždycky jsem si to představoval marně. Teď už vím, co to je. Tedy alespoň si myslím, že to vím.
Krátce řečeno se mi rozhořela huba od předních zubů až po konečník. Měl jsem jediné štěstí, že ta naše nová kamarádka je nejen amatérskou zelinářkou, ale také profesionální lékařkou, takže hned věděla, co s tím, narvala mi do úst, tedy aplikovala mi do huby celého syrového buřta... tedy postupně... Ostatně jako od lékařky jsem od ní očekával, že mne v rámci provádění léčebného zákroku neudusí uzeninou... Upřímně vzato, nevěřil bych, že někdy budu s takovým nadšením jíst buřta, jež nebyl opečen před mýma očima, takže doufám, že to nějak tepelně upravují před tím, než to prodají... Prostě jsem ho do sebe nasoukal jako šišku, kterými se kdysi krmily husy a doufal jsem v zázrak.
Napětí sice polevilo, ale když se ozvaly hlasy, že tohle ještě nic není, že teprve zažiju to pravý rodeo až půjdu ráno na záchod, poněkud mi ztvrdly rysy, a pojal jsem obecnou nedůvěru.
Celou noc jsem se pak velmi neklidně vrtěl a očekával tragický průběh událostí. Přiznám se, že jsem dokonce očekával krtčí efekt, ale musím vás uklidnit. V noci, ani druhý den ráno, odpoledne, ba dokonce ani v podvečer se nestalo vůbec nic výjimečného. Byl jsem rád, že jsem si vůbec došel. Jen jsem od toho dne ještě vzdálenější jakýchkoli tužeb po feferonkách a podobných exotických chutích.
Ve čtvrtek 1. srpna a protože, jak víme, pan řidič musí mít jeden den v týdnu volno, takže to, co jsme si v pondělí vytočili na hrnčířských kruzích, jsme si ve čtvrtek naglazovali. Tak nějak nám šlo o to, abychom měli z Plzeňska nějakou tu keramickou památku.
Zdejší kraj je ostatně keramikou proslulý, a to ví skoro každý, kdo sleduje hokej, protože místní, tedy plzeňský klub sponzorovala keramička.
Ale jinak se zde keramice věnujeme i z toho důvodu, aby si i ti, kteří nemohou , dokázali, že mohou.
No a abychom si ukrátili čas bez autobusu, a nepletli se na místních dosti frekventovaných silnicích, tak jsme ještě absolvovali další manuální aktivity, a to výrobu svíček... Na svíčky jsme si samozřejmě lepili různé motivy. Ale nebyly to jen tak ledajaké motivy. Byly to krásné motivy. Krásné motivy nakreslené na kvalitním a dokonce třívrstvém wc papíru. Možná mi to nebudete věřit, ale do takového krásně malovaného papíru bych si v životě neutřel to, co se wc papírem normálně utírá. Natož, abych ho někam spláchl. To bych už pokládal za svatokrádež. Krátce řečeno to byl takový třecí papír pro horních deset tisíc. Nebo jenom pro pět tisíc? Kdo ví.
Nám byla hlavně vštípena zásada NEPROTRHNOUT, protože když se protrhne hajlpapír, tak to sice není horší než když se protrhne přehrada, nebo když se poruší neporušitelná smlouva, ale stejně je to pprůůůůšvih jako Brno.... Takže NEPROTRHNOUT...
A dělá se to tak, že se vystřihne kýžený ornament. Někdo si vystřihne motýlka, někdo kytičku, někdo ptáčka... (Samozřejmě čím modřejší pták, tím více ledňáček, že... J No ale takový autor námětu zdobení té svíčky si musí dávat pozor, aby si toho ptáka nepřestřihl, protože to je to nejhorší, co se mu může stát... Tedy z hlediska hrdosti...) Dozajista není na škodu motivy poněkud prostřídat a dejme tomu použít ptáka jako symbol lovce a rybu jako symbol lovené zvěře... A samozřejmě někteří z nás, kteří mají vztah třeba k hudebním nástrojům, si jako motiv zvolili housle...
Pak se musí odstranit ty dvě nebarevné vrstvy zadkového papíru, protože ty jsou tam stejně jenom proto, aby se to lépe stříhalo, pak se svíčka natře lepidlem, na to lepidlo se položí náš známý papír s ornamentem, ten se přetře druhou, tenkou vrstvou lepidla a nechá se to zaschnout.
Další naší čtvrteční aktivitou bylo lití vosku do plastových mističek, do kterých jsme si ovšem před tím dali čerstvé květy a podobné voňavé přírodniny, takže nám vznikly takové voňavé medailonky různých tvarů a velikostí, které sice voní, ale nejsou příliš praktické, a to hlavně vzhledem ke globálnímu oteplování. Když je necháte delší dobu na sluníčku, tak se vám nejen rozvoní, ale také notně změknou. A proto, ačkoli je to dárkový předmět, nedoporučil bych vám, tedy kdyby se mě na to někdo ptal, jako že se mě už delší dobu nikdo na nic neptá, tak tedy nedoporučil bych tuto bezesporu roztomilou věcičku darovat někomu, o kom si myslíte, že jej v následujícím období budete častěji vídat, nebo slýchat.
Kromě toho jsme vyráběli koupelovou sůl. Tedy netušil jsem, že se něco takového musí vyrábět. Prostě bych lidem jen doporučil nasypat si do koupele obyčejnou sůl, vykoupat se a pak se postříkat voňavkou. Zvláště se to bude hodit těm, co mají doma sprchu, protože vana se jim do bytu nevejde. A navíc mnoho lidí s postižením se do vany ani nikdy nedostane, protože ve vaně hrozí podklouznutí všech, ale naprosto všech, částí těla, následkem čehož se hlava koupajícího senebožáka může dostat pod vodu tak rychle, že nestihne ani nadiktovat závěť, natož ji nechat notářsky ověřit. Takže si to shrňme. Koupelová sůl je vhodným dárkem, ale jen pro toho, kdo najde odvahu vlézt do vany, i kdyby to mělo být u sousedů, tedy spíše u movitějších příbuzných – takto vlastníků rodinného domu s velkou koupelnou, protože sám vanu nemá. Mimo to se doporučuji koupat pouze u takových příbuzných či známých, kteří mají přímo nad vanou tlačítko alarmu, jehož funkčnost si doporučuji ověřit ještě těsně před koupelí, ale ani pokud bude alarm bez problémů fungovat nemusíte stihnout včas reagovat, protože dnes, a pochopitelně nejenom dnes, ale i včera, zítra, předevčírem, pozítří..., je v televizi tolik detektivek, že vrahem může být kdokoli.
Až na konci tohoto kouzelného workshopu jsme se dozvěděli, že se jednalo o kurz sociální rehabilitace. Podle mého názoru by sociální rehabilitace by měla probíhat úplně jinak. Tomuhle já říkám léčba prací, a taková činnost prováděná pod mírným cíleným nátlakem dvou přívětivých paní a dívek je spíše než pro nás určena pro někoho, komu se pracovat vyloženě nechce a při tom pracovat může. Pro většinu z nás je dřina udržet si alespoň jakž takž rovnou páteř, takže nás těžko někdo může považovat za líné. Ono totiž udržet si rovnou páteř je dřina pro každého. (Kdo se právě urazil, ať si zajde k fyzioterapeutovi. Ten mu už řekne svoje.)
Za sociální rehabilitaci považuji návštěvu kulturních zařízení. Zdarma samozřejmě. Pokud ta návštěva není zdarma, nejedná se podle mého názoru o sociální rehabilitaci, ale o výdělečný podnik někoho, kdo těží z faktu, že někdo jiný není asociál, a proto jezdí dejme tomu do kina. (Vždycky je samozřejmě lepší, když si kultura na sebe alespoň částečně vydělá. Chtít kulturu zdarma je neuskutečnitelné. Beru to samozřejmě jako humor.)
Pochopitelně existují i jiné socializační instituce s mnohem vyššími vstupními poplatky, než mají např. kina a divadla. Je tedy pravda, že tam jde o socializaci poněkud jiného druhu. Od návštěvy těchto jinodruhových institucí mne však odrazují mimo jiné právě zvýšené náklady, jež jsou s nimi neodmyslitelně spojeny. Až budou inzerovat nějaké ty slevy, možná rychle změním názor.
Jinak samozřejmě u nás bylo cílem dosáhnout radosti z toho, že jsme si dokázali něco vyrobit, a že tím můžeme někoho podarovat, i když dva naše výrobky ze tří, jak jsme si argumentací dokázali, nejsou právě vhodnými dárky.
Jako správní znalci bontonu a úspěšní řešitelé zapeklitých otázek typu: Jak vždy přiměřeně poděkovat ženě?, jsme obě dámy obdařili květinami, což je upřímně překvapilo, protože, upřímně řečeno, naše postavy nevytvářejí právě dojem, že si v případě potřeby dokážeme zjistit nejen otvírací dobu nejbližšího autoservisu, ale i adresu nejbližšího květinářství.
Odpoledne, již jako svobodný socializovaný člověk, jsem si jel do místního parku číst Švejka. I když na téma svobody lze dlouhodobě diskutovat, zejména ve vztahu k totalitním režimům a právě také ve vztahu k totalitním vztahům. (Až si tohle přečte máti, tak mě dozajista zmlátí, a proto zde místopřísežně prohlašuji, že žiji ve svobodné demokratické a nezávislé domácnosti. Cože?... Že jako kvadruplegik v žádném případě nejsem nezávislý? Máte pravdu, ale uvědomte si, kolik novinářů o sobě více či méně nadšeně tvrdí, že jsou nezávislí. Zkuste jim ale na čtrnáct dní zakázat jíst. No, pro jistotu na tři neděle, aby nešvindloval... I když každá odvaha ke snaze o novinářskou nezávislost má svou hodnotu. Pokud se ale v úvahách trošku vrátíme ke mně, musíme konstatovat, že, každá nezávislost má neoddiskutovatelně své meze. I ta moje.)
Ale to už jsem se zase až příliš odchýlil od zamýšleného tématu, což není nic nového, ale když už mám tu drzost psát, slyšel jsem, že je dobré psát na nějaké téma držet se ho – to hlavně – aby člověk nebyl za blbce, i když to se prý dlouhodobě podaří málokomu z těch, kteří dělají to, co neumějí. Takže zpět k naší krásné dovolené.
Možná jsem s tím Švejkem už trapný, ale jak tak slýchám o těch mocenských vlivech ve světě pomalu se ze mne stává pacifista.
A tak jsem chvíli poslouchal tu audioknihu a najednou slyším: „Dědku... Dědku, ty spíš!!?...“. Sám pro sebe jsem si říkal: „Co... Co to je??? Kdo si dovoluje mě takhle oslovovat??? I když teda pochopitelně mám už svůj věk, ale starobní důchodce zdaleka nejsem. Tak co si to, sakra, ten fracek dovoluje. Tady, jo právě tady, by snad mohli mít k vozejčkářům aspoň nějakou tu primární úctu... A nebo je to naopak? Nebo je všechno tak trochu naopak, a já si jen něco namlouvám...?
V tu chvíli jsem si myslel, že jsem se mohl i přeslechnout, a tak jsem nereagoval, ale po několika minutách jsem to slyšel znovu a o dost hlasitěji: „No tak dědo...“. Vypnul jsem přehrávání a chvíli čekal.
Nic se nedělo. Zaslechl jsem jen, že se někdo pochichtává... A tak jsem poslouchal dál doufaje, že víc drzosti v sobě ti amorální puberťáčtí skrčci nemají. Leč po chvíli se ozvalo: „Dědku nespi!!!...“. To už jsem věděl, že je to určitě na mne, ale přesto jsem jen pootočil vozík, zakřičel jsem: „ Máš nějakej problém??!!!, a mávnul jsem tím torzem pravé ruky, co mi zbylo, aby si pánové uvědomili, že nespím, že je sice slyším, ale zároveň se snažím je ignorovat, což je, přiznávám, do jisté míry asociální, takže bych si těch pár hodin sociální rehabilitace měl možná ještě párkrát zopakovat, ale na druhou stranu se domnívám, že disponuji plným právem ignorovat neuctivé chování kohokoli vůči mé osobě.
Ovšem i z historie dobře víme, že každá ignorance dává právě zrůdám největší křídla. Tihle mládenci určitě nejsou zlí. Nejstaršímu mohlo být tak čtrnáct, nejmladšímu jedenáct. Jejich jména a rodná čísla na mně nechtějte. Stejně bych jim nic nedokázal... Znáte to... I když myslím si, že by jim stačila jedna, pravda delší, exkurse do domova pro hendikepované, aby si hošánkové dobře uvědomili, o čem taky může být život.
Chvíli byl klid a když už jsem si bláhově myslel, že je to přestalo bavit, se znovu ozvalo: „Dědku nespi!!!...“. a z jiných úst: „Dědku vstávej!!!“... To už jsem na ně dvakrát zařval, ať na to serou a zase jsem naivně doufal, že se jedním hrubým slovem něco vyřeší. Jenomže chlapce to asi začalo bavit a tak se téhle kratochvíle, v rámci které si mohli být jistí, že jim nikdo nedá přes držku, nechtěli vzdát. Ba co víc. Asi také mají smysl pro dramatičnost, a možná mezi nimi jsou i budoucí hollywoodští scénáristé – v tom případě já s Hollywoodem končím a budu se dívat jen na indické telenovely.
A co myslíte, že se dělo dál. No pochopitelně, chlapci přitvrdili. „Dědku blbej, vstávej!!!“. Zvedl jsem hlavu a bylo mi jasné, že v tomto případě už si se svou oblíbenou stoickou filozofií nevystačím. Ona na hlupáky je totiž každá filozofie krátká, pokud tedy není krátkozraká, a tedy hloupá. (Upozorňuji, že filosofii jsem nikdy nestudoval a svou aktivitou v tomto směru nehodlám obtěžovat zaměstnance vzdělávacích ústavů ani v budoucnu.)
Navíc jako druhý hlas jedné písně znělo: „Dědku pitomej, probuď se!!!“. Tak to ne!!! Tohle už je fakt moc, a já rozhodně nejsem buddhista, abych čekal, až se to karmicky nějak vyřeší, řekl jsem si v duchu a jako Zoro mstitel jsem na svém elektrickém oři vyrazil za těmi dospívajícími záškodníky na dětské hřiště, a řekl jsem jim.: „Tady po mně před chvílí někdo pořvával, asi má se mnou nějakej problém.“. A oni na to: „No, ten teď právě odešel.“. To mě trochu zarazilo, dokonce jsem si myslel, že odjedu, ale to bych chlapcům dopřál až příliš snadné vítězství. Změnil jsem tedy plán a řekl jsem jim: „Jó, chlapci, až budu mít problém, a budu potřebovat pomoc, tak se na mně vyserete, tak na mně serte teď taky. A tomu, co teď odešel, to vyřiďte“. Chlapci to odkývali, protáhli obličeje, a já jsem odjel. Možná jsem se nezachoval právě podle bontonu, ale od toho okamžiku byl klid.
Tak nevím, jestli jsou místní dost zvyklí na přítomnost postižených lidí. Asi ne všichni a věřím, že za tyhle chlapce by se mnoho lidí stydělo. Pravda je bez pochyby taková, že většina lidí by něco takového nikdy neudělala.
Ovšem na dnešní, tedy čtvrteční, odpoledne bylo naplánováno opékání vuřtů, kterážto činnost je u českého národa velmi populární, takže i žlučníkářům se radostně zalesknou panenky kdykoli se rozhoří oheň a nabrousí klacky. I já jsem tedy pro tyto chvíle odvrhl veškerý ostych a veškeré dietologické teorie, sežral jsem dva buřty se dvěma tlustě mazanými hořčicovými chleby, načež jsem tři hodiny funěl blahem jako kanec, když jde z bukvic.
