Úvodní stránka » Aktivity » Morávka 2018


Morávka 2018

Jednou mi jedna krásná slečna, tedy tehdy ještě slečna, věnovala knihu, Navzdory básník zpívá od Jarmily Loukotkové. (Do toho vám sice nic není, ale nějak začít musím.) Kniha pojednává o „prokletém“ básníku Francoisi Villonovi (asi 1429 - 1463), který se stal „prokletým“ v době, kdy toto přízvisko ještě zdaleka nebylo tak módní a zaručující popularitu, jako je dnes. Tehdy jsem ovšem také „zpíval“. Pochopitelně ne tak otevřeně, jako Francois Villon, který se pro svůj ostrý jazyk dostal do vězení, a to dokonce několikrát, ale pokoušel jsem se psát verše. Mým básnickým snahám pochopitelně nebylo lze přikládat velkou uměleckou hodnotu, a proto je také až na dvě výjimky neotisklo MF Dnes, ani jiné zásadní tuzemské periodikum, ale psal jsem navzdory svému těžkému fyzickému hendikepu a navzdory tomu, že jsem nikdy nebyl králem diskoték, ani rockoték.

Můj jazyk není zdaleka tak ostrý, jako byl Villonův, a jen doufám, že vás, jako mé čtenáře nemrzí, že se snažím psát tak, abych se nestal králem policejních kartoték, neboť i to se za urážku může přihodit jak básníkům, tak králům diskoték.

Dnes píši také navzdory, ale tentokráte navzdory prokrastinaci, která se, jak víte, stala módní a zaručující popularitu, a právě proto ji mám potřebu zdůraznit. Současně vás upozorňuji, že budu výrazně prokrastinovat po celou dobu psaní tohoto textu, takže se nedivte, že jste se ho nemohli dočkat.

Vezmu to od okamžiku, kdy stojíme na zastávce, a čekáme na svou, prozatím pravidelnou, linku do světa. Přichází Emilka, tedy maminka Mgr. et Mgr. Kačenky Fibigerové PhD, která momentálně velice aktivně prokrastinuje v zahraničí, a právě proto s námi letos nemohla jet na dovolenou. Ze zajímavých témat, která jsme s Emilkou probírali, vybírám téma NAVIGACE. Tento vynález moderní doby Emilka velice chválila, a vzpomínala na doby, kdy během jejich společných výletů autem musela Kačenka studovat nepohodlně velké mapy namísto toho, aby se kochala krásami míst, kterými právě projížděly.

Další náš spolucestovatel Kája Kerda přidal na toto téma historku jednoho ze svých přátel, který si byl zvyklý kupovat nejnovější mapy od firmy Shell, a jednou se jim stalo, že během výletu do zahraničí hledali hotel, který na mapě od firmy Shell vypadal velmi přitažlivě, v reálu však chlapci skončili mezi poli, poněvadž milý hotel ještě nestál stejně jako jeho blízká infrastruktura. (Jak vidno nejen v českém prostředí, papír snese mnohé. A ještě jedna poznámka: Za tuto dvojnásobnou reklamu mi zmíněná firma nezaplatila ani korunu. I když, teď mi dochází, že je to vlastně tak trochu antireklama, takže tenhle odstavec přeskočte, a snažte se dělat, jakoby nic.)

V autobuse, který přijel jako vždy ca čas, nás přivítali nejen dobří přátelé Eva a Honza - kteří ze zásady neposlouchají Evu a Vaška, nebo o tom před námi ze zásady nemluví - ale také Prelátovi, tedy otec Venda s dcerou Jitkou.

Už po léta s námi jezdí i Jana a Vašek, což sice také není pěvecké duo, a máme je tak rádi, že bychom je ke zpěvu ani neponoukali... Ano, hádáte správně, jde o duo manželské, a bez jejich dlouholeté všestranné podpory si žádnou naši dovolenou já osobně nedokážu představit.

Společně s námi nastupoval také „klan“ Kantoríků, kteří s námi v takto silné sestavě jeli poprvé, tedy jedenačtyřicetiletý Ládík, který má vždycky dobrou náladu, a ještě o něm bude řeč. 

S Ládíkem jel jeho bratr Ondra, který studuje vysokou školu, a byl s námi jako asistent už v roce 2016. Od té doby víme, že Ondra musí mít někde doma schovanou svatozář. Jinak si totiž nedokážeme vysvětlit jeho naprostou ochotu a vstřícnost, kterou projevuje vůči všem, jež jsou mu pozitivně nakloněni. Občas ho sice vidíme s čmoudivými tyčinkami, s čímž by sice zřejmě nesouhlasil pan ministr zdravotnictví, ale kdo z nás nemá nějaký ten hříšek, že. 

Třetím členem rodinného klanu Kantoríků, ale významově vlastně prvním, protože je z nich nejstarší, byla jejich Matka Lída. O její obětavosti už měl taky dávno někdo někam něco napsat. Ona totiž nejen, že neustále projevuje ochotu někomu pomoci, tedy pokud pomoc skutečně potřebuje, ale z jejího přístupu jsem nabyl dojmu, že má pochopení snad naprosto pro všechno. (Tedy pro všechno pozitivní. Např. výbušniny jsem u ní za celou dovolenou neviděl.) Kromě toho se věnuje i velice těžce postiženým lidem, pro které po léta pořádala tábory, při kterých se i zcela nepohybliví lidé dostanou do míst, kde byste je vůbec nečekali. Mám, namysli např. hrady, zámky, nebo vše, co souvisí s putováním krajinou.

V Jeřmanicích si k nám rádi přistoupili předseda Hlušťa, Luboš Pavlíček, kterého jsme žertem překřtili na Bélu Lubošiho - podle toho známého maďarského herce, kterého já osobně vůbec neznám, protože nesleduji maďarské filmy, což bych byl nerad, aby si někdo vysvětlil jako můj protimaďarský postoj, poněvadž k tomu není důvod, poněvadž v Maďarsku jsem, jak víte, byl, a moc se mi tam líbilo - dále přistoupila Lubošova mamka, kterou jsme nepřekřtili, protože si to nedovolíme, a Jana Brodská, která není dcerou herce Vlastimila Brodského, ačkoli by se jí to třeba někdy hodilo, protože popularita má i své kladné stránky, ale nejdůležitější je vždycky láska vlastních rodičů, a Jana to dobře ví. Však jsme taky mávali rodičovstvu a příbuzenstvu zústavšímu na jeřmanické zastávce ostošest. A nejvíce Jana, která s námi jela teprve podruhé.

Ve Svijanech jsme se sice letos na oběd nestavili, ale nehledejte za tím žádný úmysl. Na tamním zámku už jsme byli, takže nás tam krátce řečeno už nic neláká…. (Ale slyšel jsem, že v tamní pivovarské hospodě se hodně zlepšili.) 

Dalším důvodem, proč jsme se tam nestavovali, byl také čas. Čekala nás totiž dlouhá cesta do Malé Morávky, tedy do Jeseníků, čili zhruba 270 km bez dálnice. A považte sami, bez dálnice je český řidič jako bez ruky. Tedy ne tak nášTomáš, který si stejně dobře poradí na šestiproudé dálnici, kterou v České Republice nemáme, jako na silnici páté třídy, které tu sice oficiálně nemáme, ale znáte to…

Pochopitelně jsme to jeli přes Turnov, kde jsem se narodil, což je také jeden z důvodů, proč právě Turnov pokládám za hlavní město Českého ráje. (Proč by také Český ráj nemohl mít hlavní město, když například Monte Carlo má pouhých 0,28146 km2rozlohy, a všichni gambleři světa jsou z něj na větvi, zatímco Český ráj má 181 km2, a žádné davy zbohatlíků tam nepotkáváme. I když pro místní divizny, chrpy, kavyly, mochny, a jiné zdejší chráněné rostliny je to asi nanejvýš prospěšné. 

On Turnov je vlastně hlavním městem aniž bych ho musel nějak prosazovat, protože právě Turnov lze označit za hlavní město českého granátu. Nemám tedy na mysli produkt českého obranného průmyslu, nýbrž drahokam, a pro znalce konkrétně pyrop. Český ráj, a konkrétně vrch Kozákov, je totiž přímo proslulý nálezy drahokamů. Z tohoto faktu „těžila“ a dosud „těží“ i místní tedy turnovská Střední uměleckoprůmyslová škola, která se v současnosti specializuje např. na broušení a rytí drahých kamenů, zlatnictví, stříbrnictví a rytí kovů. Škola byla založena v roce 1884 jako první svého druhu ve střední Evropě. Současná secesní budova školy byla postavena v letech 1909 až 1910. O stavbě této budovy však bylo rozhodnuto již v roce 1906, tedy v roce šedesátého výročí nástupu na trůn Františka Josefa I. (1830 - 1916). (Tak to vidíte, my vlastně ani nepotřebujeme vlastní, tedy české osobnostní vzory, protože oni nám TI DRUZÍ vždycky tak nějak řeknou koho, případně co a jak máme oslavovat.) Vraťme se však zpět do současnosti. Vyrobili zde např. kopie českých korunovačních klenotů. (Jo, jo, kopírování, to nám vždycky šlo.)

Český ráj je zkrátka krásný kus země plný přírodního bohatství. A proto tady taky asi není ta dálnice. Saprment!!!, řekla by asi paní Merkelová, a požádala by o policejní doprovod s absolutní předností v jízdě. No nic, my takové možnosti nemáme, takže traktor netraktor, přeložená Tatra netatra, jedeme dál. 

Například vesnice Ktová je tak nechutně dlouhá, a tím pádem rychlost tak nechutně dlouho omezená, že bych místní autory územního plánu nechal tudy lézt po čtyřech. (A věřte mi, že dobře vím, jak z toho bolí celý organizmus.) Ještě, že aspoň ten Rumcajsovmá obchvat. Ovšem spěcháme tak moc, že se ani nemůžeme věnovat Rumcajsovi jakožto vzoru všech ctnostných a pacifisticky založených českých loupežníků.

Nevím přesně proč, ale můj taťka mi vždycky při průjezdu Českým rájem ukazoval místní pověstmi opředený pahorek zvaný Zebín. Na tomhle kopečku prý občas trénuje i vojsko, protože je z jedné strany tak strmý, že by s jeho zdoláním měl co dělat i James Bond. Vojáci tu zřejmě trénovali už za Albrechta z Valdštejna, kterému jsme se věnovali minule a jak se znám, kdybych se do toho zažral, moc daleko bychom nepokročili. Řekněme si proto jenom, že na Zebíně stojí kaple sv. Máří Magdaleny už od roku 1700. V roce 1627 zde dokonce bylo zřízeno Kartuziánské opatství, které bylo zrušeno císařem Josefem II. v roce 1782, tedy v rámci známých Josefínských reforem. Císař Josef II. (1741 - 1790) byl totiž zastáncem rozumového poznání světa, které nepodléhá církevním dogmatům. Ale to jen tak na okraj.

Pokud jde o mne osobně, vždycky jsem taťkovi tvrdil, že přesně vím, který kopec to je, i když jsem ho třeba viděl z dálky, a nevěděl jsem přesně, kteráže vyvýšenina to je. Ale znáte to, nejhorší je utrhnout si v rodině ostudu. Přiznám se, že nemám zvlášť pozitivní vztah k vyhledávání konkrétních kopců kdesi v dálce na horizontu. Jsem rád, když rozpoznám Ještěd od Pradědu, nebo Mont Blanc od Grossglockneru. No nic, jedeme dál..

Nedaleko Zebína jsou Valtice. Zdejší vězňové si tedy na nedostatek úchvatných panoramat nemohou stěžovat. 

Náš předseda Hlušťa si dokonce vzpomněl na fragmenty koledy, v níž je často zmiňován Zebín. Zpívala ji prý jeho babička vždycky o vánocích…. Ale já si teď nějak nemohu vzpomenout, jak to bylo, a nechci to komolit, aby nám z toho náhodou nevyšlo Zebíne, Zebíne, stojíš v pěknej rovině…, což by byl průšvih nejen u Hluštíků o vánocích.

Jak jste asi pochopili, půvabnou českou krajinou jsme projížděli s očima navrch hlavya kochali jsme se na chlup stejně, jako pan doktor z filmu Vesničko má středisková, jen s tím nebetyčným rozdílem, že za nás řídil Tomáš. Osobně si nedovedu představit, že bych měl dokázat byť jen zasunout klíček do zapalování toho žihadla, kterým jsme jeli, ale to už je, jak se říká, úplně jiná opera, takže moje neschopnosti nebudeme dál rozebírat.

Ačkoli se běžně o kanonýry nijak zvlášť nezajímám, musím se přiznat, že v jednom místě naší cesty mne zaujala osobnost Kanonýra Jabůrka, kterému tu snad patří vyhlášený motorest. Aha, tak on prý už nežije. Nuže, zapátráme na internetu… Á, už vím, kdo to byl. Hrdinný rakouský dělostřelec, který se vyznamenal v bitvě u Hradce Králové, která se odehrála 3. července 1866, a hlavně to byla vymyšlená postava, což mne naštvalo. Bojová morálka se prostě posiluje bojovými písněmi, a kanonýr Jabůrek se prostě pro jednu takovou píseň hodil. Jinak ho nikdy nikdo neviděl. Tak tady si jídlo nedáme, mohlo by se totiž stát, že by nám přinesli jitrnici, jakou svět neviděl, a to by nás rozlítilo k nepříčetnosti.

No nic, jedeme dále. Cesta do severovýchodních Čech vede prostě přes Hradec, takže si můžeme zazpívat Okolo Hradce v malé zahrádce…Nespokojenec by mohl reagovat slovy, že okolo Hradce může růst, co chce, ale kdyby to šlo rychlejc, přátelé, vůbec bych se nezlobil…

Hradecký fotbalový stadionlízátek  je proslulý tím, že kolem něj projíždějí všichni, kteří se chtějí prodrat do severovýchodních Čech, ale opravdový užitek z něj má jen místní fotbalový klub, respektive ti, kteří jsou v tomto klubu u lizu. My normální kolemcestující si ani nelízneme

Hladoví jako vlci po půlroční bezmasé dietě jsme se vrhli do motorestu Lípa u Lípy nad Orlicí, o kterém jsme věděli, že je bezbariérový. (Teď víme, že jeden tamní schod se překonává nájezdem, a s rantlíkem ve vchodových dveřích si šikovný řidič elektrického vozíku poradí.) Mohli jsme si vybrat z nepřeberného množství jídel, a právě proto jsme se sem mnozí těšili. Své pochoutky jsme si totiž vybrali, už doma, poněvadž majitelé tohoto podniku jsou natolik prozíraví, že zveřejnili jídelní lístek na internetu. Já jsem si sice nevybral podle internetu, ale štrejchnuljsem si řádně. Já totiž, abych se přiznal, miluji játra. Tedy nejen vlastí játra, ale i játra s rýží. Nevím sice jak přesně jsou na tom s kvalitou má vlastní játra, musím si však trochu postěžovat, protože ta hovězí játra, která jsem jedl v motorestu Lípa, byla dosti natvrdlá.

Po obědě byla siesta, na čemž, pravda, není pranic divného, ale ta siesta byla dlouhá, a když už jsme se pomalu začínali nudit, dozvěděli jsme se, že je poněkud více vynucená, než by se nám líbilo. Kája Kerda si totiž zapomněl průkaz občana, a my jsme vlastně nevědomky, tedy teď už vlastně naprosto vědomě, čekali, až mu ho jeho blízcí z Liberce dovezou.

Netušíte, jak hluboce jsem si oddechl. A ptáte se proč? Oddechl jsem si, že v tom nejsem sám. Pokud si totiž vzpomínáte, v roce 2015, na cestě do Malenovic, se nám s mamkou stalo totéž, jen s tím rozdílem, že my jsme na to přišli už v Jeřmanicích, a rodina Hluštíkova tenkrát vše dořešila. 

V této chvíli se však Kája postavil k problému čelem, zavolal domů, coby někdejší vojenský pilot zvolil ideální poměr rozkazů a proseb - viděl jsem ho telefonovat, na kolena si při tom neklekl ani jednou, což já, jako lékař amatér, dávám za vinu Karlově artróze - spíše stál vzpřímeně, skoro až v pozoru, a potil se znechucením z celé té situace, a nedočkavostí. Viděl jsem, že nám nevěří, když jsme mu všichni dohromady a každý zvlášť říkali, že se nic neděje, poněvadž takováhle lapálie se může stát každému. Výsledkem této Karlovy bojové akce bylo, že jsme čekali jenom půl hodiny, a konec konců se nám to vlastně hodilo, protože jsme si všichni pohodlně stihli po tom dobrém obědě dojít na záchod. Prostě klídek, voe.

Za Hradcem jsou Častolovice, což je místní název, který zejména u mužů podněcuje zasuté, a nebo nezasuté,lovecké touhy. Každopádně lovce jsme tam neviděli. Stejně bychom místo lovení měli stavět dálnice. No, už poléta  nám to nějak nejde.

Mezi Vamberkem a Žamberkem si vždycky vzpomenu na píseň Ivana Mládka, která se, světe, div se, jmenuje Vamberk - Žamberk, a zazpívám si: Vamberk - Žamberk, jako Lauda jedu, cestou málem přejel jsem nějakýho dědu, ale buďte klidní, my s našim řidičem Tomášem totiž máme jistotu, že nikoho nepřejedeme, protože on jezdí nejen podle předpisů, ale i v souladu s předpisem nejdůležitějším, tj. v souladu s tím, co předepisuje zdravý rozum, což, jak jsme si všimli, se ne všem řidičům na českých silnicích daří. No a za Letohradem jsme zahnuli přímo na Králíky. Tento místopisný název samozřejmě evokuje člověku představu králíků na smetaně, s čímž by ovšem králíci zásadně nesouhlasili, tedy pokud by se o tom hlasovalo, že. Jedinými králíky kteří mají vlastní, tedy přidělený, skvělý a nezaměnitelný hlas, jsou Bob a Bobek, jenomže ti zase nemají vlastní mozek, což je z hlediska hlasování dost problém… I když výsledky některých voleb ukázaly, že…že nejdůležitější je správně zvolená a správně uplatňovaná volební strategie… Ale nebudeme se odchylovat od tématu. Chci jen naznačit, že místní názvy, které nějak souvisí s názvy zvířecích druhů, nejsou podle mého soukromého názoru zvolené právě vhodně. U této obce jsme se, abych tak řekl, pokochalimístními vyhlášenými serpentinami a sametově hustými lesy. Jako vozíčkáři samozřejmě nemáme možnost pohybovat se v krásné čisté přírodě a navíc ve velice členitém terénu každý den, takže to na nás udělalo velký dojem, a moc nás bavilo, když se za námi tvořil dlouhý had aut. Ovšem nebavilo nás, že nás vcelku velmi nebezpečně předjížděli silnímuži na silných jednostopých strojích, protože takový silný muž je silný jenom do té doby, dokud je silná jeho motorka. Z mnoha příkladů víme o tom, že tito chrabří mužové velice rychle slábnou po střetu se svodidlem, nebo jiným kusem plechu. Například jejich černé vlajky s pirátskou tematikou, a další siláckéatributy pak působí, řekl bych, dosti trapně. 

Stran propustnosti českých silnic nižších tříd ještě poznamenám, že u nás se žádný jezdec F1 nezrodí, poněvadž z těch našich kolon by zešílel, a tudíž by neprošel náročnými psychotesty, které jak známo špičkoví piloti ultrarychlých vozů podstupují. Navíc tuším, že pan Andreas Nikolaus (Niki) Lauda mezi Vamberkem a Žamberkem nikdy nejel, protože po podobné šokující zkušenosti by jistě pokorně odevzdal průkaz pilota, a dal by se na pokání a na taxikařinu, protože pokutu za taxikáře často rád zaplatí zákazník. I když to nevím pozitivně. V taxíku jsem totiž nikdy nejel, poněvadž by se se mnou dost podřeli a v místech, kde se diskutuje, taxikáře běžně nepotkávám. Ale to už zase odbíhám od tématu.

Pokračujme tedy informací, že do Malé Morávky jsme, pane Mačas,dojeli na čas i přesto, že poslední zákruty před cílem byly nad očekávání sugestivní, a silnička, která nás k Solitéru dovedla, byla velice úzká.

Nedá mi to, abych opět nepřipomněl, že máme řidiče světové extratřídy.

Paní vedoucí, o níž dnes víme, že se jmenuje Irenka, na nás zprvu dělala dojem velice přísné dámy, která nemá zájem na tom, aby se někdo choval tak, jak si to nepřeje ani ona, ani soupis informací pro ubytované, visící v hlavní chodbě chatičky. Po několika minutách neformální diskuse se ovšem naše vztahy staly, řekl bych až přátelskými, protože paní Irenka zjistila, že jí nechceme ani poničit vybavení chaty, ani se vyřádit na půdě se sirkami.

První, co mi u vstupu do budovy jako vozíčkáři zcela samozřejmě padlo do oka, byl nájezd. Chválím fakt, že není řešen jako jednolitá dřevěná plocha, která klouže, když se na ni jen trošku křivě podíváte. Místní využili příčné úzké dřevěné hranoly, umístěné v přiměřených rozestupech, takže nájezd netvoří jednolitou plochu, a vzorky pneumatik se mohou vždy pevně zaklesnout do mezer mezi hranoly. Mám jen jednu připomínku, a sice že v nejnižší části je nájezd příliš strmý. Podle mého názoru by měl být mnohem pozvolnější, respektive by ten nejnižší prvek nájezdu měl být pod stejným úhlem, pod jakým je celý nájezd. Ale už jsem se setkal poněkolikáté s tím, že na začátku nájezdu je taková, jak bych to jen popsal, velice prudká část, kde přední kola jsou v podstatěkatapultovánado výšky onou strmou plochou, o kterou mi jde, a zadní kola elektrického vozíku, na kterých u většiny typů spočívá větší váha, než na předních, se právě na tomto místě zaseknou, tedy pokud se na nájezd nerozjedete patřičnou rychlostí. Když se rozjedete právě přiměřenou rychlostí, tak to s vámi stejně hodíjako na nechráněném vlakovém přejezdu, ale dá se to vydržet. A když se rozjedete příliš rychle, můžete si připadat jako žokej na dostihu v okamžiku, kdy se na něj jeho kůň rozlítil a rozhodl se, že se ho zbaví.

Tohle je totiž požadavek lidí, kteří jezdí sami na mechanickém vozíku, a mají dojem, že jim právě prudká úvodní dolní část nájezdu umožní pohodlněji vyhoupnoutzadní kola na nájezd. Já si myslím, že ani pro ně to v porovnání s plynulým nájezdem není nikterak prospěšné, ale mně se v tomto smyslu nikdo nikdy na nic neptal, takže jsem o tom asi neměl psát.

Abych se však k závěru tohoto tématu vyjádřil pozitivně, chci konstatovat, že nájezdy v chatě jsou precizní dřevěné, ba dokonce lakované a báječně pozvolné. Sice tvoří jednolité plochy, ale v budově to nevadí. Největší z vnitřních nájezdů má dokonce stylové zábradlí. My vozíčkáři díky němu hravě překonáme tři schody, a hravě se přesuneme do chodby, na které je pět bezbariérových pokojů a dvě nové bezbariérové koupelny.

Pokojíky sice nejsou moc velké, ale uvážíme-li, že tato budova je postavena v době, kdy českoslovenští architekti uctívali železobeton, a navíc nikdo ani nesnil o tom, že by se v horském středisku byť jen na okamžik objevili nějací vozíčkáři, musíme….. ne, my nemusíme, my chceme konstatovat, že při troše šikovnosti se v těchto pěti pokojích elektrifikovaný vozíčkář dostane až k posteli. Musíme si uvědomit, že původně jsou podobné chaty určeny pro lidi sportovních postav a jejich trenéry, kterým sice bylo povoleno nesportovat, ale nebylo jim povoleno tloustnout natolik, aby neprošli dveřmi o šíři 90 cm.

Takže jsme se ubytovali. Paní Irence jsme odevzdali přebytečná křesla, protože mi vozíčkáři si sedíme na pohodlných skvostech zapůjčených pojišťovnami, a tedy jsme v té komfortní situaci, že sebepohodlnější křesla nám prostě překážejí, zvláště v prostorách určených, jak již naznačeno, lidem, kteří jsou tak štíhlí, jako jejich lyže… (Prosím vás, berte to jako vtip. Ani špičkový lyžař si nemůže dovolit být tak vyhublý, aby ho rozhodčí v mlze přehlédli, proto také tihle lidé hodně a dobře jedí. I když dneska už jsou v lyžování čipy, takže si každý lyžař může hubnout podle svých potřeb.)

Když jsme dorazili do pokoje, zjistili jsme, že máme zapnuté topení. Divte se, nebo nedivte, pro nás zhýčkané tropickým libereckým podnebím to byl šok, a přesto, že se paní Irenka velmi divila čemu, že se tak divíme, jsme ho hned vypnuli. Na tuto drobnou názorovou neshodu, díky které by nás místní znalci jistě považovali za hlupáky, jsme velmi rychle zapomněli.

Vzpomněli jsme si na ni až v neděli brzo ráno, kdy nás, ačkoli konkrétně naše rodina pochází od Sychrova, který je proslulý nejen svým zámkem, ale i velmi sychravým počasím, překvapilo zdejší vysokohorské sychravo a chlad. Určitě si dokážete představit, jak rádi jsme otočili příslušným kohoutema zjistili, že se topí!!! Měl jsem z toho skoro takovou radost jako teenager ze svých osmnáctin.

Abychom se v těch lidech, kteří zde pečovali o naše tělesné i duševní blaho, rozkryjme si nyní, co jsme zjistili o něco později a sice, že zdejší provozní, tedy nadřízenou paní Irenky, je paní Kačenka, kterou musím také pochválit už pro to, že při první večeři, kterou nám všechny zde pracující dámy ochotně servírovaly bez ohledu na služební vztahy se právě ona mé matce nabídla, že mne nakrmí. Řeknu to otevřeně, velice nás to s mamkou překvapilo a například v grandhotelu Pupp, kde bychom to vzhledem k cenám očekával daleko samozřejměji, se nám nic podobného nestalo. (To je samozřejmě fórek, poněvadž víme, že čím vyšší jsou ceny, tím více se na lidi se... se sníženou platební schopností hledísvrchu.) Ovšem ne tak u paní Kačenky. Ta totiž podle mého skrovného odhadu dobře ví, jak náročná je každodenní péče o potřebnou osobu. Ovšem moje mamka není zvyklá nechat se zastupovat v žádném ohledu, a já jsem také neviděl důvod ke změně. (Kromě toho mám u nás doma pouze poradní hlas.)

