Občanské sdružení OBZOR

VYSOČINA 2023

A zase přišlo jaro. A s ním i nerudovská otázka Kam s námi. Tedy jako na dovolenou. Nastalo období sezení u počítače, mailování a telefonování, až se nám nakonec vygooglil Penzion U ševce v Proseči. Ne ovšem té naší u Jablonce, ale u Skutče. Přesněji mezi Skutčí a Poličkou, v mikroregionu Toulovcovy Maštale na úpatí Vysočiny.  Toulovcovy  Maštale samotné jsou rozsáhlý skalní útvar, něco jako skalní město. Pro vozíčkáře a chromajzlíky tedy nic moc, ale okolí samotné podle obrázků velmi příjemné. I majitelé penzionu byli do telefonu velmi příjemní a domluvili jsme se, že jako vždy zajedeme s Jendou na obhlídku terénu. 

Prostředí se nám líbilo, tři přízemní pokoje, z toho jeden klasicky bezbariérový, velká a perfektně vybavená kuchyň sloužící zároveň i jako společenská místnost, vinný sklípek, hospůdka přes ulici, pekárna a další tři potravinové obchody v okruhu 200 metrů. Jediná kosmetická vada na kráse byla – na první pohled – ta, že ubytování bylo bez jídla. Kvalita ubytování však rozhodla a my si řekli, že všechno je jednou poprvé. Na doporučení paní domácí jsme se domluvili v blízké hospůdce, že bychom tam chodili na večeře a o snídaně že se postaráme sami. Dohodli jsme i trochu neobvyklý termín – od čtvrtka do čtvrtka, ale to nám nevadilo, jsme tvorové přizpůsobiví a flexibilní.

Tak jako vždy, tak i  letos jsme uspořádali předodjezdovou schůzi, domluvili snídaně a další důležitou věc, pitný režim. Konkrétně tedy zakoupení sudu a zapůjčení chladícího zařízení a pípy v našem milém pivovaru ve Svijanech. Vše tedy bylo patřičně naplánováno a všichni se již těšili na další čtvrtek, konkrétně na 27. července.

Čtvrtek 27. července 

Abychom zůstali věrni tradici, i letos jsme vyjížděli s menším zpožděním. Tentokrát zařehtal úřední šimlík u Zdeny (ne, že bych měla radost z kamarádčina chaosu v datech, ale sama vím, o čem je řeč. Den sem, den tam a už jsme frčeli do Dánska o den později, že? Ale to už je promlčené…). Nějak si to popletla, a když nebyla na včas značce v Hrádku, začala sháňka. Nakonec se zjistilo, že počítala s odjezdem o den později, ale že vše zvládne. Zvládla. Než vyjel Tomáš s Pavlíčkovými z Hrádku do Dolního Sedla, měla v podstatě sbaleno. Podle všeho vytvořila nový světový rekord v balení kufru. Gratulujeme.

Na etapy jsme se tedy nalodili a vyrazili směrem jižním a posléze východním. Tím jižním mám na mysli zastávku pro sud piva a pípu ve Svijanech a pak na zámku v Benátkách nad Jizerou. S pivem jsme měli štěstí, protože byla akce velký sud v ceně malého, což bylo velmi milé překvapení.  Nemilé překvapení však bylo, když nám paní pokladní řekla, že tisícovky, kterými jsme chtěli platit, už neplatí. A že si je musíme vyměnit buď někde na poště  nebo v bance. Ještě, že jsme platili hotově. Jen pámbu ví, jak a kde bychom později měnili a vyměňovali. Takhle bylo jasné, že první pokus učiníme v Benátkách. Tak se i stalo. Paní na místní poště byla nesmírně příjemná, vysvětlila rozdíly, zkontrolovala naši hotovost a vyměnila za jinou, stejně hodnotnou. Vlastně hodnotnější, protože platnou.  A pak už jsme se vydali do zámku,  kde je expozice historických hraček. Předcházel tomu – jak jinak – telefonát ohledně bezbariérovosti. Telefonát tedy stál za to, protože podle všeho jsem měla na uchu příslušníka některého z východních národů – Číňana, Japonce či Vietnamce (kterápak varianta byla asi ta správná?), který chvíli přemýšlel, co vlastně chci a pak pronesl „tak pšijeť“. Tak jsme tedy pšijeli. Samotný areál zámku je skutečným renesančním skvostem nad Jizerou, s  krásným, nepříliš velkým parkem a pro nás důležitými čistými a bezbariérovými hajzlíky.  Zámecká historická expozice není pro vozíčkáře přístupná, škoda. Ale  Muzeum hraček také není marné.