Určitě bych nebyl čekal, že nám Exodus na čtvrtek připraví ještě pár dalších milých překvapení. Jedním z nich byl přelet parašutisty přímo nad našimi hlavami. Ale on to nebyl jen tak obyčejný parašutista. Ten by nemohl riskovat přelet nad civilisty – vozíčkáři, poněvadž kdyby se mu to náhodou zamotalo... No, vždyť si to umíte představit... Co že? Že si to neumíte představit? To je dobře. Tak si to raději ani nepředstavujte.
Zkrátka, byl to parašutista s motorem a vrtulí na zádech. Já vím, o některých lidech se říká, že mají vrtuli v ... – ano, přesně tam, ale tenhle chlápek ji měl opravdu na zádech. Nevím, jestli ho místní pozvali, ale budu věřit tomu, že ve zdejším kraji to mají tak skvěle zařízené a zorganizované, že tihle báječní muži na létajících strojích na požádání můžou letět nad kterýmkoli místem na Plzeňsku. Ukázal nám i několik lopingů. Jen jsme si říkali: Škoda, že nemůže udělat loping přes padák..., tedy tak, aby ten padák byl za letu pod ním... To by teprve byla ta správná legrace. To by byla machrovina. Ale něco takového se s motorovým padákem udělat nedá. Tedy alespoň prozatím. Ono úplně stačí, když se s takovým strojem pohybujete v oblacích po pomyslné kružnici. Zatímco vám, tedy jako pilotovi, se během toho kroužení může velice rychle udělat velmi nevolno, tak člověk pozorující celý eskamotérský výstup ze stoje, případně sedě v bezpečné vzdálenosti, má z celé věci grandiózní zážitek, který nevím, k čemu bych pro názornost přirovnal, pravda, tento skvělý zážitek má pozorující člověk jen tehdy, pokud netrpí závratí při intenzivním zaklonění hlavy.
Tak jsem si říkal, jaká by to byla paráda, kdyby pán přistál přímo u nás u táboráku. Špekáček nebo dva bysme pro něj určitě vyšetřili, ale když se tak rozhlédnu kolem, vidím říčku. Ne hlubokou, ale přesto si myslím, že by se pan pilot mezi zdejší stromy, ploty a právě tu říčku netrefil ani v případě nejhlubší tísně.
Když už jsme tak seděli u toho ohně, bavili jsme se převážně citacemi z filmů a divadelních představení českých velikánů, tedy např. Járy Cimrmana a Vlasty Buriana, ale chlapci vzpomněli také své cestovatelské zážitky, kdy např. kroužili okolo slavného závodiště v Le Mans, a, jak Hlušťa zmínil, byli sice prodchnuti sportovním duchem a živě si představovali všechna ta burácející monstra, která zde již desítky let lámou všechny vytrvalostní a rychlostní rekordy, a jejichž řidiči pak lámou dívčí srdce, ale Hlušťa a spol byli také hladoví, protože stejně jako Cimrmanova expedice k severnímu pólu zapomněli vynásobit zásoby dvěma, takže do dneška velmi špatně snášejí jakoukoli zmínku o cereálním výrobku chocapix, který jim tenkrát sice zachránil životy, ale jeho výrobce s nimi jako se zákazníky do budoucna rozhodně počítat nemůže.
Hlušťa se také zmínil, že byl s rodiči v Německu ve Verdenu, tedy v místě kde se odehrála jedna z nejzásadnějších bitev 1. světové války. Hlušťa se o téhle bitvě nijak nerozšiřoval, čemuž se ostatně u táboráku nelze divit. Tedy pokud člověk nemá nějak zvláště vyvinuté válečnické sklony, a to Hlušťa nemá. Alespoň na mne dělá takový dojem. I když Hlušťův praděd prý v 1. světové válce bojoval. Na podrobnosti jsem se ho neptal, takže zase přijdeme o nějaké ty informace. Nevím ani, ve které kumpanii byl zařazen...
Ale můžeme si naznačit, že v bitvě u Verdenu padlo 300 000 vojáků, tedy na obou stranách, abychom si rozuměli. Bitva trvala od 21. února 1916 do 18. prosince 1916, což je poměrně dlouhá doba, že.
Nyní se však od Verdenu tematicky odkloníme, z čehož jistě budou mít radost zejména pacifisté v našich řadách.
Další příběh, který jsme si vyslechli byl o Sicílii a vyprávěla ho Eva Vosáhlová. Líčila nám, že na Sicílii je velmi uctívaná Santa Rosa, neboli Svatá Růžena. Pakliže se někomu podaří zastihnout procesí, které koná obřad k uctění této světice, může vidět, že v čele průvodu jde kněz, tedy nějaký vyšší církevní hodnostář, za ním je nesena monstrance, kterou samozřejmě nesou na ramenou vyvolení, a za nimi jde teprve hudba. Ještě jsem zapomněl na to nejdůležitější. Za knězem jde člověk, který tlačí vozík s reproduktorem, aby nadšenému davu neuniklo ani slůvko ze vždy vrcholně procítěných promluv zástupce církve. (Zajímalo by mě, jestli kvůli tomu reproduktoru mají vyřízený příspěvek na mobilitu.)
Dobře, příběhy jsou příběhy, to je krásná věc, a na Sicílii, jakož i na mnohá se dostane opravdu málokdo z nás, ale neuvěříte, co se mi stalo, když jsem stál na cestě opodál ohniště, a tedy stranou všech, a namlouval si na diktafon tyhle poznámky. Mluvím, mluvím, těším se z toho, jak se mi to pěkně daří, a najednou jsem před sebou viděl koně. A pod jeho nohama dva psi. A v jeho sedle krásná jezdkyně. Jako apriorně nedůvěřivý člověk jsem nevěděl, jestli se mám na základě tohoto prožitku bát, nebo radovat. Rozhodl jsem se, že se na slečnu začnu smát, protože ve chvíli, kdy jsem očekával, že budu pokousán psy a ukopán koněm, mi to přišlo patřičně důstojné. Ještě jsem nezmínil jednu opěšalou dívku, která byla součástí této skupiny a, stejně jako jezdkyně, se na mne povzbudivě usmívala. (Co jiného také mohla dělat, když jsem, pro ně naprosto nečekaně, stál na jediné cestě vedoucí z parku do vesnice.) Pejskové, a teď už je můžu takhle označit, i když v té chvíli to pro mne byly krvelačné bestie, tak tedy pejskové větřili mým směrem, a měl jsem dojem, že přesně nevědí, co si ke mně chtějí, nebo případně můžou, dovolit. Když jim ale opěšalá slečna vlídně naznačila, že nejsem ani jejich potrava, ani objekt jejich strážní služby, uctivým obloukem mě obešli. Pokud jde o koně, báli jsme se, myslím, jeden druhého, a jezdkyně ho kolem mne vedla se soustředěným výrazem ve tváři. Přeci jenom, tak malý kočár, jako je ten můj, ten koník asi nevídá běžně. A stejně jako já má od chvíle našeho setkání o jeden výjimečný zážitek navíc. Škoda jen, že to všechno bylo v takovém fofru, že jsem slečny nestihl požádat o telefonní čísla. Mohli jsme si pěkně popovídat o přírodě. Určitě bych se dost přiučil. J
A tak nám to odpoledne pěkně uteklo, přiblížil se večer, který jsme opět využili k nevázané zábavě. Nota bene my si nevázanou zábavu můžeme dovolit, protože uzly na tkaničkách nám dělají asistenti.
Pod hlavičkou Baví nás také: můžeme zařadit i herce Jana Přeučila, o kterém se tvrdí i nelichotivé věci, ale my se bavíme jeho historkou o kašpárku Mertenovi, která dokonale dokládá, že každý herec bez ohledu na jeho kvality může být unaven svou profesí do té míry, že začne nenávidět děti.
Jak již jsme si naznačili, nemohu zde převyprávět historky, které jsem na našich posezeních slyšel, protože si je jednak nepamatuji, a jednak nebudu riskovat krvavou konfrontaci. Mimo to ani od pana Přeučila nemám povolení převyprávět historku o kašpárku Mertenovi.
Zmíním se tedy o některých zajímavých věcech umístěných v prvním patře, kde byl i náš pokoj. Tak např. hned u výtahu stála masážní vana, ale přiznám se, že mi připadla taková dětská. Ba dokonce bych se nestyděl říci novorozenecká. Opravdu to nechápu. Z normálního, tedy vzrůstově normálního, člověka by se do ní vešlo asi tak jedno stehno, a to by ten člověk ještě nesměl být úspěšný kulturista. Stehno neúspěšného kulturisty by se tam možná vešlo, ale to nevím jistě, poněvadž jsem to neměl s čím poměřit. Další pitoreskností je fakt, že ta vana je umístěná mezi knihovnami. Hádám sice, že zdejší poptávka po vědění není tak vysoká, že by do těch knihoven, které mimochodem pokrývají všechny zdi a sahají od podlahy až po strop, tak tedy, že by do těch knihoven někdo nahlížel... Dokonce mám pocit, že kromě těch, kteří tam v počátcích dávali knihy, dvířka těch knihoven nikdy nikdo neotevřel... A ta vana, hádám, také vodu v životě neviděla, protože ten, kdo by si v ní masíroval ruku, nebo dejme tomu chodidlo, by se dozajista nevyhnul tomu, aby pocákal knihovnu... Teď mi dochází, že tenhle prostor je umělecky koncipován. Ano, jinak tomu být ani nemůže, protože pokud nejste umělec a trochu se nad tímto prostorem zamyslíte, dojde vám, že stavět vanu ke knihovně je úplná blbost. Ovšem pokud jste umělec, vyjádříte touto kompozicí motivační myšlenku shrnutelnou do souvětí: Lidé čtěte, ale myslete při tom na hygienu.
Těsně za dveřmi do chodby pak na nic netušícího návštěvníka číhá rotoped. A já za tím zase vidím motivační heslo: Každý správný ortoped doporučí rotoped. To sice krásně zní, ale když si člověk uvědomí, že Exodus slouží převážně vozíčkářům, nedivil bych se, kdyby takový rotoped vystavený jen tak na chodbě někdo pokládal za provokaci.
Jsem já to ale hlupák. On je to vlastně skvělý vtip. To přece působí naprosto skvěle, když takový vozíčkář po úrazu páteře vyjede z pokoje a první, co na chodbě vidí, je rotoped, který on už nikdy v životě nepoužije.
A nebo si právě za ty dveře někdo s oblibou chodí zajezdit? Tak pak je vše v pořádku, ale musí to být zajímavý člověk.
Také mne překvapilo, že celá boční stěna chodby vedoucí k našemu pokoji byla zaplněná skleněnými vitrinami, takže když jsem se s električákem rozjel abych přejel práh a dostal se na chodbu, musel jsem dost fest brzdit a zatáčet, abych si nevydělal. Ne, že by mi nestačilo cca 1,5 metru šířky chodby, ale zas tak moc to není.
Ale prostředí je tam krásné, a prostorově se uskrovnit se rozhodně vyplatí.
A dalším důkazem naší spokojenosti je fakt, že jsme v pátek 2. srpna vyrazili do Plas, kam nás přilákal nejen věhlasný klášter, ale také technické muzeum. Velice mě potěšilo, že už i pokladna plasského kláštera je bezbariérová. Nájezdy do pokladen, které jsou od vstupní chodby odděleny několika schody, jsou ze skutečně pěkného dřeva. Když jsem se však podvědomě porozhlédl po oknech, v jednom jsem našel dosti velkou škvíru, která mě utvrdila v přesvědčení, že tohle bych vytápět nechtěl. Tedy tu chodbu s pokladnami. Já chápu, že zdejší řádové sestry jsou otužilé, a že na nějakou tu stavební chybu nehledí, ale nevěřím tomu, že tuhle díru památkáři přehlédli. Spíš to asi bude ta klasická česká dlouhá cesta k dokonalosti v péči o památky, a nejen v péči o památky, která se vyznačuje tím, že co nehoří, to nehasíme.Mimochodem, při naší krátké intenzívní návštěvě klášterní pokladny jsme viděli dvě řádové sestry, a já jsem se samozřejmě hned zamyslel nad hodnotou jejich přístupu k životu. Každý z nás hledá smysl života, ale málokdo z nás zasvětí svůj život jedinému cíli jehož součástí je zřeknutí se blahobytu, vztahů, a mnoha jiných příjemných součástí života. Ale to už jsem se zase až příliš rozfilozofoval.
Po té, co nám v Plasích Hlušťa koupil lístky, museli jsme skupinu opustit, abychom našli bezbariérový přístup do kláštera. Jak jsme tak ten klášter objížděli a v podstatě už jsme po silnici 1. třídy mířili do sousední vesnice Kralovic, když tu jsem si všiml, že u zdi kláštera stojí nějaká dáma a na někoho mává a volá. Nevedla k ní, tedy k té dámě, žádná zjevná cesta, takže jsem si nemyslel, že se nás to týká. Nicméně jsem zavolal na Hlušťu, který jako správný vedoucí jel napřed, a on si hned uvědomil, že je to ta osoba, kterou jsme hledali, takže jsme k ní přes to prostranství hned zamířili.
Mimochodem, plasský klášter se nedaří zařadit do seznamu památek UNESCO právě proto, že v jeho těsné blízkosti vede frekventovaná silnice, která tuto památku ohrožuje. (No kdybych já věděl, že jedu po silnici 1. třídy, rozhodně bych se nedivil, že mě všichni tak rychle předjíždějí. Dočista mi rozcuchali plešinku. Ptáte – li se, co je to plešinka, tak je to přesně ten stav, kdy už si nemůžete dovolit říci, že máte ve vlasech pěšinku, protože se vám už nemá mezi čím vytvořit, ale současně si ještě nechcete přiznat ten degradující fakt, že výrazně plešatíte. Mnohem důležitější, než moje rodící se pleš, je pro plasský klášter fakt, že obchvat Plas se má stavět kolem roku 2024 a já jen doufám, že tomu zase nevstoupí do cesty nějaká síla, protože historická hodnota plasského kláštera je nevyčíslitelná, a čolka, mloka a podobnou havěť můžete vždycky chovat v ZOO, ale klášter ne. Víte, co tím myslím.) Nicméně pojďme tematicky dále.
Pozdravili jsme se, a po té, co přišla ještě jedna její kolegyně, se každá chopila jednoho z nás a bylo to třeba, poněvadž klášter je dosud v rekonstrukci. Po překonání počátečních potíží jsme se dostali k moc pěkné nové lávce pro nás vozíčkáře, ale zjevně i pro ty návštěvníky, kteří z různých důvodů nepreferují chůzi po schodech. Prostor je to moc pěkný, ale za mě by výtah i podesta před ním mohly být trochu větší, ovšem vy už jste asi pochopili, že jsem od nátury trošku prostorově náročnější, aniž bych uvažoval o architektonických parametrech daného prostoru, takže si z toho nic nedělejte a čtěte dál.
Mé zvýšené nároky na prostor jsou způsobeny tím, že sice mám krásný nový vozík, ale ten krásný nový vozík je v těsných prostorách mnohem hůře ovladatelný, než byl ten starý. Nevím sice, jak je to možné, ale je to tak. Ale to jen tak na okraj.
Takže výtah nás s Hlušťou vytáhl do prvního patra a ocitli jsme se v severním rondelu kláštera, kde na nás tedy konečně dýchla ta historie a také jistá syrovost pramenící z faktu, že zde se zatím ještě restaurátoři nevyřádili. Odsud jsme byli vedeni tajemnými zákoutími až ke hlavnímu schodišti, po kterém jsme po chvíli napjatého čekání viděli namáhavě leč statečně stoupat naše přátele i s panem průvodcem, který se posléze představil a ujal se výkladu.