Nemohu ustat ve chválení, ani pokud jde o kvalitu zdejší kuchyně. Ta totiž vaří, peče a smaží zásadně z velice kvalitních místních surovin, což jsme ostatně pocítili na vlastníkůži¸ hrtan, hltan, jícen, žaludek, a dalších součástí našich trestuhodně zhýčkaných zažívacích traktů. Odborník na gastronomii by stručně vzato uvítal, že mají kontakt na dobrého řezníka, mlékaře, sýraře…, zkrátka vědí, na které dveře zaklepat, aby si člověk pochutnal.

Pochvala všem, kteří nám podstrojovali v kuchyni má být vyslovena také proto, že se nám věnovali právě tak, jak jsme potřebovali, a NIKDO z nás NIKDY neměl hlad. A jestli měl, tak mi to neřekli, poněvadž vědí, že bych jim vysvětlil, že hlad neměli, protože my tady v Evropě nemáme hlad. My máme jenom chuť k jídlu. (To už jsem ale někde psal.)

Pokud jde o první večeři, vyrazilanám místní kuchyně dech jednak skvělým vývarem a druhak kuřecím stehnem se zelím a knedlíkem. Energie se nám velmi hodila, protože kromě úchvatné české krajiny jsme celé odpoledne sledovali internetové zprávy o hrdinském wimbledonském klání Jiřího Veselého s Italem Fabiem Fogninim. (Jirka nakonec snaživého Itala udolal, takže jsme si večeři zasloužili.)

Abych byl, pokud jde o informace, úplný, chci poznamenat, že majiteli objektu jsou manželé Stolařovi, a paní Stolařová pravidelně zaháněla všechny naše obavy pravidelným potvrzováním svého tvrzení, že nic není problém. Jak jsem tu dámu poznal, mám pocit, že by byla ochotná vynést nás vozíčkáře na Praděd na vlastních zádech. (Škoda jen, že v reálu musí vozíčkář o to, aby ho autobusem vyvezli na Praděd, žádat půl roku dopředu. Tomu se, myslím, říkalo byrokracie, nebo ne? Ale já už mám špatnou paměť, takže je to vlastně úplně jedno.

(Teď v listopadu 2018, kdy tento text zpracovávám, se na internetu píše, že polovina Pradědu bude asi na prodej, protože majitel několika tamních nemovitostí je opakovaně v insolvenci. Aha, tak proto nás tam nechtěli pustit, abychom neviděli, jak to vypadá, když je někdo v insolvenci. On se před námi asi stydí za svůj nuzný oděv a prostou chýši. No řekněte mi, jak se k tomu prodeji půlky Pradědu mám jako horal teoretik postavit. Vyjádřím to asi tak, že se cítím podobně, jako by chtěl někdo prodat do otroctví půlku mého pradědečka. V takovém případě by asi můj praděd taky chřadl a pustl, až by zpustl a uchřadl. Za nás Severočechy říkám NEPRODÁVAT!!! Nejprve určit správce, a najít nového kupce, který se bude konkurzů přímo štítit. Tenhle prý ještě shání jakýsi kalendář! Prý si tam bude zapisovat jména těch, kteří mu ještě věří. No nic, můj názor znáte. A všechny vozíčkáře bych tam pustil hned a zdarma. A sebe v první řadě! Skromnost stranou, přátelé.)

Po dobré večeři jsme kromě diskusí všeho druhu sledovali sport, tedy fotbal a tenis. I když já bych to pořadí obrátil, poněvadž dost dobře nechápu, co kdo na tom fotbale vidí. (A je to tady. Zase kvůli vám riskuji proto, že, alespoň o sobě, píšu otevřeně, a proto, že v naší výpravě bylo několik zarputilých fanoušků, kteří jsou jeden každý silnější, než já. Současně chci připomenout, že zde nemohu vypisovat, co kdy kde kdo komu řekl, jakkoli by to byl třeba dobrý námět na román, a možná i na thriller, ale v naší výpravě jsou skoro všichni fyzicky silnější než já, a ti, kteří mne nepřevyšují fyzicky, jsou zase silnější mentálně, takže pokud jde o drby, máte zase smůlu.

Mohu jen naznačit, že po večerech se chováme, jako když kocour není doma, a tudíž myši mají pré. Rozebíráme různé zásadní záležitosti, jako např. kdo z nás ještě neměl holku, a kolik jich kdo neměl

Když už jsme u těch diskusí o všem možném i nemožném, musím se symbolicky poklonit před Karlem, poněvadž má klasické vysokoškolské vzdělání, a občas nám vypráví, jak studoval ještě v dobách, kdy nebyla možnost získat vysokoškolský titul, za tři roky a méně… a přidává i historky z vojny, ale u nich se budu tvářit, že podléhají vojenskému tajemství, a protože většina z vás nemá bezpečnostní prověrky, nemohu vám je sdělit. Karel se také dal do vyprávění o děrných štítcích a složitosti přepracovávání programů pro tyto pravěké počítače v okamžiku, kdy nastala chyba. O velikosti a energetické náročnosti těchto mamutích počítacích strojů kolují dodnes legendy. Takový „počítač“ by se nám nevešel do obýváku, ale prý vyzařoval takové teplo, že bychom ho mohli používat místo kamen.

Pochopitelně nemůžete očekávat žádné pikantní historky ze studií toho, či onoho z nás, poněvadž jednak toho nemáme mnoho nastudováno, a jednak samozřejmě pikantní historky jsou prezentovány výhradně soukromě, třeba na blozích, a nejsou tu proto, aby byly sdělovány autorovi tak všetečnému, jako jsem já. Kromě toho jsem si zvláště v poslední době všiml, že kdykoli se přiblížím k nějakému stolu, tamo diskutující nápadně zmlknou, což se mi nelíbí, takže si musím rozmyslet, jestli budu psát výhradně o zvířatech, a to ještě jenom o těch, která nemají k dispozici dobré právníky, a o počasí, i když do eventuálního sporu s ČHMÚ bych taky nešel, protože ti, když se spletou, tak to není jejich chyba, ale zanedbatelná statistická odchylka, a katastrofy zargumentují pojišťovny, čímž netvrdím, že je sanují. Jak tedy naznačuji, buď budu psát výhradně o trilobitech, i když i tam riskuji chyby z neznalosti, nebo o tom, co jsme skutečně prožili. Na druhou stranu plně chápu ty, kteří si nepíší deníky, protože všechno být zveřejněno nemůže. Ostatně kupříkladu bytostný introvert Franz Kafka by asi zešílel, kdyby věděl, kolik lidí četlo jeho deníky.

Ovšem pokud se odhodlám přemýšlet o tom dnešním fotbale - jako zpravodaj zcela nevyhnutelně, protože dnes, tedy 7.7.2018 má na fotbal názor snad úplně každý - protože hraje domácí tým, tedy Rusko s Chorvatskem, a jde o semifinále mistrovství světa. Pokud tedy jde o zápas domácí reprezentace s Chorvaty, tak je nutno konstatovat, že každá pořadatelská země v každém sportovním odvětví se snaží maximálně uspět. A jak jsme tak sledovali výkony Rusů ze statistického hlediska, zarazil nás enormní počet kilometrů, který naběhali při zápasech, tedy konkrétně 116 596 kilometrů. V této statistice druzí Chorvaté naběhali 103 731 kilometrů, a to odehráli o dva zápasy víc. No, někdo skutečně nepochybuje o tom, že to jsou výjimečně dobře připravení atleti, protože to může být pravda. O dopingu se podle svého zvyku vyjadřovat nebudu. Chorvati vyhráli na penalty. Je vidět, že tedy štěstí měli ti dlouhodobě fotbalovější. Ale třeba na příštím mistrovství světa uvidíme, jak se Rusové posunou vzhledem k taktice a strategii, protože výkonnostně na tom vždycky byli, jsou, a lze předpokládat, že i budou skvěle.

O Chorvatech se říká, že jsou poněkud nacionalisticky založení. …..No, ono s tím nacionalizmem…. dneska, když nám sem přicházejí různí lidé z různých míst tak málokdo nepřemýšlí nad tím, co právě pro něj znamená jeho národ, jeho vlast. Spíše je pro nás problém najít mezi úvahami tohoto druhu místo pro evropanství. Není totiž mezi námi právě mnoho těch, kteří chtějí posouvat základní evropskou myšlenku tam, kde ji potřebujeme mít, abychom se jako Evropané mohli dál cítit neovlivněni tak, jak nechceme být ovlivněni. 

Někdo tvrdí, že základem naší kultury je křesťanská církev a křesťanské hodnoty. Já mám v úvaze nad touto věcí dojem, že křesťanská církev získala své renomé také poněkud tvrdě. (Ono to asi měkce nešlo, protože co má sklon měknout,to většinou nevydrží.To už dneska ví kdekdo. Například molitan smáčknete, a on vám nevydrží. Chápu, že v tomto ohledu existují příklady, které jsou mnohem více in, ale my se nenecháme strhnout k nízkosti, že.)

Většina z nás ale u zápasu Rusko - Chorvatsko vydržela. Ti z nás, kdo snivě vzpomínají na mořský příboj, fandili pochopitelně Chorvatsku, a možná i doufali v pokles tamních cen pro české chorvatofily. Ti, kteří vědí, že i Rusko je krásné, fandili domácím. Fanouškovské souboje byly ten večer nesmiřitelné, ale ke vzájemným střetům prý nedošlo. A tak to má být. 

No a když jsme se po takto pestrém programu odebrali do pokojů, konkrétně my, Lukavcovi, jsme zjistili, že nemáme v pokoji lampičku. Kdo by čekal, že to pro místní horaly bude velký problém, ten by se hluboce mýlil. Paní Stolařová to vyřešila naprosto geniálně. Půjčila nám čelovku, takže jsme vlastně v mžiku byli takřka dokonale vybaveni pro noční bojové hry, ale má ctěná matka ve svých požehnaných osmasedmdesáti letech už si v noci na nic nehraje, ostatně je zapřisáhlá pacifistka, takže veškeré bojové aktivity jí vždy byly bytostně cizí. Kdepak, máti vypíná televizi kdykoli se začnou prát, třeba jako nedávno v italském parlamentu. Hned je utnula. No a já už taky mám ze skautských táborů zažito dost na to, abych se v noci nějak plašil. Nicméně čelovka se nám velice hodila. To víte, když musíte, hodí se každý zdroj světla.

Náměty pro naše objevitelské cesty si pochopitelně zjišťujeme po internetu, a poněvadž lidská chtivost nezná mezí, hned v neděli 8.7. jsme vyrazili do zlatokopeckého muzea. Někteří odvážnější sice navrhovali návštěvu některé z dobře zavedených bank, ale ty přesvědčil fakt, že v bankách zlato nikdo nikdy nevystavuje, a pokud ho tam někdy někdo náhodou vystavuje, tak u toho není nikdo, kdo nemá zbrojní průkaz a my, jak už taky víte, máme ZTP a to nám musí stačit, protože kdybychom stříleli a lekali se u toho, jakože lekání je u některých mnohých z nás na denním pořádku, mohlo by dojít k nechtěnému a hlavně neřízenému masakru srovnatelnému s aktivitami některých neúspěšných amerických studentů. (Mimochodem, s americkými studenty se nechci srovnávat, a to hlavně kvůli své angličtině. Na druhou stranu mě těší, že na rozdíl od mnohých z nich bezpečně vím, kde je Liberec. I když díky panu Trumpovi a jeho pestrému rodinnému životu se v Americe povědomí o naší republice jistě hodně zlepšilo. Hlavně u čtenářů bulvárních tiskovin a u zaměstnanců FBI.)

Nakonec jsme tedy zvolili skromnější a po všech stránkách bezpečnější cíl, tedy hornickou osadu Zlatorudný mlýn, a pak už tak nějak byla večerní volná zábava, při které se i my chováme, jako když kocour není doma, takže myši mají prééé… Rozebíráme například takové důležité věci, jako kdo z nás ještě neměl holku, kolik jich kdo neměl, a podobně.

Cesta ke Zlatorudnému mlýnu vedla přes parkoviště, které se teprve buduje a ta rozbudovanost samozřejmě souvisí s nedostatkem peněz v regionu. Samozřejmě je to div, že ve zlatorudném prostředí nejsou peníze. Ovšem z historie i současnosti dobře víme, že kde je zlato, tam jsou chamtivci, kteří docílí postupné transformace bohatství v chudobu. Tedy samozřejmě ne jejich vlastní chudobu, ale chudobu těch druhých, kterým házejí drobty ze svých stolů ve strachu, aby nebyli pohlceni. (Ale to už vypadá jako přednáška na VUMLu, což jsem rozhodně nechtěl, poněvadž vím, že vytvoření rovnostářské společnosti je prakticky nemožné, a že kdykoli se v historii tvrdilo, že vlastně už mají všichni všechno, tehdy měli všichni jediný dostatek, a to dostatek nedostatku.) Proto se tematicky vrátíme do Zlatorudných dolů. Afofrem. Z parkoviště do muzea sice vedla nově dlážděná cesta, ovšem k bezbariérovosti jí něco chybělo. Tedy přebývalo. Ptáte se, co že to bylo? No přeci obrubník. Krásný nový obrubník, posazený sem přesně podle plánů pana architekta, ale pro vozíčkáře na ho…., na hodně pevné nervy, protože musí jinudy. Ale teď kudy. Po frekventované hlavní silnici??? No to snad ne!!!

K muzeu jsme se tedy pokusili jet cestou, kterou jsme původně pokládali za bezbariérovou. Předseda Hlušťa prostě řekl, že jedemeokoloa vyrazil. A protože má GPS a v našem kruhuje pokládán za specialistu na dobré nápady, vyrazili jsme my zbylí čtyři vozíčkáři v jeho šlépějích. Ale panečku, to jsme si podrncalipo kamenech, protože to je turistická cesta, která už taky netrpělivě čeká na nějaký ten zásah financovaný z nějakého toho fondíku EU, při čemž na tuto cestu navazuje pouze úzká dřevěná lávka přes kdysi zlatonosnou říčku Olešnici, kde se dnes ovšem bojí plout i ryby, poněvadž by se umlátily o kameny, za což pochopitelně mohou i letošní vytrvalá sucha. (Někdy se budu muset informovat na téma, jak se projevuje otřes mozku u ryb. Začíná mne to velice zajímat.) Ta dřevěná lávka, abych se přidržel tématu, je pouze pro pěší. A kromě toho ta cesta vypadala, jako když po ní předevčírem projely tři tankové divize. (Součástí které armády ty divize mohly být se mne neptejte. Ani já jsem se pro jistotu neptal.)  Předseda Hlušťa tomu nejprve nechtěl věřit, protože se nerad vzdává v životě i v podnikání, ale nakonec to sám rád musel uznat, a tak jsme se vesele otočili, a ještě veseleji jsme se, drnci drnci, jak kuchaři s hrnci, kodrcali zpět na parkoviště. (Hernajs, já nesmím koukat na ty kuchařské pořady. Člověku to vleze do hlavy…) Tam, tedy na parkovišti, jsme požádali své přátele, aby nám na onen zatrápený obrubník pomohli instalovat klasické nájezdy, které pro jistotu vozíme všude s sebou tak, jako si šnek vozí své 1 + kk, a najeli jsme na ten kvádr, za kterým už byla solidní cesta i pro naše električáky

Tak jsme to tam fiklia už jsme byli tam, kde se scházejí turisté okouzlení životním příběhem Jacka Londona (1876 - 1916). Tito okouzlenci si snad myslí, že se jim ještě v současné době podaří vytřískat ze zdejší přírody nějaký ten zlatý valounek, ale není tomu tak. Dnes už tu žádné zlato na nikoho nečeká. Jsou tu jen dva hliníkové žlaby, které zde slouží sportovním rýžovníkům k ukojení jejich potřeby soutěžit o nějaký ten šmuk.

Pokud jde o zdejší průvodce, mám o nich reference, že jsou chytří, bystří a vtipní, ale zdejší repliky zlatokopeckých chalup a zlatorudných mlýnů rozhodně nejsou bezbariérové, a myslím, že to ani nikdo nemůže žádat. Rozhodli jsme se tedy, že nebudeme přidělávat problémy místním, a konec konců hlavně sobě, a projeli jsme si tedy jen to, co je vidět z vozíků. Ostatně zdejší areál se, jak naznačeno, stále buduje. V plánu je bezbariérová pokladna i WC pro vozíčkáře. Ale všechno je otázkou plánů. - Já chápu, že ta muzea nemají na růžích ustláno, a i kdyby měla ustláno na růžích, musely by to být růže bez trnů,že ano.?  

Nynější pokladna však působí podobně nedobytně jako Žižkovo ležení. Posuďte sami: jako primární obranný val slouží čtyři nahrubo tesané kamenné schody a jako dřevěná vodorovná palisáda působí pátý schod, na který když se zdravý člověk vyšplhá, dostane se mu té výsady zaplatit vstupné, a je mu ex offo přidělen průvodce. (Ne, už si z toho nemůžu dělat srandu, nebo mě příště vykážou bez ohledu na to, že jsem fyzicky úplně neškodný, a že mám platnou a čistou ZTP/P.) Ápropos středověk. Vždyť tohle je replika středověké osady hledačů zlata. Ostatně Zlaté hory jsou jenom 3 km odtud.

Údolí říčky Olešnice je nádherné, a i kdybychom tu neviděli ty krásné repliky středověkých domů, zlatorudných mlýnů a pece, bylo by nám tu báječně. 

Vše je prý zhotoveno přesně podle dobových nákresů, a mlýnská kola poháněná vodou z původních náhonů se dosud točí. Použitá voda je, jak předpokládáme čerstvá, pramenitá, ale nechutnali jsme ji. Voda z tohoto umělého kanálu byla ve středověku používána k rozplavování svahu nad pravým břehem říčky Olešnice, čímž byly získávány zlatonosné sedimenty, jak se dočteme na jedné ze zdejších informačních tabulí. (Když už jsme u toho, nedávno mi měřili sedimentaci. S politováním musím konstatovat, že tvrzení, že jsem zlatej kluk, které jsem o sobě občas slýchal, se ukázalo jako neopodstatněné.) 

Níže na toku řeky je zbudována modelová osada s kovárnou, hrnčířským kruhem, anebo tkalcovským stavem. Budovy jsou členěny na obytnou a hospodářskou část. (Asi pod heslem slepičinec, kravinec ani koninec do seknice nepatří. Pořádek zkrátka musí být.)

Ještě stojí za zmínku, že v roce 2010 tam pořádali i mistrovství světa v rýžování zlata. (Pochopitelně se jednalo o zlato kočičí. To pravé by nikdo neuhlídal.)

Popis získávání zlata v tavicích pecích popisovat nebudu. Do prostoru, kde místní schovávají svou největší chloubu, tedy právě tavicí pec, jsem se přes veškeré úsilí bohužel s vozíkem nevešel. (Člověk prostě nemůže být všude a mít všechno. Ostatně zlata jsem si nepřivezl ani kousek.)Vyfotili jsme Vám informační tabuli. Zapátrejte.

Mají tam i dřevěnou rozhlednu, která evidentně sloužila k tomu, aby strážci kontrolovali, jestli se blíží mladý lapka, nebo stará babka, protože v obou případech musí obránce postupovat rozdílně. Babka totiž může mít informace, které obránce může potřebovat. Lapka má samozřejmě taky informace, protože lapka bez informací není lapka,ale blbec. Kromě informací mívalilapkové v záloze také lest a tvrdou pěst, a s obojím se dobývači zlata museli často vypořádávat. Proto tedy ta strážní rozhledna.

Informační cedule jsou tu i v polštině, což z turistického hlediska naprosto chápu. Možnosti oslovit padesát milionů lidí by se vyhýbal jen amatér. Kromě toho každý Slezan ví, že se mu vyplatí umět polsky nejen kvůli komunikaci na tržnicích, a poutím na katolická svatá místa.

Zpátky na parkoviště jsme to z části vzali po kraji hlavní silnice, čemuž se, doufejme, našim následovníkům, kteří sem přijedou, až se to tu dobuduje, podaří vyhnout. I zdejší řidiči byli velmi ohleduplní. Naše elektrická kavalkáda je sice v té ostré levé zatáčce poněkud překvapila, ale naštěstí jsme těch zatáček nemuseli absolvovat víc, čímž chci naznačit, že jsme na parkovišti byli takřka vcukuletu

Věřte, nevěřte - do toho vám ostatně mluvit nebudu - z té honby za zlatem nás přepadl hlad, a jelikož jsme měli zálusk podívat do Velkých Losin. Tedy ne, že bychom snad měli dost peněz na to se tam ubytovat, ale prostě jen tak na čumendu, aby si člověk mohl s hrdostí, a třeba i nahlas říct BYL JSEM TAM. 

Nejprve jsme ovšem zadoufali, že by nějaká ta bezbariérová příležitost, když už se tam sjíždějí jako vosy na med motorkáři. Tahle úvaha, pravda, nemá příliš logiku. Motorkáři přeci invalidní vozíky naprosto nepotřebují. Ba naopak, cítí se jako nejzdravější ze zdravých. Tím spíš mě, škodolibce,v těch strmých serpentinách právě pod Červenohorským sedlem potěšilo několik pohledů na bezradné motorkáře, stojící nad svými padlými stroji, a čekajícími zřejmě na to, až to všechno vychladne, nebo možná na to, až přijedou kolegové s benzínem, a oni budou moci vyrazitněkam za horizont

Našim hrdinným autobusem jsme tedy, sliníce již notně hlady, vyjeli na Červenohorské sedlo. Tam jsme však u všech stavení viděli schody, což nás přesvědčilo o tom, že budeme dále nedobrovolně hladovět, navíc bez toho, abychom mohli tvrdit, že hladovíme s vyšším mravním cílem

Marná sláva, je tu jeden skihotel, jeden skiareál a dva skiapartmány, ve kterých můžete na lyžích až do obýváku, ale bezbariérovost tady rozhodně nečekejte. (Já hlupák jsem ji čekal.) Zde však mají políčeno ideálně na milionáře sportovního typu, anebo na jejich přítelkyně, které se budou učit lyžovat hodně dlouho, a nakonec se to stejně nenaučí.

Tak jsme se podívali na Pradědka a jeho krásné zalesněné okolí, a jsouce na pokraji smrti hladem jsme se vydali do Velkých Losin. 

Tam nás spasilamístní pizzerie, která je situovaná hned u autobusového nádraží. Zjistili jsme, že je bezbariérová, a bez otálení jsme tam vtrhli. Ovšem nebyla to jen tak obyčejná bezbariérová pizzerie. Byla to pizzerie, kde pan pizzař kroutil na každé ruce jednu placku, a když už byly ty placky tak velké, že by to bylo dost i na kulturistu, jednu placku odložil, a tu druhou si začal zručně přehazovat z ruky na ruku, jako kdyby ji chtěl ufackovat do bezvědomí, ale to byl právě ten správný předepsaný italský způsob zfackování tak, aby se těsto neroztrhlo, a při tom mu zůstala jen taková tloušťka, aby se mělo šanci správně propéct. Ovšem na ten kuchařský koncert jsem nemohl sledovat do nekonečna. 

Museli jsme se totiž propracovat ke stolu. Neřekli byste, jakou práci dá naštelovat dva električáky k decentnímu stolku... My s Bélou jsme to nakonec zvládli. Je pravda, že naše maminy a Emilka měly poněkud stísněný prostor. Musely si připadat jako v přeplněné tramvaji. 

Přes uličku jsme navíc měli miniaturní dětský koutek, o dění v němž vám krátce povyprávím. Byla v něm tři holčičky předškolního věku jako stupínkya batolící se chlapec. Jejich rodiče a matka partnera seděli u sousedního stolu. Stejně jako my čekali na pizzu. Paní matka si dala kávičku, a tvářila se, jako když k dětičkám vůbec nepatří. A ani jsem se jí nedivil. Ty holčičky totiž řvaly tak, že kdybych na vlastní oči neviděl, že si jen hrají a sestersky se „škádlí“, myslel bych si, že se právě natáčí zvuková stopa k nějakému béčkovému až céčkovému hororu, kde jsou ta ubohá děvčátka mučena a trýzněna. Když si ty dvě starší kradly panenky, tak to ještě šlo, jenže pak začaly brát hračky i té nejmenší, ta začala ječet, jako když ji na nože berou….Když se začaly tahat za vlasy, bláhově jsem se domníval, že jim jejich babička, nebo někdo z rodičů alespoň vysvětlí, že se to nedělá. Dokonce jsem čekal, že si děvčátka začnou strkat prstíky do očiček, ale k tomu naštěstí nedošlo. Jejich maminka se ani nehnula, zarytě mlčela a jejich tatínek zasáhl až ve chvíli, kdy hrozilo, že bratříčkovi plazícímu se po břiše pod jejich nohama šlápnou ty dívenky na hlavu. Vzal si ho na klín, a tím ho zachránil. Jinak zasahoval jen tehdy, když hrozilo, že si jeho dcerky vzájemně ublíží. Nutno podotknout, že slečny řvalyneustále…. A teď si představte, že máte zaprvé hlad, za druhé chuť na delikatesu, kterou si dopřejete jen velmi zřídka, a tím více věříte, že to bude delikatesa…, a v takovém řevu čekáte na vysněný pokrm celou hodinu, při čemž nikdo nikomu nic neřekl, protože host je host, navíc o této rodině se domnívám, že jsou zde hosty pravidelnými, neboť maminka o něch čtyřech dítek, která jim mimochodem za celou dobu nic neřekla, vykazovala jisté známky oblosti, o kterých jsem jako gentleman měl spíše pomlčet. 

Pravda, první pochybnosti o delikátnosti toho pokrmu jsem začal mít ve chvíli, kdy jsem viděl, jak se pan pizzzař nervózně potí vyvalujíce další plát, což pochopitelně činil v tom ukrutném řevu. Jak vidno, i člověk v takovéto zdánlivě tiché profesi může být vystaven rizikům souvisejícím s nadměrným hlukem.

Když číšníci přinesli té podařené rodinceto, na co tak dlouho čekala, tedy tři pizzy, přiznám se, že jsem jim proti své vůli začal nepokrytě závidět.

Naše pětka se také podělila o tři pizzy. Já mám výhodu, že většinou zvítězí moje volba, ačkoli mamka nejí to, co jím já, a já nejím to, co jí ona.