Hračky, které jsou zde vystavené, jsou velmi půvabné a pamatují hodně. Některé byly i o dost starší než my – pokojíčky, panenky, koníci, autíčka. Druhá část expozice byla bohužel bariérová a byl zde krásný elektrický vláček s tunely a mostíky. Výstava se nám fakt líbila a jako mnohde jinde jsme zde byli za smluvní vstupné. Ještě jsem si vzpomněla na staršího pána, který se o sbírku stará a občas ji opravuje a doplňuje. Byl nadšený z toho, že jsme z Liberce a dokonce vzpomínal na pana Suchochleba. To byl vyhlášený liberecký krejčí padesátých až osmdesátých let a shodou okolností náš soused. S jeho dcerami jsem kamarádila a díky mladší Blance, majitelce cestovky HapTour,  jsme v minulosti byli i párkrát na Šoltě.  Svět je holt malý a ještě menší.

Pokojíčky a nádobíčko v nás probudilo zdravý hlad. Místní nám doporučili  restauraci Bílý páv,  zamířili jsme tedy tam. Jenže ouha, kde zaparkovat.  Nakonec jsme objevili místo, kam busík šoupnout, ale netušili jsme zradu v podobě dobře utajnené  a jen lehce štěrkem zasypané díry. Bylo to – řečeno slovy dnešní mládeže – hustý. Jenže to by nebyl náš milý a neskutečně šikovný pan řidič Tomáš, aby se z téhle zapeklité situace doslova a do písmene nevyhrabal. Když jsme tedy autobus uložili k polednímu spánku, vydali jsme se parkem k Pávovi. Restaurace hezká, jídlo slušné, jen nás kapku překvapily ceny. Nojo, holt to není naše hospůdka U Cvičáku, kde se cena oběda pohybuje kolem Kč 120,-.  Tady to bylo řádově o 60-80 Kč víc.

Po obědě jsme vyrazili na další pouť směrem Proseč. Cesta byla v pohodě a na místo určení jsme dorazili kolem 5. Rodina domácích byla ještě na dovolené v Itálii a tak jsem dostala instrukce, že klíče jsou pod květináčem a kdybychom něco potřebovali, švagrová se postará. Klíč pod květináčem skutečně byl, takže jsme se uplacírovali a vyhlíželi Fazekašovy, tedy Průšata. Ti dorazili z jižního cípu Vysočiny chvíli po nás, tak byla squadra disabile kompletní.  Nejbouřlivěji se vítalo DK čili destrukční kvarteto Batoschky+Průšky , které se nemohly dočkat jedna druhé, třetí a čtvrté.

Na večeři jsme se odebrali přes náměstí do hospůdky U Toulovce, kde jsme již byli očekáváni a vřele přivítáni nejen personálem, ale i místními. Do restaurace sice jsou 3 schody, ale s nájezdy se vše zvládlo. Krmě byla přímo honosná, takže se většina z nás nezřízeně přejedla. Navíc - jak to dělali, netušíme. Ale všech 20 lidí jedlo v podstatě najednou, i když měl každý něco jiného. A co nám udělalo radost, že první byly obslouženy holky. Prostě děti na prvním místě. Ty se ovšem hned po večeři vypařily a bavily se po svém. Co taky s námi, že? 

My starší jsme se vydali porůznu na delší či kratší (většinou) špacír, abychom pak posléze zasedli k družnému hovoru a tekutému zlatu. Postupně jsme se dokutáleli do pelíšků, které sice byly pohodlné, ale příšerně vrzaly. Což bylo obzvláště horrorové v našem čtyřlůžáku s palandou. Ale na to jsme si brzy zvykli a chrněli jak Šípkové Růženky.

Pátek 28.7.

Vzhledem k tomu, že letošní bydlení bylo prosto jídla, rozhodli se někteří pro kuchyni sólově rodinnou a ostatní pro skupinovou. A jak je obecně známo, Vašek Prelát s Jíťou jsou ranní ptáčata, takže chodili ráno do místní pekárny pro čerstvé rohlíky a chleba. Měli jsme s sebou něco sýrů a marmeládek, takže houby zle. Navíc v okruhu pár kroků byly dva vietnamské krámy s potravinami, takže dokoupit třeba paštiku nebyl problém. Kuchyně byla úplně nádherně vybavená: velký sporák, mikrovlnka, myčka, velká lednice, kompletní sady nádobí a sklenic, prostě všechno. Včetně pípy a dobře zásobené vinotéky. Pan domácí měl totiž pod kuchyní krásný klenutý vinný sklípek. 