Nejdůležitější budovou v celém areálu je pochopitelně kostel. Prostory, kam jsme byli vpuštěni nyní, slouží pro zabezpečení chodu kláštera. Tento klášter byl založen v roce 1144. Jeho zakladatelem je kníže Vladislav II. (kolem roku 1110 – 18. ledna 1174 Meerane), který ho zakládá na bývalém knížecím dvorci zvaném Plaz. Odtud je tedy odvozován název kláštera v Plasích.
Klášter Plasy velmi dobře roste a prosperuje, a to až do roku 1421, kdy ho vypálili Husité, mnišskou komunitu rozprášilia mniši tím přišli o velké finanční obnosy. (Tak to vidíte, a člověk by toho Žižku měl málem za národního hrdinu. Jak vidno, pravda se i v dějinách mnohdy hledá velice těžko. A řekněte mi, kde pak máme jako Češi brát pozitivní vzory, když T.G.M. byl napůl Slovák a Alexander Dubček byl Slovák docela. A to nemluvím o Jánošíkovi. I když toho zase pověsili za žebro, takže to taky není právě nejlepší příklad... No nic, věnujme se dále historii.) Cisterciáčtí mniši potom žili ve skutečně nuzných podmínkách skoro dvěstě let. Neměli prostředky na téměř žádné opravy. Změna přichází až po bitvě na Bílé hoře svedené v neděli 8. listopadu 1620.
Konkrétně roku 1623 byla císařem Ferdinandem II. Habsburským (1578 – 1637) klášteru věnována jednak velká finanční hotovost, ale také asi padesát vesnic, několik desítek tisíc hektarů polí a lesů, a jedno město, což byly Kralovice. Díky tomu měl plasský klášter poměrně dobré příjmy, mohl si dovolit postavit budovy, které jsme si pro začátek prohlédli na modelu. Zkrátka celé sedmnácté a osmnácté století se zde odehrávalo v duchu staveb a přestaveb, jejichž výslednou podobu zde dnes máme možnost spatřit. (Pochopitelně díky péči památkářů, jejichž odborná práce je vnímána jako součást péče o kulturní dědictví, jehož hodnotu lze těžko vyčíslit. Jsem velice zvědavý, jak se v budoucnu podaří zajistit adekvátní péči o sakrální památky, které jsou dokladem bohatství, jež bylo po staletí věnováno ve prospěch katolické víry. Mám za to, že hodnota těchto památek by neměla zůstat mimo oblast obecného kulturního zájmu. To samozřejmě souvisí s kulturním vývojem a uvědoměním si konkrétních hodnot. Tolik tedy ode mne, a samozřejmě jen na okraj.) Budova konventu se začala stavět v roce 1711 a její hrubá stavba, tedy bez výzdoby, byla dokončena v roce 1738. Jejím autorem je Jan Blažej Santini Aichel (1677 – 1723). Takto ovšem klášter fungoval „jen“ do 9. listopadu 1785, kdy byl zrušen císařem Josefem II. (1741 -1790). Od té doby tam mniši už nikdy nebyli a nejsou. Od roku 1785 je tedy klášter majetkem státu a stát na něm hospodařil jako na velkostatku.
Až v roce 1826 ho ve veřejné dražbě kupuje kancléř Klements Wenzel von Metternich (1773 – 1859), tedy jedna z nejvýznamnějších osobností 1. pol. 19. stol. a ten zde zřídil rodové sídlo rodiny Metternichů. Z bývalé prelatury, tedy sídla opata, udělal zámek, kde měla rodina své pokoje, a dům, ve kterém se právě nacházíme, sloužil jako ubytovna pro služebnictvo. V jeho přízemí byla např. pošta, lékárna a další služby pro Plasy.
Toto sídlo patří Metternichům až do roku 1945, kdy byl klášter i další jejich zdejší majetek zestátněn na základě Benešových dekretů. Od té doby vše patří českému státu. Dnes tento majetek spravuje státní instituce, kterou je Národní památkový ústav ČR.
V letní hovorně mnichů jsme se nejprve podívali na model zdejšího areálu zachycující jeho stav k 9.11.1785, kdy byl klášter zrušen. Bylo to bohužel v době jeho největšího rozkvětu, takže jeho zrušení bylo o to bolestnější.
Nejvýznamnější zdejší budovou je kostel Nanebevzetí Panny Marie. S jeho stavbou se začalo v roce 1154 a stavěli ho až do roku 1204. (No prosím. A pak bude někdo říkat, že dneska se staví pomalu.) Zdejší prelaturu, tedy výsostné sídlo preláta sloužící mu k reprezentaci a přijímání světských návštěv, ale i zdejší sýpku projektoval arcibiskupský stavitel Jan Babtista Mathey (1630 – 1696). Jeho dílem je také Trojský zámek v Praze, který se stavěl v letech 1697 – 1685. (Václave, chtěl bys tam bydlet, tedy v té prelatuře, né v sýpce?) Na začátku 18. stol. byl postaven klášterní konvent, tedy budova, ve které se nyní pomyslně nacházíme. Architektem této stavby je i nám dobře známý Jan Blažej Santini-Aichel (1677 – 1723). (Mě se líbí, že je to vlastně Čech, i když po otci má italské kořeny.) Tato budova stojí na dubových pilotách a na bažině, čili je na tom podobně, jako italské Benátky, ale k architektonickým podrobnostem se ještě dostaneme.
Byla tu i funkční pekárna, kravín, konírna, kočárna, sádky na ryby, dům sládka, mlýny, pila, rukodělné dílny, sušárny bylin a sklady. Na základě tohoto zázemí byl klášter naprosto nezávislý z hlediska potravin.
Kancléř Metternich zde krátce po roce 1826 nechává přestavět kostel Sv. Václava na rodinnou hrobku rodiny Metternichů, kde je kancléř s celou svou rodinou pochován až do dnešních dní. Od roku 1945 nehledě na změny poměrů se Metternichové v této hrobce již pohřbívat nenechávají.
Jistě se shodneme na tom, že ne každému se podaří dostat na tato místa, a tak si teď pojďme popsat jednu z místních kaplí. Tedy alespoň náznakem.
Jednak zde máme možnost vidět fresku znázorňující Sv. Bernarda s kletbou. Světec sedí v přírodě a rozjímá. Freska je kontinuální, což znamená, že vyplňuje více částí, do kterých je rozdělen stropní prostor. V osmicípé santiniovské hvězdici je pak dvanáct apoštolů, kteří prosí Ježíše Krista o to, aby je naučil modlitbu Otče náš... Dříve zde v kapli býval i dřevěný nábytek, který díky tomu, že byl právě zde, moc neprovlhl, méně trouchnivěl a byl méně náchylný k tomu, aby se jeho dřevo kazilo, poněvadž cihly velmi dobře absorbují vlhkost. Byly zde tedy dřevěné lavice i oltáře.
Z kaple Sv. Bernarda jsme přešli do nemocničního křídla. Mezi obytnou částí budovy a nemocnicí je spojovací chodba, která bránila tomu, aby se nemoci šířily mezi zdravé mnichy. V té chodbě jsme viděli stěnu s dovedně malovanými zásuvkami, která zjevně sloužila jako svého druhu registratura. (Nedávno jsem byl u zubaře. Je to dobrý lékař, respektive já s ním mám jen ty nejlepší zkušenosti, a co je hlavní, má bezbariérovou ordinaci, ale takhle pěkně malovanou registraturu bohužel nemá. Ovšem to zase odbíhám od historie.)
Nyní se tedy vciťme do situace, že jsme se od malovaných šuflíčků přesunuli dále, tedy do hloubi nemocničního křídla konventu, kde máme možnost vidět barokní lékárnu z přelomu 17. a 18. stol. Původně byla vyráběna pro Jindřichův Hradec. Tato lékárna je klasickou ukázkou vybavení barokních lékáren. Typická je z hlediska barokní výzdoby zelená barva a florální, tedy květinové, motivy.
Tato nemocnice sloužila pouze pro mnichy. Nebyla veřejná, neléčili zde nikoho z okolí. (Zaplať Pán Bůh za veřejné zdravotnictví. Ehm, pardon, to je jen má skrovná poznámka.) Nemocnice byla rozdělena na dvě části. Dole v přízemí byly lékárenské laboratoře, v tomto patře a v patře nad námi byly nemocniční pokoje.
Dále jsme viděli expozici lékárenství 1 poloviny 20. stol. a nemocniční kapli. Tam nás zaujaly např. kleště na pečení hostií, nebo čípkovnice, tedy nástroj na vytváření čípků, čili zase něco pro mne. J
V nemocniční kapli nás upoutala stropní freska od Jakuba Antonína Pinka (kolem 1690 – po 1748), která nese název Čtrnáct svatých pomocníků s Pannou Marií. Svatí jsou zde vnímáni jako ochránci před nemocemi. Tímto průchodem jsme se tedy dostali do secesní nemocniční kaple. (V životě bych si nebyl myslel, že se do takovýchto míst vůbec dostanu.)
Viděli jsme dokonce prvorepublikový destilační přístroj, což je pro mě jako pro chemika – amatéra obrovský zážitek. (Škoda, že nemůžu dělat pokusy, protože jsem tak nešikovný, že jednak nezapálím kahan a druhak neudržím kádinku.)
Panem průvodcem jsme také byli důrazně upozorněni, že červeně popsané lékovky obsahovaly jedy. (To ani nemusel říkat. Stejně byly všechny prázdné.) Následně nám tedy ještě dovysvětlil, že dříve se v lékárnách prodávaly i životu nebezpečné látky a drogistické zboží, a vyráběly se tu i sladkosti pro děti. (O záležitostech typu kauzy Metanol známých z historie se pan průvodce nezmiňoval.) Za to nás dovedl k prevétu, který nás velmi překvapil už jen tím, jak je pěkně udržovaný. Chybí tam už jen nápis NESEDAT! Truhlář i lakýrník se na něm opravdu vyřádili. Abychom tedy byli pregnantní, jedná se o barokní samosplachovací toalety. Pod budovou, skrytě pod terénem¸ protéká Královskou štolou částečně odkloněná řeka Střela, která tedy náhodou protékala okolo, a tak se toho královsky využilo.
Královská štola je velký dlážděný valenou klenbou klenutý kanál, který má za úkol odvodňovat zdejší vodní systém, který si později ještě přiblížíme. Druhá funkce Královského kanálu je právě „spláchnout“ zdejší v řadě umístěné prevéty a pisoáry, které jsou na druhé straně této na tehdejší dobu tak inovativní místnosti. Záchody jsou ve třech patrech této budovy, pochopitelně vždy na stejném místě nad štolou. (Když si vzpomenu na naše dvě táborové chemické kadibudkyjest mi bolno. Nemám sklon k omdlévání, ale vzpomínám si, že tenkrát byla na onom místě z hlediska čpavku velmi napjatá situace.)
Než v roce 1711 začali stavět budovu konventu, ve které, jak připomínám, se stále pomyslně nacházíme, bylo důležité eliminovat fakt, že je zde vlastně bažina. Pan stavitel Jan Blažej Santini-Aichel to šalamounsky vyřešil tak, že nechal pod nosné zdi této budovy zatlouct 5 103 dubových pilot. Jsou to opracované dubové kmeny, které jsou různě dlouhé. Konkrétně jsou v délkách od dvou do osmi metrů, a na těchto dubových pilotách je položený dubový rošt. Ten rošt je složen z 1 173 příčných a 500 podélných trámů. Díky tomuto roštu je váha budovy více méně rovnoměrně rozložena na všechny piloty, díky čemuž se nepropadá do zdejšího bažinatého podloží. Piloty i rošt jsou zality vodou, a po staletí mineralizují, čili tvrdnou, neodborně řečeno získávají vlastnosti kamene. To dřevo je vodou vlastně konzervováno, zčerná a nepodléhá hnilobným procesům. Dnes to funguje tak, že ten dům tlačí na své podloží a podtlakem si k sobě zpětně načerpává vodu, která vlastně vyvíjí zpětný tlak na podloží stavby. (Osobně to tedy moc nechápu, ale ta voda asi vytváří takový tlak na ty piloty, že právě to zajišťuje stabilitu celé budovy. Nebránil bych se tomu, kdyby mi to někdo nějak blíž vysvětlil. Asi budu muset trošku pohledat na internetu. To je taková univerzita fungující bez ohledu na věk. Konec konců na podobném principu jako Plasy stojí, a buďme rádi, že dosud stojí, celé italské Benátky. Apropos, ani nevíte, jak jsem rád, že i malý český člověk si může říct byl jsem v Benátkách a při tom se vůbec nemusí štvát až do Itálie. I když právě na svých kavalírských cestách do vzdálených koutů Evropy se mladí čeští šlechtici v době renesance – tedy v období od 14. do 17. stol. – seznamovali s nejnovějšími trendy ve všech oborech, a právě proto mohla být situace v Plasích řešena podobně, jako je od nepaměti řešena např. v italských Benátkách. Leč to jsem se opět poněkud odchýlil od stanoveného azimutu, takže se rychle vrátíme k výkladu pana průvodce v plasském konventu.)
Jak nám tedy řekl pan průvodce, když se ti z nás, kteří mohou, nakloní přes zábradlí v prvním patře, a vyfotí nám bazének v přízemí, uvidíme všichni jeden ze dvou zdejších bazénů, ve kterých se ale asi nikdo nikdy nekoupal. Říká se mu KONTROLNÍ ZRCADLO a odedávna slouží ke kontrole stavu vody a úrovně její hladiny. Takže už dávní mniši věděli, že pokud má tato budova zůstat stát, musejí hlídat úroveň hladiny v tomto bazénku a udržovat ji beze změn právě proto, aby nedocházelo ke změnám tlaku v podloží budovy. I dnes kontrolují pověřené osoby vodu v tomto bazénu čtyřikrát denně a získaná data srovnávají s vývojem počasí a změnami podnebí. Tato data jim napomáhají při stanovování způsobu péče o tento citlivý systém. Celý ten systém je dnes defakto znovu objevován odborníky speleology. (Dělá to soukromá firma. Asi dobře. Zatím to nespadlo, ani jsme nepociťovali žádné otřesy, což by tedy jistě byly otřesné zážitky.) Tato firma spolupracuje na projektu už od roku 1993 a práce jsou o to těžší, že se nezachovaly žádné plány, které by ukazovaly, jak to tam dole vůbec vypadá. V tom bazénu je dokonce částečně vidět i ten rošt.
Naše další cesta vedla do kapitulní síně. Za fungování kláštera bylo zde v knihovně asi 12 000 svazků knih. Po zrušení tohoto kláštera byly všechny převezeny do jiných, fungujících, klášterů. Velkou část z nich koupila do svých sbírek Karlova univerzita. (Tak on ten pragocentrizmus byl...)
Nyní si představme si, že se nacházíme ve Velkém knihovním sále, jenž je vyzdoben velkými barokními knihovními skříněmi, ve kterých byly původně knihy uchovávány. Naproti těm barokním skříním je galerie opatů. Každý ze zde portrétovaných opatů má v ruce lejstro s obrázkem budovy, o jejíž vznik se zasloužili.
Tento sál byl v historii využíván mnohoúčelově. Za přítomnosti mnichů to byl, jak naznačeno, knihovní sál, za kancléře Metternicha a za jeho potomků to byl velký divadelní sál s foyer, kde se kouřilo, takže tu mají černý strop očouzený od tabákového kouře. (Já bych to tomu Metternichovi dal k náhradě. Co že? Že už nežije? To má z toho kouření.)