Po té, co jsme si víceméně pochutnali a vyrazili jsme na obhlídku lázeňského města. Náhoda nás dovedla k místnímu hotelu Eliška, kde se chystal jakýsi koncert soudobé hudby. Chvilku jsem sledoval cvrkot, ale protože jsme tam nebyli primárně kvůli hudbě, musel jsem jet očumovat lázeňskou architekturu. 

Hotel Eliška je zčásti hrázděná stavba s velkým dvorem, který postupně splývá s okolní výstavbou. U hotelu je bezbariérová písková terasa s ostrůvky vyplněnými jakousi jehličnatou výsadbou. Neodolal jsem a chtěje se alespoň na několik málo okamžiků cítit jako opravdový vážený lázeňský host jsem si objednal zmrzlinový pohár s čokoládou. 

Tedy ne, že bych byl poprvé v životě v lázních. Jako dítě školou povinné jsem byl mnohokrát v Nových lázních v Teplicích, kde nám ovšem žádné čokoládové poháry nepodstrojovali. Ba naopak. Protože jsem měl tehdy stále zácpu, rozhodl pan primář, jehož nebudu jmenovat o tom, že mi bude servírována mletá strava, aby můj organizmus nebyl zatížen nerozmělněnou potravou. Pan primář sice velmi dobře odhadl všechny mé fyzické schopnosti i to, že jsem líný kousat, a přesto, nebo snad právě proto, jsem měl mnoho důvodů ho nemít rád, což se projevovalo hlavně ve chvílích, kdy přede mne postavili talíř s jakousi vrcholně nevábnou haší, zatímco jiní se cpali obrovskými nádherně propečenými řízky. Na štěstí pro mne jedna zdravotní sestřička, kterou také nebudu jmenovat, protože dneska se může stát, že někoho jmenujete, a na základě toho, že jste ho jmenoval, už ho nikdo nikam nejmenuje, tak tedy tahle sestřička pochopila, že na protest proti mleté stravě držím jakousi modifikovanou hladovku, a přinesla mi obrovský řízek, který jsem samozřejmě ihned snědl, a to nejvyšší možnou rychlostí, aby náhodou nedošlo k tomu, že by někomu něco došlo. Tahle sestřička byla bohužel jediná, která pro mne něco podobného udělala, a vlastně způsobila, že jsem měl dvojí vánoce. Vlastně nejen dvojí. Řízky totiž naštěstí byly víckrát.

Na to všechno a ještě na mnoho jiného ze svých lázeňských pobytů jsem si vzpomněl, když mi pan číšník s náležitou uctivostí servíroval ten velký pohár s čokoládou, tedy velký pohár za nemalou cenu. Nicméně pochutnal jsem si, a když si odmyslím ty krystalky ledu, bez kterých by se myslím ten pohár klidně obešel, mám z toho okamžiku krásný pocit. Hlavně proto, že když jsem tak zálibně koukal na ten pohár, připadal jsem si jako aristokrat. Ovšem jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že slyším nějak moc písniček od skupiny Katapult. Jako první se mi zaryl do mozku váhající hlupák, potom jeho rozestlaná bluesová postel, do které jako by si lehl lesní manekýn… A když se ukázalo, že by se Losiny mohly proměnit v půlnoční závodní dráhu, nabyl jsem nezvratného přesvědčení, že jsem si nechal ujít skvělou akci… Že přijeli Kaťáci, a já místo toho, abych byl v první linii, se fotím v lázních jako zamindrákovaný modela cpu se přemraženou šlehačkou. Navíc jsem v tu chvíli na mne přišlo čůrání, takže namísto kultuře jsem se musel věnovat nejnižším pudům, což mi většinou nevadí, ba naopak. Mám osobní zkušenost, že takový časově omezený průjem může člověka i potěšit. Ale to už je na jiné téma. Takže ve chvíli, kdy se z repráků ozvala písnička Chtěl jsem mít od skupiny TURBO, jsem se uklidnil, a rozvážně dokončil započatou akci, poněvadž jsem pochopil, že to je nějaký revivalneurčité úrovně. Když jsem dorazil k pódiu, propadl jsem chmuře. Neměli ani bubeníka. Stáli tam dva postarší chlápci, baskytarista a sólový kytarista, a zrovna se pokoušeli napodobit Helenku Vondráčkovou. Tedy naštěstí pouze hlasově. Vondráčková totiž nikdy neměla knír. (Anebo možná ano, a my diváci o tom nevíme, protože vytrhat a zalíčit se dá všelicos.) Pak jsme tam ještě chvíli „tancovali“, i když Helenka Vondráčková umí tancovat jistě mnohem líp, než my vozíčkáři. Rozhodně při tom nevypadá jako tropický šílenec stižený záchvatem padoucnice

Když se čas nachýlil, vrátili jsme se k autobusu, a čekali na opozdilce, kteří se nemohli nabažit lázeňského života, abychom zamířili k Solitéru.

 

Pokud jde o naše další víkendovou aktivitu, ve Wimbledonu mají vždycky první neděli volno, a bylo tomu tak i 8.7.2018, takže po výletě jsme měli volnou zábavu, což je samozřejmě  živná půda pro vaši představivost.

Volno naštěstí neměli v kuchyni, a připravili nám vynikající guláš. Doufám, že na mně nechcete detailní popis. Nejsem foodbloger, a skutečně nechápu, jak se lidi můžou bavit o jednom jídle déle než minutu. A někdo si dokonce jídlo i fotí. Jediný důvod, proč to snad můžou dělat, je kvůli skleróze. Tlusťoši by se ostatně neměli koukat na nic, co souvisí s reklamou na jídlo. (Šmankote, to jsem zase urazil lidí.)

V pondělí 9.7.2018 jsme navštívili lyžařské středisko v Koutech nad Desnou. Někdo se možná bude ptát, komu z nás hráblo, že jezdíme v létě do horského střediska, kde je vyprahlá tráva, a tak strmé kopce, že se jich električáky bojí. Ale nebojte se. Když pomineme, že veškeré konání má svůj cíl a smysl, a přiznáme si, že jsme se nepřijeli podívat na místní lesníželeznici, ani si připomenout pálení dřevného uhlí, dostáváme se tematicky k tomu, co nás sem přivedlo.

Heršof, ta zdejší historická železniční trať mi nedá pokoj. Tak tedy, vine se po horských úbočích v okolí Koutů nad Desnou. Je tady od konce 19. stol. a její stavbu vyprovokovaly polomy ve zdejších lesích, když se zde mezi 5. a 7. říjnem roku 1897 prohnala obrovská vichřice. Byla to, jak se zdá, opravdová přírodní revoluce, což jistě dokládá 80 tisíc kubických metrů dřeva, které nezkrotnému živlu padly za oběť. Lichtenštejnové se ovšem s podobnými ztrátami na majetku a cti nehodlali smířit. Pozvali tedy dřevaře až z Tyrolska a ti ve sněhu sváželi kalamitní dříví, které končilo mimo jiné v Koutech nad Desnou. Podle dochovaných pramenů tak zachránili 11 tisíc tun polomového dříví.

Zajímalo by mne, jestli si při práci radostně jódlovali, nebo sprostě nadávali na všechny a na všechno tak, jak je tomu zvykem u nás, když se právě všechno nedaří. Asi podle toho, jak dostali zaplaceno. Ale tak podrobné informace zase nemám.

Prostým občanům bažícím po informacích, tedy nám, musí stačit vědět, že místní železniční dráhu o délce 3287 m a rozchodu 700 mm navrhla firma Ing. Riesze už v roce 1898. Na tuto trať navazovaly tři lanovky - říkalo se jim svážné tratě - o celkové délce 10 km.

Technická zařízení, tedy vozíky, koleje a lanovky vyrobily pražské akciové strojírny. (Prostě, když jsou peníze, dá se zařídit mnohé, někdy i zázraky.)

Ale my se teď budeme věnovat tomu, pročež jsme sem hlavně přijeli, a to vodní elektrárně Dlouhé Stráně. Takže jsme si v Koutech takřka pod lanovkou dali dobrý oběd - třeba rohlík se salámem, ten jsem měl já, ovšem někteří gurmáni si dopřáli i kávu - a čekali jsme na pana průvodce právě z elektrárny Dlouhé Stráně, poněvadž jsme s ním byli domluveni.

Už název elektrárny samotné na mne působí takovým přírodním dojmem, a dokládá, že ve smyslu získávání energie se zkrátka musíme na tu přírodu spolehnout, tedy, že se musíme spolehnout nejen na dlouhé, ale případně i na kratší stráně. Ale hlavně se musíme spolehnout na systém, který poškozuje přírodu relativně nejméně, a který je dlouhodobě využitelný, aniž by někdo musel odněkud někam, i třeba někam daleko, odvážet nějaké zdroje. 

Pana průvodce jsme se samozřejmě dočkali. Ten, věda snad, že nám v autobuse nefunguje mikrofon - a bylo to to jediné, co nefungovalo - měl u pasu vlastní megafon a začal nám vyprávět. Naše společné putování odhadl na tři hodiny, a sdělil nám, že nám nejprve udělá přednášku v jejich přednáškovém sále, potom nám ukáže vnitřek elektrárny skrytý 200 metrů pod zemským povrchem, k němuž vede třísetmetrový tunel, ve kterém je stálá teplota 8 °C, čili něco pro nás „otužilce“… Následně pan průvodce avizoval, že pojedeme k dolní nádrži…  (Tam jsme se těšili i proto, že na jejím dně bylo utopený ten jeřáb, než ho 24.7.2018 odvezli po dně vypuštěné nádrže.)

Byli jsme upozorněni, že se od pana průvodce nemáme vzdalovat, neboť se prý našli i tací, kteří se báli jít do podzemí, takže si svévolně naplánovali separátní procházku po areálu, zapovídali sepročež byli v areálu elektrárny půl hodiny hledáni. 

Také jsme byli upozorněni, že si do areálu elektrárny bez ohledu na žízeň nesmíme brát alkohol, a bez ohledu na naše modré knížky a chromé ruce si tam nesmíme brát zbraně. Takže jsme to všechno nechali v autobuse…. (Kecám, jedinou naší zbraní je huba jako kulomet, anebo vřelé lidské slovo. Záleží na situaci.)

Ale to už předbíhám. Nejprve jsme naším kamzičím autobusem vyšplhali k objektu elektrárny, kde je přednáškový sál a hlavně řídící centrum, aby se tak řeklo, ovšem do toho řídícího centra nás nepustili, protože elektřinu sice spotřebováváme, ale jinak jí nerozumíme, alespoň ne tolik, abychom mohli zastoupit místní specialisty. Tedy až na Jendu Vosáhla, který je elektrikář toho času ve velmi aktivní záloze.

Takže jsme byli odveleni nejprve na záchod, toto odvolání měly samozřejmě na svědomí naševlastní organizmy, a po provedení nutných změn jsme byli požádáni naším panem průvodcem Kalousem, abychom se odebrali do informačního střediska.

Na tomto místě vám přiblížím, co nám pan průvodce sdělil. Nejprve nám však pustil informační video - videa my máme rádi - a tedy se vám pokusím přiblížit nejprve to, co nám řekl „tajemný odborník“ ukrytý kdesi v té jejich aparatuře. Ten nám například řekl, že voda je životodárná, a kromě toho představuje nezanedbatelný zdroj energie, což na jednu stranu je nesmírně důležitá informace, ale na druhou stranu to ví každý, kdo se učil o Niagarských vodopádech, a takových nás je většina, a každý, kdo se někdy topil. (My utopenci jsme doufám v menšině.) Na základě této úvahy jsem se rozhodl, že informace z videa poněkud zestručním. 

První primitivní vodní kola se objevila před více než dvěma tisíci lety. Nejznámějším ze skutečně efektivních způsobů využití vody jsou, hádám, vodní mlýny. Zmiňme si také jezy a přehrady, na kterých jsou už od 19. století turbíny, jejichž účinnost se stále zvyšuje. Domnívám se, že nejznámější je Kaplanova turbína, která je vhodná do spádu do šedesáti metrů. Francisova turbína se používá při spádu do pětiset metrů. Třetím používaným typem je Peltonova turbína pro spády i více než tisíc metrů.

Elektrárny se nám pochopitelně dělí podle typů. Průtočné elektrárny pracují stále s více méně konstantním proudem vody. Akumulační elektrárna zadržuje vodu v nádrži, a výroba elektrické energie je spuštěna v okamžiku náhlého zvýšení její spotřeby. 

(Například, když náhodou vyhráváme v hokeji, a to je v poslední době opravdu spíše náhoda, nebo když si o vánocích pustíme televizi frustrováni z toho, že jsme pod stromečekdostali zase jenom ponožky, a nemáme ani jistotu, že jsou obě stejné, protože…, no, vždyť to znáte. Zvýšený odběr však prý také nastává každé ráno, a každý večer, což bude nejspíš tím, že máme tak energeticky náročné rychlovarné konvice a kvalitní televizní programy.) O čem to byla řeč? Aha, elektrárny! Speciální úlohu mají elektrárny přečerpávací, které pracují na principu dvou vodních nádrží situovaných v rozdílných nadmořských výškách propojených dvěma systémy pro přečerpávání vody. Pokud voda „putuje“ samospádem z výše umístěné nádrže do níže umístěné, protéká přes turbínu a tak se vyrábí proud. Následně je voda vytlačena zpět do horní nádrže turbínami po té, co se obrátí směr chodu turbín, které tak začnou fungovat jako čerpadla poháněná generátorem, jehož funkce se tím dočasně mění na funkci motoru.

I přečerpávací elektrárny jsou využívány právě v okamžicích zvýšené spotřeby.

Vodní elektrárny jsou samozřejmě šetrné k přírodě. Energetická skupina ČEZ, pod kterou spadá i elektrárna Dlouhé Stráně jich v naší republice provozuje hned několik. Na Vltavě je to např. elektrárna Lipno 1, ukrytá v kaverně 160 metrů pod povrchem. Párově s ní spolupracuje nádrž Lipno 2, která zajišťuje vyrovnanost odtoku vody dále po proudu. Další dvojicí jsou Hněvkovice a Kořensko, vybudované hlavně jako zásobárna vody pro jadernou elektrárnu Temelín. Další výroba energie probíhá na přehradním jezeře Orlík. Je to nejobjemnější vodní nádrž v ČR. Představuje zhruba 720 milionů kubických metrů vody. (A občas tam najdou nějakého toho utopence, který si namísto milionů eur užívá miliony litrů životodárné tekutiny.) Hned vedle Orlíku je přehrada Kamýk. (Poetizmus v českém názvosloví zdá se nezná mezí.) Potom následují Slapy s originálním řešením, kde je vše potřebné pro provoz elektrárny umístěno přímo v tělesehráze. (Slapy znám, tam se jezdí koupat Pražáci. Akorát mi není jasné, co jsou to ty slapové zjevy.Tedy pardon, oni to jsou slapové jevy a, jak jsem si našel, jedná se o pohyb vody na základě působení měsíce a jiných mimozemských těles. Pražáci tedy mohou být úplně v klidu.) Vyrovnávací nádrží pro Slapy jsou Štěchovice. Nejstarší vodní elektrárna spravovaná ČEZem je vodní elektrárna Vraný, která funguje už od roku 1936. 

Tak, a to myslím jako výčet stačí. Vlastně jsme si kosmickou rychlostí představili celou vltavskou kaskádu. (Na univerzitě by mne s takto zpracovanou odpovědí poslali do… ano, správně, domů by mne poslali, ale vy mi rozumíte a leccos mi odpustíte.) 

Na Moravě je přečerpávací vodní nádrž Dalešice s vyrovnávací nádrží Mohelno. Dalešická nádrž představuje zdroj pro jadernou elektrárnu Dukovany.

Nejnovější a nejvýkonnější je přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně, ve které se, pochopitelně pouze imaginárně, nacházíme. (A proto kdo nemá smysl pro imaginaci, ať moje zápisky ani nečte. Nemá to pro něj smysl.) Tato elektrárna leží na říčce Divoká Desná v samotném srdci Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. Proto je také navržena s maximálním  ohledem na přírodu, a její turbína je, jak jsme si už naznačili, 200 metrů pod zemí. Obě nádrže jsou zemní

Elektrárna plní v rámci soustavy jednak statické, a jednak dynamické služby. Statické služby představují účinnou přeměnu přebytku levnější energie na téměř jednu miliardu vysoce ceněné špičkové energie ročně.

V době energetické špičky se spouští voda z horní nádrže přes turbínu do dolní nádrže.

Mezi dynamické služby patří regulace výkonu a frekvence v soustavě, a funkce pohotové rezervy. Umožňuje to velká rychlost najetí na plný výkon. Stačí jim necelé dvě minuty. 

To se hodí mimo jiné při poklesech dodávek z větrných a slunečních, tedy řekněme kolektorových, elektráren.

Pro tento účel je elektrárna plně automatizovaná, a její řídící systém umožňuje dálkové ovládání z řídícího centra ČEZu v Praze. 

Vodní elektrárna Dlouhé Stráně se začala stavět v roce 1978. Kompletně byla elektrárna dokončena a spuštěna v roce 1996. Elektrárna představuje ve své tříděsvětovou špičku. Jednotkový výkon 325 MW je mezi reverzními vodními elektrárnami největší v Evropě, a jeden z největších na světě. Navíc se jedná o ryze české dílo, což mi neměli říkat, poněvadž jsem se tak nadmul pýchou, že asi prasknu. (Ono to mé nadmutí tedy není tak úplně způsobeno pýchou, ale to nebudeme říkat moc nahlas, poněvadž se vždycky najde někdo, kdo jednomudoporučí zhubnout, ale už mu neřekne, čím nahradit dobře propečený vepřový steak, aby z toho jeden nemusel začít trpět nechutenstvím a trudomyslností. Ale to už zase odbíhám od tématu. Abychom si rozuměli, já jsem na toto dílo velice hrdý, ovšem současně mám rád srandu, a tak jsem se snažil…)

Horní nádrž elektrárny je ve výšce 1350 m. n. m., má rozlohu 15,5 ha., což představuje 15 fotbalových hřišť, a zadržuje bezmála 3 000 000 m3vody. Odtud voda proudí dvěma ocelovými přivaděči o průměru 3,6 m a délce 1,5 km na turbíny v podzemí. Spád, tedy rozdíl mezi hladinami horní a dolní nádrže, je 510,7 m. Přivaděče ústí do kaverny podzemní elektrárny o impozantní délce 87 a výšce 50 metrů. Součástí elektrárny je také podzemní kaverna traf, dva odpadní tunely ústící do dolní nádrže, jejíž obsah je 3,4 milionů metrů krychlových vody, zapouzdřená vývodová rozvodna 400 kV a areál provozních objektů se správní budovou u paty hráze spodní nádrže. Nedílnou součástí díla je i systém komunikačních, větracích a kabelových tunelů o celkové délce 8,5 km. Za nepříznivého počasí umožňuje přístup k horní nádrži také podzemní výtah. 

Dolní nádrž je konstruována tak, aby z ní bylo možno odpouštět vodu mimo systém, a regulovat tak její množství v tomto prostoru.

Vodu ze spodní nádrže využívámalá průtočná vodní elektrárna o výkonu 162 kW, sloužící jako doplňkový zdroj pro vlastní spotřebu přečerpávací vodní elektrárny. 

V podzemí elektrárny jsou instalována dvě soustrojí s Francisovými reverzními turbínami. Pro transformaci 22 kilovoltů na napětí o výkonu 420 kilovoltů slouží dva třífázové transformátory uložené v podzemí vedle strojovny. Odtud se elektřina vede kabelovými rozvody na zem do zapouzdřené rozvodny 400 kilovoltů. Z ní je elektrárna propojena vedením o délce 55 km s rozvodnou Krasíkov. (Tedy, to kdyby viděl Albert Einstein 1879 -1955, určitě by se mu ježilyvlasy dojetím.) Zdejší výroba elektrické energie šetří 600 000 tun hnědého uhlí, tedy Asi 30 000 plně naložených vlakových vagonů ročně a vůbec nesmrdí.Přijeďte si čuchnout. Bezprecedentních je právě těch 600 000 tun oxidu uhličitého v ovzduší, které se ušetří touto vodní technologií oproti technologii hnědouhelné.

Navíc elektrárenská zařízení pomáhají regulovat tok malebné říčky Desné v případě povodní, které malebné rozhodně nejsou. 

Zde nám tedy video končí, a na úvod svého dalšího informačního bloku se nám pan průvodce omlouvá, že neví úplně všechno a že nemá ke každé odborné informaci jednu historku z natáčení. Ujistili jsme jej, že nejsme informačně zdaleka ani na jeho úrovni, tedy na úrovni člověka, který je nyní sice již v důchodu, ale který elektřině rozumí, jako nikdo z nás, a i nyní evidentně žije pro elektřinu, zejména tedy pro tu ekologickou. Z publika dokonce zaznělo, že jsme „nezkažení věděním“, což jistě muselo pana průvodce potěšit.

O naší amatérské touze po poznání náš pan průvodce jistě dobře ví. Budu tedy pokračovat výčtem toho, co jsme se od něj dověděli. Sdělil nám, že o výstavbě místní elektrárny se uvažovalo již od šedesátých let dvacátého století, kdy začala být zřejmá potřeba alternativy k výrobě elektriky z neobnovitelných, přírodních zdrojů. 

Když budeme chtít proniknout do tajů těch, kteří nás elektrifikují,ještě více, řekneme si, že před výstavbou vodní elektrárny, ve které se právě nacházíme, bylo vytipováno 109 lokalit, tedy konkrétně 40 pouze v této oblasti. (To se mi na tu naši malou republiku zdá až moc, ale pro jistotu jsem nic neříkal.) 

Po odfiltrování ekonomicky nevýhodných variant jich prý zbylo dvanáct, a všechny byly by Jeseníkách. (Samozřejmě, že nelze vidět elektrárnu na každé mezi, kde ještě nestojí hypermarket, vždyť jsem si to hned říkal. Ovšem samozřejmě pouze v duchu. I když v době plánování této elektrárny jsme si tu mohli nechat o hypermarketech jen zdát. Na každém rohu byla nová ocelárna, a pokud jde o zboží denní potřeby, měli jsme k dispozici poloprázdné regály prvních samoobsluh, nebo pojízdné prodejny s průměrně jedním prasetem na hodně obyvatel, při čemž tím prasetem pochopitelně nemyslím řidiče pojízdné prodejny.) 

Vraťme se však k tématu energie. Jakási rada pak rozhodla, že bude elektrárna právě zde v Dlouhých Stráních. Po zvážení ekonomických faktorů zůstalo ve výběru 12 lokalit. 

V rámci tohoto průzkumu zde bylo vyraženo a vyvrtáno asi 1,5 km chodeb a vrtů, díky nimž se zjistilo, že zdejší hornina patří k nejtvrdším, které jsou u nás k dispozici, což je pro účely elektrárny maximálně vhodné.

Výstavba, tedy spíš destrukce masivu za účelem získání prostoru pro systémy elektrárny, tedy kaverny, 8,5 km tunelů, atd., začala v roce 1978. Následně však byla stavba na osm let utlumena a váhalo se, zdali v rámci elektrizační soustavy státu vůbec nějakou další přečerpávací elektrárnu potřebujeme. Váhání vedoucích činitelů ovšem obratně využili projektanti a konstruktéři, takže místo původně plánovaných čtyřech stomegawattových bloků navrhli v ČKD Blansko turbíny mnohem větší. Proto je dnes jednotkový výkon jedné turbíny 325 MW, tedy, jak již zmíněno, největší v Evropě a třetí největší na světě. 

Tím není řečeno, že v Evropě nejsou větší vodní elektrárny, než je tato. Kupříkladu ve Francii je několik vodních elektráren, které mají sedm nebo osm bloků o výkonu 100 MW, ale to není jedno soustrojí.

Stavět se opět začalo v roce 1988 a to s plnou parádou. Tenkrát se tu prostavěly 3 000 000 korun československých denně. (Tak to mi teda spadla brada. To si nedokážu vůbec představit. A že mám dobrou představivost. Znám rodinu Rothschildů, kačera Donalda a jiné skvělé finančníky, pravda, bohužel ne osobně, ale tři miliony investic denně ve tvrdé socialistické měně, to je na mokrý hadr na hlavu.) Na stavbě se podílelo cca 8 000 lidí, při čemž v jednom okamžiku jich tam bylo i 1 600. Stavba si bohužel vyžádala i pět smrtelných úrazů, při čemž se potvrdila porušení bezpečnosti práce. Svou roli prý v těchto případech sehrál i alkohol. 

Na vánoce roku 1992 bylo poprvé přifázováno soustrojí č. 1, čímž začal zkušební provoz. Tento zkušební provoz byl neplánovaně přerušen v červnu roku 1994, kdy došlo na soustrojí č. 1 k havárii motorgenerátoru, který byl totálně zničen. Při havárii se naštěstí nikomu nic nestalo, protože zaměstnanci měli tou dobou školení bezpečnosti práce, takže byli někde jinde. (No prosím, a pak někdo řekne, že školení o bezpečnosti práce jsou pro kočku. Nohy bych těm školitelům líbal, kdybych věděl, že mi zachránili život. Pochopitelně jen dobře umyté nohy.) 

Motorgenerátor byl takřka úplně zničen, takže musel být víceméně postavenznovu. Při kontrole příčin havárie bylo zjištěno dvanáct chyb, z nichž každá samostatně mohla být příčinou poruchy. Všechny chyby souvisely s nepředpokládanými vlastnostmi materiálů z hlediska tepelné roztažnosti, takže bylo provedeno asi pětadvacet konstrukčních změn, které se posléze promítly i do výroby generátoru č. 2.