Posilněni každý dle svého jsme se vydali do Holic do Afrického muzea dr. Emila Holuba. Muzeum samotné není nijak velké, ale je velice zajímavé. Expozice je zaměřena především na život, expedice a práci Dr. Emila Holuba a jeho manželky Růženy Holubové. Kromě mnoha exponátů z afrických výprav  tu jsou i vzácné osobní předměty manželů Holubových. Své místo tu mají též následovníci Dr. Holuba, kteří se stejně jako on vydali do Afriky – pánové Hanzelka se Zikmundem i trabantisté Součástí je také zajímavý film o životě a cestách dr. Holuba a jeho ženy.

Naší druhou páteční zastávkou byly Pardubice. Obešli jsme krásně udržovaným parkem celý pardubický zámek a pak se chvíli dohadovali s panem pokladním ohledně přístupnosti-nepřístupnosti a o ceně vstupného.  Po nějaké době pán pochopil, že máme dva elektrické vozíky, které se dostanou jen do části obrovského areálu, ale ta část že stojí za to. A skutečně stála.

Samotný zámek, který byl po staletí v majetku mocných Pernštejnů, je nejstarší renesanční stavební památkou u nás. Prohlídku jsme začali mázhauzem, kam jsme se dostali i s vozíky. Unikátní nástěnná  malba s erby všech spřízněných rodů a skleněné hranoly s vyrytými pernštejnskými hrady na podlaze byly opravdu zážitkem. Stejně jako krátký film o historii zámku a Pernštejnech samotných. Další částí objektu byly rytířské sály s interaktivním modelem zámku a nástěnnými malbami. Bohužel se sem nedostaly vozíky. Muzeum má sice plošinu, ale po zkušenostech z loňska jsme neriskovali, že kluci uvíznou někde v mezipatře. Plošina totiž nebyla ještě pořádně vyzkoušená... Nicméně se vozíčkáři dostali do druhého patra, kam byl zaveden výtah. Zde byla velmi zdařilá národopisná expozice zaměřená především na lidové kroje východních Čech. Navíc si tu přišly na své naše holčiny. Každá dostala plátěnou tašku, kterou si mohla nazdobit dle své představy potisky a vlastními kresbami. Holky se  opravdu umělecky vyřádily. Další částí zámku pak byla zbrojnice, kam se dalo zajet i s vozíky. K vidění zde byly staré zbraně a brnění. A nejen to, naše dorostenky si mohly brnění i vyzkoušet a shodly se na tom, že tedy na nošení nic moc pohodlného. Mohly si i zastřílet z laserové repliky staré pušky. Toho samozřejmě využili i někteří mužští hračičkové.  A dokonce se i trefili.

K areálu  patří i kavárna s cukrárnou.  Velice hezká a zámecky drahá. Ale zmrzlinu a kafe měli fakt dobré. Chvilku trvalo, než jsme se sešli na nádvoří. Během srocování byli k našemu velkému a milému překvapení naši motoristé osloveni sympatickým pánem, ředitelem Východočeského muzea (jak je správný název zámku) osobně. Velice se zajímal o řešení přístupnosti, nosnosti plošiny apod. Jeho zájem nás opravdu potěšil. Většinou se setkáváme s pravým opakem a také jsem pak následně psala poděkování na odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu v Pardubicích.

Ze zámku jsme prošli ještě kousek starého města a došli na zastávku MHD, kde nás naložil Tomáš a docela ucabrtané dopravil zpátky do Proseče.

Po gáblíku U Toulovce  proběhl večer zcela tradičně povídáním, popíjením a zpívánkami za bravurní kytarové hry Hlušťů. Bez nich si večerní dýchánky už neumíme představit.

Sobota 29.7.

Po snídani, kdy nám holčiny připravily úžasné palačinky, jsme se museli rozdělit. Kolektiv cestovatelů se vydal do skanzenu v Bystřici nad Pernštejnem. Andělka a já jsme zůstaly v Proseči. Andělka čekala na transport domů, protože před sebou měla závody v požárním sportu a ty si rozhodně nemohla nechat ujít. Eva pro ni přijela během dopoledne a já pak měla zasloužený několikahodinový relax.

