Jak jsem potkal Kobry

Úvodní stránka » Aktivity » Jak jsem potkal Kobry

Abych o nic nepřišel, tedy o nic, co se děje v Liberci, mám ve zvyku takměř denně navštěvovat stránku http://www.visitliberec.eu/kalendar-akci/. Jak stárnu - tedy nemám to slovo rád, protože až příliš připomíná realitu - dávám si stále větší pozor, abych nepřišel o nic, co by mne mohlo zajímat. Tentokrát nešlo o kobry, tedy odporná jedovatá zvířata, jejichž význam se ostatně podle mého názoru přeceňuje. Mimochodem, věděli jste, že jsou naprosto hluché, a jejich „tance“ jsou vynucovány brutální drezůrou? No vidíte, já také ne. A přesto to říkali v televizi, takže je to pravda. Tedy snad je to pravda. (Zajímavé je, že hovězí dobytek v Indii nikdo netýrá. Jak nad tím tak přemýšlím, možná mají Indové potřebu pokořit veškeré jedovaté nebezpečí kolem sebe.
Ovšem přiznávám se na rovinu, že rozhodně nejsem milovníkem hadů šířících jed. Kdyby byli v ZOO jen jedovatí hadi, určitě bych se k tamním turniketům nějak výrazně nenutil.)

Tentokrát mi však nešlo o zvířata, ale o auta. A věřte, že jako fanouška automobilového sportu mne fascinuje už jen každé zachvění dobře vyladěného sportovního výfuku.

Vskutku ukázkovým příkladem nadšení pro automobilový sport ve spojení s krásnými výfuky vedenými podél šasi vozu - tedy nikoli pod podvozkem, jako je tomu u většiny zbabělých konkurentů, jsou výrobky dnes bohužel již hrdinně zaniklé automobilky AC Cobra.

Cobra je synonymem pro naprosto přemotorované roadstery, tedy vozy s plátěnou střechou. Mimochodem, nechápu, proč se zrovna Britové pustili do výroby roadsterů, když každý den, kdy u nich neprší, je téměř důvodem k oslavě. A navíc téměř stále fouká od moře tak silný vítr, že se ani nedá hrát tenis, následkem čehož se místní aristokracie velice nudí…… Promiňte, to je na téma Wimbledon, o kterém snad budu psát někdy příště………

Na druhou stranu však naprosto dokonale rozumím lidem, kteří přímo zbožňují, když jim vítr za jízdy příjemně čechrá vlasy, a to i po té, co dočista vyplešatí. A navíc ten zvuk……. Kdybyste to slyšeli…….. To je paráda…… Ale v Evropské unii, hádám, musejí mít majitelé těchto vozů výjimku, protože když přijížděli jeden po druhém k radnici, měl jsem pocit, že co chvíli musí u kašny přistát letadlo, které prošlo bojišti II. světové války.
Na druhou stranu si řekněme otevřeně, že když je někde motorkářský sraz, tak tam taky člověk bez špuntů do uší neusne. A to se většinou jedná o nejnovější a nejskvělejší techniku, jejíž tlumiče by mohly být mnohem účinnější, než jsou, kdyby ovšem chtěly.

Možná tomu nebudete věřit, ale od důvěryhodného zdroje, kterým je můj kamarád, jehož pro jistotu nebudu jmenovat, jsem se dozvěděl, že největší obsah motoru, kterým bylo vozidlo značky AC Cobra vybaveno, představuje hodnotu 18 000 cm³. Neuvěřitelné, že? Dokážete si představit osmnáct litrů mléka pod kapotou? Já se dost snažím, a nejde mi to. - Mimochodem, všimli jste si, kolik lidí dnes považuje své přátele za důvěryhodné zdroje? A vůbec nejnebezpečnější, řekl bych, je považovat za důvěryhodné zdroje své domnělé přátele. Ale já tomu kamarádovi věřím, protože má obrovskou sílu. J A také proto, že jsem ta auta viděl, a mohu bez přehánění potvrdit, že jsou tak dlouhá, jako dnešní sedmimístné komfortní rodinné vozy.

Vozy AC Cobra lze, tak řečeno, velice stručně popsat jako dva a půl metru skvostně naleštěných plechů zakrývajících motorový prostor, pak dlouho nic, potom přední sklo, aby pilot neslzel, pak dvě sedačky pro děsuchtivé cestující, a těsně za nimi dvě proklatě neposedná zadní kola. Tedy neposedná pokud jde o rychlost otáčení, podkladu se drží, jako přibitá (tedy ta kola). No, a to je celé. Totiž celé nádherné auto, stvořené pro sportovní vyžití.

Na těchhle autech jejich majitelé lpí jako na pokladech. Evidentně jim nejde jenom o rychlost, ale především o britskou automobilovou historii, na kterou se přes veškerou snahu nepodařilo navázat. (Kdyby to bylo na majitelích těchto vozů, kteří nadšeně a spořádaně zaparkovali své miláčky před naší radnicí, běžela by výroba Cober nepřetržitě. Ale takových příkladů firem by asi bylo víc.) Podle mého odhadu, a hlavně podle toho, co jsem u radnice viděl, jsou majiteli těchto vozů povětšinou nadšenci důchodového věku. (Inu, není důchodce, jako důchodce, a hlavně není důchod, jako důchod.)
Ne, spotřebu těchto aut bych skutečně financovat nechtěl. V roce 1967, kdy bylo paliva všude dost, a kdy se tyhle krasotinky přestaly s konečnou platností vyrábět, do nich byly montovány motory FORD o objemu 4,7l. Však je taky mohl jejich kučeravý majitel - závodník zbožňující při jízdě modré nebe nad hlavou hnát kupředu až rychlostí 298 km/h.

Naprosto chápu, že někteří lidé si tyhle skvosty koupit ani nemohli, a to ne proto, že by na ně neměli, ale prostě proto, že po každé rychlejší jízdě - a pomalu se s těmihle auty nejezdí - by museli nechat pulírovat sedačky. (Samozřejmě, že všichni dodržují předpisy, ale znáte to.)

Je fakt, že verze s 4,7 litrovým motorem byla až třetí - poslední, ale stejně tahle auta byla a jsou určena pouze velkorysým řidičům. Všichni, které jsem ten den viděl, jen zářili, protože věděli, co řídí, a jak to mají řídit, což se ne každému řidiči poštěstí. Ono vlastně všechno v životě se musí umět řídit. Tedy pokud se chce někam dojet.

Byl to zkrátka zážitek nad zážitky, tedy vidět tam ta auta. Jejich majitelé byli překvapeni našim zájmem, a vzájemně si anglicky vysvětlovali, že pro nás z VÝCHODU jsou jejich auta něco jako zjevení. Trošku mě zamrzelo, že ačkoli jsme téměř přesně ve středu Evropy, tihle lidé nás berou jako VÝCHOD. Asi to bylo tím, jak mnoho Rusů si ty jejich naleštěné miláčky velice důkladně fotilo.
A já jsem pro vás mohl mít daleko více fotek, kdybych je byl požádal o pomoc. Jenže víte, jak to někdy bývá s tou mezinárodní pomocí. Tak dlouho čerpáte, až se nakonec vyčerpáte.