Za 2. světové války zde byla umístěna obecná škola, protože původní obecnou školu obsadil Hitlerjugend, a konkrétně zde v knihovně byla školní tělocvična. (Když se místo čtení tělocvičí, je to vždy podezřelé. Ale jinak SPORTU ZDAR, přátelé. Fyzioterapeuti zase nemají rádi ty, kteří jenom čtou a odmítají cvičit. I to je v podstatě podezřelé. Ale aby to k něčemu vedlo, musí člověk vědět co číst, a co nečíst, a musí mít dobré důvody necvičit. Pořád tak nějak pátrám po odpovědi na otázku, jestli je lepší nečíst, nebo necvičit. Asi pošlu mail na FFUK. Teď mi tak dochází, že hodně záleží na tom kdo a proč cvičí, a kdo a proč čte... Je jasné, že pokud jde o vzdělání by bylo lepší, kdyby někteří lidé nikdy neuměli číst a psát, protože četli a psali to, co číst a psát neměli, a na základě jejich bezuzdné touhy po vzdělání to někteří jiní lidé šeredně odnesli. Kolik mohlo být ušetřeno životů, kdyby takový Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821) neuměl, nebo nechtěl číst a psát. A to se týká i mnohých jiných fanatiků moci. Takže nikam žádný mail psát nebudu, protože by to asi stejně nikdo nečetl... Známe je...
Ale všechny teorie a všechny mé úvahy naprosto zastiňuje naše velice bolestná ztráta kamaráda Míši Podhájeckého, kterou teď musíme nějak přestát. A to je samozřejmě významově úplně něco jiného, než si tady dělat srandu. No ale právě to vyhledávání srandy a pokusy o její vytváření, z mé strany povětšinou marné, jsou vlastně obranou proti tomu nejhoršímu, že ano... No a Míša se bránil statečně, to my víme. Bohužel se už dál neubránil. Zůstane v našich srdcích a vzpomínkách. I tahle moje grafomanská snaha je bez pochyby naprosto banální, přesto se k ní pokusím vrátit, protože každá snaha, která nikoho nepoškozuje, je prospěšná, protože je to snaha naplnit život obsahem, o němž někdo věří, že má smysl. Šmankote, snad jsem vás až dosud nějak výrazně nepoškodil... Možná jsem poškodil sám sebe, ale to je jedno... S omláceným ukazovákem se prý dá žít docela slušně... Hlavně, když člověk není omlácen kompletně... A představte si, že jsou lidé, kteří i to pro sebe považují za přínos... Chápu, že dejme tomu takový boxerský zápas člověk neabsolvuje zadarmo. Ano, to ano, ale co tomu říká mozek, případně jiné potížistycky tendenční orgány lidského těla...? To už si raději omlátím ten prst...) Ale zpět k historii...
V době největšího rozkvětu kláštera zde žilo maximálně šedesát mnichů, reálně jich zde však bylo mnohem méně, protože v tak velkém počtu by se zde při kontemplaci a modlitbách rušili. Ovšem v jiných klášterech bývalo i více mnichů. I zde prokazatelně měli pro práci na poli k dispozici lidi z vesnice. Musíme si uvědomit, že mluvíme o období nevolnictví, takže s pracovními silami nebyl problém. (O tom se dnešním podnikatelům může jen zdát.)
Výsadní postavení mezi opaty, jejichž portréty jsme zde viděli, měl opat Ondřej Trojer (1648 – 1699), který nechal postavit sýpku, a jeho nástupcem byl opat Evžen Tytl (1666 – 1738), který sem právě pozval Jana Blažeje Santiniho Aichela, jenž se stal architektem zdejšího Konventního domu, čili Konventu.
Pak jsme přešli do další rondelové místnosti, kde byla za doby fungování mnichů čítárna. Tato místnost není zdaleka tak zachovalá, jako místnosti, v nichž jme se pohybovali dosud. Částečně je to způsobeno požárem, který to zde zpustošilv roce 1894. Byl způsoben jiskrou, která odlétla při vysmolování sudů v pivovaře, který tu tehdy byl. Jiskra zachvátila krovy konventu a konvent hořel déle než týden. Nedařilo se ho uhasit a v tomto místě se stropy propadly až úplně dolů. (Tomu říkám pracovat s vervou. Teda myslím v pivovaře. Rozhodně nechci podezírat z laxnosti tehdejší hasiče a jejich pomocníky. Hasiči jsou dobří lidé. Již po staletí.)
Dnes je tedy v bývalé čítárně expozice obrazů rakousko-českého malíře Jakuba Antonína Pinka (kolem 1690 – po 1748). Jsou zde obrazy, které původně visely v letní jídelně a všechny varují mnichy před obžerstvím a opilstvím. (Zajímalo by mne, jestli sem jezdí na prohlídky také klienti ze sanatorií pro obézní, nebo léčící se alkoholici, a hlavně, jestli jim to nějak pomáhá.)
Letní jídelnu jsme neviděli, protože jí kancléř Metternich nechal přepažit několika patry a udělal z ní sýpky.
Podívali jsme se, tedy naši chodící přátelé se podívali, alespoň do zimní jídelny, která je v přízemí a není bezbariérová. Asi není potřeba zdůrazňovat, že zimní jídelna sloužila mnichům v zimních měsících. V zimně jedli mniši jenom jednou denně. (To znám. Jednou denně tzn. furt.) V létě jedli dvakrát denně, poněvadž pracovali na polích, takže měli zvýšenou spotřebu energie.
V zimní jídelně si naši přátelé měli možnost prohlédnout i sousoší nazvané Vidění svaté Luitgardy z dílny Matyáše Bernarda Brauna (1684 – 1738). Respektive naši milí přátelé viděli sádrovo-laminátový odlitek toho díla. Na základě tohoto odlitku byla vytvořena kopie sousoší, která je dnes umístěna na pražském Karlově mostě. Tam ho původně věnoval již zmíněný zdejší opat Evžen Tytl. Jako upomínku na tento jeho čin a jako poděkování tehdejším konšelům máme dnes v Praze na Malé Straně ulici Plasskou. Toto sousoší mistr M. B. Braun vytvořil v roce 1710. Jeho originál je stejně jako všechny originály soch z Karlova mostu umístěn v lapidáriu v pražských Holešovicích. Pochopitelně je to proto, aby zůstala zachována hodnota uměleckých děl. (No bodejť, turisti, holubi a smog by ty sochy úplně zdevastovali. On totiž rozvášněnej turista je nezadržitelnej. Ten vleze všude. Smog ostatně taky. No a o holubech víme vůbec svoje. Já bych to nekrmil. Pak se divíme, že jich je tolik. Turisty naopak krmit musíme, a dobře, poněvadž taková konzerva a suchý chleba majitele iPhone 11 Pro Max rozhodně neuspokojí. A takový neuspokojený turista je schopen všeho.)
Tak, to byla naše návštěva plasského kláštera. Když jsme na svých vozících odjížděli, všimli jsme si Božího oka, které shlíží na zdejší konvent a má jej chránit.
Na místě někdejšího zdejšího pivovaru je dnes Centrum stavitelského dědictví Plasy. Pro šťouraly dodávám, že se jedná o pobočku Národního technického muzea.
Nejprve jsem si říkal, že to asi nebude nic moc pro mne, i když táta byl stavař a v tomto směru dokázal obdivuhodné věci. Ale buďte v klidu, na vysokých školách se o mém otci neučí. I když pokud jde o pracovitost a preciznost, mohl by být pro dnešní stavitele a jejich zaměstnance vzorem. To je ovšem můj soukromý názor, který bych si nedovolil někomu podsouvat i proto, že já sám jsem v životě nic nepostavil – mám vůbec problém se postavit na vlastní nohy, ale to jste už asi pochopili – a myslel jsem si, že se na téhle výstavě budu třeskutě nudit.
Opak byl pravdou. Ve čtyřech patrech, která tato výstava zaujímá, jsme se dozvěděli nejen všechno o počátcích stavitelství, tedy organizovaného stavitelství, v tehdejším Československu, ale děti si pohrály mimo jiné s fyzikálními hračkami, tj. pákou, kladkou a mnohými dalšími převratnými vynálezy. Ostatně v muzeích si nehrají jen děti, což tedy byl i náš případ... Jediný rozdíl mezi dětmi a dospělými při hře je podle mé zkušenosti v tom, že dospělý ví, kam nemá strkat ty části těla, které bude ještě potřebovat. Tedy ve většině případů to ví.
Samotný fakt, že si někdo hrál a všichni jsme to přežili bez asistence lékařů mne pro toto muzeum až tak nenadchl. Kromě toho mnozí jistě máme zkušenost se schody a jinými otravnými stavebními prvky, což nejen dítě, ale ani dospělého, pro stavebnictví nenadchne, ale nadšen jsem byl z komplexnosti, se kterou byla zdejší výstava pojata. A kromě toho jsme se tam všichni vyřádili do aleluja.
My vědění chtiví jsme se v této části dozvěděli např. i to, že cihlová zeď má proti klasické cihle jen třetinovou pevnost. Nebo že Eiffelova věž se i při největším větru vychýlí jen o 12 cm.
Další poznámky jsem si v této části výstavy neudělal.
My dva vozíčkáři jsme se pak přesunuli k výtahu, který byl na naše poměry obrovský. (To víte, v paneláku ať natáhnete ruku kamkoli, nahmátnete konec dimenze.) V tomhle výtahu jsme mohli dělat piruety. Působil na nás sice trochu pekelně, skoro jsem si říkal, že zákonitě musíme skončit v kanceláři lucifera a v duchu jsem začal hořekovat, že jsem do toho výtahu neměl ani nastupovat. Nejhorší by pro nás myslím bylo skončit v šachtě uhelného revíru, tam by po nás dokonce někdo mohl chtít nějakou špinavou práci... ale přítomnost vlídných paní průvodkyň dávala i v černě natřeném výtahu tušit snahu o vytvoření dojmu noblesy a elegance.
Tento výtah tedy obsluhuje čtyři patra, ve kterých jsme se seznámili se vším, co souvisí s vývojem stavebnictví, bráno od sekery a pily až po střešní krytinu nejvěhlasnějších budov v naší republice, takže za mne velká spokojenost, jak se tak říká a palec nahoru, ovšem ten můj palec bych do toho nijak nestrkal. Já ho totiž nahoru nedám, ani kdybych... ani kdybych moc chtěl. Ten je rád, když plní funkci vratiprstu. Ale dosti o mně. I když o mně to je vlastně celé. Skvělá terapie. Nevím přesně, co byste si o mně rádi přečetli a také jsem si neujasnil, co bych o sobě chtěl psát. To je totiž vždycky to hlavní... Co člověk o sobě chce psát. Ostatně si myslím, že v negativech se nějak výrazně nelišíme, takže nevím, proč bych se o tom měl rozepisovat. Konec dalšího trapnopokusu o humor.
V nejnižším patře věnovaném úplným základům jsme viděli např. truhlářskou kozu, což je stolice, na které se nahrubo opracovává dřevo, teslici, což je tesařská sekyra, různé pily a v tomto podlaží byly i ukázky stavebních materiálů pískem počínaje a prefabrikáty z daleka nekonče.
Nedávno jsme si s mamkou tak říkali, kdy asi vznikla cihla? A začlo nás to zajímat i proto, že po panelácích musí podle našeho názoru přijít ještě něco, mnohem, mnohem lepšího. Prameny udávají, že nejstarší cihly jsou datovány do období starověku, tedy přesněji 8300 – 7600 let před naším letopočtem (období neolitu), kdy byly na březích řeky Jordan objeveny nejstarší typy cihel. Jejich rozměry jsou přibližně 260 x 100 x 100. Mají tvar bochníku chleba, obsahují bláto a vodu a jsou ručně hněteny do přibližně obdélníkového tvaru.
V období 7300 – 6600 př.n.l. se v Jerichu objevuje i druhý typ cihel, který je vyráběn podobnými postupy. Jejich rozměry jsou 400 x 150 x 100 mm, odpovídají tvaru rybích kostí a na své horní části mají pro ně charakteristické otisky palců.
Pálené cihly byly už v Mesopotámii v období 5900-5300 př.n.l – V druhé periodě období Ubaidu se pro výrobu cihel začínají používat dřevěné formy. Kolem roku 3000 př.n.l. se tyto formy rozšiřují i do Egypta.
V období 5000-4500 př.n.l. – Starověká Mesopotámie začíná objevovat pálené cihly. Vzhledem k náročnosto výroby se však objevují velmi vzácně. Pro horké klima, které převládá, jsou adekvátní a ekonomicky přijatelnější cihly nepálené. Větší počet pálených cihel se začíná objevovat v letech 3100-2900 př.n.l.
V období 2111-2003 př.n.l. tedy v období starověku se cihly staly symbolem věčnosti. Ovšem vzhledem ke své ceně se i v tomto obd obí cihly používaly pouze pro stavbu chrámů, paláců, svatyní jednotlivých bohů, či božstev, nebo pro sídla králů. Během těchto let je možno za kus stříbra se dalo pořídit 1440 nepálených cihel, nebo 504 cihel pálených. (Ovšem samozřejmě nevím, jaký kus, to bych kvůli vaší zvídavosti musel zavolat zřejmě do Egyptologického ústavu, nebo do Mezopotámyologického ústavu, pokud se tedy nejedná o totožnou oblast, a to se nejedná, jedná se zhruba o oblast dnešní Sýrie, Iráku a západního Iránu, kde se kultury střídaly po tisícietí, nikdo si nebral servitky a dost možná ani nevěděli, že servitek je ubrousek, jímž se otírají ústa, a možná právě proto je tam dnes takový neklid. Ale to už jsme se přesunuli k politice, což zase tak úplně nechceme, ale tak je to v životě většinou, že se člověk dostane do situace, do které se nikdy nechtěl dostat, nebo já alespoň nikoho takového neznám, kdo by řekl: Ano, žiji přesně tak, jak žít chci, a vůbec nic mě neštve... Ale možná je to tím, že jsem Čech s některými jeho typickými vlastnostmi.) I o mnoho dalších let později, v Babylonu, ve kterém bylo cihlářství na velmi vysoké úrovni, stály v letech 612–539 před naším letopočtem pálené cihly dva až pět krát více než cihly nepálené.
Mezi lety 604 př.n.l. a562 př.n.l., tedy v období vlády krále Nebuchadnezara II., vznikají glazované cihy... A to už jsme technicky skoro u našich známých koupelnových dlaždiček, čili o cihlách se dál rozepisovat nebudu, neb mi ubývá sil.
Poměrně velký prostor byl věnován vývoji oken od těch nejjednodušších s malými skleněnými plochami až po špaletová okna, tedy okna se dvěma rámy, vnitřním a vnějším, přesně takové, jaké měli mí prarodiče. Materiálem, z něhož se rámy oken vyráběny bylo samozřejmě dřevo, ale od 30. let 20. Století bylo sklo zaléváno do olověných rámů.
I když prvotně se kvůli světlu dávaly to vynechaných prázdných prostorů ve zdech prasečí želudky a později mastný papír. A ještě později se dávaly noviny místo záclon. Ale to už je poněkud jiné téma. Já jsem na výstavě viděl údajně originální okno z Karlštejna, který, jak se píše v letopisech, byl založen roku 1348.
Tak, tolik o oknech. Ještě bych k nim dodal, že nejdůležitější je, aby jimi netáhlo, když člověk nechce, ale to se mnohdy nedaří ani u současných paneláků, s čímž by to chtělo něco udělat, poněvadž, sakra, na jedný straně lítáme do vesmíru, a na druhý straně nám táhne na housera. Takhle se do toho dvaadvacátýho stooletí ani nedopajdáme. Takže vlastně co bych se rozepisoval o oknech, když to stejně stojí za pendrek.