Pokračuje Kristýnka:

Ráno jsme, tentokrát bez babči a bez Anděl, vyrazili směr Bystřice nad Pernštejnem a místní skanzen horácké vesnice neboli Centrum Eden. Jen co jsme dorazili, začali jsme hledat vchod. Vůbec to nebylo snadné. Než jsme ho našli, navštívili  jsme místní koníky. Celý Skanzen se skládal ze dvou částí. Hlavní budova s expozicí a restaurací nahoře a zahrada vzadu s malým hostincem. Na té zahradě byly postaveny repliky domů s ukázkami  různých tehdejších povolání jako dům včelaře, průmyslové práce anebo třeba babka kořenářka. Jsou zde i malé chlívky se zvířátky jako třeba právě koně, kozy, slepice a osli.  Vše jsme si hezky prošli a poseděli jsme v hostinci. Poté nastal čas posunout se dál. Vzali jsme to vedlejší cestou dolů k zámeckým miniaturám. Podél cesty byly dřevěné pohádkové postavy. K miniaturám se bohužel vozíky nedostaly. Vedle miniatur byla figura velkého býka,  na kterou jsme si mohli vylézt a udělat si pár fotek. Pak už jen přijel autobus a jeli jsme zpět do našeho penzionu.

Neděle 30.7.

V trochu pošmourném ránu jsme se vydali nejdříve do blízkých Nových Hradů. Krásný rokokový zámek je situován uprostřed rozlehlého anglického parku. Bohužel, k bezbariérovosti má hodně daleko, ale i tak je toho tady dost k vidění. Nejprve jsme si trochu počvachtali v lehce rozbahněných pěšinkách bludiště. Následovalo muzeum klobouků, kde jsme si my, dámy, opravdu přišly na své. Nejen, že jsou tu vystavené krásné kousky, ale spoustu jsme si jich mohly vyzkoušet. Fakt nám to slušelo a těžko říci, která z nás byla nejkrásnější… Další zastávkou pak bylo muzeum motokol. Různá dvoustopá přibližovadla na vlastní i benzínový pohon stála opravdu za shlédnutí. Leč bohužel – objekt zbudovaný z bývalé sýpky byl opět bariérový. Sice jsme kvůli počasí celou zahradou neprošli, ale i tak stála návštěva Nových Hradů za to.

Naší další plánovanou zastávkou byla Litomyšl. Měli jsme domluvenou prohlídku zámku. Plány nám však zhatila průtrž mračen. Zapadli jsme tedy do místních pizzerií a kaváren a čekali, co bude dál. Prohlídku, plánovanou na hodinu H, jsme museli zrušit a domluvit náhradní termín. Mezi tím se do naší náruče navrátila i Andělka a kolektiv byl opět kompletní. 

 Konečně se počasí umoudřilo, na zámek bylo pozdě a tak jsme  jako alternativu zvolili návštěvu Poličky. Krásného starého města založeného Přemyslem Otakarem II. a rodiště geniálního skladatele Bohuslava Martinů.

Město má krásně zachovalé hradby a jako většina východočeských měst i krásné náměstí s renesanční radnicí. Ta se před námi schovala pod lešení, asi abychom ji moc neokukovali.  Slabší povahy obešly náměstí a jaly se hledat nějaký místní šenk s vynikajícím poličským pivem. Pár statečných se vydalo ke kostelu sv. Jakuba,, v jehož věži se 8.12.1890  slavný skladatel narodil. Jeho tatínek zde byl pověžným a zároveň byl i ševcem.  Malý Bohuš s rodiči a dvěma sourozenci žili na věži až do skladatelových 12 let. Tedy, představa, že vydupu 192 schodů a zjistím, že jsem zapomněla koupit brambory, je dost děsivá. Klobouk dolů  před celou rodinou. No nic. Prošli jsme kolem budovy s nápisem muzeum a upoutávkou na jakousi výstavu hraček či co a došli ke kostelu. Před ním v úrovni  pasu byla cedule s mapou a oznámením, že vstupenky jsou k dispozici v budově muzea. Pokoušeli se o nás kapku mdloby,  protože  když jsme muzeum míjeli, žádná informace o vstupenkách na věž tam nebyla. Nebyla ani v turistickém informačním centru, které jsme míjeli předtím. Nebylo zde ani označení, že se jedná o Muzeum Bohuslava Martinů a část expozice je věnovaná  jeho životu a dílu. Ó poutníče, Tvá blbost, že nejsi vševědoucí. Ale zvídavost a touha po poznání zvítězily a tak se 5 statečných nakonec na věž vyhrabalo. A nutno říci, že byli nadšeni. Výhled z věže s modravou Vysočinou skutečně bere dech. 