Rok se zde pracovalo na jiných věcech. Pak se vše rozeběhlo, a od června 1996 je elektrárna v trvalém provozu. Doposavad zde od té doby proběhlo mnoho změn. Především na soustrojí č. 1 se vyměnilo oběžné kolo turbíny. To původní mělo „jen“ sedm lopatek. (Je vystaveno poblíže vjezdu do podzemí, kam se spolutematicky ještě dostaneme.) Původní kolo bylo nahrazeno devítilopatkovým kolem. (Čím víc lopatek, tím víc…. vždyť to známe.) Neznáme. Tato změna nastala, poněvadž se během let provozu zjistilo, že je potřeba regulovat výkon těch soustrojí v celém rozsahu, tzn. od nuly do 325 MW, což to sedmilopatkové kolo neumožňovalo. To umožňovalo regulovat jenom od 170 MW nahoru. Původně se totiž počítalo, že každá vodní elektrárna bude navázána na jednu jadernou elektrárnu, a bude fungovat jen jako doplňkový zdroj, při čemž k přečerpávání vody ze spodní nádrže bude používat „přebytkovou“ energii vyrobenou „z jádra“. Dnes se ovšem klade důraz na samostatně fungující výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Alternativní zdroje výroby elektřiny však mají nevýhodu, že jsou „nestabilní“, tedy že v závislosti na počasí buď nedodávají elektřinu vůbec, např. za tmy a bezvětří, nebo jí zase dodávají moc, což se děje v případě výrazné sluneční aktivity, nebo silného větru. Plynule regulovatelné elektrárny tedy plní v evropské soustavě významnou regulační funkci, se kterou ovšem před revolucí logicky nebylo počítáno. Soustrojí se pouští i na prázdno v době, kdy například větrné elektrárny umístěné ve větrných oblastech Evropy dodávají do rozvodné sítě tak velké množství energie, že hrozí její poškození.

Už jsme tam viděli v montérkách lidi z ČKD, kteří to budou mít na svědomí

V době naší exkurze probíhala největší odstávka v historii elektrárny. Plánoval se např. větší zásah do rotoru motorgenerátoru soustrojí č. 1. Celkem jsou v plánu náklady na opravy a údržbu v hodnotě asi 200 000 000 Kč. (Součástí těchto nákladů bylo vypouštění dolní nádrže, která obsahovala rezivějící jeřáb o hmotnosti 30 tun. Ten byl do nádrže cíleně ponořen po té, co se 12.10.2017 převrátil na betonovém sdruženém objektu v nádrži, následkem čehož zahynul jeřábník.) Pokud je horní nádrž plná, obsahuje 2 500 000 m3vody. Ta byla v době naší návštěvy připravena k využití po odstávce. Celý systém však obsahuje ještě o 900 000 m3více. Tu bylo třeba vypustit do řeky, protože kolem jeřábu bylo 1,5 m nánosu.

Také by vás mohlo zajímat, že celkové investiční náklady, tedy částečně ještě v měně socialistického Československa. Celkově to bylo asi 6 mld. Kč. a tyto náklady se vrátily za 7 let provozu.

Na zajímavý dotaz: „Co budete dělat, když nebude pršet?“ nám pan průvodce odpověděl, že v systému se voda neztrácí, čili během odstávky „čeká“ v horní nádrži 2 500 000 ma zbývajících 900 000 mse zřejmě doplní v říjnu, tedy po odstávce.

Ptali jsme se také, kolik lidí v elektrárně pracuje, a to i s rizikem, že na otázku tohoto typu nemusí pan průvodce odpovědět. Na „velíně“ jsou podle jeho slov vždy dva lidé střídající se ve směnách, a celkově pracuje v elektrárně 28 lidí. 

Pak jsou tam ještě další zaměstnanci, ale netrvali jsme na tom, aby nás s nimi pan průvodce osobně seznámil, což vás doufám příliš nepřekvapí.

O vývoji cen energií jsme se nebavili, poněvadž jsme si nechtěli kazit náladu. Kromě toho již delší dobu víme, že o peníze jde vždycky až v první řadě. (Vidíte, a já si dlouho myslel, že to není pravda. Teď si to myslím taky, ale současně si začínám připadat jako blbec, takže, ač nerad, měním názor.)

Odpovědí na další naše otázky bylo, že účinnost zdejší elektrárny včetně nákladů na přečerpávání vody vychází na 75% a životnost elektrárny, tedy možnost udržet v provozu její nevyměnitelné části zabudované ve skále, čili nepohyblivé části turbín, kterým se říká „věnce“, a také veškerá potrubí, byla počítána na sto let. (Tak to, vážení přátelé, nemám strach, ale současně nebudu zapírat, že začínám shánět bezbariérový byt v Jeseníkách. Sichr je sichr. Kdybyste o něčem věděli, napište nám na mail Obzoru.)

Ještě si řekněme, že na chlazení statorů turbín se používá demineralizovaná voda, protože taková voda nesmí mít nežádoucí vlastnosti. Např. nesmí být elektricky vodivá.

No, a tak se stalo, že jsme vyrazili k onomu třísetmetrovému tunelu, který vede přímo do srdce elektrárny. Ten tunel má přes pět metrů v průměru, a vejde se do něj i tahač s návěsem, takže jsme panem průvodcem byli znovu upozorněni, abychom se od něj nevzdalovali, poněvadž pátrací akce zbytečně zdržují prohlídku a zneklidňují pracovníky všech složek, které jsou do takových akcí zainteresováni. (Tedy řeknu vám, nechtěl bych si znepřátelit nikoho, kdo se vážně zabývá třífázovým elektrickým proudem. Také mne uklidňuje fakt, že mučení elektrickým proudem bylo zakázáno.)

Realita u tunelu byla pohodová. Já nevím, jestli snad někdo dostal echo, že se blíží hordavozíčkářů z Liberce, ale kromě pěších dělníků, a jednoho dělníka - cyklisty na dvacet let starém velocipedu, jsme na cestě do strojovnynikoho nepotkali. 

Sice bych byl raději, kdybychom místo těch dělníků potkali nějaký ten kolos, poněvadž bych měl thrillerový zážitek, ale nedá se nic dělat.

Nemohu pominout sedmilopatkové oběžné kolo, které jsme viděli u vjezdu do tunelu. Jedná se o segment, který pracoval do roku 2012 na soustrojí č. 1 a, jak již naznačeno, bylo vyměněno pro svou neschopnost umožnit plynulou regulaci od nuly do plného výkonu. Kolo, na které jsme se udiveně dívali, váží 36 tun, a bylo vykováno ze tří kusů, které byly následně svařeny. Po šestnácti letech provozu je prakticky jako nové, a účetní ČEZu ho dokonce vedou v evidenci jako náhradní díl. Toto kolo s pevnými lopatkami prý bylo nahrazeno devítilopatkovým kolem.

Na podlaze tunelu, kterým jsme projížděli způsobně jako ve školce, a my vozíčkáři jsme svítili jako světlušky, tak tedy na podlaze toho tunelu jsou kromě žluté čáry ještě koleje zalité v asfaltu. Asfalt by se odkopal a ty koleje by se použily v případě potřeby vyvezení transformátoru z kaverny. 

Na stěnách tunelu jsou obrázky z dílny různých umělců, které mají sloužit k tomu, aby se tu lidé nebáli. (Tak doufám, že u ostatních to funguje. Já osobně jsem si moc jistě nepřipadal. To víte, tma a zima nejsou pro spastika ničím přitažlivým. Galerie to není. Co se dá dělat..)

Další část exkurze jsme strávili ve strojovně, tedy v obrovské hale, u stropu které se běžně pohybují  dva mostové jeřáby. 

Pokoušeli jsme se vnímat výklad pana průvodce, ale ve strojovně byl díky pracovnímu nasazení mnoha lidí takový hluk, že jsem jenom mlčky upřeně hleděl směrem k díře, která vede snad až do středu země - ano, právě tady je za normálních okolností umístěna turbína č.1 - a čekal jsem, kdy se k nám odkudsi automaticky přisune něco obrovského…

Ale nestalo se tak, čili že jsme se jen nechali dostatečně ohromit velikostí strojovny, a po chvíli jsme vyrazili tunelem zpět, aby na naše místo mohla přijít další fascinovaná výprava. Tentokrát jsme jeli méně ustrašeně, protože jsme tušili, že se na nás žádný kolos nechystá. A navíc, venku bylo krásně, tak proč se potloukat v tunelu, že? 

Nasedli jsme tedy do autobusu, a vyrazili jsme ke hrázi dolní nádrže, tedy asi do nadmořské výšky 825 m. Zde jsme s vozíky pro jistotu ani nevystupovali, a jen jsme koukali na hladinu polovypuštěné nádrže, jestli tam náhodou neuvidíme ten jeřáb, ale nic takového jsme neviděli.

Proto jsme zdejší nádhernou zalesněnou krajinou plnou jehličnatých stromů vyrazili na parkoviště pod horní nádrží. (Takový vzdoušek v Liberci neucítíte.) Fakt, že to parkoviště je pod úrovní hladiny horní nádrže nás trošku zamrzel, protože pohled vlastníma očima na takovou vodní plochu musí být naprosto uchvacující. Na druhou stranu si rozhodně nemáme na co stěžovat, poněvadž jsme, se jak se patří pokochali u dolní nádrže. 

Užívali jsme si fantastický výhled na Praděda (1491 m. n. m.), Velkého děda (1408 m. n. m.), Vysokou holi (1461 m. n. m.), a další krásné vršky. V dálce jsou odtud vidět i Otmuchowská jezera. Náš kamarád Béla se dle svého zvyku i zde ohlížel po společenských kontaktech. Viděli jsme ho, kterak živě diskutuje s jednou rodinou ze severních Čech, což jsme se samozřejmě dozvěděli právě až od Bély v autobuse. (Jsou lidé, kteří se seznamují neradi, protože mají zbytečné komplexy. Oč lehčí to mají takoví, kteří si s konvenceminedělají hlavu.)

Na korunu hráze vyšší ze dvou elektrárenských nádrží vede z parkoviště, na němž jsme se tak krásně kochali nedevastovanou přírodou, osmdesát dva schodů směrem vzhůru, které si vyšláplijen ti nejschopnější z nás.

(Považuji za vhodné na tomto místě poznamenat, že věty psané v závorkách většinou vyjadřují mé soukromé názory.)

Přese všechny tyto krásné zážitky jsme se už těšili domů, do penzionu, do jídelny…Ano, někteří hladovcise skutečně nemohli dočkat grilovaného kuřecího stehna s rýží, které mimochodem bylo vynikající, ale my wimbledonští fanatici jsme samozřejmě napjatě čekali na zápas Rafy Nadala s Jirkou Veselým - my klukům normálně tykáme. Holkám ale tykáme raději. Pochopitelně to souvisí i s jejich úspěšností. Ale to už zase odbíhám od tématu. Jirka sice prohrál ve třech setech, což nás dosti zklamalo, ale na druhou stranu prohrát po dvou hodinách lítého boje s někým, kdo na grandslamech trefí jenom na centrkurt, na tiskovku a na záchod, protože nikam jinam nepotřebuje, a pokud někam potřebuje, dovedou ho tam zvláště dovedně vybrané hostesky, nebo někdo jim podobný…. Zkrátka jsem chtěl naznačit, že prohrát s takovýmto hráčem není nikdy hanbou.

Tolik tedy z pondělního večera. Přeci vám tady nebudu popisovat, jaké měl kdo ponožky, a nebo jak pevně musím mít zavřené oči, když se chci zbavit nějakého toho bobu.

V úterý 10. července jsme opět plni cestovatelských sil vyrazili na státní zámek Hradec nad Moravicí.

Mezi Malou Morávkou a Hradcem je velká vodní plocha, tedy přehrada Slezská Harta. Pro ty, kteří prahnou po informacích, tady mám pár údajů. Stavěla se v letech 1987 až 1998, vejde se do ní 218,7 mil. m3vody a je devátá největší v naší krásné vysychající republice. Tato informace mi přivádí na mysl otázku, proč právě o této přehradě byl natočen dokonce devítidílný seriál, když máme v republice osm větších. Asi je to kvůli kráse zdejší přírody a nadšení zdejších lidí pro něco tak osvěžujícího, jako je právě voda, která se navíc, na rozdíl od jiných nápojů, nemůže člověku znechutit. Chápu, že jsou lidé, kteří na tuto věc budou mít jiný názor, ale pro většinu z nás to myslím platí.

Při našem příjezdu ke státnímu zámku v Hradci nad Moravicí právě začínalo docela hustě pršet, což náš vztah k vodě navozený Slezskou Hartou poněkud oslabilo, ale v Coca-Cole se proto koupat nezačneme. Zvláště my, kteří nemáme právě v lásce deštníky, protože většina z našich rukou je natolik chromá, že si je neudržíme, a pláštěnky, jejichž kapuce nám padají přes oči tak dokonale, že vůbec nic nevidíme, tak tedy my, kteří z řečených důvodů přímo nenávidíme déšť, jsme se přímo vrhli ke kryté pokladně ve vstupní bráně zámku. 

To, že po nás paní pokladní požadovala průkazy zdravotně postižených s vehemencí, na kterou běžně nejsme zvyklí, nám v těch chvílích bylo úplně jedno. Hlavně, že jsme byli v suchu. I když jen dočasně. Nikdo z mých kamarádů vozíčkářů nic neříkal, a tak mohu popsat jen svůj vlastní dojem. Téměř automaticky se mi vybavila oblíbená věta: Pořádek musí bejt, vy kluci pitomí.

Musím se přiznat, že když jsme projeli kolem pokladny, a viděl jsem tam o překot pracující dělníky, tedy alespoň na mne dělali takový dojem, a myslel jsem si, že se někdo někde spletl, poněvadž i to se u nás ve střední Evropě stává, a my tedy budeme muset odjet, jako zpráskaní psi. Rozhodně jsem si nedokázal představit, že by právě na tomto místě mohl být nějaký bezbariérový prostor, poněvadž v tomto ohledu nevěřím v bezproblémovost, protože přemýšlení mnoho lidí obtěžuje a bezbariérovost, jak víme, je velice drahá a nevyplatí se - tedy finančně - ale mýlil jsem se. Zdejší nájezdy jsou velice solidní, a solidnost se nám rodí pomalu, a proto ji musíme tím více ocenit.

Tak hurá na prohlídku. O to radostněji, že i místní mladý pan průvodce bez problémů souhlasil s tím, že si některé pasáže jeho výkladu nahrajeme na diktafon. Jeho kolegyně jsoucí přibližně téhož věku jako on také neváhala přispět do našeho fondu informací. (Skleróza je strašná věc. Ne jejich, naše. Oni sklerózu nemůžou riskovat. Navíc mají státní zkoušky, a proto jim věříme.) Ale jejich jména vám také nesdělím, poněvadž jsem si je nezaznamenal.

Pojďme tedy na tu historii, ať se nenudíme, protože nuda je živnou půdoupro depresi, od které se skrze prokrastinaci musíme dokopat k solidnímu výsledku. Všechny výsledky našeho snažení sice tak jako tak skončí nejméně jeden a půl metru pod zemí, ale zatím tam nejsme, takže se můžeme bavit i o tom, jak nás historie baví.

Teď se tedy pojďme bavit o zámku v Hradci nad Moravicí a jeho okolí. Asi jako na každém zámku je i ve zdejších chodbách spousta portrétů a paroží. (Lovecké vášně již po staletí dokazují mnohé. A zase jsme u těch pudů. Já se na to vyprdnu.)

Takže pojďme na ta historická data. To nás bude bavit. 

Hradecká ostrožna je trvale osídlena už od 2. tisíciletí př. n. l. Stavební vývoj začíná v osmém století našeho letopočtu, a to slovanským hradiskem. Na jeho místě po požáru starého hradu Přemyslovců nechává Přemysl Otakar II., král železný a zlatý v polovině 13. stol. zbudovat hrad nový, a to v gotickém slohu a s důmyslným fortifikačním systémem. (Vůbec se mu nedivím. Peněz, tedy zlata, měl jako šlupek, a trezor nikde žádný. Aspoň, že trvalé bydliště měl v Praze. Tedy doufám.)V letech 1279 - 1281vedla tento dvůr jeho ovdovělá choť královna Kunhuta. Ve 14. stol. byl zámek Hradec nad Moravicí sídlem opavských Přemyslovců, tedy té vedlejší větve, která tu hlavní přežila o více než dvě stě let. 

Dále byl Hradec správním centrem celého Opavského velkoknížectví a roku 1481 získává statut města, znak a právo trhu. 

(Já jen doufám, že si už tenkrát nemysleli, že trh všechno vyřeší. I když tenkrát to prý bývalo tak, že tomu, kdo si myslel, že na trhu někomu něco vytrhne z ruky, za trest utrhli, tedy usekli, ruku. Ale o tom se špatně čte, hlavně takhle před spaním, a proto se dále budeme věnovat historii.)

Od počátku 16. stol. procházel Hradec rukama několika zástavních pánů. Posledním z nich byl Kašpar Pruskovský z Pruskova (1543 - 1603), jenž v roce 1585 získal zdejší zboží do dědického majetku a současně zahájil přestavbu hradního areálu na renesanční sídlo s okrasnou zahradou a lesoparkem. Možná stojí za zmínku, že tento Kašpar Pruskovský z Pruskova byl synovcem Jiřího IV., měl funkci nejvyššího štolby arcivévody Arnošta, sloužil v armádě a působil jako diplomat. (Takže máme jasno. Byl to zbohatlík a kariérista. No, na druhou stranu je třeba si přiznat, že chudí budižkničemové nikdy nic nedokázali. Jediným jejich kladem mohla být jejich ctnost. Ale tu nemá zaručenou ani chudý hlupák.)

Roku 1778 pak zdejší panství získala pruská knížecí rodina Lichnovských z Voštic, kteří po dalším požáru, tentokrát roku 1796, a to v intencích soudobého empírového stylu, který se např. v architektuře vyznačoval přísnou souměrností a geometrickými tvary. S přestavbou hlavní obytné budovy souvisela později také výstavba pseudogotického Červeného zámku s konírnami, kočárovnou, hradební zdí, a později také s garážemi. Také okolí zámku doznalo výrazných změn, starý fortifikační systém byl konečně zrušen, svahy byly vyrovnány, a byl založen nový přírodní krajinářský park. V jeho blízkosti byla postavena poslední stavba v tomto areálu, a to pseudogotická Bílá věž. 

Těch knížat a hrabat Lichnovských se na zámku vystřídalo celkem osm, a to v šesti generacích. Byli to lidé nejrůznějších zájmů, schopností a vybraných styků. (Jo, jo, bez styků by nebylo nic.)

Vedle panovníků a hodnostářů evropských zemí zde hostili také mnohé osobnosti kulturního světa. Např. Ludwiga van Beethovena (1770 - 1827), jehož devátou symfonii nazvanou Osudová, si vybaví mnoho z nás, když si uvědomíme, že prožíváme osudový okamžik, jakkoli je pro nás mnohdy lepší, když si svou osudovost svých prožitků neuvědomíme. Právě rod Lichnovských byl umělcovým významným podporovatelem.

Byl zde i Ferenc List (1811 - 1886), k němuž si jako neznalec klasické hudby a vlastně hudební analfabet raději nedovolím dodat nic konkrétního. Lichnovští se dále přátelili např. s W. A. Mozartem (1756 - 1791), géniem, který pod nátlakem svého otce koncertoval už od svých čtyř let pro šlechtu v celé Evropě, během svého života složil 626 děl světského i duchovního charakteru, ale na základě své nevázanozti upadl později do dluhů a zemřel v naprosté bídě. Dalším ze zdejších významných hostů byl Nicolo Paganini (1782 - 1840) světově proslulý svou hrou na housle. 

Mezi jejich přátele patřil i malíř Pablo Ruiz Picasso (1881 - 1973), který je považován za jednoho ze zakladatelů kubizmu v malířství, který vytvořil odhadem 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků a 34 000 ilustrací, z čehož vyplývá, že jen informacemi o jeho díle bych mohl vyplnit několik normostran, což ovšem není naším cílem. Na zdejším sídle pobýval i věhlasný spisovatel Mark Twain (1835 - 1910), a kdo by tak náhodou ještě před chvílí nevěděl, že to byl spisovatel, který napsal např. Dobrodružství Toma Sawyera, nebo Dobrodružství Huckleberryho Finna, ten už to teď ví, a může se s klidným svědomím považovat za vzdělance.

Dalším ze zdejších hostů byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik Victor-Marie Hugo (1802 - 1885). Tedy to je mi záhadou, proč se ten chlap jmenoval Marie. Třeba byl gay a nemluví se o tom, ostatně jako o mnohém, co se bezprostředně týká básníků, prozaiků, dramatiků, esejistů a politiků nejen bezpečně mrtvých, a nejen francouzských. Pojďme si tedy s veškerou úctou k autorovi zmínit alespoň jeho nejznámější romány Chrám matky boží v Paříži (1831), a Bídníci (1862). (Na to, abych zde vypisoval všechny jeho divadelní hry a libreta, se s veškerou úctou vyprdnu, protože jich je jako májového kvítí.)

Na návštěvy sem jezdil také rakouský malíř, ilustrátor a grafik Oskar Kokoschka (1886 - 1980), a mnoho dalších. 

Vraťme se však k historicky posloupnému líčení. V roce 1945 byl na základě dekretů prezidenta Edwarda Beneše (1884 - 1948) byl majetek rodu zkonfiskován československou vládou a záhy po té zpřístupněn veřejnosti. V letech 1979 - 2014 zde probíhala generální oprava Bílého zámku, tedy starší části této památky, na základě čehož se mezi návštěvníky zvýšila obliba tohoto místa. K té oblibě přispívá i několik zde pořádaných kulturních akcí, např. interpretační soutěž Beethovenův Hradec.

Z vpravdě majestátní vstupní chodby jsme přešli a přejeli do hostinského apartmá, které bylo dáváno k dispozici nejvzácnějším zdejším hostům. Hosté, kteří nebyli tak vzácní, byli umístěni v apartmánu situovaném naproti zámku, jejichž vybavení bylo poněkud chudší

Následně jsme se ocitli v pánském salónku, a konečně jsme se dozvěděli, proč na šlechtických sídlech bývají oddělené pánské a dámské salónky. Představte si, že je to proto, že tenkrát se svatby konaly spíše z rozumu, než z lásky, a ti novomanželé se před svatbou ani neznali. (Sňatky z rozumu jsou, myslím, běžnou záležitostí i dnes. Samozřejmě, že výjimky existují a budiž jim vzdána čest. Změna nastala v tom, že dnešní novomanželé se začasté znají již před svatbou velmi dobře. I proto před svatbami podepisují velmi důkladné předsvatební smlouvy, aby se vědělo, kdo bude s kým souznít a jak často, případně kdo co komu bude vařit, prát, uklízet a vyčítat, a jak často… A hlavně komu po rozvodu připadne jaká část nepoškozeného majetku, a kdo na své náklady uklidí majetek poškozený. Omlouvám se, zase jsem se nechal trapně unést svými divokými úvahami.) 

Nacházíme se tedy v renesančním salónku, který charakterizuje právě klenba provedená v řečeném slohu. Tato místnost byla původně rozdělena do dvou místností, aby vznikl malý prostor pro sluhu toho hosta. Později se v rámci novogotických úprav byla jedna zeď prolomena, a pokoj byl pomyslně rozdělen do tří částí, což bylo tenkrát velice oblíbené. V zadní části tohoto pokoje byla tak řečeno sedací souprava, tedy soubor pohodlně polstrovaných křesílek a stolek, na němž mohla být servírována káva, zákusky, či jiné případné laskominy. Každý zdejší vzácný host si pochopitelně mohl zvát do pokoje své vlastní hosty a hostit je. (Tomu říkám vstřícnost mecenášství.)

V další části místnosti bylo harmonium, neboť, a to si musíme uvědomit, šlechta se po staletí věnovala múzám a múzicírování obzvláště. Zkusme si představit, co se jen muselo dít, když to chytlo třeba právě pana Beethovena. To musely být doslova citové bouře. (My dneska jsme tak akorátradioaktivní, a ještě to pokládáme za kdovíjaké umění.)

Poblíže harmonia jsme viděli novorenesanční úřednický stolek s uzamykatelným odpadkovým košem na papíry, který si host většinou sám vynášel, aby nedocházelo k neoprávněnému šíření utajovaných skutečností, což, jak vidno je velice ožehavé téma odedávna.

Opodál jsme viděli prostřený jídelní stůl, u kterého si host mohl dát nějakou menší svačinku, aby vůbec hlady vydržel do večeře, která byla nejdůležitějším jídlem dne. (A takovým lidem, jako je MUDr. Kateřina Cajthamlová, asi tenkrát moc sluchu nepopřávali, tedy alespoň do okamžiku, kdy jim jídlo znechutila kyselina močová, zkrátka když se prožrali ke dně.)

Večeře se odehrávala v prvním patře. My jsme v přízemí na tom stole viděli jídelní soupravu z cibulového porcelánu vyrobenou v míšeňské porcelánce. Její výzdoba vycházela z čínských motivů. Viděli jsme tedy to, čemu se říká indiánský květ i s poupětem, také tam byl jakýsi bambusový keřík, ale důležitým prvkem zdobení bylo i granátové jablko, které lidem připomínalo cibuli, pročež tomuto nádobí nesprávně říkali cibuláky.Správně by se takto zdobenému porcelánu mělo říkat dekor indiánských květů

Opodál jídelního stolu jsme viděli křesílko, okolo něhož bylo možno zatáhnout závěs. Pokud byl závěs zatažen, sloužící věděl, že nemá pána rušit.

Zdejšími hosty z nejvýznamnějších byli císařové Vilém I. (1797 - 1888), Fridrich II. a Vilém II. (1859 - 1941) Historičtí šťouralové jistě budou chtít vědět, že to byl nejstarší vnuk britské královny Viktorie (1819 - 1901). Ten svou babičku obdivoval a ctil, na základě čehož na něj měla značný vliv. (Tedy dokud žila.) V roce 1888 po smrti císaře Viléma I. se Vilém II. Pruský stal německým císařem. Před ním ještě vládl 99 dní jeho smrtelně nemocný otec Fridrich III. Vilém II. Pruský si velmi dobře rozuměl s Františkem Ferdinandem d´Este, který se po smrti korunního prince Rudolfa stal rakouským korunním princem. Po sarajevském atentátu, který se odehrál 28. června 1914, právě Vilém II. Pruský naléhal na Františka Josefa I. aby vyhlásil Srbsku válku. Po převratu 9. listopadu 1918, k němuž v nemalé míře přispěli i pruští důstojníci, se císař Vilém II. Pruský vzdal císařského titulu i pruské koruny, čímž ukončil pětisetleté panování Hohenzollernů v , dvousetleté v Prusku a osmapadesátileté v Německu. Ne, nelekejte se, další výrazné odchylky od výkladu na toto téma neplánuji. Jen jsem si chtěl spíš tak nějak pro sebezdokumentovat, jak rychle to někdy může jít z kopce s panováním, které bylo původně plánováno na věky věků. Pokud pak jde o obrazy v pánském salonu, my jsme viděli „pouze“ podobiznu Viléma III. Pruského.