Jedno z pater bylo věnováno i elektrickému proudu od počátků jeho výroby až po dnes. Udělal jsem si pár poznámek, takže vás zase budu nudit. S tím se prostě nedá nic dělat. To víte, každý uživatel elektrického vozíku je, řekl bych, elektřinou přirozeně fascinován. Tuto fascinaci, přiznejme si, přirozeně brzdí pravidelné skokové navyšování její ceny, a někdy jsou to až takové cenové skoky, že by se i průměrný klokan podivil, ale co se dá dělat. Kdo chce jezdit musí platit. Znáte to, říká se: Za všechno se platí... a já bych k tomu dodal ...jak kdo, bohužel.
Ale pojďme k historii.
Gigantem české elektřiny a hlavně jejího využití byl nám všem dobře známý František Křižík (1847 – 1941), který se narodil jako jediný syn venkovského ševce a posluhovačky v pošumavském městě
Plánice. Brzy v mládí přišel o otce. Ve (Tyhle informace jsem opsal z internetu. Vadí? Nevadí? To mě ani tak moc nezajímá, protože jednak jsem tuhle skvělou hru nikdy nehrál, z čehož mám, zřejmě doživotní, trauma, a za druhé každá informace je odněkud a Ministerstvo školství puberťáků a sportovců může být vůbec rádo, že máme o ty informace zájem, protože ve škoolách, tedy v těch státních, jak se tak doslýchám, panuje spíše nezájem. A v soukromých panují peníze. O tom mám také své informace. A teď, co je lepší? Hoďme si korunou... nebo dolarem... nebo eurem... nebo co já vím, čím ještě. Nerad bych nějakou tu tvrdou měnu vynechal... Ale víte co, nebudeme ničím házet, ono to totiž vždycky dopadá dost špatně, když se hází něčím tvrdým... Uzavřel bych to asi tvrzením, není škola, jako škola, stejně tak, jako není vzdělanec, jako pitomec... A končím diskusi, nebo se ještě pohádáme...
A nyní se opět pokorně vracíme k historii, naší učitelce a rádkyni...
Ve dvanácti letech odešel náš národní génius František Křižík na studia na tehdejší jedinou českou reálku v Praze, kterou vystudoval. (Je vidět, že české školství nikdy nepomíjelo aspekt sociální únosnosti. Škoda jen, že je tady tolik lenochů, kterým je to jedno.) Safra, co s tím Křižíkem? Aha, tady píšou, že pro nedostatek peněz nemohl složit maturitu, jelikož neměl peníze na poplatek za její složení. (Kolik géniů mizí jen proto, že nemají podmínky pro svůj růst, zatímco velkohubost mnohdy vládne silou svých žvýkacích svalů. Asi proto jsou žvýkací a jiné gumy pořád tak v módě. Místopřísežně prohlašuji, že toto v žádném případě není zjevná ani skrytá reklama firmy BARUM. ČECHEM JSEM A ČECHEM BUDU!!! Áááá, to mi zas něco ujelo... Doufám, že to nějak projde. No nic, pojďme s velectěným panem Křižíkem dále.)
Přesto ho profesor Václav Zenger, který rozpoznal jeho nadání a technické nadšení, přijal na pražskou techniku (ČVUT) jako mimořádného posluchače.
Mimochodem, Václav Zenger (1830 – 1908) byl český fyzik a meteorolog, který se zabýval hlavně astrofyzikou a optikou slunce. (Odborník na sněháňky. Už tenkrát. Člověk jen žasne.)
František Křižík si již během studia musel najít práci. Nejprve soukromě doučoval, opisoval noty a později pracoval v továrně Markus Kaufmann, která se zabývala výrobou telegrafních a signalizačních zařízení. Během práce zdokonalil železniční signalizaci, což byl také jeho první uznávaný vynález, za který obdržel 1000 zlatých. (Sekyra byla za dva zlaté.)
Po studiích nastoupil jako železniční opravář a úředník různých drah, od roku 1873 jako přednosta telegrafního oddělení trati Plzeň – Chomutov.
V roce 1878 zkonstruoval blokové signalizační zařízení, navrhl elektrické návěstidlo, zkonstruoval ústřední stavění výhybek a vytvořil blokovací zařízení, které značně omezilo nebezpečí vlakových srážek.
Za peníze z prvních vynálezů se v létě roku 1878 vydal na světovou výstavu do Paříže. Tam ho okouzlilla mimo jiné oblouková lampa ruského vynálezce Jabločkova.
Po tomto „elektrickém šoku“ přesídlil Křižík do Plzně, kde si otevřel vlastní dílnu na výrobu obloukových lamp. V roce 1880 patentoval podstatně zdokonalenou obloukovou lampu. Problém velmi účinných obloukových lamp bylo uhořívání uhlíkových elektrod, které se původně nastavovaly ručně, později různými regulátory. Křižík zkonstruoval jednoduché elektromagnetické zařízení, které pomocí dvou cívek a kuželových železných jader udržovalo v lampě stálý elektrický proud.
(To bych rád věděl, co je na tom jednoduchého. Pro členy Mensy to možná jednoduché je, ale my truhlíci naprosto nevíme, která bije. Doufám, že až jednou příjde čas zúčtování, dostanu alespoň body za odvahu přiznat se ke své nevědomosti.)
No nic. Věnujme se raději ještě chvíli panu Křižíkovi. Spřízněnou duši nalezl v plzeňském podnikateli Piettovi. V roce 1880 zavedl osvětlení v jeho papírně a Piette mu pomáhal uvést obloukovou lampu na český a zahraniční trh. V roce 1881 představil svou obloukovku v Paříži a dosáhl velkého úspěchu, a to právě proto, že obloukovka Františka Křižíka vydávala intenzívnější světlo, než žárovka z dílny Thomase Alvy Edisona (1847 – 1931), a získal za ni zlatou medaili. (Už se přímo dmu hrdostí.) Křižíkovi se říkalo český Edison. Prodejem licence do Anglie, Francie a Německa, kde firma Schuckert vyráběla 5000 lamp ročně, získal dost peněz na to, aby se osamostatnil.
Vrátil se do Prahy, pronajal si starou tovární budovu v Karlíně a zahájil rozsáhlou reklamu. V roce 1883 např. bezplatně provedl osvětlení technické výstavy ve Vídni a dostal opět medaili. Jenže sklízel spíš pocty, než zakázky. (Jj, jak je možno někomu bezplatně udělit medaili, tak se na tom vždycky strašně moc ušetří.)
Situace se obrátila v roce 1887, kdy obdržel první zakázky na městské pouliční osvětlení v Písku a v Jindřichově Hradci. Pak tedy udělal první městskou elektrárnu v českých zemích, konkrétně na Žižkově, ale já jsem se chtěl dopídit k tomu, že v roce 1891 při stoletém výročí první hospodářské výstavy zkonstruoval František Křižík první tramvajovou dráhu v Praze na Letné. Měžila sice jenom 800 m., ale i to je dost. Inspirací pro velkolepé pojetí organizace jubilejní výstavy v roce 1891 byla mimo jiné uherská jubilejní výstava, která se konala v Budapešti v roce 1885. (Tak to vidíte, nás Čechy asi musí vždycky někdo nastartovat, aby se v nás probudila chuť soutěžit. Tak hlavně, že to tentokrát nebyla např. švédská vojska. Ale zpět k mistru Křižíkovi.)
Ten během života postupně vybavil svým zařízením v českých zemích na 130 elektráren, avšak začínal mu konkurovat inženýr Emil Kolben (1862 – 1943). Podstata konkurence byla v tom, že Křižík, stejně jako edizon preferoval využití stejnosměrného proudu, zatímco právě např. Emil Kolben preferoval střídavý elektrický proud. K rozhodující konfrontaci došlo při vyhlášení soutěže na výstavbu ústřední pražské elektrárny v Holešovicích, budovanou v letech 1898 až 1900.
To Františku Křižíkovi rozhodně nepřispělo z hlediska zakázek. Nehledě na nepřízeň osudu Křižík vybudoval první elektrifikovanou trať v Rakousko – Uhersku z Tábora do Bechyně (24 km). Ani to však nevyřešilo jeho finanční problémy. Jeho dluhy převzala banka a on se v roce 1917 stáhl do ústraní.
Možná vás bude také zajímat, že roku 1883 byl Františku Křižíkovi udělen Řád Františka Josefa se kterým nebyla spojena žádná další privilegia. (No prosím pěkně, a zase jsme u toho. Nic to nestojí, a přitom to dostatečně dobře působí na poddané, jejichž loajalita je potřebná bez ohledu na režim.) Nás však může uklidnit fakt, že roku 1891 byl Františku Křižíkovi udělen Řád železné koruny, na základě čehož se stal takným radou. (A to určitě nedělal zadarmo, i když jsem nikde nevyčetl komu a co vlastně radil. S tím razením to zkrátka bylo u nás vždycky složité.) Roku 1905 byl pak jmenován doživotním členem Panské sněmovny a v roce 1906 obdržel čestný doktorát technických věd.
Jeho pohřeb byl tichou národní manifestací proti německé okupaci.
A teď ještě pár slov o té první Křižíkově elektrárně.
Roku 1889 zahájil František Křižík provoz první české elektrárny na Žižkově, v tehdy ještě samostatném městě. Na tu elektrárnu byly napojeny blízké obchody a poprvé také i několik domácností. Začalo poměrně dobrodružné sžívání se s elektřinou. Elektroinstalační prvky se běžně vyráběly z papíru, dřeva, textylu, mramoru, mosazi, litiny... Izolačními materiály byly také vosk, dehet, ale i olej.U některých spínačů, zvonků a dalších nadpovrchových zařízení se projevila záliba v dekorativních zařízeních v souladu s dobovými historizujícími slohy i cit pro zpracování materiálu. Mosazné i dřevěné části byly vysoce leštěné. Výrobky z kovu na pohled téměř konkurovaly šperkům. Nabídkové katalogy řady výrobců a obchodních firem na území Rakousko – Uherské monarchie nabízely výrobky, které svou estetickou úrovní byly mnohdy srovnatelné s uměleckými díly. V nabídce nechyběla např ani varianta jemného emailového povrchu.
Ještě si řekněme, že elektrický proud šířící se počátkem dvacátého století k dalším a dalším uživatelům vzbuzoval spíše obdiv, než obavy spojené s potřebou obezřetnosti. I proto nebyly vážné až tragické úrazy žádnou výjimkou. Elektrycké rozvody byly řešeny podle podmínek konkrétních prostor. V suchých místnostech vedly podél zdí dvojité spletené nezakryté kabely s textylním opletením a ohniivzdorným nátěrem vynesené jen na porcelánových kolících. Do vlhka se používaly např povrchové dřevěné lišty a především kabely se zesílenou latexovou, nebo olověnou izolací. Takové rozvody mohly být skryty např. pod dekorační tapetou. V mokrých prostorách se vedení vynášelo na povrch po porcelánových zvoncích, nebo se používala obdoba podmořského elektrického kabelu. (Divím se, že něco takového, jako je podmořský kabel, tehdy vůbec existovalo. Nedávno jsem viděl v televizi, jak zahrabávali podmořský kabel vedoucí od větrných farem na severu Německa na německou pevninu a bylo to prezentováno jako zázrak současné techniky, takže úplně přesně nevím, co si o tom mám myslet. Ten Křižík byl asi fakt génius první třídy, ale to jsem se zase zakecal.) Spínače byly v interiéru často zasazeny přímo do objímky žárovky. Spínače mohly být kohoutkové¸ stiskací (tahové)- např. do vlhkého prostředí. U kovových spínačů objímka často probíjela (takže to měli i s masáží, což bych vzhledem k nejnovějším vědeckým poznatkům zase tak úplně nezatracoval), takže byl jako izolace přidán pod závit keramický kroužek, který chránil při doteku se závitem žárovky. Pokud byl ale keramický kroužek příliš úzký, kontaktu kůže s elektrickým proudem stejně nezabránil.
Ne každý člověk je, myslím, takový blázen, aby obcházel, tedy objížděl na vozíku výstavu a namlouval si na diktafon, co tam píšou, aby si to pak mohl touto formou uchovat pro budoucnost, zvláště, když ani neví, kdo všechno to bude číst. Když si uvědomím, že to záleží i na virech, tak už opravdu nevím, jestli mám psát, nebo raději shánět po internetu kapky do nosu, teploměr, nebo něco v tom smyslu.
Jsem ale dosti tvrdohlavý, a tak se budu držet svého původního plánu, který sice možná není dobrý, ale každopádně je můj, takže si pojďme poznamenat ještě něco málo k historii elektřiny. Konec konců, kdo číst nechce, nemusí. Mimochodem, tahle možnost volby se v žádném dobrém textu nesmí objevit, protože odrazuje čtenáře. Vy musíte číst a číst až do úplného přečtení. Bohužel mě skoro nikdo nezná, pro což ostatně dělám, co můžu, takže nemáte tu správnou motivaci, ale to nevadí. V životě je nejdůležitější nedat se odradit, což platí i pro blbce, respektive blbci mají dojem, že to platí hlavně pro ně, takže pojďme na to.
Pokud jde o období let 1910 až 1919, lze říci, že dosavadní zkušenosti z každodenního života vyústili v požadavek větší bezpečnosti, dekorativnost tehdy zvolna ustupovala účelnosti. V roce 1912 přišla firma Kranébl & Lébl - jestli jsem některému z pánů zkomolil jméno, tak se jim omlouvám - na trh s dinamickou žárovkou, novou objímkou do vlhkého prostrředí a získává patent na dálkové lustrové spínače. (Spínač s porcelánovým tělem.) V podstatě je tento princip používán dodnes. Mezi výrobními materiály se čím dál častěji objevují izolanty: porcelán, sklo, pryže, nebo ebonit. Některé díly se i nadále vyráběly z vodivých materiálů, hlavně z mosazi, hliníku, nebo litiny. Jeden z hlavních propagátorů elektřiny, Odborná společnost elektrotechnická, se intenzivně snažila o šíření osvěty. Roku 1918 se spolek transformoval v Elektrický svaz československý. O rok později vstupuje v platnost zákon, který připravili členové svazu, a který zahájil postupnou řízenou elektrifikaci Československé republiky. Graficky stylizovaná zkratka názvu svazu dodnes vypovídá ESČ, od roku 1952 SU dodnes vypovídá o způsobilosti výrobků podle bezpečnostních norem dané doby.
1920 – 1929 Ve dvacátých letech se ještě používaly jednožílové rozvodové kabely, v ideálním případě pocínované, v omezeném množství i s hliníku a i s izolací ze dvou vrstev různě zbarvené gumopryže a v textylním obalu. Byly zakončeny jednopólovým porcelánovým kolíčkem a splétaly se, popřípadě společně provlékaly, po povrchu, ale i ve zdech. Od konce desetiletí se začaly používat efektivnější a výrobně těžší tzv. Dvojníky. Některé se navzdory bezpečnostním normám udržely téměř do konce minulého století. Touhu po vyšším komfortu v bytech s dostatkem zásuvek řešili výrobci tzv. zlodějkami.
(Prostřednictvím zlodějek řeší různí lidé různé situace, to je známo. Proto jsou také přeplněná ženská vězení... Ale do podrobného rozkrývání jednotlivých případů se pouštět nebudu, i když právě to by mi možná konečně získalo u vás čtenářů popularitu, nicméně musím vás zklamat, protože, ač mne to samotného mrzí, nemám přístup do policejních informačních systémů. Možná si i řeknete: Ještě, že tak. To by to vypadalo, kdyby každej takovejhle floutek strkal prsty do výkonu spravedlnosti..., ale ona by se zase spousta věcí vyřešila, kdyby se toho tak nějak víc vědělo. Ale vraťme se ještě chvíli k elektřině.)