Pak už následoval přesun domů, bašta U Toulovců a posez. Nutno  ještě podotknout, že místní toulovcovi štamgasti si nás přivlastnili a velice hezky se k nám chovali. Vždycky prohodili pár slov a smysl pro humor jim také nechyběl. 

Pondělí 31.7.

Poslední červencový den byl dnem volna a oddechu. Pan řidič ho má povinný, tak se sám vydal na obhlídku Toulovcových maštalí, skalního útvaru podobného Prachovským skalám. My ostatní jsme se courali po Proseči a odpočívali. Nejdříve jsme však ještě  před rozchodem navštívili velmi unikátní muzeum dýmek. Jak se říká – laik se diví, odborník žasne. Neskutečná expozice o ruční výrobě dýmek a exponáty shromážděné od 19. století podnes. Mezi třemi stovkami exponátů jsou dýmky takových osobností jako např. Miloše Formana, Františka Filipovského, Dušana Kleina a mnoha dalších. K vidění jsou samozřejmě nejrůznější dýmky z celého světa a z nejrůznějších materiálů. Samotné muzeum je situované na náměstí v historicky chráněném malebném domku s podloubím. Samozřejmě je v něm i malá expozice o historii Proseče a o tom,  jak se zde žilo.

Odpoledne bylo věnováno gurmánským zážitkům. Průšovi, kteří to měli relativně blízko, přivezli gril, koupili x kilo kuřecích křidýlek a jali se grilovat. My ostatní jsme asistovali a ochutnávali, ochutnávali a popíjeli a ochutnávali… Prostě odpočinkový den jak se sluší a patří. Přesto jsme však navečer vyrazili na večeři k Toulovcovi, nemohli jsme přece personál ochudit o naši vzácnou přítomnost.

 Jedinou kosmetickou vadou na kráse pobytu bylo, že v jedné části budovy  netekla už druhý den  teplá voda.  Pan domácí a pan opravář zjistili, že závada na kotli se nedá opravit a že se musí namontovat nový kotel. 

Úterý 1.8.

Probudili jsme se do zamaračeného a deštivého dne.  Ani déšť nás neodradil od plánované návštěvy Žďáru nad Sázavou. Část tamějšího zámku je přeměná na interaktivní muzeum.

Budova zámku, původně cisterciácký klášter, je v současnosti majetkem rodiny Kinských. Část zámku slouží jako klasická expozice o bývalém klášteře, čímž pro nás nedostupná. Další část je však upravená jako Muzeum nové generace. Expozice je plná světel a stínů, hudby i animovaných příběhů vycházející z téměř 800 let staré  historie původního kláštera, zámku, kostela na Zelené hoře a mnoha dalších zajímavostí. Ale má to jeden, vlastně dva, háčky. Každý účastník vyfasuje audiosestavu, tedy mašinku s tlačítky a sluchátka. Pro vozíčkáře naprosto nevhodné a nepoužitelné. Další pak je jakýsi světelný tunel v prvním patře, který slabším povahám může přivodit žaludeční nevolnost a ztrátu rovnováhy.  Jinak tedy samotná expozice je velice zajímavá pro všechny generace, pokud ovšem zvládají moderní techniku a technologie. K muzeu patří i kavárna a krámek se suvenýry. Pravda je, že se nám z cen normálně orosily brejle. Aristokratické ceny v aristokratickém sídle.

Kvůli dešti jsme museli vzdát prohlídku parku a klášterní baziliky, s blátem všude kolem prostě nekamarádíme. Takže jsme se opět nalodili a vyrazili směrem na Předhradí a hrad Rychmburk. Mezi tím přestalo pršet a my mohli vyrazit za další historií a poznáním.