Ti němečtí císařové se tedy přátelili s Karlem Mariou Lichnovským z Voštic (1819 - 1901). On byl sice po vzoru otce Rakušan, ovšem po smrti svého bratra Felixe (1814 - 1848) se velmi divil, že se nestal dědicem tohoto panství. On zdědil pouze Luchau a Křížovice, které byly v té pruské části, a proto se tedy z Karla Marii stal velice zarytý Prušák. (Musím se přiznat, že se také občas zamýšlím, jestli je pro člověka výhodnější patřit k velkému, nebo k malému národu. Ono asi záleží na konkrétních událostech, tedy na tom, kdo jakou reklamukonkrétnímu národu udělá.) Právě na základě svého pruského pohledu na svět zde Karel Maria nechal postavit Červený zámek, který měl připomínat německé středověké hrady, a tedy měl zdůrazňovat německou tradici. Za ženu si vzal Belgičanku Marii, princeznu von Croy Düllmen. (Její letopočty narození a úmrtí na internetu nenajdete, ani kdybyste se rozkrájeli. Asi je to belgické státní tajemství.) Jejich synem pak byl 6. kníže Karel Max Lichnovský (1860 - 1928). Jeho knížecí předkové měli manželky spíše z Rakouska, nebo z Uher. Až u Karla Marii lze vysledovat příklon k rakouské oblasti. I když byli původně pruskou rodinou, velice se orientovali na Vídeň, kde dosáhli poměrně vysoké posty. K tomu se ale ještě dostaneme.

Nejdříve ale musíme přestěhovat celou naši kovovou eskadrudo pánské ložnice. Skoro jsme se tam nevešli, ale milimetrová práce na joysticích spolu se starým dobrým českým nadáním pro logistiku - Čech se vejde všude, zvlášť, když je to se slevou - tak tedy šikovnost nás všech přinesla ovoce,našlapali jsme se za šňůru, i když teď už daleko lépe víme, jak se asi zpracovávají sardinky,a mohlo se pokračovat ve výkladu.

Nábytek v pánské ložnici není původní, pochází pravděpodobně z roku 1897, ale jeho soubornost nelze zaručit. (Maniakální historik by nad datací toho nábytku asi mávl rukou, a řekl by, že je to každý pes jiná ves. Ale jen tak na první pohled to vypadalo pěkně.)

Naše zraky padly nejprve na postel - jak prosté, Watsone - která je ovšem kratší, než bývají naše, tedy současné, postele, ale nejen proto. Tenkrát totiž byli muži pověrčiví, a nezřídka spali vsedě, poněvadž věřili tomu, že kdyby si lehli a usnuli, jejich duše opustí tělo, a oni už se neprobudí. Poloha ležícího živého člověka jim totiž až příliš připomínala polohu mrtvého muže, což, jak jistě pochopíte, člověku na klidu a na jistotě zrovna nepřidá. Z tohoto důvodu si svékrátké postele ještě do poloviny vystlávali polštáři tak, aby se jim pohodlně spalo v tom polosedu. (To naprosto nechápu. Z toho přeci museli mít zdegenerovanou při nejmenším páteř. Ale třeba to pak srovnali při jízdě na koni, nebo nějak jinak…Konec konců, šlechtic byl šlechticem právě proto, že si dokázal poradit i v různých ošemetných situacích, neboli in den oscheistlichen situationen, jak se asi s patřičným gustem říkalo u Lichnovských.)

Byli jsme upozorněni, že u postele se nachází rarita této expozice, a sice teploměr, který nemá klasickou stupnici pana Celsia, na jakou jsme zvyklí v současné Evropě, ale stupnici Réaumurovu. No a protože nám francouzský přírodovědec René Réaumur v roce 1730 stanovil bod varu vody na 80 °C, a podle švédského astronoma Andrease Celsiuse - doufám, že to skloňuji dobře - se řídíme až od roku 1742. Čili na Réaumurově stupnici musíme dva stupně odečíst, abychom dostali stupně Celsia. 

Dále jsme v této ložnici viděli porcelánové umyvadlo a porcelánovou nádobu na vodu, obé zdobené knížecí korunou. Ta knížecí koruna byla nejvyšším titulem, kterého šlechta mohla dosáhnout. Výš už byl pouze král a císař. 

Těmito soupravami, které se používaly před zbudováním Bílé věže, tedy před rokem 1887, byly vybaveny všechny hostinské pokoje, avšak na zámku se dochovala pouze tato jediná mycí souprava. Ty bílé věže měly být původně dvě, propojené velkolepou branou. Součástí zdobného vstupu do parku měla být také např. oranžerie, ale, jak se dnes módně říká, Karlu Mariu Lichnovskému se nepodařilo projekt dofinancovat. V horních patrech Bílé věže je dodnes velký vodní rezervoár, který zásoboval vodou park a blízké okolí. A po dobudování Bílé věže zde byla zbudována kanalizační soustava. 

V ložnici je také nádoba na mýdlo, lahvička s brilantinou na vlasy, a dokonce dobová žiletka. (O stavech vší a štěnic na tomto zámku, tedy samozřejmě v době, kdy byl obýván šlechtou, se pan průvodce nezmiňoval.) 

Zmínil se o dvou obrazech, alegorii jara a léta, a o taburetu s noční vázou, což je, myslím si, pěkný informační kontrast v expozici, a tedy i ve výkladu. 

A v šatní skříni jsme viděli oděvy typu kaiserok, který byl přidělován všem rakousko-uherským úředníkům, a přítomnost těchto kabátců ve zdejších skříních lze jednoduše vysvětlit konstatováním, že Eduard Lichnovský z Voštic (1789 - 1845) se výrazně orientoval na Rakousko. Změnu rodinných názorů dokládá členství Felixe Lichnovského z Voštic (1814 - 1848), v německém říšském sněmu a dokonce ve frankfurtském parlamentu, který byl německou reakcí na francouzskou nadvládu v období napoleonských válek. Německé národní hnutí se postupně změnilo ve snahu o národní stát. Roku 1848 se konal ve Frankfurtu nad Mohanem revoluční sněm, který sepsal celoněmeckou ústavu a připravoval volby do parlamentu zastupujícího všechna německá území. Roku 1849 tento revoluční parlament nabídl titul německého císaře pruskému králi. Ten ale nabídku nepřijal, neboť nechtěl popudit panovníky států, kteří platnost ústavy a frankfurtského parlamentu odmítali (především Rakouska). Dalším, nikoli bezvýznamným, důvodem pak bylo, že by německý císař byl ve své pozici z vůle parlamentu, rozumějme z vůle lidu, a nikoli z Boží milosti.(Tak to vidíte, Rakousko-Uhersko se rozpadalo, a německé státy se spojovaly. Z politického hlediska mi to spojování nepřipadá jako úplně hloupý nápad. Škoda, že jsme svědky tolika důkazů nepoučitelnosti lidstva.) No nic, pokračujme dále v původním kursu, jak by asi řekl Pepek námořník.

(No, tak to vidíte, my jsme měli ve školní jídelně Frankfurtskou polévku, o jejíž kvalitě si dodnes z jistých neodůvodnitelných obav nedovolím hlouběji filozofovat, důvěrně znám i Frankfurtské párky, proti kterým politicky nic nemám, ba naopak jsem si na nich pochutnával, ale o Frankfurtském parlamentu jsme ve škole nijak dalece nediskutovali. Asi to bude tím, že v době, kdy jsem chodil do školy, nebyla parlamentní demokracie právě v kursu.) Ale to pomineme. Pojďme tedy tematicky dále.

Felixův bratr Maria Lichnovský z Voštic byl téhož mínění, a nelze se tedy divit, že i on se stal poslancem říšského sněmu. 

(Člověku se nechce ani věřit, že i tak významní lidé používali noční vázu, ale je tomu tak, přátelé. A to je důkazem faktu, že všichni, ale opravdu všichni, máme jednu díru do p…, tedy do příslušné tělesné partie. Ale to jsem zase poněkud odbočil, abychom se z té politiky nep…, tedy nepočali nudit.) 

Vraťme se ale do šatní skříně. Samozřejmě ne, že bychom se tam cpali. Elektrický vozík se do žádné šatní skříně 19. stol. nevejde. Tenkrát se ještě o bezbariérovosti ani nemluvilo. Natož, aby zákonodárným procesem prošla nějaká ta novela. Vraťme se tam toliko tematicky, a řekněme si, že jsme v ní viděli i umně vyvedený klobouk, bez kterých by byl tehdejší šlechtic na veřejnosti naprosto znemožněn. Hned vedle jsme zaznamenali i pouzdro na tento klobouk, které prozrazuje, že tato pokrývka hlavy byla vyrobena v Londýně.  (Zřejmě myšlenka vedouc mimo jiné ke zrodu Evropské unie.)

Poblíže šatní skříně byl k vidění i pestře dekorovaný čínský hedvábný paraván, za jakými se šlechta převlékala, nebo myla, protože aristokracie byla už tenkrát velmi stydlivá. Mají zde dokonce jednu z největších sbírek takovýchto paravánů v ČR. Založil ji Karel Maria - pátý kníže Lichnovský, ovšem daleko více se rozmohla až za Karla Maxe - šestého knížete Lichnovského, který byl velvyslancem v Japonsku, nebo také v Číně. O tom však ještě bude řeč. 

Viděli jsme i šaty a holandskou truhlu na šaty z roku 1794. Vešla se do ní pouze jedna pánská šatní souprava, která se skládala ze saka, košile, kalhot, bot, a také z nejrůznějších doplňků, jako jsou klobouky, nebo hůlky. A samotná truhlice vážila až pětadvacet kilo, služebnictvo tedy rozhodně nemohlo trpět tělesnou slabostí, nebo leností v pokročilém stadiu. 

V následujících minutách se náš konvoj posunul do dámské ložnice. My pánové jsme tedy poněkud ožili, než nám s plnou vážností došlo, že mladé krásné šlechtičny, které si plnili své sny v těchto pokojích, jsou dávno veskrze nepůvabnou součástí některé z hlubších půdních vrstev v oblasti rodové hrobky Lichnovský z Voštic. Fakt, že zde umístěný soubor nábytku pochází ze dvacátých let dvacátého století, pro nás také nebyl právě povzbudivý. (Přeci jen se častěji potkáváme s restauratéry, než s restaurátory, což je z hlediska historického jistě chybou, nicméně…) 

Hned v úvodu slídění v tomto pokoji nás pan průvodce upozornil na psychu, což je termín pro toaletní stolek se zrcadlem, u něhož se zřejmě dámy dostávaly do psychické kondice tím, že si na obličej nanášely vrstvy líčidel do okamžiku, kdy se shledali býti perfektními….Tyto stolky prý byly populární zejména v meziválečném období. (Pan průvodce ovšem nespecifikoval, o které meziválečné období se jedná.) 

I postele v dámských ložnicích byly poněkud kratší, poněvadž dámy také spaly vsedě, ovšem ne proto, že by se bály smrti. Jejich strach byl ryze pragmatický. Bály se o své velice komplikované účesy. Šlechtičny pochopitelně také dbaly o svou váhu, protože mnohé z nich byly po ztrátě tělesných půvabů zapuzovány, a se ztrátou půvabu přicházela ztráta jejich vlivu, tedy věc pro ně velice neblahá. Proto jsme také mohli právě v dámské ložnici vidět mechanickou váhu z roku 1900. (Musím se přiznat, že ačkoli jsem se tomu z úcty k aristokracii velmi bránil, jako vesnický synek jsem si při pohledu na tu historickou relikvii vzpomněl na naši starou váhu decimálku, na které jsme vážívali pytle brambor.) 

Poblíže decimálky jsme viděli jídelní soupravu v kubistickém stylu, poněvadž i dámy si pochopitelně dopřávaly svačinky.

Pochopitelně nás zaujal také portrét Alžběty z Wittelsbachu (1837 - 1898), kterou svět zná pod přezdívkou Sissy. Vyobrazena je právě před svým rodinným sídlem. 

Dvě figuríny nám evokovaly počátek 20. století, kdy byly v módě charleston a jazz. To období juchání trvalo až do velkého krachu na newyorské burze, který se odehrál 24. října 1929, a jde o největší krach burzy v dějinách. (Mohl bych se tady o tom teď sáhodlouze rozepsat, protože dnes se také, jako tenkrát, strašíkrizí po dlouhodobém boomu, a nikdo to nechce vnímat. Já to také nechci vnímat, a proto o tom nebudu psát.)

Takže se věnujme garderobě, konkrétně tedy žaketu, který jsme viděli v té dámské ložnici…. K žaketu neodmyslitelně náležely proužkované kalhoty, a známé boty se psími dečkami, které nosili i newyorští mafiáni. In tehdy byla také hedvábná kravata, kapesníček elegantně zasunutý v klopě, hůlka a klobouk.

Dámy nosily brokátové šaty zdobené pestrými nitěmi a jejich sukně opticky prodlužovaly cípy. Doplňky byly v téže barvě jako šaty. Módními doplňky byly také kožešinové límce např. ze stříbrné lišky. Nezbytnou výbavou dámy ve společnosti před rokem 1930 byly také perly, a vůbec nebylo důležité, jestli byly pravé, nebo ne. Důležité bylo množství. S emancipací dam souvisí cigaretová špičkajako módní společenský doplněk. Původně totiž mohli kouřit jenom muži, a kouření se tak stalo symbolem zrovnoprávňování žen.

Měli jsme si možnost prohlédnout i fotografie ze 20. let 20. stol., ale také portrét Viléma, sedmého knížete Lichnovského. Ten se v politice neprosadil zdaleka tak výrazně, jako jeho předkové. Spíše se stylizoval do role statkáře. Ovšem upozornil na sebe sňatkem s Etelkou Blachotovou, se kterou se tedy nechal hrdě vyfotit, takže jsme Etelku viděli. A představte si, že Etelka byla tanečnice, a kromě toho Slovenka. (No já už čekal, že se ozve …a byla z Lúčnice..., ale to prý nebyla.) Asi chápete, že Etelčino místo původu, ani fakt, že nebyla šlechtična, nebyl rodině Lichnovských vhod. Jak jsme si naznačili, všichni předkové Viléma Lichnovského se orientovali buď na Německo, nebo na Rakousko. Jeho otec Max Lichnovský na své svatbě uvedl, že by si přál, aby Hradec byl celý německý, a ve svých pamětech dokonce napsal, že sihluboce nepřál vznik Československa. (Ještě, že tady byli i jiní, kteří si vznik Československa vroucně přáli, a jakkoli se vše u nás může zdát nedokonalým, tak právě díky těmto lidem dnes můžeme rozvíjet vlastní kulturu.) 

Snad nejvíc ze všech Etelka vadila Mechtilde Lichnovské z Voštic (1879 - 1958), manželce Karla Maxe Lichnovského. Nejvíce zazlívala slovenské tanečnici její neurozený původ. 

(A vidíte to, dneska se ve šlechtických rodinách na původ zase tak moc nekouká. Herečka, neherečka, hlavně, že vypadá dobře v televizi, a kdyby náhodou byl někdo proti, tak se titul jednoduše přikoupí, nebo se někomu z reklamních důvodů přidělí za zásluhy, protože jinak by aristokracie ztratila vliv a následně by vymřela, což nikdo z aristokratů rozhodně nechce. Ale to jsem zase sugestivně odbočil.

Mechtilde pocházela ze šlechtického rodu Arco-Zinnerberg a byla velice nadaná. Psala cestopisné romány, byla hudební skladatelkou, ale také malířkou. Především ona se tedy znala s Oskarem Kokoschkou, Pablem Picassem a mnoha dalšími umělci. 

Oskar Kokoschka Mechtilde dokonce namaloval. (Ten obraz jsme sice neviděli, což je velká škoda, protože umělkyně nás velice zajímají, ale prý visí někde na zámku. Tedy ten obraz, ne Mechtilde.)

Mechtilde Lichnovské z Voštic prý měla několik kocourů a jezevčíků, a prý k nim měla dokonce až velmi blízký vztah - inu umělkyně. (Takže jsme museli vzít za vděk její fotografií s kocourem a jezevčíkem, což tedy umělecky není tak úplně ono, ale co s tím naděláme.? Nic.)

Vilém Lichnovský musel po konfiskacích v roce 1945 prchnout, a prý odjel na traktoru. (Asi to byl nejrychlejší stroj, který měl toho času k dispozici. A evidentně to byl pragmatik. Možná si ten traktor nechal lodí převézt až do Anglie a následně do Jižní Ameriky, kam prchl, a kde potomci rodiny Lichnovských žijí dodnes.) Se zástupci zámku v Hradci nad Moravicí dodnes komunikují dva Vilémovi vnuci, a to Leonardo - Alberto a Michael. Ti dokonce navrátili na zdejší zámek nějaký ten majetek, takže místní sbírky jsou teď kompletnější. Oba pánové tu naposled byli po dokončení rekonstrukce Bílého  zámku v roce 2014. 

Také jsme viděli portréty Vilémových dětí Lucie, Margot, Michaela a Felicie. Ty už tento zámek neobývaly, poněvadž žily v Anglii a v Jižní Americe.  

Po této salvě informací jsme přesídlili do dámského salonu. (Dámské salony já mám moc rád, ale nikdo mne tam, kupodivu, nezve.) Zde nás tedy hned v úvodu zaujal portrét neznámé dívky s papouškem. Papoušek byl symbolem bohatství, a tímto způsobem, tedy že se nechaly vymalovat právě s papouškem, lákaly mladé šlechtičny své urozené nápadníky. (Aha, něco jako selfie. To znám. Ale dneska se to dělá jinak. Papouch je přežitek.) 

A teď si tedy projedeme Lichnovské pěkně po pořádku podle fotek, které jsme v dámském salonu viděli.

První kníže Lichnovský byl Jan Karel Bohumil, který koupil zdejší panství v roce 1778. Podařit se mu to mohlo i proto, že působil jako císařský komorník u dvora Marie Terezie (1717 - 1780). Ve službách Marie Terezie se také seznámil se Jan Karel Bohumil Lichnovský se svou pozdější ženou. Myslím že se jmenovala Karolína z Altánu, nebo snad z Altmáru, ale nejsem si jist. Karolína z Altánu prý byla u dvora Marie Terezie velice oblíbená. (Možná právě proto se o ní na internetu vůbec nic nepíše. Když dáte vyhledávat z Altmáru, vybafne na vás spoustu výsledků z rodopisné historie našich současníků, mezi kterými se já tedy přehrabovat nebudu, protože bych na tom nechal nervy. Když dáte vyhledávat z Altánu, ocitnete se v zajetí zahradních konstrukcí a staveb všeho druhu, kde už nenajdete vůbec žádnou šlechtičnu, ba ani její zatracené paraple.)

Proto budeme pokračovat ve výčtu dalším dědicem zámku, tedy Karlem Aloisem Lichnovským, synem předchozího majitele, který se panství ujal v roce 1888. Právě on může za to, že zde velmi rád a dlouhodobě pobýval známý německý hudební skladatel Ludwig van Bethowen (1770 - 1827), jehož hudebním oborem byl klasicismus. Oproti barokní a romantické hudbě je klasicistní hudba klidnější, ovlivněná racionalismem a návratem k antice. Smyslem a cílem tohoto hudebního směru je ucelenost a přehlednost díla. Karel Alois Lichnovský prý každoročně přispíval Bethowenovi na důchodčástkou 600 zlatých. (Škoda, že neumím noty. Možná by mi dali větší důchod.) Bethowen se Karlu Aloisi Lichnovskému odvděčil tak, že v roce 1806 přijel na zámek v Hradci nad Moravicí, a pobýval zde celé tři měsíce. (Teď jde o to, kdo z toho měl větší prospěch, jestli pan majitel, nebo pan skladatel. Tedy lze předpokládat, že pro pana domácího .) Mistr zde v té době pracoval na dvou skladbách a to na 4. symfonii b dur a na klavírním koncertu f moll appasionnata. (Tedy to appassionata znamená vášnivěa z toho je vidět, že zde autor žil skutečně plným životem.) Žil zde skutečně vášnivým životem, a to až do té míry, že se během tohoto pobytu osudově rozhádal s Karlem Aloisem Lichnovským. Karel Alois Lichnovcký totiž přikázal Bethowenovi, aby zahrál francouzským, tedy Napoleonovým vojákům, kteří tudy tou dobou právě procházeli. (Tak to pan Lichnovský přehnal. Přikázat umělci, aby někomu poklonkoval, to se opravdu nedělá. Zvlášť, když má umělec hrdost. Pokud ji nemá, je situace v tomto ohledu mnohem jednodušší. Pokud však chtěl pan Lichnovský pouze trochu zkulturnit Napoleonovy zabijáky, pak ho naprosto chápu, a je velká škoda, že to pan Bethowen neráčil pochopit.) Nicméně pánové se tedy po desetileté známosti rozešli ve zlém a pan skladatel prý v dopise na rozloučenou Karlu Aloisi Lichnovskému napsal, že s takovýmpodlézáním Napoleonovým vojákům, a potažmo i Napoleonovi samotnému naprosto nesouhlasí. Také se prý vyjádřil, že takových knížat, jako je Karel Alois Lichnovský, je na světě mnoho, ale on, tedy Ludwig van Bethowen, je, a vždycky bude jenom jeden . 

(Panečku, ten mu to tedy nasolil. Ale je vidět, že podlézání vlivným je trendy už delší dobu.) Ba co více, legenda praví, že Bethowen uprchl ze zámku za noci oknem, a za deště ušel deset kilometrů do blízké Opavy. 

Svou klavírní sonátu si údajně nesl s sebou. Ta partitura je dnes dokonce vystavena, a nese stopydeště. Nakonec se Ludwig van Bethowen s Karlem Aloisem Lichnovským usmířili, a Bethowen byl na zdejším zámku ještě jednou, a to v roce 1811, ovšem jen velice krátce. (Co kdyby náhodou šla zase kolem nějaká ta armáda…) Tato skladatelova návštěva proběhla na základě přímluvy bratra Karla Aloise Lichnovského, který se jmenoval Mořic (1771 - 1837), a měl k Bethowenovi přeci jenom blíže, než Karel. Karlovou manželkou byla Kristine von Hollenstein, a Karel se s ní seznámil na osobních lekcích hry na klavír u Wolfganga Amadea Mozarta (1756 - 1791). (Kdo ví, jestli se na tu klavírní hru vůbec soustředili.)

Po Karlovi zdědil zdejší panství jeho syn Eduard Maria Lichnovský (1789 - 1845). (Nesoustředili.) Eduard se však „flákal“ po Evropě, zdejší hospodaření zanedbával, a pod jeho správou se zámek dostal do nuceného konkurzu. Po jeho smrti vyvedla zámek z konkurzu jeho žena Eleonora Zichy-Vásonykeö (1867 - 1945), která byla v praktických záležitostech šikovnější, než její manžel. (Inu, maďarský temperament se zřejmě nezapřel.) Právě ona zde zavedla chov ovcí zvaných Merino. (Toto plemeno pochází původně ze Španělska, kam se dostalo v období vrcholného středověku ze severní Afriky, a jeho předností je kvalitní vlna, pro kterou se také chová.) Eleonora Zichy-Vásonykeö zde také zavedla tradici pěstování lnu, ze kterého se, jak víme, zhotovovaly oděvy.
Eduard a Eleonora měli sedm dětí. (Z toho je vidět, že mezi tím „flákáním“ po Evropě si Eduard našel čas i na řešení domácích záležitostí, a rozhodně jej nelze vinit z faktu, že by se nezasloužil o rozkvět a trvání české šlechty.) Koho by snad zajímala jména těch dětí, pak vězte, že ctihodný šlechtický pár vychoval Felixe, Adelheid, Leocadiu, Antonii, Karla, Roberta a Otheina. (Ale vyhledávat všechna jejich data nerození a úmrtí nebudu. Nějak mě to přestává bavit.)

Po smrti Eduarda Marii rozdělilo politické smýšlení bratry na dva tábory. Starší bratři Felix a Karel se orientovali na Prusko, kdežto mladší Robert a Otheino byli prorakousky orientovaní. Prvorozený Felix (1814-1848), čtvrtý kníže, byl pruským důstojníkem, pravicovým politikem frankfurtského parlamentu, ale také svobodným zednářem. Ve frankfurtském parlamentu byl však Felix znám pro své bouřlivě pravicové a kontroverzní výroky, což se mu nevyplatilo. V roce 1848 byl brutálně usmrcen revolučním davem. (No prosím, a tady si pořád někdo stěžuje na sametovou revoluci. Ale vraťme se k historii.) 

Jeho tělo je dnes v kostele sv. Jakuba právě v Hradci nad Moravicí, ovšem s výjimkou jeho srdce, které bylo na žádost jeho milenky z těla vyňato, a uložené do stříbrné schrány. To srdce ve stříbrné schránce je v kostele Sv. Petra a Pavla u parkoviště nedaleko zámku. Tou milenkou byla Dorota Zaháňská (1793 - 1862), která zdědila toto sídlo po Felixově smrti. (Její příjmení můžeme znát např. z románu Babička od Boženy Němcové, kde autorka hojně píše o Kateřině Zaháňské, tedy sestře Doroty.) Dorota Zaháňská ovšem toto sídlo příliš nevyužívala, a o dva roky později ho prodala Felixově bratru Robertovi (1822-1879). Ten byl děkanem olomoucké kapituly a apoštolským protonotářem. Dalším z Felixových dětí, o kterém se zmíníme, je nejmladší syn Otheino (1826-1887), od roku 1874 velkopřevor Maltézských rytířů v Čechách, nositel Vojenského záslužného kříže a rytíř Železné koruny I. třídy. 

Pátým knížetem se stal jejich bratr Karel Maria (1820-1901), který od Roberta koupil zdejší sídlo v roce 1857. Karel byl pruský plukovník, který jako jediný měl potomky (ženat byl s Marií Croÿ-Dülmen). R. 1854 se stal dědičným členem pruské panské sněmovny. R. 1881 získal knížecí stav pro sebe a své nástupce a stal se také doživotním členem panské sněmovny. Byl generálem pruské jízdy. Ale všech svých úspěchů dosáhl jen díky své pedantské, až despotické povaze. Neodpouštěl chyby, jakoukoli nepřesnost služebnictva velice krutě trestal. Dokonce se říká, že právě díky své akurátnosti a neústupnosti si mnoho lidí znepřátelil do té míry, že mu nepřišli ani na pohřeb. A pokud se někdo jeho pohřbu zúčastnil, pak tedy ze zvědavosti, nikoli stran zármutku. Dokonce i jeho vlastní služebnictvo se odmítalo pánova pohřbu zúčastnit. Sloužícím však panstvo účast na pohřbu přikázalo, takže chudáci neměli vyhnutí.