Takže ty zlodějky jsou, tedy pokud jde o elektřinu, byly pomocné objímkové zásuvky. Tyto zásuvky kromě napájení žárovky „kradly“ proud i pro spotřebiče. Cena elektřiny pro žárovky a pro spotřebiče se přitom lišila, což popularitu „zlodějek“ zvyšovalo. (Omlouvám se, ale nemám úplný přehled o tom, jak je to u nás s popularitou zlodějek dnes. Asi bude záležet na šikovnosti prstů. Tedy nejen, samozřejmě.)
V pozdějších obdobích První republiky již elektřina nebyla považována za přepych, protože např. svícení bylo 4 až 5krát levnější, než svícení petrolejem. Před rokem 1929 vznikaly projekty tzv. elektrických domů s elektroinstalacemi jsoucími v souladu s dispozičním řešením budovy. V moderních činžovních domech pak nechyběly výtahy, časové schodišťové spínače, nebo rozvodné desky s elektroměry umístěnými centrálně na chodbách jednotlivých pater.
Když se na tohle muzeum podívám z hlediska jeho srovnání s dálnicí D1, vytane mi na mysli určitá nesourodost. Zatímco toto muzeum se mi zdá dokonalé, z dálnice D1 mám pocit, jako by ani nepatřila do naší současnosti a při tom je to právě zmíněná dálnice, která je právě vizitkou našeho stavitelství. Ale snad je to i dobře, že je zde něco, co nám svou kvalitou neustále připomíná minulost, která nebyla vždy hladká a bez potíží. Nicméně vykřičníky z naší historie nechť se zabývají politologové a politici. My máme za úkol se bavit a nic jiného me teď nezajímá. Je pravdou, že ti, které v životě nezajímalo nic jiného, než zábava, většinou nedopadli moc dobře, ale snad jste z mých textů pochopili, že mi nejde jen o zábavu, takže pojďme se bavit a přehlížet naše stavební neúspěchy. Ošem jestli vás budu schopen bavit, to nevím, poněvadž to s jistotou neví nikdy nikdo. Zeptejte se bavičů, jaké jim to dá mudrování, než vymyslí něco, co lidi skutečně baví.
Málokdo si uvědomuje, že Pavel Bobek (1937 – 2013), spolupracovník pánů Šimka a Grossmanna, byl původně architekt. On sice s úsměvem říkal, že jediné, co v životě navrhl, byl kravín. Už nevím, kde ten kravín stál, a jak velký byl, ale prostě je to tak.
Architektura nám pomohla formovat báječného vnímavého člověka, tedy jemu samotnému se pomohla formovat, kdybych měl někoho formovat já, to byste se divili... Pavel Bobek jako zpěvák byl tedy částečně formován studiem architektury, stejně jako jeho spolužák Jan Kaplický (1937 – 2009), který získal ve světě mnohá ocenění právě proto, že včas přešel tam, kam přešel. Ono je to vždycky důležité odejít odněkud, kde člověk cítí nejen to, co cítit sám nechce. Ale hlavně je důležité přejít tam, kde člověk necítí to, co nechce.
Takže Pavel Bobek jakožto člen divadla Semafor je pro nás odvážně architektonickým žargonem řečeno myšlenkovou spojnicí nás naprostých architektonických neznalců právě s významným architektem Janem Kaplickým, kterému se však také v životě ne všechno podařilo i proto, že přešel tam, kam přešel, a lidé, kteří rozhodovali a rozhodují o realizaci určitých staveb nebyli právě schopni přejít fakt, že přešel.
Jan Kaplický, jak jsme si již naznačili, vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po několika realizacích odešel v roce 1968 do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kde spolu s Davidem Nixonem založil architektonické studio Future Systems. Za stavbu Lord's Media Centra na londýnském kriketovém stadionu byl oceněn Stirlingovou cenou, nejprestižnější britskou cenou za architekturu. Kromě působení v oblasti architektury a desingu se Kaplický podílel i na výuce na univerzitách ve Spojeném království, Francii a Německu.
Jen tak pro zajímavost připomenout některé z jeho realizací. Že si v roce 1974 navrhl byt v Londýně a v roce 1990 rodinný dům v Berkamstedu, na tom asi není až tak nic překvapivého. To v roce 1994 byl realizován jeho návrh Plovoucího mostu v Londýně. V roce 1997 dokonce navrhoval květinářství Wild at Heart v Notting Hill v Londýně. (Přiznám se, že bych asi chtěl oslnit svou milou kyticí zakoupenou v květinářství s nazvaném Divokost v srdci.) V roce 1998 pak Kaplický navrhl butik COMME DES GARÇONS v New Yorku, Tokiu a Paříži, v roce 1999 butik Miami v Londýně, v roce 2002 pavilon Ferrari Maserati v Paříži a ve Frankfurtu nad Mohanem, v roce 2004 porcelánový servis a příbory pro Alessi, muzeum Enza Ferrariho v Modeně, atd.
A co zaujalo mne, v roce 1966 projektoval v Československu památník Franze Kafky, a podle mých informací v Česku pan Jan Kaplický žádnou další realizaci nemá. To je dosti podivné, avšak již na tom nic nezměníme. Nikdo na tom nic nezmění.
K muzeu stavebnictví chci ještě poznamenat, že kdybych měl patřičným způsobem popsat všechno, co za popis stojí, potřeboval bych na to několik let a to si nemůžu dovolit, jakkoli platí, že mě nikdo časově ani jinak nelimituje. Kromě mých krytiků samozřejmě. Ale ty měl i Karel Čapek, a zasloužil si je mnohem méně, než si je zasloužím já.
Ale dost bylo smělého filozofování. Když jsem vyjel z muzea, začalo pršet a tak jsme se co možná nejrychleji vydali k autobusu a bylo to správné rozhodnutí. Sotva jsme nastoupi do autobusu, spustil se tropický liják. Kromě toho jsem měl šílený hlad. Bagetka se mi nesmírně hodila.
V sobotu 3. srpna jsme vyrazili na zámek Kozel. Při cestě na tento zámek, kterou už můžeme z hlediska našich návštěv označit za obligátní, jsme projeli tím krásným lesem, dokonce jsme se těšili na tu sugestívní lesní křižovatečku, poněvadž jsme už přesně věděli, kam máme jet a aniž by po nás někdo něco chtěl jsme jeli přímo na místo, které je dost velké, aby zde mohli z autobusu vystoupit vozíčkáři.
Tentokrát nás nikdo nesměroval, tedy neradil nám, kam máme jet, zkrátka nikdo se nám nesnažil nějak pomoct...
Když jme přijeli až k zámku, to už tedy na vozících, vyděl jsem na cestě prvorepublikový automobil. Jeho značku, obsah motoru a podobné důležité informace vám neřeknu, protože jsem tam neměl čas okounět... Pravda, mohl jsem se optat mladíka v dobových šatech, leč neodvážil jsem se, neb jsem v určitých situacích dosti nesmělý, a navíc jsem nedaleko za sebou podvědomě slyšel ono klasické české: „Nezdržuj, spěcháme, jsme na dovolený... Hned nás napadlo, že se tam něco natáčí a to ještě zrychlilo náš pohyb, protože klasickými českými vlastnostmi jsou i snaha nevyčnívat a nepřekážet. Onen džentlmen totiž stál bez hnutí a vypadalo to, že na něco, nebo na někoho čeká. Opodál toho džentlmena stála žena, jak už to tak leckdy bývá. Ale tahle žena tam stála tak, jak ji pánbůh stvořil, oblečená jenom ve svatebních šatech, které ovšem byly ušité z řídké záclonoviny, takže kdybych se přiblížil ještě blíž, viděl bych úplně všechno... Byl to krásný pohled. Blahořečil jsem dobré sudbě za svůj zrak, ovšem jen do té doby, než mi matka přikázala jet na opačnou stranu, než kde stála ta umělkyně. Nezbylo mi nic jiného, než poslechnout, poněvadž jsem si rychle uvědomil, že máti má u sebe peněženku a jiné důležité jednotlivosti.
Zkušenější kamarád Hlušťa, kterému nikdo neříkal, kam má jet, tvrdí, že tou přepůvabnou dámou byla Eva Decastelo, a já věřím, že má dobré brýle a vytříbený detektivní smysl, tedy Hlušťa samozřejmě. Brýle paní Evy Decastelo pro mne nejsou až tak důležité. Nicméně právě díky ní jsem měl krásný pocit, že atmosféru snu lze navodit i v bdělém stavu. Ovšem zde vyvstává otázka kdo si může dovolit navozovat si atmosféru snů, že?
To je zajímavé, jak rád má člověk svoje příjemné sny a jak rád se jim oddává. To příkladně já bych se kolikrát nejraději ani neprobudil... když se mi zdá o bahamských krasavicích, na Maledivách se mi ve snu také docela líbilo, a o Monte Carlu ani nemluvě. Tam jsem se, panečku, vyřádil. Ovšem vzhledem k zavedným pravidlům naší společnosti se mi neomezený spánek nikdy netrpěl. Vstávat se musí, bývá mi říkáno. I zuby si musím čistit pravidelně. Natož abych nesnídal... to by byl vrchol amorálnosti.
Tak samozřejmě vždycky je lepší bdít než spát, protože během svého bdění může člověk svůj život ovlivnit, jenomže sen vás může i rozčílit a nic s tím neuděláte. Ale to jsem zase odbočil od tématu. Ovšem slyšel jsem, že takové odskakování je zdravé. Tedy ne pro vás, pro mne, jako pro autora. Ano, skutečně, jsem autor. Oh, jaká pýcha se mi dme všude možně... Hlavně na břiše a na hrbu. Ale tam, kde se to dmout má, tam nic. Dvouhlavý sval, nic. Trojhlavý sval, nic. Čtyřhlavý sval, nic, a co já vím, jaké všechny svaly ještě mám. Nic.
Přijeli za námi i naši noví plzenští přátelé, a společně jsme se vydali na prohlídku. Naše skupina byla rozdělena do dvou částí, protože nás, zkrátka a dobře, bylo až dost.
Před vstupem do zámku jsme byli požádáni, abychom uvnitř nejedli, nepili a nefotografovali. (Po určitou dobu nejíst běžně zvládám, i když na to nevypadám, nepít mi také nevadí, tedy po jistou dobu nepít také vydržím, pokud je ta doba výrazně kratší, než čtyřiadvacet hodin, ale požadavek nefotografovat mne coby náruživého dokumentaristu vyloženě zaskočil. I když důvody k tomuto požadavku chápu a je mi jasné, že naší českou národní vlastnost, tedy nenechavost, bude třeba v období globalizace vymýtit, aby nebylo ohroženo soukromé vlastnictví nadnárodních společenství, kam lze samozřejmě zařadit i šlechtické rody, díky nimž je mnoho památek v perfektním stavu. Co bychom také chtěli po těch letech bojů a platností mírových dohod, na které se ovšem neohlíží onen pověstný zub času, který nás, milovníky historie, dráždí i tím, že nikdy nepotřebuje zubaře.)
No nic, pokračujme ve výkladu, a tedy směle do první místnosti.
(Ovšem než jsem se tam s vozíkem dostal, bylo potřeba plně otevřít několik dveří, poněvadž jedním křídlem ten vozík neprorvete, ani kdyby... což pan průvodce ochotně učinil, tedy otevřel nám druhá křídla všech dveří... Jinak se mi na Kozlu moc líbilo, asi začnu shánět nějaký menší bezbariérový zámeček.)
Nyní se tedy pomyslně nacházíme ve vstupní expozici zámku a povíme si, jak vlastně zámek Kozel přišel ke svému názvu. Podle pověsti za něj vděčí pohanskému zvyku starých Slovanů, kteří právě v místech, kde dnes stojí zámek, v den jarního slunovratu, tedy 20. března, obětovali pohanským bohům kozla. Tento zvláštní a na dnešní dobu poněkud morbidní zvyk jim měl zajistit bohatou úrodu a náklonnost bohů.
Šlechta toto plebejské pojmenování zámku ovšem nepoužívala. Říkala mu prostě Jagdschloss, čili lovecký zámek, nebo Waldschloss bei Stiahlau, čili lesní zámek Šťáhlav. (Pokud by v tom překladu názvu byla nepřesnost, pak je to moje chyba. Paměť národa, ale i ta moje, selhává. Znáte to.)
Ovšem toto místo bylo osídleno již před příchodem prvních Slovanů, jak nám naznačují bohaté archeologické nálezy bývalého zámeckého zahradníka a amatérského archeologa Františka Xavera France (1838 – 1910). (Jak zjišťuji, pan František Xaver Franc je více znám jako amatérský archeolog, než jako profesionální zahradník. Na svou dobu pečlivě prozkoumal několik mohylových pohřebišť právě v okolí zámku Kozel, ale vykopávky prováděl také na pravěkých rovinných a výšinných sídlištích, v zaniklých vesnicích, na tvrzištích a na hradě Lopata. Tak, hrad Lopata mě pobavil, čímž historicky splnil svůj účel, a nyní zpět k výkladu pana průvodce.)
Ještě, než se zaposloucháme do jeho slov, připomeňme si, že stejně jako většina loveckých zámků, ani Kozel dlouho těmto účelům nesloužil a záhy po dostavění se stal rodinným sídlem šlechty. Vzhledem k tomu, že nebyl jako mnohé jiné zámky přestavován, zachoval si zámek Kozel charakter loveckého zámku z konce 18. století až dodnes. Tím je dnes také pro nás historicky velmi cenný.
Černínové patří mezi nejstarší a nejvýznamnější české šlechtické rody. Svůj původ odvozují od prastarého panského rodu Drslaviců. Jejich nejznámější předek Drslav působil v letech 1160 až 1165 jako kastelán plzeňského hradu. Hlavním sídlem rodu byl především zámek v Chudenicích. V 15. století se rod rozdělil na několik větví.
Pro nás je nejvýznamnější větev chudenická, která se později stala majitelem Šťáhlavského panství. Šťáhlavské panství odkoupila rodina Černínů z Chudenic za 260 tisíc zlatých od tehdy zadlužených Kokořovců z Kokořova, kteří měli panství v držení téměř dvě století. Posledním majitelem z rodu Kokořovců byl Jan Jindřich Kokořovec. Byl špatným hospodářem, dostal se do finanční tísně a byl nucen panství prodat. Panství v roce 1710 odkoupila Antonie Josefína, hraběnka Černínová z Chudenic, rozená z Khünburka. Hraběnka pocházela ještě z větve nedrahovické. Panství koupila pro svého syna Františka Antonína Černína. K panství tehdy patřil renesanční zámek ve Šťáhlavech, řada vesnic a dvorů nebo železná huť o dvou vysokých pecích v Sedlci u Starého Plzence. O pět let později Černínové ještě přikoupili za 150 tisíc zlatých sousední nebílovské panství s rozestavěným zámkem.
Tak, a teď už si zmiňme, co nám říkal pan průvodce.
Samotná historie zámku Kozel je poměrně krátká. V letech 1784 – 1789 si ho nechal postavit hrabě Jan Vojtěch Černín z Chudenic (1745 – 1816). Jan Vojtěch Černín z Chudenic působil jako nejvyšší lovčí království Českého na dvoře císaře Josefa II. (1741 – 1790), ale nepostavil si ho k bydlení, nýbrž pouze jako své lovecké a reprezentační sídlo. Navržením ústřední budovy zámku, ve které se pomyslně právě nacházíme byl pověřen málo známý pražský architekt Václav Haberditz. Ovšem přibližně po deseti letech si hrabě Černín nechává zámek přistavět a tuto přístavbu vytvořil vynikající pražský architekt (já bych spíše použil termín český architekt z Prahy, a to nésu z Brna), tak tedy pražský architekt s italskými kořeny Ignác Jan Nepomuk Palliardi (1737 – 1824), jehož kmotrem, mimochodem, byl ještě známější architekt Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 – 1751), a ten byl také z Prahy. Ignác Jan Nepomuk Palliardi zde vyprojektoval čtyři nové zámecké budovy. Jedná se o jízdárnu kapli Svatého Kříže, konírnu a lokajnu, kde je dnes pokladna, a tímto dokomponoval zámecký areál do jednolitého, ale nenásilného celku.