Původně gotický hrad Rychmburk byl založen začátkem 13. století. I když byl opravován a přestavován, dodnes si zachoval válcovou obrannou věž a hradby. Stojí sice na kamenném ostrohu, ale co se přístupu týče, dalo by se říci vzhůru dolů na hrad. Za dlouhou dobu několikrát změnil majitele a vlastnily jej mimo jiné takové rody, jako Valdštejnové, Berkové z Dubé, Kinští a Turn Taxisové. Od roku 1945 do roku 2019 sloužil jako domov důchodců a později jako domov pro duševně nemocné. Nyní je v majetku Pardubického kraje a nutno říci, že kraj o své památky skutečně dbá. Hradní prostory si každý může prohlédnout dle svého.  V každé místnosti jsou nějaké artefakty a hlavně úžasné popisy faktické i legendy. Na čtení toho je vskutku dost. A jako správný hrad i tento má svůj temný žalář. Ovšem kromě něj je nezbytnou součástí i hradní šenk a pivovar. V tomto případě tedy spíše kavárna než klasický šenk, ale pivo dobré. A kromě, hladomorny a malé věžní kaple je celý areál bezbariérový.

Někteří zde setrvali delší chvilku u nutného občerstvení. My jsme zvolili špacír směrem přímo za nosem. Předhradí samo je malá ves, ale docela zajímavá. Pár starších domů využilo  staré hradby jako opěrné zdi a obytnou část byla přistavena nebo do nich přímo zabudována. Vypadalo to velmi zajímavě, ale asi tam bylo dost chladno. Všude kolem totiž byla spousta krásných velkých stromů a tyto domky jsou v podstatě celý den ve stínu. Na návsi pak je krásný bývalý barokní statek, bohužel dost zanedbaný a zchátralý. Ale třeba se najde nějaký osvícenec a věnuje mu svou péči a prostředky.

Z Předhradí jsme opět nabrali kurz Proseč. Přivítala nás tradičně naše toulovcovská hospůdka s lahodnou krmí a doma pak i teplá voda. A večer – copak asi se mohlo dít, že….

Ale ještě jedna perlička: Andělka málem měla domácí vězení. Holky seděly v autobuse vždy na posledním sedadle a brali jsme jako fakt, že většinou nastupovaly mezi prvními. Na rozdíl ode mne, která většinou nastupovala jako jedna z posledních, pokud ne zcela poslední. Takže já byla na značce a tudíž zavládl obecný předpoklad, že jsme všichni a můžeme vyrazit. Najednou telefon – babí, já jsem tu zamčená, kde jste? No, kde bychom byli. V rozjíždějícím se autobuse. Pod heslem poslední zamyká jsem prostě zamkla barák a šla. Naštěstí jsme byli ještě na náměstí a Andělaku vysvobodili. 

Středa 2.8.

Náš poslední pobytový den. Počasí nám zase přálo a tak jsme se vydali na odloženou návštěvu Litomyšle a litomyšlského zámku.

Zaparkovali jsme opět na náměstí a poprosili Bedřicha, tedy Smetanu, aby nám pohlídal autobus. Vyhrabali jsme se k zámku, a protože jsme měli ještě čas, šli jsme si prohlédnout krásně upravené klášterní zahrady. 

Zahrady patřily k původně piaristické koleji, kde je v současné době fakulta restaurování pardubické univerzity. Byly zrestaurovány v roce 2000 a z hradeb je krásný výhled na celé město. Bohužel, kostel sv. Jakuba, kdysi součást koleje, byl sice také zrestaurován, ale vozíčkářům nepřístupný. 

Areál státního zámku v Litomyšli patří mezi památky UNESCO. Je zasazen do krásného parku. Jeho součástí je i pivovar, kde jako sládek působil otec zdejšího nejslavnějšího rodáka Bedřicha Smetany. Ten zde spatřil světlo světa 2. března 1824. Bohužel, do jeho rodného domu s vozíky nelze. Dům však projde celkovou rekonstrukcí a od roku 2024 by smetanovská expozice měla být zrenovována a zpřístupněna i vozíčkářům.

Litomyšlský zámek nás přivítal kompletním kovovým kabátkem. V současné době zde probíhá rozsáhlá rekonstrukce a oprava nádherných renesančních sgrafit a arkád. Bohužel, ani v době renesanční nemysleli na vozíčkáře, ale nechali bezbariérové alespoň přízemí a nejkrásnější barokní divadlo v českých zemích. Nebudu se rozepisovat ani o historii zámku, ani o jeho majitelích. Pro nás bylo podstatné, že jsme měli úžasného průvodce, který se nám opravdu věnoval. Po návštěvě divadla jsme se my, choďáci, vydali do 1. patra na prohlídku zámeckých interiérů. Bohužel, Tomáš s Lubošem na nás museli počkat venku. Zámek je opravdu krásný a možná by se do patra nechalo vydrncat s mechanickými vozíky po tzv. jezdeckých schodech. Ale s električáky to vážně nešlo.