Karel Maria údajně velice toužil po tom, aby se jeho syn Karel Max (1860 - 1928) také věnoval vojenské kariéře. Ten se ovšem nepotatil. Stal se diplomatem, což se mu jistě zdálo i bezpečnější, než čekat, až to odněkud přiletí, nebo až si z něho někdo udělá ražniči. Jako diplomat působil Karel Max hlavně v Anglii, Rakousku, Švédsku, ale také v Turecku, Japonsku, anebo v Číně. Karel Max prý jako jediný německý diplomat nepotupně vnímal fakt, že Německo v I. světové válce neuspělo, a velice bojoval za mír, tedy za mírová řešení konkrétních situací. Ovšem to bylo k nelibosti německého císaře Viléma II. (1859 - 1941), který Karla Maxe zdiskreditoval, a Karel Max následně v hanbě dožil na zdejším panství.

Manželkou Karla Maxe, jak víme, byla Mechtilde, která měla právě na zámku v Hradci nad Moravicí od roku 1941 domácí vězení, a ze strany nacistických orgánů byla obava, že by Mechtilde mohla kolaborovat s anglickou stranou, neboť v té době již byla podruhé provdaná za anglického šlechtice činného v diplomatických službách, jehož jméno se mi nepodařilo vypátrat. (Asi někdo nepovažoval za diplomatické uvádět fakt, že Mechtilde byla podruhé provdána.) Své kontakty si mohla vytvářet právě proto, že Karla Maxe Lichnovského při jeho diplomatické práci doprovázela. 

Po smrti Karla Maxe pobývala Mechtilde v Německu a ve Francii. V obou státech se věnovala Literární činnosti a klasické ženské diplomacii, což dokazuje právě její druhý sňatek. (Mimochodem, velvislanci dobře vědí, proč se žení, a nechávají se svými manželkami reprezentovat. Ženská diplomacie je totiž smířlivější a rafinovanější, než ta mužská. Ale to už k našemu příběhu tak úplně nepatří.)

Posledním majitelem zámku z rodu Lichnovských byl Vilém 7. kníže Lichnovský, který odtud, jak jsme si již naznačili, odjel na traktoru po té, co si přečetl Benešův dekret. (Co naplat, s dekrety vydanými vládci to nikdy není lehké. Já osobně budu vždy ctít spíše toho, který způsobil méně škod na životech.)

Z dámského salónu jsme se již v doprovodu slečny průvodkyně přesunuli do Hubertovy světnice. Cestou tam jsme projížděli zdobnými chodbami. Jeli jsme i kolem bezbariérové kuchyně, která je právě v těsném sousedství Hubertovy světnice. Do této kuchyně nás ovšem nepustili. Asi jsme vyhlíželi až příliš hladově, anebo jsme dělali dojem, že máme obsesivní touhu si zavařit… No, ale já už toho rozvíjení teorií nechám, abych si tím náhodou něco nezavařil.

Do kuchyně jsme se tedy nedostali. Ono by to také bylo docela k ničemu, protože většina z nás vařit nemůže, nebo to neumí, nebo vaří nerada. Jak si teď tak vzpomínám, slečna průvodkyně nám naznačila, že kuchyně ještě není součástí prohlídkového okruhu. Takže my zvědavci máme smůlu. 

Zamířili jsme tedy do Hubertovy světnice, která slouží jako hodovní sál, a je zasvěcena patronovi lovců a myslivců Svatému Hubertu, jehož znaky jsme viděli i na kachlových kamnech. Ohromily nás zde lovecké trofeje, tedy konkrétně kančí hlava a kančí zuby. Tento kus byl uloven v místním lesoparku. Daleko větší bomba je ovšem lebka zubra, nebo rohy kozoroha. (To by mne zajímalo, jak chutnal takový kozoroh s brusinkovou omáčkou. Ale nikdo nás nepozval. Tak snad příště. Teď se však ještě na chviličku vrátíme k místní historii.) 

A to do momentu, kdy jsme byli upozorněni na fragmenty zdi původního středověkého hradu z poloviny 13. století. Také jsme tam viděli dlouhé meče, slezské halapartny, kyrys, což je plát brnění, který chrání rytíři trup, nebo přilbici zvanou šalíř, což je typ válečné přílby z druhé poloviny 15. století. Měl buď sklopné nebo pevné hledí a chránil poměrně dokonale hlavu s výjimkou brady a krku, proto byl často doplňován plátovým podbradím.

Následně jsme se přesunuli do přijímacího salónu, kde se šlechtici pozdravili s knížetem, a následně společně pokračovali nahoru do společenských prostor.

Dominantou této místnosti je také stůl, jehož deska je zhotovena z tři sta let starého dubu, obklopený židlemi v selském stylu. Na stěně jsme pak viděli pušku Ptáčnici, která je dva metry dlouhá, a právě díky své délce je na danou dobu „absolutně“ přesná. Všimli jsme si také kuší, a jim podobných prakovnic. A protože Karel Maria chtěl, aby jeho jídelna vypadala jako stará rytířská hodovní síň, nechal si ji vyzdobit rytířskými erby z konce 17. století. 

(Baví vás to ještě? Že ano? To je dobře. V opačném případě bych se na to totiž vyprdl, a věnoval bych se četbě historických románů, nebo své oblíbené prokrastinaci. Takhle však můžeme pokračovat.)

Také jsme byli upozorněni na obraz z roku 1895, zobrazující skupinu lovců kdesi v Sasko-Anhalsku, jejíž ústřední postavou je německý císař Vilém II. V jeho blízkosti na onom obraze stojí právě zdejší pán Karel Maria Lichnovský, který si právě tohoto obrazu velice považoval.

Všichni němečtí císařové měli zdejší panství ve velké oblibě, a zdejší zámek navštívili dokonce několikrát. Tím, koho navštěvovali nejčastěji, byl právě Karel Maria Lichnovský. Dole pod obrazem, který jsem se pokusil popsat v předchozím odstavci, je kameninové sedátko, do něhož se vkládaly žhavé uhlíky, aby si urození zadkové mohli při honu sedět pěkně v teple. 

Visí zde i kůže medvěda, nebo jezevců. 

Bez zajímavosti není ani zde vystavená Holíčská fajáns z 18. stol., tedy keramika sloužící k podávání jídla, či vína. Aniž bychom cokoli z toho ochutnali, vyjeli jsme zpět ven na nádvoří.

Tam jsme měli možnost obdivovat pozůstatky renesanční výzdoby, o kterou se zasloužil Kašpar Pruskovský z Pruskova. V rohu nádvoří jsme viděli velkou mušli - Zévu obrovskou, kterou si Felix Lichnovský nechal semka přivézt až ze dna indického oceánu. (GPS souřadnice původního umístění nám slečna průvodkyně nesdělila. Možná to byl dar od milenky, se kterou pan diplomat diplomaticky navázal styky.) Následně jsme obrátili své zraky k pseudogotickému koridoru, zbudovanému po roce 1861. Během pseudogotických úprav byl, jak již jsme si naznačili, zbudován i Červený zámek, na jehož místě původně byly hospodářské dvory se zázemím pro personál s konírnami a s vozovnou. V oknech jsme pak viděli vitráže s erby rodů spojených právě s Lichnovskými. (Škoda, že jsem si ty rody nepoznamenal. Ono se vždycky hodí vědět kdo, s kým, o čem, a hlavně pro koho.)

Na nádvoří jsme také viděli děla, jimiž se střílelo v bitvě u Sedanu. (No, někdo sbírá známky…) Pro vaši informaci, bitva u Sedanu proběhla 1. září 1870 a Vilém I. Pruský zde se svými vojsky porazil síly Napoleona III. (1808 - 1873). A představte si, že ten Napoleon III. se stal prvním prezidentem Francie. Vážně. Oficiálně měl titul princ - prezident. (A to podle mého názoru přesně odpovídalo realitě. Choval se a měl se jako princ, ale byl prezidentem. Asi to byla taková přechodová fáze. Zajímalo by mne, v jaké fázi historie jsme my dnes. O to se ostatně přou lidé mnohem vzdělanější, a tím pádem povolanější, než jsem já. Také si myslím, že toho 1. září měli jít do školy místo do bitvy. Tam mohli společně bojovat proti analfabetizmu. A určitě by vyhráli. A vyhráli by všichni, což se ve válkách nemůže nikdy podařit. Ale pojďme zpět k historii. Nebudu vás nudit vlastními názory. Ovšem nevím jistě, jestli se nenudíte právě tou historií. To bych věru nerad. Takže se vrátíme na zámek.) 

A to přesně řečeno do zámecké jídelny. Jeli jsme tam po původní podlaze z 19. stol. Jedná se o dlažbu kamennou, vytvořenou metodou vsazovaného pískovce, na níž je zajímavé to, že se jí do dnešní doby nepodařilo napodobit. Mohli jsme na ní vidět knížecí korunu, která symbolizuje postavení rodu, dále vinou révu, což je hlavní znak Lichnovských, vyobrazena je tam také kostelní korouhev symbolizující rod Redenberků, což je vlastně rodový vztah, který Lichnovští získali sňatkem. Tento rod později vymřel, ale Lichnovští si zde jeho erb nechali mezi svými rodovými symboly jako upomínku. Posledním zde vyobrazeným prvkem je iniciála C. Ta odkazuje na zadavatele pseudogotických úprav.

Nyní tedy po krátkém informačním intermezzu zamíříme do jídelny.

Tato místnost nejprve sloužila jako kulečníkový sál, po roce 1890 také jako erbovní síň a posléze, tedy po roce 1902, jako zámecká jídelna. (Aha, konečně se najíme. Já mám hlad, že bych…) Původně byla jídelna v patře, což však bylo velmi nepraktické. Proto byla přemístěna sem, do blízkosti kuchyně. Klenba jídelny je ještě renesanční, ovšem její výmalba je neogotická. Pochází z dob Karla Marii a vidíme na ní různé heraldické a alegorické motivy. (Aha, tak slečna zřejmě bude nepřetržitě povídat, a na jídlo zase nedojde… Asi se najedí, až odjedeme.) Nábytek je zde renesanční a novorenesanční. Renesanční jsou např. židle zdobené erbem rodu Lichnovských, a potažené jsou ještě původním čalouněním. Opodál jsme viděli renesanční kolébku. (To jsem netušil, že i nemluvňata byla už tenkrát stylová. Ještě, že aspoň neměla značkové mateřské mléko. Tomu se ti dnešní chudáci takřka nevyhnou.) 

Klavír stojící v rohu pochází ze čtyřicátých let 19. stol. a údajně na něj hrával sám známý maďarský hudební skladatel Ferenc List (1811 - 1886). Ten zdejší panství navštívil dvakrát. Poprvé v roce 1846 a podruhé v roce 1848. (Revoluční rok.) Zdejší zámek Ferenc List tedy navštívil na přání Eduarda III. knížete Lichnovského. Více se však spřátelil s jeho synem Felixem. Skladatel společně s Felixem napsal např. skladbu nazvanou Nonenbert. A to bylo tedy v době, kdy Felix doprovázel Ference při jeho turné v Německu a Dánsku.

Viděli jsme i mincovní korbel z roku 1871, zdobený 311 stříbrnými tolary Bedřicha Pruského. Do této nádoby mohlo být nalito až deset litrů piva. 

Našim očím neuniklo výdejní okénko jako ve školních jídelnách a to proto, aby v jídelně nemuselo být moc personálu, a panstvo se tak mohlo věnovat důvěrným rozhovorům.

 Zajímavá byla i zde vystavená fotografie jídelny z roku 1902.

Ti pohyblivější z nás se dostali i do zákristie zámecké kaple, kam vedou schody, poněvadž právě schody vyjadřovaly v minulých staletích nejen noblesu, ale i nadřazenost těch, kteří ty schody financovali nad těmi, kterým při povodních zatékalo do chalup právě proto, že měli jen přízemní chaloupky. Zákristie jak víme, slouží těm, kdo slouží mši právě k přípravě na obřad. Slouží tedy nejen jako převlékárna, ale i jako prostor pro kontemplaci a další aktivity související s náboženskou praxí. Tam viděli např. albu, což je oděv, který kněz nosil každodenně, dále také pluviál, tedy oděv, který kněží používali do deště. Fialová roucha byla používána u pohřbů, zlatá u svateb. Zelená roucha nosí tehdy jako dnes jáhen. Dále viděli bibli v koženém pouzdře z roku 1876, misál, tedy modlitební knížku, a mešní konvičky opatřené iniciálami V, při čemž je aqua, tedy svěcená voda, a značí viniium, čili víno. (Zajímalo by mne, co by se stalo, kdyby se to náhodou prohodilo.)

V rámci své obsese informovat vás o všem, co mí přátelé viděli, zmíním i stříbrnou plastiku Krista Ježíše z 18. stol. a dřevěná pieta, tedy socha Panny Marie s ukřižovaným Ježíšem, z konce 16. stol.

A teď se společně vydáme do zámecké kaple. (Tedy samozřejmě pomyslně. Abyste si náhodou nemysleli, že vás tam všechny zrovna budu stěhovat.)

Zámecké kapli byla navrácena podoba roku 1904, kdy zde měla svatbu Mechtilde Arco-Zinnenberg s šestým knížetem Karlem Maxem Lichnovským. Navrácen byl původní stav klenby, jenž má simulovat průhled do nebeské báně. Klenba byla opatřena 365 zlatými hvězdičkami. Kamarádi tam viděli i symboly rodu Lichnovských, tedy vinou révu, korouhev, nebo dvouhlavou černou orlici, odkazující k rodu Arco-Zinnenberg, tedy rodu, z něhož pocházela Mechtilde. 

Možná by vás zaujal renesanční krucifixz konce 16. stol. Ten je oboustranný. Na jedné straně Panenka Maria s Ježíškem jako symbol vánoc, a na straně druhé ukřižovaný Kristus jako symbol velikonoc. Neodmyslitelně sem patří i kalich a patena, tedy tácek na hostie. Tyto dva liturgické předměty byly uloženy do pyxidy ve tvaru srdce, tedy schránky, ve které se uchovává velká neproměněná hostie nádoba na hostie. Ta pak byla uložena v sanktuáriu, tedy na místě určeném pro liturgické předměty, které může mít formu výklenku, ale také zdobené skříňky.

Přehlédnout nebylo lze relikviář, který údajně obsahuje třískyz kříže Ježíšova. Místní šlechta si dokonce nechala zbudovat domácí varhany z 1. pol. 19. stol. (Bezmuziky to prostě nikdy nešlo, nejde, a nejspíš ani nepůjde. Zajímalo by mne, kolik si vydělal na tantiémách třeba takový Johan Sebastian Bach 1685 - 1750, nebo Jakub Jan Ryba 1765 - 1815 - autor kapří mše vánoční.) Také tam je poněkud nezvykle umístěné schodiště, které původně vedlo do sklepa, kde měli Lichnovští vinotéku. Ta však značně utrpěla příchodem ruských vojsk na konci II. světové války. Z původních 1500 lahví zbyla láhev pouze jediná, a ještě ke všemu prázdná. (A diví se někdo?. Já ne. Akorát jsem dostal žízeň. Takže již pouze konstatuji, že toto byl konec naší prohlídky na zámku v Hradci nad Moravicí.)

Když jsme se dost naprocházeli v zámeckém parku, ze kterého je vidět do nádherného údolí. Doufám, že mne ušetříte povinnosti zjišťovat, jak se to údolí jmenuje, protože mne jímá lenost. Když jsme opouštěli tento malebný park, začínalo pršet. Než jsme přijeli k autobusu, rozpršelo se tak, že kuřákům hasly cigarety, což by ministerstvo zdravotnictví jistě uvítalo i dlouhodobě, ale bohužel u nás neprší tak intenzivně, aby to lidi přimělo nekouřit. Ale to zase odbíhámod tématu. 

Když jsme se rozjeli k dalšímu cíli, třídil jsem si myšlenky a z nedostatku jiné činnosti jsem koukal na cedule. Zaradoval jsem se v momentě, kdy jsme míjeli ceduli značící odbočku na Fulnek, obsahující i znaky 2 km. Tahle informace asi nic neřekne někomu, kdo se nezajímá o tenis. My tenisoví šílenci ale dobře víme, že kromě praček odtamtud pochází i skvělá česká tenistka Petra Kvitová, kterou všichni tajně milujeme, fandíme jí ve všech oblastech jejího života. Zvláště nadšeně jí fandíme od té doby, co se senzačně zotavila ze zranění, která jí, tedy údajně, způsobil člověk, jenž vtrhl do jejího domu pod záminkou, že jí jde opravit kotle, pořezal ji, a ještě si od ní odnesl deset tisíc korun. Navíc prý patří ke skupině lidí, která se před jeho zatčením zaměřovala na násilnou trestnou činnost vůči seniorům a jejich vydírání, což pokládám za obzvláště ohavné a zbabělé. U soudu ten člověk navíc tvrdil, že Petru nikdy neviděl. Dnes je 25. 1. 2019 a já doufám, že se ten člověk bude zítra dobře koukat, až Petra bude hrát finále Australian Open, aby už nemohl tvrdit, že ji nikdy neviděl. (Ale to jsem se zase nechal unést.)

Dnes je 26.1. 2019 a já mohu konstatovat, že Petra sice letos tento turnaj nevyhrála, ale stala se světovou dvojkou, což je vzhledem k likvidačním zraněním její levé ruky obrovský úspěch. 

A ještě jedna úvaha pro dokreslení. Kdybychom věděli, že Petra bude doma, určitě bychom ji navštívili. Když jsem si uvědomil, že se pohybujeme v prostředí, kde vyrůstala dívka, která nejen hraje, ale i vypadá jako bohyně, upadl jsem do postpubertální extáze a horečně jsem přemýšlel, jak to zařídit, abychom odbočili do Fulneku a nikam jinam. Myslím, že v tu chvíli jsem byl ochoten zakoupit i novou pračku, ale zároveň jsem tušil, že ačkoli si s panem řidičem tykám a mám s ním, jak se domnívám, velice dobré vztahy, asi bych ho nepřesvědčil, aby mi tu automatickou vymoženostnaložil do prostoru pro zavazadla a odvezl mi ji až do Liberce. 

Bohužel mne ale nenapadl jediný důvod, který by si hned všichni nespojili s mým tak zbytečným a marným milostným poblouzněním. Jen jsem se tedy kousal do rtů, zatímco náš autobus mířil k Opavě, neboť právě tam jsme hodlali nalézt vhodnou bezbariérovou restauraci, abychom zaplašilistrach ze smrti hladem.

Do Opavy jsme tedy dojeli, a po delší pochůzce jsme zakotvili na Dolním náměstí. Neptejte se mne, kudy jsme tam šli, nemám fotografickou, ani absolutnípaměť. Na jedné zahrádce jsme si tam dali hot dog. (Nechápu, proč se párek v rohlíkumezinárodně označuje právě takhle, když se tolika lidem dělá špatně při pouhé představě, že by měli jíst psa.) Z toho jsem si ale nedělal problém. Mnohem horší bylo, že se mi strašně chtělo čůrat, a říkal jsem si, jaká je škoda, že jsme místo do Opavy nejeli na návštěvu k Petře. Petra je absolutně trendy, takže určitě má bezbariérové WC, a nepochybně by ráda pomohla lidem v nouzi. (Tedy mně v nouzi.) A věřte, že ta nouze byla absolutní, a bezbariérový záchod nikde. A navíc pár metrů od nás co chvíli přejížděli přes Dolní náměstí tramvaje plné zvědavých občanů, před zraky kterých bych si nikdy nedovolil použít bažanta.Bezradní z celé situace jsme byli hlavně proto, že cizinec není našinec, a cizinec často neví, kde má hledat útočiště.Navíc byla zima jako v psírně. No prosím a zase jsme u těch psů. Já už toho nechám.

Když jsme snědli toho psa, tak jsem se nechal vyfotit se skulpturou nazvanou Špion, která stojí právě na Dolním náměstí v Opavě, a která v roce 2013 zvítězila v anketě o nejbizarnější sochu či plastiku v Moravskoslezském kraji. No, řeknu vám, byl to poměrně bizarní pocit. Franzi Kafkovi (1883 - 1924) by se to umělecké dílo určitě líbilo.

Potom jsme se vydali kolem kostela Sv. Vojtěcha dále. Možná vás bude zajímat, že tento kostel byl původně gotický a byl zbudován ve 14. stol. a od 16. stol. do roku 1964 byl zasvěcen Sv. Jiřímu. Sloužil českým bohoslužbám. V 70. letech 17. stol. byl jezuity přestavěn v barokním slohu. Mne osobně ještě zajímá, že v té době, tedy v roce 1670, vládl v českých zemích císař Ferdinand I. (1640 - 1705). Českým a uherským králem byl v letech 1657 až 1705. Ještě před tím se ovšem stal rakouským císařem. Z Vídně vytvořil centrum barokní hudby a sám hudbu také komponoval. Za jeho vlády ovšem také docházelo ke konfliktům s Turky a jiným nepokojům.  Polský král Jan Sobieski zvítězil 12. 9.1683 u Vídně s křesťanskými vojáky nad Turky (Osmanská Porta), k oslavě tohoto vítězství zavedl 241. papež sv. Inocenc XI. svátek Jména Panny Marie (12.9.). 
    V letech 1679 – 1680 bylo v Čechách selské povstání (sedláci u Chlumce). 28.6.1680 vydal Robotní patent, který vymezoval vztah mezi vrchností a poddanými: robotní povinnost 3 dny v týdnu, zákaz protiprávních daní a tělesných trestů, zákaz zvyšování dávek a nucení předražených výrobků poddaným. 
    V r. 1700 vypukla válka o španělské dědictví, která trvala 17 let (po smrti Karla II. si o uvolněný španělský trůn dělali nárok francoužští Bouborni i Habsburkové), konce války se nedožil.

Tak, to jsme se zase trošku prošli historií, a můžeme pokračovat. Když jsme si kostel prohlédli, zamířili jsme do Janáčkových sadů, kde jsme si rádi podebatovali, poněvadž se během odpoledne i poněkud oteplilo. Všiml jsem si, že je zde i památník hrdinům padlým v období let 1939 - 1945. (Tak proto se dělají ty parky.)

Samozřejmě jsme se museli včas dostavit k večeři. Servírován byl místní horský vepřový řízek s místním horskýmbramborem, a zase nám moc chutnalo. (Pak se člověk diví, že se mu sráží prádlo.)

Večer jsme se na tenis nedívali, protože nás nezaujal žádný zápas. Když se o nás pokoušejí pocity nudy, pomůže youtube. Například jsme se dívali na jeden díl Caruso Show, kde se jeden „zpěvák“ zamiloval do moderátorky Sabiny Laurinové tak rychle a tak moc, že nemohl zpívat, ani „zpívat“. Je to veliká sranda.

Ve středu 11. července byl volný den. To znamená, že volno má pan řidič a autobus, ale my všichni ostatní musíme vstávat, a kdo nevstane, bude bez snídaně, opovrhován ostatními. J

Apropos, dozvěděl jsem se, že ten autobus, se kterým jsme letos jezdili, se jmenuje Sněhurka. Nevím přesně, čím to je, ale otevřeně poznamenávám, že motor nám „neusínal“, což jsme moc rádi, a pan řidič je ještě raději, poněvadž nemusel Sněhurku „probouzet polibkem“.

V tu středu se tedy naši vydali pěšky do Karlovy Studánky, odtud autobusem na Ovčárnu a z Ovčárny po pěkné silnici pěšky na Praděd. Ovšem jejich zpáteční cesta z Pradědu do Karlovy Studánky byla podle líčení pamětníků velice napínavá a dobrodružná. Sice vedla panenskou přírodou podél Bílé Opavy (název řeky), ale svou obtížností byla, tedy dosud je, protože od doby naší dovolené se na ní, hádám, nic nezměnilo, určena spíše pro zdatné sportovce, než pro zdatné důchodce. Teď se dovídám, že šli po žluté, tedy místy, kam je povolen přístup jen tehdy, pokud na Pradědu neleží sníh. A na tvářích našich kamarádů to také bylo vidět. Studený pot na jejich tvářích ukazoval na sérii skutečně vzrušujících zážitků. Pochod byl tak náročný, že neměli ani čas fotit. Ale příroda je tam divukrásná a oni mají nádherný zážitek.

K čemu tam přesně došlo nevím, ale někteří z poutníků vypadali tak, že se v lůně přírody nejspíše opravdu setkali se smrtí. Jakkoli nesázím, vsadil bych krk za to, že po žluté od Pradědu už nikdy nepůjdou. 

Jediným, kdo zářil štěstím stejně před výletem, jako po výletě byl Ládík Kantorík, který nám na mapě ukazoval, kde přesně byli, naznačoval, že jeli místním linkovým autobusem, poněvadž miluje dopravní prostředky všeho druhu, a bylo na něm vidět, že jako jeden z mála členů výpravy nebyl uondán, poněvadž je trénovaný a pohyb mu, zdá se, dělá radost, což ho v naší skupině činí výjimečným. Po mně naštěstí pěší pohyb po kamzičích stezkách nikdo nevyžaduje. Se svou těžkou DMO quadruparézou bych mu tak jako tak stěží vyhověl. Raději se věnuji četbě bestsellerů. (V Ústavu pro jazyk český jistě pochopí, že právě to je důvod, proč nejím celer. V ústavech mne vždycky chápali. Nevím sice, jestli právě uvědomění si tohoto faktu je dobré pro mou psychiku, protože v ústavech mají za cíl pochopit mnohé bizarnosti, ale je tomu tak. Ovšem to zmiňuji jen tak mimochodem.) 

My vozíčkáři jsme nejprve sledovali, jak probíhá úklid na chatě, a potom jsme se, tedy my dva s Hlušťou, vydali pěšky - rozuměj na vozících tak trochu po okolí. Dojeli jsme až k horskému hotelu Moravice, kde by se mi jako hostu určitě líbilo, tedy pokud by byl bezbariérový a pokud bych disponoval patřičně krytou zlatou platební kartou. Mají tam totiž několik posiloven a několik bazénů. Možná by mi tam zařídili i nějakou tu přiměřeně ochotnou slečnu, ale na druhou stranu Buddha prý řekl, že touha přináší utrpení a já jsem se ještě nerozmyslel, jestli chci za daný finanční obnos daným způsobem trpět. Podle mých zkušeností je však pravda jiná, a sice taková, že touha po čemkoli motivuje k aktivitě v daném směru. (Ovšem to jsem se zase až hanebně rozfilozofoval.)