A teď si ještě nastíníme něco o osobnosti hraběte Černína. Ten byl za svůj život dvakrát ženat. Poprvé s Jozefínou z Thunu a Hohensteinu podruhé s chudou plzeňskou šlechtičnou Eleonorou z Haklbergu. Ta byla v době sňatku velmi mladá. Ovšem bohužel, obě manželství zůstala bezdětná. (Z internetu se o těchto dámách opět nic nedovíte. A nebo jestli to někdo najde...) A když v roce 1816 hrabě Jan Vojtěch Černín umírá, tak tím také vymírá chudenická větev Černínů. Ačkoli v době Černínovi smrti jeho druhá manželka Eleonora ještě žila, hrabě ji ve své závěti vůbec nezmínil. (Asi žila až moc.) Veškerý svůj majetek odkázal svému vzdálenému příbuznému, a to prasynovci Kristiánu Vincenci z Valdštejna – Vartenberka (1794 – 1852). Rod Valdštejnů pak držel zámek až do roku 1945, kdy mu byl na základě Benešových dekretů vyvlastněn. Od té doby památku spravuje Národní památkový ústav.
Po tomto konstatování jsme se přesunuli do prvního hostinského pokoje. Tam jsme se dověděli, že hrabě Černín si velice zakládal na tom, že si zámek postavil jako reprezentační a lovecké sídlo. K jeho společenskému postavení totiž patřily i různé povinnosti, a mezi ty povinnosti se mimo jiné řadilo i pořádání různých velkolepých oslav a honů pro jeho kolegy z císařského dvora.
(To a mnohé jiné jsme si naznačovali už v roce 2013, kdy jsme tu byli na prohlídce. Tentokrát se však pokusím vše lépe strukturovat.)
Proto má zámek několik hostinských místností, které mají své vlastní vchody z nádvoří a většinou byly rozdělené neúplnou přepážkou na dvě části. Na větší, zadní, část, která byla určena pro hosta a byla také bohatě zařízena, a pak na malou přední část u dveří, kterou jsme projížděli a procházeli, a která byla určena pro sloužícího, který vždy s daným hostem přijel. Ovšem ta část pro sloužícího byla zařízena byla pouze lůžkem. (To máte jako dneska. Někde se prostě ušetřit musí.) To oddělení obou prostor na jednu stranu zajišťovalo soukromí pána, ale na druhou stranu umožňovalo i obsluhu na pouhé zavolání. Obě dvě tyto prostory se pak vytápěly jedněmi kamny, do kterých se přikládalo z nádvoří. Přepážka oddělující oba prostory zůstávala nahoře neúplná i kvůli zajištění dobré cirkulace vzduchu.
V této místnosti jsme na luisézní komodě mezi okny mohli vidět velkou rokokovou vyřezávanou kalvárii, která je doplněna souborem deseti olejomaleb, které zachycují neúplnou křížovou cestu. (Luisézní styl je název pro sloh francouzského původu z konce pozdního baroka a velmi raného klasicismu nazývaný podle Ludvíka XVI. (1774 – 1792).)
Na stěnách této místnosti visí grafické listy z 1. poloviny 18. stol. Ty zachycují pohledy na italské vily a zámky. (Jo, jo, Itálie...) Také jsme viděli malé lucernové hodiny ze 16. stol. Vyrobeny byly v Londýně a jejich zajímavostí je, že mají jenom jednu ručičku, protože tehdy se k měření času právě používala jen jedna ručička a to hodinová. (Takovéhle řešení by Usainu Boltovi určitě nestačilo. Ani Pavel Maslák by zřejmě nebyl spokojen.)
Pozvolna jsme se přesunuli do druhé hostinské místnosti, která je také rozdělena výše popsanou neúplnou přepážkou, a je zařízena převážně rokokově. Rokoko bylo odnoží baroka a vyznačovalo se líbivostí, zjemnělostí, a hlavně bohatou zdobností. V malířství se proto používaly jemnější techniky, jako např. akvarel, či pastel.
Na pravé části přepážky jsme právě viděli tři pastely. Prostřední z nich zobrazuje Marii Terezii (1717 – 1780) když jí bylo devět let. Na protější stěně je portét Jana Vojtěcha Černína z Chudenic.
V další místnosti jsme viděli velký barokní bohatě intarzovaný sekretář. (Intarzie je zdobení vkládáním různých druhů dýhy.) Náměty zdobení na sekretáři vycházejí z řecké a římské mytologie. Tyto sekretáře se po vyklopení šikmé části daly použít jako psací stoly, a také se v nich většinou nacházela i tajná schránka. (To my už dávno víme. Ale nahlédnout nás nikdy nikdo nenechal. Škoda.) Na druhé straně místnosti u zdi stojí velká klasicistní keramická kamna. V těchto kamnech se topilo polenovým dřívím a podobná kamna najdeme úplně ve všech místnostech zámku Kozel. Ovšem marně bychom tu prý hledali dvoje kamna stejná. Kamna se liší tvarem i zdobením. Do těchto se přikládalo buď dvířky z nádvoří, nebo ze speciálních chodeb, k nimž některé místnosti přiléhaly. Tento zvláštní druh přikládání měl dvě velké výhody, za prvé panstvo nebylo rušeno, a za druhé se do místností nedostával prach, kouř a další nepořádek.
(Tu přilkádací chodbu jsme viděli, když jsme vyjížděli na nádvoří, abychom právě tím nádvořím mohli po náspu kopírujícím vnitřní obvod budovy přejet do další mástnosti.)
Tak jsme se dostali do vstupní haly, kudy vcházeli do zámku hosté. V této místnosti také čekalo služebnictvo na zaznění některého ze zvonků, které tady visely podél celého stropu. Dnes už tam mají pouze poslední tři zvonky, které se dochovaly. Zvonky byly složitými táhly a převody spojené se všemi místnostmi v této zámecké části v přízemí. Když někdo z pánů zatáhl za provázek a konkrétní zvonek začal zvonit, služebnictvo ihned vědělo, do které místnosti má jít díky tomu, že každý z těch zvonků měl jiné ladění.
(Z toho ovšem vyplývá, že zdejší sloužící museli mít hudební sluch, a nebo svělý zrak, aby jim neuniklo zachvění tělesa zvonku.)
A samozřejmě nás zaujal i charakter této místnosti. Jedná se o imitaci zimní zahrady, a jde o dílo českého malíře a dekoratéra Antonína Tuvory (1747 – 1807). Ten na zámku Kozel tvořil v letech 1787 až 1789.
Dostali jsme se dokonce i do pánského kuřáckého salonu, který dokládá, že kouření tabáku bylo na konci 18. stol. velmi oblíbené. (Na tom se, řekl bych, mnoho nezměnilo.) Většina místností na zámku byla předem určena k danému využití. Na dvojici intarzovaných stolků a na stojanu umístěném u kamen jsme viděli nejrůznější dýmky z té doby. (Až jsem zalitoval, že jsem nekuřák, což činím jen velice zřídka, ale pokud by mi někdo nabídl pracovní pozici aristokrat – rentiér, jistě bych se i kouřit naučil, v případě potřeby dokonce ve zrychleném režimu a to i bez ohledu na možné následky.) Také jsme zde viděli sedací soupravu, která je výjimečná v tom, že jako jedna z mála sedaček na zámku Kozel se ještě dochovala s původními potahy. Ty se nazývají švýcarský kreton. Nad touto sedačkou visí několik portrétů. Jsou to některé dcery Marie Terezie.
(Mimochodem, císařovna Marie Terezie porodila šestnáct dětí.) Visí zde také portrét samotné Marie Terezie, na němž má na hlavě černý závoj, který nosila na hlavě po smrti svého manžela Františka I. Štěpána Lotrinského (1708 – 1765), který, jak se už léta proslýchá, nebyl právě vzorovým manželem.)
Toaletní pokoj, do kterého jsme se následně přesunuli, sloužil k líčení a úpravě garderoby šlechtičen. Viděli jsme tam benátské zrcadlo a konzolový rokokový bohatě vyřezávaný stolek, který sloužil k ukládání dámských kosmetických potřeb. (Prostě almara na pudry, no.) Hned vedle stojí chaise longue, neboli z francouzštiny dlouhá židle, která se začala vyrábět v období rokoka.
(My si jen tak na okraj připomeňme, že to byl umělecký styl navazující na baroko, a že rokoko se rozvíjelo mezi lety 1735 – 1790 při čemž ve Francii je rokoko považováno za samostatně vnímaný styl, ale v Evropě je rokoko vnímáno jako pokračování baroka. Název rokoko pochází z francouzského rocaille, tedy ornamentální, nebo zprohýbaný, připomínající boltec ucha. Tento styl vznikl na počátku 18. stol. v Itálii, ale rozšířil se hlavně do Francie za doby vlády Ludvíka XV. (1710 – 1774).)
Nemohli jsme si nevšimnout přenosné toalety v rohu místnosti. (Známe je z ústavů, lázní a nemocnic. Tam pochopitelně nejsou zdaleka tak zdobné, jako jsou ty zámecké, což je pochopitelně škoda.) V době založení zámku se tady používaly výhradně podobné přenosné toalety, a nebo nočníky. Nebyl tady totiž ani jeden záchod, ale ani jedna koupelna. (Prekérní situace. Pan hrabě na nočníku... A vedle něj paní hraběnka... To muselo být klepů...) Jak již naznačeno, tento zámek nesloužil k trvalému bydlení, ale měl sloužit pouze jako velká lovecká chata. (A skutečně je to velice pěkná chatička.)
Následně jsme prošli a projeli jednou z přikládacích chodeb, načež jsme se ocitli v loveckém salónku, který vypovídá o tom, proč vlastně byl zámek Kozel postaven, tedy proč právě v těchto místech. Pořádaly se tady velkolepé hody, a ještě před tím, než si tady Valdštejnové nechali podle projektu již zmíněného Františka Xavera France v letech 1785 až 1786 vytvořit ten až snově krásný přírodně krajinářský park, který nyní k zámku přiléhá, se kolem zámku rozprostírala obora. Les zkrátka začínal za přilehlými budovami zámku. Proto se také zámku říkalo lesní.
Na stěnách zde kromě loveckých trofejí visí i několik malých obrázků v rozích nad sebou. To jsou rytiny od německého grafika Johanna Eliase Ridingera (1698 – 1767), jenž je dodnes nazýván mistrem německé grafiky. Na jedné ze zdí loveckého salónku jsme dokonce viděli kůži z divočáka a na té kůži různé středověké lovecké zbraně, tedy prakovnici, tesák a jiné. Skrze dveře jsme pak viděli enfiládu, což je tolik oblíbený průhled celým zámeckým křídlem.
Když jsme se dost pokochali a zklidnili jsme své lovecké pudy, přesunuli jsme se do kulečníkového salónu. Jeho dominantou je velký kulečník starého ruského typu. Nad ním je lustr z 19. stol., který je navržen tak, že jeho světlo nevrhá stín, což se při kulečníku hodí nejen mistrům, ale i amatérům. (A úplně nejvíc se to hodí amatérům, kteří mají obě ruce a třeba i obě nohy levé. On totiž dobrý hráč kulečníku se musí být schopen i plazit po kulečníkovém stole, a nebo se různě kroutit, aby dosáhl žádaného úhlu. Ovšem chápu, že aristokraté v minulých staletích přistupovali ke hře s tágem nanejvýš noblesně, takže k protržení plátna docházelo jen velmi výjimečně.)
Jedná se o billiardový stůl, tedy stůl s dírami, do kterých jsou koule sráženy. Karambolové stoly otvory nemají. (Při karambolu jde jen o narážky.)
Podél stěn zde kromě židlí stojí na dřevěných stolcích alabastrové plastiky, tzv. modelletta od plzeňského řezbáře Lazara Widemann (1697 – 1769). Po zámku je pak rozmístěn celý soubor Widemannových modellett.
V jídelně, kam jsme se právě pomyslně přesunuli, jsme byli upozorněni na vzácné holíčské fajáns. Manufakturu na výrobu této originální keramiky založil v roce 1743 císař František Lotrinský. Zřejmě i proto zde visí portréty obou císařských manželů.
Výrobky této manufaktury byly ve své době velice žádané zejména pro své neobvyklé tvary, jako např. tvar dýně, hlávkového zelí, nebo dokonce artyčoků. Ty artyčoky jsme zde dokonce viděli ve vitríně. Do porcelánových mís ve tvaru artyčoku se dávalo máslo, a do porcelánových ptáčků se dával ocet, nebo olej, dávali se na stůl a dochucovalo se z nich jídlo.
Ovšem na konci 18. stol., kdy se zámek Kozel začal zařizovat, už tato fajáns nebyla tolik v oblibě. V tomto období ji totiž na žebříčku obliby postupně nahradilo kameninové nádobí, které jsme zde také měli možnost vidět v otevřeném příborníku, a toto konkrétní kameninové nádobí se vyrábělo v církevní manufaktuře v Praze na Florenci.
Vedle toho otevřeného příborníku stojí jediný krb, který na zámku Kozel mají. Ten krb je rokokový a dalo se v něm topit jak z místnosti, tak z chodby, protože má možnost změny tahu. A veškeré náčiní, kterým se oheň udržoval, byl měch, lopatka, kleště, koště a kropítko, a jmenované nástroje jsou ještě původní, z doby založení zámku.
Následně jsme se přesunuli do poslední zpřístupněné reprezentační prostory na zámku Kozel a také největší místností v expozici.
Antonín Tuvora (1747 – 1807) zde vytvořil nádhernou výmalbu, kde kombinuje medailonky s řeckou mytologií s průhledy do ideálních krajin. V těch medailoncích jsme viděli motivy Amora a Psýché, nebo také Orfea v podsvětí, či Herkula po skolení erimanského kance, a dále Athénu věnčící múzu Kalliopé, nebo Narcise shlížejícího se ve vodní hladíně a truchlící Dianu.
Za medailonky jsou krajiny s velkým množstvím zvířat, nebo zřícenina hradu Radyně. Je tam vymalován i samotný zámek Kozel. Jedná se o nejstarší dochované zobrazení zámku. Antonín Tuvora považoval výmalbu v této místnosti za nejlepší dílo, které na zámku vytvořil, a také se zde podepsal. Tato místnost jako jedna z mála nikdy nebyla přemalována, i když Valdštejnové si většinu pokojů nechali vymalovat jednobarevně, takže vzácné malby Antonína Tuvory nechali prostě přemalovat. (To je neúcta. Oni si řeknou, Je to naše, a co nám je po nějakým Tuvorovi.Ten ať klidně skončí v propadlišti dějin, nebo v úplně jiným propadlišti...) Ale naštěstí nejsme všichni ignoranti, takže v 70. letech 20. stol. byly všechny malby odborně zrestaurovány, pozdější přemalby byly velmi složitě seškrabány, a my, jako kulturně orientovaní nadšení návštěvníci, se tak můžeme kochat Tuvorovou prací stejně, jako se jí opájel hrabě Černín. (Ostatně je tak nějak našim národním zvykem těšit se z výsledků cizí šikovné práce, ačkoli mnozí z nás vynikají nešikovností. Já tedy určitě.) A jen tak pro zajímavost, Antonín Tuvora maloval na zdejším zámku tři roky, ale restaurátorské práce trvaly více, než šest let. (A tak to chodí i v životě. Než něco napravíte, vždycky to trvá dlouho. A někdy se blbost napravit vůbec nepodaří.)