Ze zámku vedly naše kroky a kolečka do místního muzea. V současné době zde byla putovní výstava kreseb Káji Saudka. Kdo by neznal jeho ilustrace k filmu Kdo chce zabít Jessii a podobně.  Poté se zavelel rozchod a každý se šel courat podle své libosti.

Cestou zpět do Proseče jsme opět projížděli Novými Hrady. Součástí již dříve zmiňovaného zámekcého parku je i velká obora s jeleny a daňky. Tvory nesmírně přátelskými mlsnými, kteří v momentě, kdy se u ohrady objeví člověk, přiběhnou a loudí něco na zub. Bohužel jsme to netušili a tak od nás nic nedostali. Ale dostali mrkvičku a jablíčka od jiných a věcí znalých projíždějících. My jsme se mohli jen kochat a někteří tiše závidět.

Poslední večer jsme trávili likvidací zbytku mázu a milovníci vína si vychutnávali zásoby ze sklípku pana majitele.

Čtvrtek 3.8.

Všechno dobré jednou končí a tak skončil i náš pobyt v Proseči.  Jako vždy utekl jako voda. 

Cestu domů jsme zvolili přes Vysoké Mýto a Hradec. Exkurzi do továrny Karosa se bohužel nepovedlo zajistit, nepořádají je. Nicméně jsme byli odkázáni na karosácké muzeum. Skutečně stálo za to. Nejen muzeum samotné, ale celé Vysoké Mýto.  Pokud se ještě do těchto končin dostaneme, určitě se zde  chvilku zdržíme. 

Věnné město českých královen bylo založeno již ve 13. století.  A kým jiným, než králem železným a zlatým Přemyslem Otakarem II. Věnným městem se stalo za vlády Rudolfa Habsburského, vítěze z bitvy na Moravském poli, který jej věnoval své choti Elišce Rejčce. Město se pyšní pozdně gotickým kostelem sv. Vavřince, který byl bohužel zavřený. Ale jeho věže jsou skutečnou a z dálky viditelnou dominantou města. Mýto se pyšní i nádherným čtvercovým náměstím největším toho druhu v ČR a lemovaným gotickými a renesančními domy. Dochované jsou i 3 věže, které byly součástí městského opevnění. A všude čisto a pořádek. Každopádně místo, které si zaslouží naši pozornost.

Muzeum karosářství je skutečně unikátní a je umístěno z části v budově staré renesanční radnice (společně s Regionálním muzeem) a z části v budově bývalého soudu a vazební věznice. Historie karosářství má ve Vysokém Mýtě bohatou tradici. Jejím hlavním představitelem se stal automobilový designér Josef Sodomka mladší, který se během 30. let stal jedním z nejvýznamnějších karosářů v Československu. Byl pokračovatelem rodinné firmy, která se z původní výroby kočárů přeorientovala na produkci špičkových automobilových karoserií. Část muzea je věnovaná obecně oboru karosářství, další část je využita pro expozici historie jedné z nejslavnějších karosářských firem u nás - Carrosserie Sodomka.  Byl to docela zvláštní pocit procházet bývalými celami, kam je celá historie Sodomků umístěna. Samozřejmě jako v řádném muzeu tohoto typu nesměly chybět ani historické automobily. Všechny nás doslova nadchlo hasičské auto pro 8-10 osob s prosklenou střechou, jakési hasičské SUV 30. let. Nadšeni jsme byli nejen my, dospěláci, ale i naše dorostenky. Mohly si navrhnout autíčko podle svých představ a vytisknout si jej na barevné tiskárně.

Zastávka ve Vysokém Mýtě byla tou letošní poslední. Pak už jsme nabrali směr severozápad a frčeli domů. Nezbývá než konstatovat, že tradičně se dovolená vydařila a nezbývá než doufat, že se seženou finance na příští rok.

Jo, a ještě jedna věc: proč se penzion jmenuje U ševce? Vysvětlení je velmi jednoduché. Pan majitel, moc príma člověk, je vyučeným v tomto oboru a je zároveň vedoucím místní  výrobny zdravotní obuvi, kterou známe pod značkou Santé.