Samozřejmě jsme si vychutnali to nádherné prostředí, a pak jsme se vydali na oběd. Po obědě jsme měli rodinnou návštěvu. Přijel strýc s tetou a jejich vnoučaty. Vídáme je jen velmi zřídka, protože bydlí v Orlických horách, a proto si jejich návštěvy velice vážíme. Ovšem vás nebudu unavovat detaily.

Ve čtvrtek 12. července jsme se se Sněhurkou vyšplhali na Svatý Kopeček u Olomouce.

Je to, mimochodem řečeno, rodiště spisovatele Karla Svolinského (1896 - 1986). Neptejte se mne, co napsal, poněvadž tahle stará škola skutečně není můj obor. Žil zde i proletářský básník Jiří Wolker, který roku 1921 napsal báseň Svatý kopeček, což dokládá jeho vztah ke křesťanským hodnotám. (Svět zkrátka není možno vidět pouze černobíle.

Ovšem nyní se pojďme věnovat křesťanské duchovní sféře poněkud obecněji. 

Jedná se o populární křesťanské poutní místo, což dokládá i fakt, že tady je stánků jako o pouti, a také skutečnost, že po té, co jsme s našimi vozíky byli vystoupeniz autobusu a rozjeli jsme se ke chrámu Páně, málem jsme se srazili s jedním mladým křesťanem jedoucím na koloběžce snad rychlostí zvuku. Naštěstí jsme se vyhnuli, což je mimochodem i naše křesťanská povinnost, a mohli jsme se těšit na výklad o tomto místě, který jsme měli „objednán“ přímo ve zdejší bazilice Navštívení Panny Marie. Velice ochotně se nás ujala jedna řádová sestra, a výklad nám podala s upřímným nadšením.

Takže rovnou začnu s přepisem jejího výkladu, ať se nezdržujeme. Přepis ovšem nebude otrocký, poněvadž, jak asi tušíte, otrokářství bylo v centrální Evropě před nějakým časem zrušeno. 

Tak tedy: Jsme poutní místo, a poutní místo vznikne většinou tak, že se tam zjeví světec. Tak tomu ale u nás nebylo. V Olomouci žil Jan Andrýsek, který obchodoval s vínem, a pro to víno často jezdil do Rakous. Ovšem to byla daleká cesta, proto často přespával kousek od Vyškova, konkrétně v Tučapech. Nedaleko od Vyškova je Liliová hora a na ní kostel Sv. Martina. Ten se Janu Andrýskovi moc líbil. Učinil tedy slib, že až bude mít dost peněz, postaví nad Olomoucí kapličku zasvěcenou Panně Marii.

Na svůj slib ale zapomněl, a proto se mu Panna Maria dvakrát ve snu připomněla.

Když Jan Andrýsek zdědil peníze po švagrovi, pochopil, že už konečně musí přistoupit k činu, koupil si koně, a vyjel na zalesněný kopec, kde dnes stojí bazilika Navštívení Panny Marie. Tenkrát tu ovšem nebylo nic jiného, než hustý les.

Stalo se tak na konci února roku 1629, takže byla zima, všude byl sníh, a dokonce se prý spustila sněhová vánice, takže nebylo vůbec nic vidět. Najednou ale vánice ustala, kůň se zastavil, a Jan Andrýsek si uvědomil, že se nachází na místě, které se mu zjevovalo ve snech s Pannou Marií. To místo označil větvemi, a seběhl dolů pod kopec do nejbližší obce, tedy do Samotišek, aby zjistil, komu patří pozemek, o kterém se mu vlastně zdálo. 

Majitelem pozemku byl premonstrátský klášter Hradisko, a protože je to církevní řád, tak nebyl žádný problém se s nimi domluvit, takže do tří týdnů dostal povolení ke stavbě. Se stavbou se začalo ještě téhož roku, a stavba trvala čtyři roky. Ale poutníci sem začali chodit ještě dřív, než byla kaple dokončena a vysvěcena. 

O tyto poutníky se staral poustevník Martin Figar, který měl nedaleko odtud poustevnu. A právě tento Martin Figar prý jednou časně zrána zaslechl zpěv. Proto pospíchal ke kapli, aby ji poutníkům otevřel, ale když tam přiběhl, zjistil, že kaple už je otevřená. Uvnitř pak viděl bílé postavy, které ukládaly mariánský obrázek. (Byl to ten, který jsme viděli v horní části oltáře.) Pak Martin Figar hrůzou omdlel, protože si myslel, že to jsou andělé, ale když zase přišel k sobě, tak už bílé postavy byly pryč, ale obrázek na oltáři zůstal. To se stalo roku 1632 a roku 1633 byla kaple vysvěcena.

V té době však probíhala Třicetiletá válka, Švédové se dostali na Moravu, obléhali a dobili Olomouc, a samozřejmě se dostali i na Svatý kopeček, kde roku 1645 kapli úmyslně vypálili, takže z ní zbyly jenom holé zdi. (A také si odnesli dost cenností. Například Codex gigas, česky zvaný Ďáblova bible, která byla vytvořena ve středověku, konkrétně počátkem 13. stol. Ďáblova bible se jí říká proto, že je v ní vyobrazen ďábel. Byla vytvořena v Podlažicích u Chrudimi, tedy v tamním klášteře, a jedná se o největší rukopisnou knihu světa. Záměrem autora bylo shrnout veškeré vědění do jediného díla. Rozměr desek je 920×505×220 mm. Původně obsahoval 320 pergamenových listů, což představuje 640 stran o velikosti 890×490 mm. Osm listů bylo vyříznuto, není známo kdy, kým a proč. Odstraněné listy pravděpodobně obsahovaly řeholní pravidla benediktinského řádu. Hmotnost celého kodexu je 75 kg. Dnes je k vidění ve Stockholmu. Ale to jen tak na okraj, a nyní se vraťme k výkladu.) 

Jan Andrýsek měl naštěstí dost peněz na to, aby kapli opravil a vyzdobil, a čtyři roky po válce, tedy v roce 1652, byla kaple znovu vysvěcena. Ale Jan Andrýsek stárnul, a uvědomoval si, že nebude mít dost sil, aby se o toto místo staral, a proto předal vlastnická práva Klášteru Hradisko. Premonstráti, protože viděli, kolik poutníků sem pravidelně přichází, se rozhodli nechat postavit právě tuto dnes tak obdivovanou sakrální stavbu.

Pozvali si na to císařského stavitele Giovanni Pietro Tencallu (1629 - 1702). Ten působil ve Vídni např. při stavbě Hofburgu, tedy palácového komplexu, který byl do roku 1918 sídlem habsbursko-lotrinských panovníků, a stojí v centru Vídně. Se stavbou se začalo roku 1669 a už roku 1679 byla stavba vysvěcena. Je pravda, že ještě nebyl tak esteticky dopracován, jako je dnes. Pokud jde o výzdobu, byl dokončen pouze strop. Kompletní malířská výzdoba pak byla dokončena roku 1732. V tomto roce uplynulo sto let od nalezení mariánského obrázku. To výročí se slavilo celý týden, a oslavy vyvrcholily tím, že byl mariánský obrázekdozdoben římskými korunkami, které věnoval papež Klement XII (1652 - 1740). (Dovolím si poznamenat, že tento muž byl papežem v letech 1730 - 1740 a dva roky po nástupu do tohoto úřadu oslepl.) Tento jeho dar, tedy ty tři korunky, byly vyjádřením úcty papeže ke zdejšímu mariánskému obrazu, spojené s obrovským počtem poutníků, které obraz přitahoval

Lákána právě mariánským obrazem, tedy vyobrazením Panny Marie sem zavítala i řada významných návštěv. K nejvýznamnějším jistě patřila císařovna Marie Terezie. Naprosto kontrastně k této informaci ovšem působí fakt, že syn Marie Terezie, Josef II. (1741-1790) v roce 1784 v rámci svých osvícenských reforem zrušil nejen zdejší kostel, ale i klášter Hradisko. Učinil tak na základě svéhotolerančního patentu. Jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Důvodem vydání patentu byla snaha vyjít vstříc osvícenskému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky.

Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Ovšem zrušení kláštera v Hradisku mělo za následek snížení počtu kněží, kteří zde pečovali o poutníky. Nově byli povoleni jen dva, ačkoli původně jich tu žilo a pracovalo osmnáct. Následkem toho přestali poutníci na Svatý kopeček chodit, a toto místo začalo chátrat. Kezměně pohledu na zdejší žalostnou situaci došlo až s blížícím se dvousetletým výročím objevení zdejšího mariánského obrazu, což bylo po roce 1800, místně příslušné arcibiskupství se začalo zajímat, jaká je zde situace. 

Bylo zjištěno, že stav zdejších věcí není vůbec dobrý, proto bylo vyhlášeno něco jako výběrové řízení. Jeho podmínky byly poměrně jednoduché. Stačilo, aby se nějaký církevní řád o toto místo přihlásil

A přihlásili se opět Premonstráti, tentokrát z Královské kanonie na Strahově v Praze, a když pomineme období komunismu, jsou na Svatém kopečku u Olomouce strahovští Premonstráti doposud.

Tento kostel samozřejmě prožíval i smutné okamžiky. Např. během I. světové války byly zrekvírovány, čili zabaveny, dva ze čtyř zdejších zvonů. Ale nelze to vnímat nijak lítostivě, poněvadž takové případy zdaleka nebyly ojedinělé. (Jako by snad generálové věřili tomu, že dělová koule je víc, než přízeň boží. Ostatně s hodnocením uplatňování síly jedněch vůči druhým to v dějinách nikdy nebylo lehké.) Ale úplně nejtragičtější moment pro toto místo se odehrál na začátku května 1945, kdy za noci ostřelovaly zdejší kostel obě dvě znepřátelené strany, tedy jak Němci, tak i Rusové, protože si jedni o druhých mysleli, že se v kostele skrývají, ale to nebyla pravda. Po této fatální chybě obou znepřátelených stran zůstal kostel hodně poničen. To, že se podařilo baziliku opravit do současné reprezentativní podoby, je pokládáno za další zázrak Panny Marie. Bazilika tedy dnes má svou původní podobu.

Také jsme byli upozorněni na tři nápisy na stropě. Jsou to Loretánské litanie k Panně Marii.

Nad oltářem je pak vyobrazena Nejsvětější Trojice v rámci které je Duch svatý symbolizován holubicí.

Dále jsme viděli tři grácie, což jsou řecké mytologické postavy.

Aglaia je nejmladší, nazývána „Skvělá“ nebo „zářící krásou“. Některé zdroje uvádějí, že je Asklépiovou dcerou a později Héfaistovou manželkou. Eufrosyné – „Dobromyslná“ nebo „Blaženost“. Je také bohyní radosti, ztělesněním půvabu a krásy. Thálie (Thaleia) – „Kvetoucí“, je bohyní hostin a slavností, v té souvislosti označována jako „bohatá“ nebo „hojná, vydatná“

Také jsme měli možnost obdivovat vyobrazení Nanebevzetí Panny Marie.

Hlavním zdejším oltářním obrazem je dílo nazvané Navštívení Panny Marie.

Součástí oltáře je hlavní zdejší vzácnost, kterou je „Mariánský obrázek“. Ačkoli jeho velikost odpovídá „pouze“ formátu A4, tedy je o něco větší, ale ne o moc, tak váží 6 kg, poněvadž je kamenný. (Takové sešity bych do školy nosit nechtěl.) Řekněme si, že toto dílo zobrazuje Pannu Marii, která v jedné ruce drží Ježíška a ve druhé ruce drží jablko, coby symbol odčinění hříchu Adama a Evy. Původně to byl jenom takový světlý obrázek, ale protože byl uctíván, tak byl později polychromován, čili nabarven, byl dozdoben drahými kameny, stříbrnými paprsky, a již zmiňovanými korunkami od papeže Klementa XII. Je to tzv.  basreliéf, to znamená, že ta postava, aby se tak řeklo, vystupuje z povrchu, je tedy znázorněna do jisté míry plasticky. Po stranách tohoto mariánského obrázku jsou dva andělé, z nichž ten vpravo umístěný drží v ruce bílý růženec, který, tedy ten růženec, věnoval zdejší bazilice papež Jan Pavel II. 

Zdejší oltář je možno používat z obou dvou stran. Svatostánekje tedy možno otevřít z obou jeho „dlouhých“ stran. Za oltářem jsou dveře vedoucí na náměstí, jehož plocha je asi třikrát větší, než samotná bazilika, takže pokud se poutníci nevejdou do kostela, otevřou jim dveře, a akorát je změna v tom, že se mše musí sloužit zády k prostoru baziliky.

Na tomto místě si dovolím malou kunsthistorickou vsuvku. Stojíce poblíže kněžiště měli jsme možnost vidět krásnou stropní freskovou a štukovou výzdobu. Připomeňme si, že fresky jsou ploché malby, a štukatérská práce jsou ty plastické součásti výzdoby. Zdejší štukatérská výzdoba je na některých místech až 30 cm silná, což je prý pro oblast Moravy ve druhé polovině 17. stol. naprosto nezvyklé. Tento styl umělecké práce je typický pro italské baroko té doby.

Jedna ze dvou velkých soch v oknech baziliky spodobňuje Sv. Augustina, který sepsal pravidla, tedy tzv. řeholi, podle které se ve svém životě řídí Augustiniáni, a druhá socha v jiném okně zdejšího svatostánku, je uměleckým zpodobněním Sv. Norberta, zakladatele řádu Premonstrátů. Sv. Norbert je také jedním z patronů českých zemí, a proto je také pochován v Praze na Strahově. Takže českými patrony jsou nejenom Sv. Vít, Sv. Vojtěch a Sv. Václav, ale také Sv. Norbert.

Mé uměnílačné oko zaujaly též čtyři stříbrné tepané obrazy umístěné poblíž oltáře. První z nich zachycuje Jana Andrýska v okamžiku, kdy nachází místo, na kterém má postavit kapli. 

Na druhém obraze klečí na kolenou poustevník Martin Figar a vidí, jak andělé ukládají na oltář mariánský obrázek

Na třetím obrázku je kaple v plamenech, což je ten moment, kdy ji Švédové vypálili.

A na posledním z těchto čtyř obrazů je Panna Maria uzdravující, protože hned na první mši, která se tu konala, Panna Maria vrátila zrak slepému mladíkovi, a lze říci, že ve svých zázracích pokračuje dál.

Když jsme s konečnou platností odvrátili své zraky a myšlenky od oltáře, i jako hudebního analfabeta mne ihned upoutaly místní varhany. Prý mají 1710 píšťal, což je, řekl bych, docela dost.

Pak už však ulpěly naše pohledy k lucerně v kupoli katedrály. Ta lucerna je vlastně prosklený prostor ve vrcholku kupole, který zajišťuje průchod slunečního světla do svatostánku. Právě v tomto prostoru můžeme vidět bílou holubici, která symbolizuje Ducha svatého.

Hlavní loď katedrály je 16 metrů dlouhá a ta lucerna, na kterou se právě teď pomyslně díváme, je ve výšce 32 metrů.

V kupoli jsme měli možnost vidět šest fresek, z nichž na každé byla jedna starozákonní žena. Tyto ženy byly jakýmisi předchůdkyněmivzory Panny Marie. Panna Maria převzala všechny jejich pozitivní vlastnosti. 

Pod zdejší kupolí je ochoz ve výšce 20 m, ale ten je dostupný jen při zvláštních příležitostech, jakou jsou např. Odpustkové slavnosti.

Ve čtyřech pendativech, tedy půlkruhových výplních umístěných pod kupolí, jsou symboly čtyř tehdy známých světadílů. Pod každým z nich je socha jednoho ze čtyř evangelistů. Jsou to Marek, Matouš, Lukáš a Jan.

Bazilika má osm bočních kaplí. Jedna z nich je zasvěcena Sv. Josefovi, snoubenci Panny Marie. Tam jsme viděli dvě bílé sochy světců, a sice spodobnění Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Zajímavostí je i voskový relikviář s relikviemi Sv. Liberáta. (Svatý Liberát zemřel mučednickou smrtí v r. 483. V té době byl na papežském stolci svatýSimplicius (468 – 483).) Protější kaple je zasvěcena Sv. Jáchymovi, což byl otec Panny Marie. Po stranách této kaple jsou také dvě sochy, Sv. Zachariáš a král David. Zde je relikviář Sv. Viktora.

Svatý Viktor i Svatý Liberát byli prvomučednícia zde vystavené relikvie věnovali bazilice papežové.

U křtitelnice jsme pak viděli obraz, na němž Jan Křtitel křtí Ježíše Krista, a svěcená voda z Kristovy tváře ztéká na zemi, kterou však v té chvíli ještě ovíjí had, tedy symbol zla.

Další zajímavostí, kterou jsme viděli, byla zlatá skříňka s relikviemi Jana Pavla II. umístěná právě nad fotografií Jana Pavla II., tedy někdejšího papeže.

Mimochodem, K významným dnům spjatým s tímto místem patří 31. květen 1995, kdy toto poutní místo navštívil právě papež Jan Pavel II.

Pokud z hlediska historického srovnáme zdejší presbytář, a hlavní chrámovou loď, lze říci, že presbytářje z kulturního hlediska mnohem cennější, poněvadž presbytářrestaurátoři „pouze“ oprášili, zatímco v prostoru chrámové lodi už museli domalovávat opravovat, abychom tedy my - apriorně fascinovaní návštěvníci mohli mít z celého prostoru ten správný požitek. 

Zdejší varhany, o kterých jsem se již zmiňoval, jsou poměrně nové. Postavil je pan Jaroslav Stavinoha z Valašské Bystřice, a to v roce 1998. (No vida, zlaté české ručičky z Moravy.) Tyto varhany už jsou ale zdejší třetí. Ty první se předělávaly v 19. stol. (Asi dřevomorka, nebo myši. Jak se ta příroda vzácně shodne, když jde o ničení kulturních hodnot, že?) Druhé zdejší varhany byly romantické, což v poslední době nevyhovovalo zdejším varhaníkům. (To tedy nechápu, co je špatného na romantice, ale na mém názoru prachmálo záleží, poněvadž na rozdíl od zdejších varhanických mistrů nedám ani notu i kdyby hrom bil.) A tak jsou tu právě ty varhany, které tu jsou, tedy je to dvoumanuálový - mají tedy dvojí klávesy - barokní hudební přístroj. JNavíc mají 45 rejstříků, tedy 45 řad píšťal. Celkově těch píšťal je 1710, jak jsme se již zmínili. Nejsou tedy úplně největší. Zde je hodnotná plastická výzdoba píšťalových skříní z dílny italských mistrů. Na zdejších varhanách je dokonce erb kláštera Hradisko, pod který tato katedrála ze správního hlediska patří. V erbu je pochopitelně spodobněn Sv. Štěpán, což je patron kláštera Hradisko. Největší varhany v naší republice najdeme v kostele Sv. Mořice v Olomouci.

Zdejší kaple s Pražským Jezulátkem je zasvěcena Sv. Augustinovi. Sousedící kaple je zasvěcena Sv. Norbertovi. Na obraze v této kapli je zachycen moment, kdy Panna Maria schvaluje Sv. Norbertovi záměr založit klášter, a předává mu řádové roucho, které má bílou barvu. Bílá roucha byla nejlevnější, protože nebyla barvená.

Další kaple je zasvěcena Andělu strážnému. K tomu se pochopitelně váže i výzdoba. Je zde zpodobněn moment, kdy Anděl strážný přemáhá ďábla. Další výzdoba této kaple, tentokráte fresková, nám připomíná situace, ve kterých nás Anděl strážný může zachránit.

Nemůžeme si dovolit minout bez povšimnutí kapli Sv. Pavlíny, která je patronkou města Olomouce. Navíc Sv. Pavlína zachránilaOlomouc před morem. Od roku 1718 tedy v Olomouci není mor, a u příležitosti svátku Sv. Pavlíny prochází Olomoucí každoročně průvod ke cti Sv. Pavlíny, při kterém jsou vždy neseny i její relikvie.

Pro nás jako návštěvníky je ale také důležitá původní Andrýskova dřevěná kaple, u níž pomyslně právě stojíme. Je to prostor o rozměrech 14 x 7 metrů, takže si dokážete představit, kolik lidí se tam asi vešlo. Také původní fresková výzdoba Andrýskovi kaple zobrazuje jeho sen, ve kterém mu Panna Maria připomíná jeho slib, který dosud nesplnil. Na další fresce již Jan Andrýsek nachází místo, kde má kapli postavit. 

Poslední dvě malé kaple jsou připomínkou života věčnéhoa faktu, že náš pozemský život přesahuje právě život věčný

Jedna z nich je zasvěcena Bolestné Panně Marii. Na tamním obraze je namísto klasického INRI (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský) napsáno Morte Moriemini (Zemřete smrtí) Ale ten nápis na tom obraze zrovna trhá Bůh Otec, protože Ježíš Kristus nám svým skonem na kříži dal naději na život věčný. Proto už to neplatí, a proto to ten Bůh Otec trhá. A z toho se radují duše v očistci, který je na tom obraze také zachycen. 

Ta druhá je zasvěcena Nejdražší Krvi Kristově. Ta je na tamním obraze zachytávána anděly do zlatých kalichů. Na stropě této kaple jsou vyobrazeny hole a klobouky jako symbol poutníků. Ty jsou tedy připomenutím faktu, že náš současný život je pouze putováním na věčnost.

(Na závěr tohoto tématu si dovolím ještě pár poznámek. Myslím si, že láska k bližnímu, péče o potřebné, a další křesťanské hodnoty jsou tím, co bychom neměli opomíjet, a co opomenul dokonce i císař Josef II. Ba jsou dokonce tím, k čemu bychom se měli v úvahách navrátit. Ptáte se proč? Protože právě odtrženost jedněch od druhých a vnímání životních hodnot pouze prizmatem peněz jsou těmi faktory, které nás činí citově a názorově neukotvenými. A právě následkem citové a názorové neukotvenostise stáváme neschopnými odolat vlivům majícím za cíl destrukci našeho spojení s civilizací, která nás dlouhodobě utváří. 

Návrat k základním principům této, tedy křesťanské, civilizace se nám navíc historicky již mnohokrát vyplatil. Chápu, že jistá svobodomyslnost, na základě které je jednotlivým křesťanským církvím ponechána volnost v konání přináší mnohdy až fatální nejednotnost. Ovšem právě svoboda je po celou dobu historie naší civilizace vnímána jako jedna nejvýznamnějších společenských hodnot. Jako hodnota, která přináší pokrok. Pokrok a zároveň porozumění tomu, co nás formuje.

A hele. Najednou nevím, jak dál. Asi je to na mne příliš vysoká filozofie. Ale tuším, že to bude chtít nějaký kompromis. Ach jo. A zase jsme tam, kde jsme byli.)

Po tomto vyčerpávajícím výkladu, a samozřejmě po té, co jsme za něj řádové sestře velmi poděkovali, jsme se vydali na oběd do univerzitního města Olomouce.

Ironií osudu se stalo, že přímo naproti hospodě, kterou jsme si vybrali přímo nadšeně, protože měla zastřešenouzahrádku, tedy prostor, kde je člověk venku a zároveň vevnitř, tak tedy přímo naproti zahrádce, kterou jsme si vyhlédli v toužebném očekávání, že právě zde pozřeme krmi zvící božské many, stál morový sloup. A s tím se nedalo nic dělat. S morovým sloupem prostě nehnete. Ani kdybyste se snažili, jak chtěli. Samozřejmě, že bychom nikdy, a zvláště pak v případě smrtelného hladu, neměli opomíjet známé latinské přísloví Memento mori(pamatuj na smrt). No vidíte, možná tam ten sloup je schválně, aby si potenciální zákazník uvědomil, že vlastně umírá hlady, a že nutně musí vyhledat nějakou restauraci právě zde na Horním náměstí.

A když už jsme před chvílí odmítli horkého psa (hot-dog) jako něco, co nás odrazuje už svým názvem, museli jsme najít něco lepšího.  

A našli jsme Moravskou restauraci s bezbariérovou zahrádkou, což pro nás vyhlíželo doslova pohádkově.

Samozřejmě tam zněla moravskámuzika, což pro nás nebylo až zas tak pohádkové, protože máti má tinnitus, pročež se poslechu jakékoli hudby vyhýbá jako čert kříži.Já pak moravskou lidovou hudbu nevyhledávám z toho důvodu, že jsem odkojen heavy metalem, a navíc mám absolutní hudební hluch, takže ani mým eventuálním převrácením na víru pravouby chudinka moravská lidová kultura nic nezískala. Apropos, už chápu, proč je metal na Moravě tak populární. 

Nás, jak jsem již naznačil, okouzlil ten bezbariérový nájezd, a hlavně samozřejmost, se kterou nás pan vrchní ujistil, že pro nás v restauraci místo vytvoří, i kdyby měl před hosty na kolena kleknout a předstírat, že byl předevčírem nucen vyhlásit osobní bankrot. Při pohledu na jeho neotřesitelné odhodlání vyhovět nám jsem si říkal, že bych se vůbec nedivil, kdyby v zájmu našeho nasycení počal hosty, kteří váhali se zaplacením a ležérně vychutnávali zdejší atmosféru poznamenanou připomínkou moru, obcházet s přiměřeně velkou fotografií své těhotné přítelkyně.

Fakt, že má plnou hospodu,jej však naprosto nerozkolísal. Nejprve, a to se zdatností Kecala z Prodané nevěsty, přiměl k zaplacení párek milenců sedících u nejvzdálenějšího stolu. (Tedy nejvzdálenějšího od nás.) Ostatně profesionální číšník vždy rozezná, na co má konkrétní host chuť a ti dva mladí koukali hladově již pouze jeden po druhém a po náměstí, které sice má své kouzlo, ale jeho bezplatné okukování se tady nepodporuje. 

Následně pan obrstpřesadil jednu matinku dcerunkouo stůl dál, abych je nemusel objíždět, při čemž si argumentačně vystačil psím pohledem na můj mohutný elektrický vozík a na mou pětaosmdesátikilovou postavu tenisty - teoretika. (Mimochodem, tenisu může skvěle rozumět i člověk vyloženě kulovitéhocharakteru, čehož důkazem nejsem nejen já, ale i pan Antonín Bubeník, někdejší skvělý tenisový rozhodčí. Poznámka pod čarou: Pokud máte dojem, že mi nechybí zdravá lidská skromnost, nemýlíte se.)