Nyní jsme pomyslně přelevitovali do Zeleného salonu, tedy do ložnice, kde je u postele k vidění nočník, který se zde zachoval z doby, kdy tu žili Valdštejnové. On je na tom nočníku totiž dokonce valdštejnský monogram. A konečně se dovídám, proč se říká noční stolek, když si na něj odkládáme třeba knížku, nebo notebook, kteréžto věci nezřídka využíváme i před polednem. On se totiž do nočního stolku ukládal nočník, aby nebyl tolik na očích. Knihy a další předměty se do nich začaly dávat až mnohem později.
Na drruhé straně místnosti pak stojí další hygienické pmůcky, např. speciální dámský nočník. (Já to pořád říkám, hlavní je genderová vyváženost.) Také jsme viděli umělecky pojatý stojánek na zubní kartáčky. (Já to pořád říkám, umění by mělo být běžnou součástí našeho života, protože nás obohacuje. Pokud tedy díky němu bolestně nezchudneme.) Ve čtyřech medailoncích jsme pak viděli alegorické zobrazení čtyř ročních období, které jsou vytvořeny technikou al secco, což je malba do suché vápenné omítky. Nejsou to fresky. Fresky se malovaly do vlhké omítky. (Já to pořád říkám..., ale lidi toho napovídají...)
V některých místnostech je štuková výzdoba a v některých je „pouze“ iluzivní malba, která měla vypadat přesně jako štuk, a na první pohled tak nikdo nepozná, jestli je to pouze malba a nebo trojrozměrné zachycení konkrétního výjevu.
Hudební salónek, kam jsme pomyslně právě přejeli, se také nazývá salónkem Jozefíny Černínové, protože hrabě Černín nechal tuto místnost zařídit a vyzdobit výhradně pro svou první manželku Jozefínu a to proto, že si velmi cenil jejího hudebního nadání. Ona totiž hrála na několik hudebních nástrojů a dokonce i amatérsky malovala.
O tom, že tato místnost byla určena výhradně pro ni, dodnes svědčí iniciály, které jsme viděli v supraportách. Jsou tam vyskládána písmena JCZ a CZ je tam proto, že Černínové se původně psali se spřežkou Cz na začátku. (Supraporta je zdobný architektonický prvek umístěný nade dveřmi.)
Je zde několik hudebních nástrojů. Např. jsme viděli vídeňské fortepiano z dílny Conrada Grafa (1782 – 1851), nebo velký barokní varhanní pozitiv. (Kdyby náhodou někdo nevěděl, co je to ten varhanní pozitiv, tak vězte, že jsou to malé přenosné varhany, které většinou byly v kostele na kůru.)
Tak, a to už se pomyslně dostáváme do Šedého kabinetu, který nás překvapil tím, že oproti předchozím místnostem je vymalován velmi skromně. Býval totiž obývacím pokojem hraběnčiny komorné. (No jo, služebnictvo se nesmí rozmazlovat. To je stará zásada...) Ovšem nábytek je zde ve stylu měšťanského empíru, čili tak zvaného biedermeieru, což zas není tak úplně od věci. Hned za dveřmi u křesílka byl k vidění přenosný stolek pro vyšívání. Ve vitrínách jsme viděli např. svatební porcelánový servis, nebo kolekci tabatěrek. (Kdo šňupe tabák, ten ví, co to tabatěrka je, a kdo nešňupe...)
Nyní jsme pomyslně přešli do zámecké jídelny, která sousedí s ložnicí, a svůj název dostala podle toho, že se zde podávala pouze snídaně. (To by se mi také líbilo mít jeden pokoj na snídani, druhý na oběd a třetí na večeři. Počet pokojů v našem bytě by se tak více než zdvojnásobil. Ovšem přimlouval bych se za místnosti o velikosti půdorysu 4 x 4m a větší. S menšími pokoji mám až nepříjemně bohaté zkušenosti.) Zde vystavený jídelní servis z vídeňského porcelánu je zdoben klasicistními mašlemi. Je zde však k vidění i míšeňský porcelán.
Pánská pracovna, jakožto poslední místnost reprezentačního křídla zámku, je vyzdobena převážně čínským nábytkem a čínskými předměty, které byly u šlechty velmi oblíbené a módní, a také svědčily o vysoké prestyži člověka, který je vlastnil. (Nebojte se, žádného netopýra, luskouna, ani jinou podobnou havěť jsem tam neviděl.) Na hráčském stolku jsme viděli sochu želvy, která se mění v čínského draka a ten hráčský stolek má v desce prohlubeň, která napomáhá tomu, aby kostky nepadaly na zem. Výmalba v této místnosti je klasicistní, což se pozná i podle osové souměrnost ústředních motivů. Antonín Tuvora totiž tuto místnost vymaloval o deset let později, než ostatní místnosti, tedy v době, kdy už pracoval na zámku v nedalekých Nebílovech a na Kozlu dokončoval některé drobné úpravy a právě tuto místnost.
Ve dvou následujících místnostech je uložen obsah tzv. stadionské knihovny. Ta ovšem není původně kozelská. Byla sem převezena ze zámku v Koutě na Šumavě, který je u Domažlic. Knihovna celkem obsahuje bezmála 8 000 svazků. Knihy jsou psány mnoha jazyky, ale bohužel ani jedna z nich není psána česky. (No to si dělaj´ srandu. To se na to vyprdnu.) Tato knihovna je také součástí Národní knihovny a dodnes slouží k badatelským účelům. Některé ze zdejších knih se během naší návštěvy digitalizovaly v zámecké kanceláři. Trvalá knihovna zde není, protože ani za Černínů, ani za Valdštejnů nebyl Kozel hlavním šlechtickým sídlem.
Pokud jde o žánry, je zde odborná literatura, poezie, beletrie, ale třeba i cestopisy, nebo atlasy. Je zde i první vydání slavné francouzské encyklopedie.
Hele lidi, přiznám se, už mi docházejí síly. Při té netopýří karanténě se, myslím, ani nelze divit. Přesto zde mám ještě několik zásadních informací, které jsem, přizmám se, našel na internetu.
Tak pojďme na ně.
Valdštejnové, o kterých už jsme se samozřejmě zmínili, jsou s českými dějinami spjati už téměř devět století. Pocházejí ze starobylého rodu Markvarticů a jejich nejstarší předek Markvart z Waldštejna je znám již v roce 1159.
Markvartici se rozdělili na pány z Valdštejna, ze Zvířetic, z Michalovic a z Wartenbergu. Rod se dále rozvětvoval a často je obtížné přesně určit příbuzenské vztahy. Na přelomu 15. a 16. století se rod rozdělil do dvou hlavních linií. Mladší Zdeňkova, ze které pocházel mimo jiné i Albrecht Valdštejn, vymřela v druhé polovině 19. století se jménem Waldstein - Arnau. Starší Vilémova větev žije dodnes.
V roce 1628 byl Valdštejnům udělen český i říšský hraběcí stav a v polovině 18. století přijali jméno i erb svých vymřelých předků. Od té doby používali titul hrabě z Valdštejna, pán z Wartenbergu.
Jak bylo výše zmíněno, po smrti hraběte Černína zdědil tehdejší panství šťáhlavsko – nebílovské jeho prasynovec Kristián Valdštejn Wartenberg. Starý zámek ve Šťáhlavech tehdy sloužil jako ředitelství velkostatku a jako ubytování pro jeho zaměstnance. Léto trávil hrabě Kristián Valdštejn s rodinou většinou na zámku Kozel. Zbytek roku pobývali na svých severočeských zámcích nebo ve Valdštejnském paláci v Praze.
Stejné to bylo i u dalších vlastníků panství. Významnou osobou tohoto rodu, vztahující se k zámku Kozel byl Arnošt Karel Valdštejn. V roce 1904 zdědil Arnošt Karel po svém otci Arnoštu Františkovi Valdštejnovi rozsáhlé statky - například Mnichovo Hradiště, Bělá pod Bezdězem, Šťáhlavy nebo Valdštejnský palác v Praze. Zámek Kozel si velmi oblíbil a často zde pobýval. Hrabě na zámku provedl řadu stavebních oprav. Navíc se zajímal o archeologii a umožnil proto svému zahradníkovi, jímž byl František Xaver Franc, provést v parku na Kozlu a v okolí rozsáhlé vykopávky. Z početných vykopávek byla na Kozlu do roku 1920 výstava. Poté rozhodl nástupce a bratr Arnošta, Adolf Valdštejn, o jejím svěření městskému muzeu v Plzni. Malá ukázka ale zůstala na Kozlu až do roku 1945.
Hrabě Arnošt Karel Valdštejn zdědil po otci také sedlecké strojírny, které později rozšířil ještě o plzeňské železárny. V roce 1859 totiž založil v Plzni takzvané Valdštejnské strojírny, které v té době zaměstnávaly 69 dělníků. O deset let později tyto strojírny odkoupil Emil Škoda a vytvořil největší strojírenské závody nejen v Čechách, ale i v celém tehdejším Rakousko-Uhersku.
Po smrti Arnošta Karla v roce 1913 zdědila sedlecké železárny jeho jediná dcera Josefína. Ostatní majetek přešel na bratra Adolfa Valdštejna. Posledním majitelem tohoto rozsáhlého panství, které zahrnovalo například Mnichovo Hradiště, Doksy, Nebílovy a Šťáhlavy se zámkem Kozel, byl Karel Arnošt Valdštejn. Na zámku Kozel spolu se svojí manželkou Marií Johanou Kinskou a dětmi často pobýval. Panství mu patřilo až do konfiskace v roce 1945. Zajímavé je sledovat osud rodiny a život na zámku Kozel především v letech válečných a poválečných, jak jej zachycují dochované prameny. Po první světové válce nastal v obci Šťáhlavy, stejně jako i v jiných obcích, nový život. V důsledku zrušení šlechtických titulů se hrabě Valdštejn stal jen pouhým majitelem velkostatku. Po provedení pozemkové reformy mu zůstalo asi 100 ha orné půdy. Ostatní půda byla rozdělena mezi rolníky a bezzemky.
V obci Šťáhlavy se zvyšoval počet německých občanů, neboť Karel Arnošt Valdštejn je často zaměstnával do svých služeb. Později sám přijal německou státní příslušnost. Další záznamy pocházejí z roku 1932 a uvádějí, že v části zámku Kozel bylo umístěno archeologické muzeum, ve kterém byly uloženy velmi cenné sbírky starožitností, jež byly vykopané v okolním historicky důležitém a památném okolí. V době, kdy na zámku pobýval hrabě Waldštejn s rodinou, nebyl přístup do zámku a jeho nejbližšího okolí bez výslovného svolení majitele povolen. Po roce 1938, kdy bylo odtrženo pohraničí, stěhovali se tamní obyvatelé do vnitrozemí. Tím vzrostl počet obyvatel také ve Šťáhlavech. Na zámku Kozel bylo 22. prosince 1939 ubytováno sto mužů německé říšské armády.
Zůstali zde až do 9. března 1940. Na konci druhé světové války se na Kozlu usadila kromě rodiny Valdštejnů i rodina bývalého hraběte Kinského. Na zámku byly shromažďovány a skladovány značné potravinové zásoby, které byly v převratových dnech rozděleny mezi osvobozené politické vězně, kteří se vraceli z Buchenwaldu, Dachau nebo Drážďan. Jak již bylo zmiňováno, Karel Arnošt Valdštejn přijal německou státní příslušnost a za okupace vykonával vojenskou službu v německé armádě.
Po válce v roce 1945 byl nařčen z údajné kolaborace a odsouzen na jeden rok ve vězení. Jeho manželka, děti a příbuzní byli odsunuti do Rakouska, kam za nimi hrabě po odpykání trestu odešel. Valdštejnům byl konfiskován veškerý majetek. Zámek Kozel se od této doby stal majetkem státu. Valdštejnovi byla dále konfiskována půda o výměře 120 ha, která byla následně rozdělena zemědělcům a bezzemkům.
Rybníky a vodní toky převzaly Československé státní statky. Les o rozloze 3003 ha převzal stát, takzvaná Bažantnice připadla obci Šťáhlavy. Samotné předání půdy, které se konalo 15. července 1945 v parku na zámku Kozel, bylo tehdy velkou slavností, která byla doprovázena průvodem občanů v krojích, jízdou na koních a alegorickými vozy.
Slavnosti se účastnili také členové vlády, ministerstva zemědělství, ale i zástupci americké armády. Jediná z rodiny Valdštejnů, které bylo dovoleno zůstat v Čechách, byla bývalá hraběnka Marie Valdštejnová, rozená hraběnka z Rumerskirchu.
Hraběnka celý život zachovávala věrnost našemu státu, a proto jí bylo dovoleno dožít v pražském sídle Valdštejnů. Marie byla třetí manželkou Arnošta Karla Valdštejna, který prožil většinu svého života na Kozlu. V době okupace tam trávila nějaký čas také Marie Valdštejnová. Po celou dobu okupace se hlásila k československé národnosti, nikdy nepřijala národnost německou. Naopak odsuzovala a nenáviděla Hitlera, věřila v jeho pád a potrestání za všechny jeho skutky. Po konfiskaci majetku Valdštjenům byl konfiskován i palác v Praze a odňat měl být i hraběnčin byt. K tomu však nakonec nařízením tehdejšího ministra Kopeckého nedošlo.
Marie Valdštejnová zemřela v Praze v úctyhodném věku 103 let. Pohřbena byla podle svého přání v hrobce Valdštejnů ve Šťáhlavech. Z šesti potomků Karla Arnošta Valdštejna, kteří ještě před konfiskací pobývali na zámku Kozel, je možné zmínit například Arnošta Valdštejna. Ten se dokonce počátkem devadesátých let po vzoru svého otce pokusil o velký podnikatelský projekt na severu Čech v prostoru uvolněném sovětskou armádou.
Dále je možné zmínit Karla Alberta Valdštejna, jenž vstoupil do kláštera a v současnosti je známý spíše pod jménem páter Angelus Valdštejn, a Sophii Valdštejnovou, která se narodila přímo na zámku Kozel. Zámek i po zestátnění často a ráda spolu se svojí rodinou navštěvovala a nikdy nezapomněla pochválit současný stav a správu zámku. Před čtyřmi lety dokonce na zámcích Kozel a Nebílovy oslavila i své devadesáté narozeniny.
Nutno poznamenat, že zákonní dědici rodiny Valdštejnů podali v prosinci roku 1992 žádost o navrácení svých bývalých majetků na základě novely zákona o půdě. Výzva se týkala movitých i nemovitých majetků. Jejich snahou bylo především „očistit“ jméno Karla Arnošta Valdštejna nařčeného z kolaborace. Tato výzva zatím nebyla pro Valdštejny kladně vyřízena.
Etické otázky jsou vždy velmi složité a já jsem rád, že hodnoty spojené se zámkem Kozel jsou citlivě posuzovány a zachovány.
V tu krásnou sobotu 3. srpna jsme ještě byli na státním zámku Hradiště v Blovicích. Já už ale nemám dost energie, abych se o něm shakespearovsky rozepsal, ale poznámky k tomu mám, takže kdo bude chtít, tomu je rád přenechám.
Také jsme ještě stihli navštívit Air Park ve zruči u Plzně, o kterém už jsem psal, když jsme ve Třemošné byli v roce 2013.
Tak, a to je konec. Taky jste si tak oddechli, jako já? Že ano? Tak nevím, jestli mě to má těšit, nebo mrzet. J Každopádně nebuďte v krizi a doufám, že vás ještě budu mít důvod zdržovat.