Avšak navraťme se k jídlu, tedy do Moravské restaurace na Horním náměstí v Olomouci. Jídelní lístek jsme měli na stole v cuku letu. Nečekejte, že bychom si vybrali nějakou exotiku. Jsme typičtí Češi, kteří si ještě před několika málo lety pěstovali sami brambory a mnoho jiných plodin. Byli jsme totiž hluboce přesvědčeni, že naše těla jsou vůči domácím škůdcům naprosto imunní, zatímco zahraniční škůdci by naše usedlé tělesné schránky mohli zle potrápit. (Tato hrozba se konec konců v poslední době ukazuje býti naprosto reálnou. Ano, znovu se potvrzuje, že Poláci jsou mistry vyjednávání slev, a já se musím kajícně přiznat, že v mém životě dosud nebylo mnoho okamžiků, kdy jsem toužil být vegetariánem i za cenu viditelného zhubnutí a ztráty zdravé středoevropské barvy. Tedy i za cenu toho, že budu tak nějak do šedozelena, což by na druhou stranu mohlo jako výzvu jistého druhu vítat Ministerstvo vnitra České republiky. Ale to nehodlám hlouběji rozebírat z bezpečnostních důvodů, poněvadž mám modrou knížku, která mi byla přidělena na základě, jak doufám, nezvratného stanoviska revizního lékaře. Krátce a jasně ve svých pětačtyřiceti letech se svou DMO quadruparézou, získanou jako bonus při porodu, bych se nerad nějak výrazně tlačildo řad české armády.)

Nyní se však vraťme k původnímu tématu. Řečeno kriminalistickou terminologií na našem případu spolupracovali tři číšníci. Tedy konkrétně dva číšníci a jedna číšnice. Pan číšník nám přinesl jídelní lístek jak se sluší a patří. Být trochu silnější, připomínal by svou velikostí šlechtické rodinné fotoalbum, nebo některou z knih Aloise Jiráska. Listovali jsme v něm odhodlaně, ovšem nebudu zastírat, že místní ceny nám vyrazily dech. Asi v nich byly započítány tantiémy za moravskou lidovku, která pochopitelně halasně zněla po celou dobu naší přítomnosti, díky čemuž mám zase dál k tomu stát se jejím bezvýhradným fanouškem. (To se pořád nadává na metalisty, že jim to strašně řve, že se to nedá poslouchat, a kdesi cosi. Tahle hudba sice neměla 120 decibelů, ale můžu vám říct, že mi dechaři pořádně protáhli bubínky, za což jim tedy nejsem příliš vděčen, neboť když už za jídlo obětuji nějaké větší peníze, jím raději v klidu, dejme tomu za doprovodu šumění vodotrysků, nikoli pod dojmem, že trumpetistovi právě praskla kýla, a já budu po dovolené muset navštívit otorhinolaryngologii.

No dobrá, uznávám, že lidová hudba propagaci potřebuje, a rockové koncerty se na mém sluchu podepsalymnohem víc než olomoucká dechovka, ale na mne tenhle druh reklamy prostě neplatí.) 

Po delším zvažování jsme si objednali řízek s bramborem a okurkovým salátem. Ten okurkový salát nám přinesl druhý pan číšník, zřejmě určený pro studenoukuchyni. To byste neřekli, jak to s venkovánkem zamává, pokud se stane středem pozornosti tohoto typu. I když v té chvíli už jsem věděl, za jaké peníze nám tu jednu porci přinesli, takže už jsem se pomalu vyrovnával se svou novou pozicí V.I.P. hosta.Když jsem se na ten řízeček poprvé podíval, jeho grandiózní velikost mne naprosto uchvátila. Avšak v okamžiku, kdy jsem si plně uvědomil jeho skutečnou tloušťku, s plnou vážností mi došlo, že ho pan kuchař musel naklepávat pneumatickým kladivem. (Naprosto chápu, že kuchařina je práce nelehká, a každý inovativní postup šetří energii, přesto bych v tomto a podobných případech do budoucna doporučoval poněkud ubrat na síle.)

Poněkud to zkrátím. Mne matka odbyla řízkem a sama a si vychutnala zbytek brambor a salátu. 

K jídlu jsme si objednali dva nápoje. S oslnivým úsměvem nám je přinesla blonďatá číšnice, která, kdyby to záleželo na mně, by vůbec nemusela odcházet, ale ona se otočila na patěodkvapilatakovou rychlostí, že se mi až čočky zamlžily.(Tedy přírodní čočky, ne kontaktní.) V klidu jsme tedy dopili a mamce se logicky začalo chtít čůrat. Co tehdy dělat?, ptá se klasik, a nás rozhodně nenapadlo, že bychom to měli nahlašovat. Mamina tedy vstala, a nejvyšší možnou rychlostí zaběhla do restaurace, aby vyřešila svůj problém. Neuběhla snad ani minuta, a přikvapilablonďatá krasavice. Tentokráte však naprosto bez úsměvu, a s tázavým výrazem v očích, do kterých bych se dokázal dívat dlouhé hodiny. (Ale to je vedlejší.) A bohužel to bylo vedlejší i pro slečnu. Naopak se velice ostře ptala, jak a kdy budeme platit. Netušil jsem, že vypadám tak dobře, že podle mínění evidentně zkušené číšnice bych mohl být i držitelem platební karty. Proto jsem se snad i trochu zapýřil, a krátce pohlédnuv na svůj nedopitý nápoj jsem jí rychle naznačil něco v tom smyslu, že máti není ten typ, aby řekla: „Až přijde číšnice, tak jí řekni, ať ti to dá dopít, a pak rychle ujeď! Čekám tě za rohem.Naopak jsem jí s klidem Angličana z předbrexitovéhoobdobí ujistil, že si mamina pouze odskočilana záchod, a pak hned zaplatíme. V tu chvíli se naprosto uklidnila a snad se i trochu zastyděla.

A tak se také stalo, že jsem dopil a zaplatili jsme. Ptáte se kolik. 320 Kč., což je částka, kterou jsme na výdaje tohoto druhu měli stanovenou na celý den. Božínku, jak já jsem se styděl. Prož… Tedy prožene-li český invalidní důchodce svým hříšným hrdlem takovéto peníze, tak mu ani nic jiného nezbývá. (Doufám, že to nebude číst někdo z MFČR.) Ještě, že jsme se mohli spolehnout, že na hotelu dostaneme večeři.  

Právě ve čtvrtek 12. července jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít další dění na fotbalovém mistrovství světa. A jelikož v Anglii je zima a vlhko, fandila většina z nás Chorvatsku přesto, že, aby se tak řeklo, ostrovnífotbal je jedním z nejperspektivnějších pokud jde o finance, a tedy i z nejopěvovanějších. Vzhledem k výsledku se ukázalo, že ve sportu většinou platí, čím víc člověk chce, tím víc je zkoprnělý a nervózní. Tedy ne, že by úspěšní outsideři většinou nechtěli vyhrát, ale prostě mají lehčí nohy, ruce, a jiné tělesné součásti, takže ačkoli běžně radostně fandíme Britům, tak po výsledku 2:1 v prodloužení se radostně chystáme na dovolenou do Chorvatska. (Tedy pomyslně, protože z chorvatského fotbalového svazu nám zatím žádná pozvánka nepřišla. Ale čekáme ji každým dnem.)

Dlouhodobě zastávám názor, že v pátek třináctého by měl člověk hibernovat. To se však málokomu podaří hlavně tehdy, když je pracovní den a člověku za zády stojí šéf, který má odpoledne schůzku s o dvacet, no, raději o třicet let mladší milenkou, pochopitelně se už nemůže dočkat, a vy jako zaměstnanec nemáte hotovo. (To by mimochodem mohla být skvělá herecká etuda.) My jsme na dovolené a přesto, nebo snad právě proto, si nemůžeme dovolit ztratit ani minutu drahocenného času. A vidíte, na tu prokrastinaci jsem úplně zapomněl. V pátek třináctého by se přitom báječně hodila. 

Namísto prokrastinace, což je vlastně odpočinek a pozvolná koncentrace na budoucí výkon, jsme se právě v pátek 13.7.2018 zkoncentrovali rychle a vyrazili jsme na hrad Sovinec.

Kdo by nevěděl, kde to je, a takových nás asi bude dost, tomu připomínám, že je to třináct kilometrů od Rýmařova. Bez pocitu studu se přiznám, že jsem se musel podívat na mapu, abych zjistil, kde že je ten Rýmařov, protože ani Rýmařov není právě velkoměsto. Prozradím vám tedy alespoň tolik, že leží 12,5 km od Malé Morávky.

Hrad Sovinec je, tedy byl, strážním hradem, a byl založen mezi léty 1329 a 1332. Založili jej bratři Pavel a Vok ze starého moravského rodu Hrutoviců. Od roku 1332 se již psali ze Sovince. Až do roku 1623 hrad patřil různým českým pánům. Od roku 1623 do roku 1939 byl majetkem Řádu německých rytířů. V roce 1945 hrad skoro celý vyhořel, takže tam, kde máte i vy na našich fotkách možnost vidět budovy s opravenými střechami, byly ruiny.

Do roku 2003 byl zámek státní, ale my jsme se potkali i s panem majitelem, který zde vybudoval mimo jiné bezbariérové WC, což pochopitelně chválíme. V rámci systému pak hrad Sovinec spravuje muzeum a zámek v Bruntále a tato instituce spadá pod Moravskoslezský kraj.

Sovinec dostal svůj název podle velkého množství sov, které se zde vyskytovaly, a které obývají hrad prakticky dodnes. Ovšem více, než sov, je tady vrápenců, čili malých netopýrů. Jsou dokonce monitorováni kamerou. Sídlí v budově purkrabství na půdě a jsou osvobozeni od nájemného. Bývají tu od poloviny jara do konce podzimu a vyvádějí tu mladé. (Co všechno zde vyvádějí kromě mladých, jsme se neptali.)

Na hradě se vystřídalo mnoho majitelů. Například Boskovicové, nebo Ederové…. Vavřinec Eder ze Štiavnice, který žil v 16. stol., zbohatl zde díky těžbě železné rudy, na základě čehož si mohl dovolit své panství velmi výrazně upravit. Měl dceru Janu, která se provdala za Jana Kobylku z Kobylího (1543 - 1630), který byl posledním českým majitelem tohoto panství. Po jeho smrti se hrad stal majetkem Řádu německých rytířů. Ti byli majiteli až do začátku II. světové války. Během války tu sídlily různé jednotky wehrmachtu a SS. Německé vojsko tu mělo skladiště.

V roce 1945 hrad vyhořel po té, co sem přijeli sovětští vojáci, kteří se zde opili a hrad zapálili. Hrad hořel sedm dní, a to z toho důvodu, že hasiči, kteří přijížděli po celých jednotkách, aby hrad uhasili, byli cestou postříleni. Tedy někteří. Ostatní se otočili a odjeli, čímž si zachránili život. (Život prostě přináší mnoho situací, kdy člověku nepomůže ani bílá zástava, protože v jeho neprospěch hovoří apriorní nedůvěra.)

Když jsme vyslechli tuto šokující zprávu, vydali jsme se do budovy purkrabství, kde je pokladna, ale sídlí zde i pan kastelán.

Tím ovšem naše vyprávění o tomto hradě nemůže skončit, ani kdyby chtělo. Musíme si totiž říct, že tu byly nejen nacistické vojenské archivy, tedy za války, ještě těsně před tím, než hrad vyhořel, ale byla zde také shromážděna značná část nacistické válečné kořisti, tedy obrazy a jiná umělecká díla, cenné kovy, a zkrátka všechno, co tak armáda unese, když se náhodou dostane na cizí území. Právě proto jedna z hypotéz, týkajících se toho, kdo hrad zapálil, dávala vinu za jeho zničení Němcům. To, že hrad podpálili Rusové, potvrdil očitý svědek. (Ještě, že je anonymní. Jen doufám, že to nepověsil na facebook.) Do roku 1942 zde bylo i nacistické vězení pro důstojníky z nepřátelských armád. To tedy měli ti neněmečtí zajatí důstojníci celkem kliku. (S těmi vlastními si každá armáda dokáže vyrovnat účty, aniž by jim chystala takovéhle fešácké kriminály.)

Zde uchovávané umělecké skvosty, které padly za oběť požáru, jsou dosud marně hledány po celém světě, protože nikdo vlastně neví, které artefakty tu byly, a které jsou nyní marně hledány po celém světě.

(A proto my u nás doma zásadně nekouříme a nezapalujeme svíčky. Tedy ne, že bychom snad měli doma nějaká cenná umělecká díla. Ba naopak, nemáme ani zlaté zuby, ani různé přívěšky, neboť zásadně nesnášíme svíravý pocit v oblasti krku… Ale znáte to… To se jednou škrtne, pak se někdo lekne a už vám integrovaný záchranný systém sprchuje i rodné, záruční a jiné listy. Copak naše květiny, těm by to snad i prospělo, existují však mnohem levnější a méně ostudné způsoby péče o ně, než si zapálit byt, a potom vkleče se sepjatýma rukama žadonit na čísle 150 o bleskurychlou nápravu, ke které stejně nedojde, poněvadž voda je i navzdory všem hasičským směrnicím živel veskrze zrádný... 

A kromě toho, já si dneska už ani nekleknu. Tedy ne, že bych nechtěl…. To já chci…. Někdy chci dokonce strašně moc… Ovšem s tím chtěním… No, vždyť to znáte.)

Ale pojďme se ještě chvíli věnovat barvité historii tohoto místa. Pokusím se ji popsat i s využitím cedulí, které oběhla ofotila moje mamka, ačkoli se jí blíží osmdesátka, a bez hole se neodváží z domu.

Tak tedy, o zakladatelích a založení již víme dost, respektive ode mne se více nedozvíte,  neb jsem pouhý historik - šťoura proslulý svým bezbřehým amatérizmem.

V průběhu husitských válek - čili mezi léty 1419 a 1434 byla zdokonalena opevnění hradu, a není divu, poněvadž páni ze Sovince se střídavě přikláněli k oběma stranám, tedy k Husitům i k Zikmundovi. (To je u nás přeci normální.)

V roce 1447 - tedy v průběhu česko-uherských válek bylo vypleněno okolí hradu.

V roce 1543 koupili hrad páni z Boskovic, kteří renesančně přestavěli oba paláce na 5. nádvoří a spojili je ochozem.

V roce 1567 koupil hrad Vavřinec Eder ze Štiavnice, který zde postavil objekt purkrabství a zdokonalil opevnění.

Roku 1594 se majitelem hradu stal nám již také známý Jan starší Kobylka z Kobylího, který rozšířil renesanční hradní opevnění.

Roku 1623 byl Jan starší Kobylka z Kobylího za aktivní účast v protihabsburském povstání po bělohorské porážce pod hrozbou konfiskace majetku donucen prodat Sovinec Řádu německých rytířů.

O tři roky později byl hrad bez boje vydán Dánům, kteří ho vlastnili do léta 1627. (Jestlipak o tom vědí Mette a Karsten.) 

16.9. 1643 při zpětném tažení švédských vojsk do Slezska po neúspěšném obléhání Brna obléhalo Sovinec 8 000 Švédů s 82 děly. Činili tak pod vedením Lennarta Tarsenssana a po úporných bojích ho 7.10. po čestné kapitulaci posádky obsadili a drželi ho až do roku 1650.

Roku 1663 byl hrad uveden do branné pohotovosti z důvodů nebezpečí tureckého vpádu..

Z téhož důvodu byl hrad uveden do branné pohotovosti i roku 1680.

V roce 1784 byla obnovena velká hradní věž, jejíž horní část shořela po úderu blesku. Ve stejné době vyhořela i předsunutá věž Lichtenštejnka, která již nebyla obnovena a sloužila jako „kamenolom“.

Za mezní a pro nás zajímavé pokládám to, že v roce 1939 byl Řád německých rytířů zrušen, a jeho majetek zabavila Německá říše.

O válečném využití hradu už jsme se zmínili.

Od roku 1940 do roku 1942 tu byl zajatecký tábor Wehrmachtu pro francouzské důstojníky, a od roku 1943 hrad patřil Společnosti pro podporu a péči o německé kulturní památky.

Nás kultury milovné bude zajímat, že v roce 1950 byla uživatelem hradu Moravská filharmonie Olomouc a asi tu museli dost řídit, protože ve dvou následujících letech byly zahájeny práce na zabezpečení a zastřeš. Od té doby byl hrad s přestávkami revitalizován až do roku 1993 a ani dnes nelze říci, že jsou zde práce související s uchováním kulturních hodnot skončeny.

A protože často slýcháme, že děláme paseku, a hlavně proto, že nám ještě zbylo pár hodinek k výletování, vyrazili jsme směrem k obci Paseka, abychom se podívali na arboretum Makču Pikču.

A kdo z nás vlastně ví, co je to arboretum? No málokdo, protože kytky učitelkám za nás vždycky kupovali jiní, a jezdit elektryčákem ve voňavých pestrobarevných záhonech se nedoporučuje nikde na světě. Arboretum je prostě pěstírna květin, kde i vášniví milenci mají přísně zakázáno válet se po zemi, protože po nich přijdou jiní milenci, kteří také chtějí vidět svět krásně rozkvetlýa ne zválený jako jezevčí noru po zimně.

Arboretum je vytvořeno na místě bývalé skládky slévárenských písků. Veškeré organizmy zde vytvářejí unikátní a krásnou biodiverzitu. V životě bych si nemyslel, že člověk může dostat nafackováno  motýlími křídly. Tady by se to stát mohlo, protože těch krasavců je tu strašně moc. Až se člověk diví, že se nesrazí. Asi taky mají nějaký ten dispečink letového provozu.  

A pokud jde o barvy, vyplatí se fotit, a fotit, a fotit. Anebo si pamatovat, pamatovat, pamatovat. A znát květiny, což ovšem bohužel není můj případ, proto se od vnímání vší, tedy veškeré, té nádhery musím rozptylovat čtením cedulek. Ještě, že to mám blíž, protože u toho sedím. Jenom jsem nepochopil, proč ty názvy píšou latinsky, když právě latinu ovládá tak málo lidí.

Škoda jen, že to arboretum neprojektoval vozíčkář. Bývalo by mohlo být trochu víc v rovině. Docela by mne zajímalo, jakou úrazovost tady mají, tedy v porovnání s návštěvností. Mám dojem, že jediné, co zde bylo posuzováno tak nějak s vodováhou v ruce, je WC. (Dámské WC nehodnotím.)

Ale přírodu mám samozřejmě rád, a chápu, že čím méně se do ní zasahuje, tím je to pro ni lepší. Ještě, že máme dlouhodobou praxi v ovládání elektrických vozíků, jinak bychom museli konstatovat, že tohle arboretum je pouze pro mladé zamilované alpinisty.

Roste tu skutečně všechno, co si umíte představit. I na kamenech, což naprosto nechápu. Tedy všechno, pokud jde o květenu. (Korupci a další sociální jevy jsme neměli čas zkoumat. Ale jedno vím jistě. Jako květinářka bych se živit nechtěl. Ani jako květinář. Je to sice krásná, ale ukrutně nevděčná práce.) Živá kvetoucí příroda je prostě překrásná. Kupodivu i pro nás, kteří většinou vnímáme barvy okolního světa skrze obrazovku počítače. 

Co ještě napsat o tomto krásném místě? Přijeďte se podívat, uvidíte.

Také jsme se ještě na poslední chvíli stavili v Pradědově galerii, tedy v místě zasvěceném vládci Jeseníků. Jeho zde stojící impozantní socha je více než deset metrů vysoká, takže když jsem se mu díval do očí, řádně mi luplo za krkem, to se přiznám. 

(Vnímám to jako upozornění, že člověk by neměl mířit příliš vysoko. Ani pohledem, protože božstvo, nebo chcete-li dušstvoje něco, co dalece přesahuje možnosti našeho vnímání.) 

Jako materialista jsem ihned intuitivně rozpoznal, že je z kvalitního materiálu. Tedy z topolu. (Což jsem si přečetl, protože nejsem ortodoxní materialista, což se projevuje i tím, že nerozeznám dejme tomu habr od cedru.) Ta roztomilá plastika váží 15 tun. Není tedy divu, že je stejně jako zdejší dřevěný betlém a vyřezávaný obraz znázorňující Pradědovu říši zapsán do české Guinessovy knihy rekordů. 

(Mimochodem, ten betlém váží 20 tun, a pokud jde o počet figurek, nedopočítal jsem se.) Je toho tu strašně moc. Postavy andělů, lidí i zvířat. Dokonce bezbariérový přístup do patra a do krytého průjezdu spojující hlavní budovu galerie s dalším výstavním prostorem, kde jsou malé betlémy.

Mne však také zaujala velká nástěnná dřevořezba znázorňující krále Artuše a jeho družinu. Nevím, jestli tu legendu znáte, ale myslím, že nezaškodí naznačit, že legendární král Artuš žil na konci pátého a na začátku šestého století našeho letopočtu a vedl obranu nynější Velké Británie proti nájezdům Sasů. Současní historikové ovšem jeho existenci zpochybňují. (Takže král Artuš nejspíš nebyl, a já se tady hmoždíms popisováním jakéhosi mýtu. I když, ono by vůbec neškodilo, kdyby někteří hybatelé dějin byli jenom mýty, co říkáte. Ale s tím ani historikové asi nic neudělají. Ale to bude záležet na historickém vývoji. Ono vlastně všechno závisí na historickém vývoji. Co bych já dělal bez facebooku? A bez počítače? Úúúúúf, mám závrať. Mám depresiiii. Doufám, že se tomu smějete.)

V našem itineráři zbylo odškrtnout ještě Karlovu studánku, tedy místo, kde jsou krásné roubené lázeňské domy z osmnáctého století. (No, dal bych si líbit takovou víkendovou roubenici. Ani by mě nemuseli přemlouvat. Jen ta bezbariérovost zase pokulhává.)

Historie tohoto místa je samozřejmě spjata s Karlem IV., jenž zvelebil nejen Prahu, ale i mnohá jiná místa v naší zemi díky bohatství pramenícímu z těžby stříbra, o které už jsme si na našich stránkách něco pověděli.

Němečtí osadníci zde zpracovávali železnou a měděnou rudu již od počátku 12. století. V letech 1690 - 1692 byla uprostřed zdejších hlubokých lesů postavena železná huť, tedy jedna pec, ale brzy byla postavena druhá pec a hamr.

Jsou zde však i minerální prameny, tedy uhličité minerální prameny. Původně jich zde bylo osm, dnes jsou už jen dva. Tedy dva přírodní. Těch šest zesláblo natolik, že jsou k nepoužití, nebo úplně vyschly, chudáci. 

Ty dva přírodní jsou pramen MAXMILIÁN zvaný též Bruntálská kyselka, zpřístupněný v roce 1842, a pramen VILÉM (Wilhelm), který se začal využívat v roce 1864, a voda z jeho pramene se pila jen na doporučení lékařů.

Ale „uměle“ se tu vrtá fest, takže zdejší návštěvníci mají k dispozici ještě osm pramenů navíc. Jeden z nich se jmenuje KAREL, čemuž se člověk ani tak moc nediví, ovšem mají tu i pramen nazvaný TRUBAČOVA DÍRA. Musím se přiznat, že nevím, kde ten pramen je, a asi bych z něho pil jen s velice zvláštními pocity. (Opravdu by mne zajímalo, kdo některé názvy vymýšlí. A to se netýká jenom různých děr, Řitek, a podobných originalit.) Mají tu však také FILOZOFICKÝ pramen, kterýžto název po zážitku s TRUBAČEM poněkud konejší můj lingvistický jemnocit.

Nejsem právě expert matematik. Přesto se mi ve zdejších klimatických lázních podařilo napočítat deset lázeňských domů, což je, řekl bych, docela dost.

Po zdejších asfaltových cestách pro pěší se musí chodit a jezdit pomalu, protože jednak nelze počítat s tím, že by zde někdo uskakoval z cesty jat prudkým děsem, a druhak je nutno respektovat, že v lázeňském prostředí plyne čas volně, až velmi volně… Pokud se tedy nerozšíří informace, že došla minerální voda. Tu sice v případě nejvyšší nouze lze nahradit tekutinou proudící v místní řece, tedy Bílé Opavě, ale lázeňští hosté se to nesmějí v žádném případě dozvědět.

Kdyby se dal zdejší vzduch pytlovat a vztahy a stavy konzervovat, bylo by myslím na světě krásně. Na druhou stranu chápu, že ne každý stav je vítaný. Být kupříkladu dvacet let v jiném stavu by asi chtěl jen málokdo. Ovšem v Karlově studánce jsem, přiznám se, byl ve stavu až opojném. Člověku se opravdu nechce věřit, že nedaleko odtud jsou uhelné doly, a Ostravané se třeba právě sem rádi jezdí nadýchat toho, čemu se ještě dá říkat okysličený vzduch.

Samozřejmě se mi líbil i zdejší dvacetimetrový vodopád. Když jsem matce sdělil, že se jedu osprchovat, začala mne přemlouvat, že bude lepší vykoupat se až večer v hotelové koupelně, kde není průvan a tolik párů zvědavých očí… Nemám ze srdce rád průvan, a tak jsem se nechal přesvědčit. Zálibné pohledy děvčat spočívající na mé postavě atleta teoretika mi naopak nikdy nevadily, ale ten průvan… Ten průvan… A stejně jsem si zapomněl šampon….

Navíc mne zklamalo, že ten vodopád je umělý. Od něj sice vede krásná 850 m dlouhá umělá říčka, ale to mé zklamání ze zásahu lidské ruky v tomto prostoru neumenšuje… V devatenáctém století, kdy toto dílo vzniklo, byly podobné postupy módním trendem, a jistě přispěly k pochopení přírody, kterého je nám zapotřebí i dnes. Snažím se tedy vidět věc pozitivně a jsem rád, že jsem v té říčce neskončil, i když jsem se jejím bystrým tokem kochal přímo nezřízeně.

A tímto optimistickým konstatováním bych své dovolenkové přemítání uzavřel, protože vám samozřejmě nebudu líčit, jak jsme balili kufry a jak jsme je nemohli dopnout, neboť z dovolené člověk vždycky odjíždí bohatší. S tím samozřejmě nemusí souhlasit každý, ale to už nebudu řešit. Nejsem policista.