Občanské sdružení OBZOR

GODY V KOLOSEU

Opět se ozývám jako náš zpravodaj z daleka i z blízka, z východu i ze západu, zkrátka odevšad, kde se něco důležitého udá, neboli „šustne“. Tentokráte ovšem rozhodně nešlo o nějaké to zanedbatelné „šustnutí“, nýbrž se jednalo takřka o záležitost vládního významu.

Jeden z našich kamarádů, a sice „Gody“ totiž zcela výjimečně opustil své tanvaldské sídlo, a provázen suitou zdravotníků přijel do Libereckého Kolosea, kde nám Ála za vydatné pomoci spřízněných duší připravila bohatý program.

Na vysvětlenou asi dodám, že „Gody“ je náš kamarád Michal Podhájecký, který už několik let dlí na Oddělení následné intenzívní péče v tanvaldské nemocnici, kde má svou postel a plicní ventilátor, díky kterému vede v rámci daných možností plnohodnotný život.

Zmiňovaná Ála je naše kamarádka Alena Hájková, která Míšovi nejvíc a nejintenzívněji z nás prospívá tím, že ho jezdí pravidelně navštěvovat až do jeho tanvaldského „apartmá“. My ostatní s Míšou také držíme kontakt, ale tolik jako Ála pro Míšu rozhodně neděláme. A odpovězte si sami na otázku, jestli si dokážete představit, že člověk, který se nenadechne bez dýchacího přístroje, rajzoval po Jizerských horách, přesněji tedy kolem chaty Jizerka, i s postelí tažen čtyřkolkou horské služby. Nedovedete, že ne? A vidíte, Ála Hájková si to představit dovedla. A nejen představit. Ona tenhle svůj plán dokázala, jak se říká prostřednictvím zvolených zástupců, i uskutečnit. Ale to už je historie.

Tentokrát jsme se sešli v Koloseu, kde Michal poměrně dlouho pracoval u počítače inspirován Billem Gatesem, konkrétně tedy jeho nezdolností a silou intelektu. Tehdy se Michal ještě proháněl na vozíku, a mohl dýchat sám, a skutečně už tehdy byl člověkem, který udivuje okolí svými schopnostmi. A dnes jsme se tedy sešli na jeho bývalém pracovišti, abychom sobě i jemu připomněli, že tou jeho obrovskou životní změnou se na našich skvělých vztazích nic nemění, že, jak se říká, rozhodně nic nekončí. Všechno je jenom pokračování.

V tom jsme tedy Míšu ujišťovali všichni dohromady, a každý zvláště, když jsme využili tuto ojedinělou možnost si s ním osobně popovídat, a seznámit ho s našimi „novinkami“.

Samozřejmě jsme také hovořili mezi sebou nezávisle na Míšovi. Všechno bylo podřízeno také tomu, abychom ho příliš neunavovali.

Ála při své důslednosti zorganizovala i kulturní program. Jeho zahájení se ujal pan ředitel společnosti MCU KOLOSEUM, o.p.s. pan Stanislav Burdys, na jehož reakci se mi líbilo to, že Míšu přivítal tak srdečně, jako by Míša přijel po dlouhé strastiplné cestě nikoli do společenského centra, ale domů, ačkoli pan Burdys Míšu ještě včera neznal. A tak to má být, což je sice otřepaná fráze, ale já se jí na tomto místě nedokážu vyhnout.

Coby živoucí důkaz toho, že jsme hokejový národ i ve chvílích, kdy má Jarda Jágr zlomený malíček a křeče po celém těle, nás přišel navštívit obránce místních Bílých Tygrů pan Petr Ulrych, aby se s Míšou k jeho obrovské radosti pozdravil, a předal mu klubovou šálu. Pochopitelně musíme ocenit, že nezůstalo jen u šály. Dostali jsme i mnoho dalších pěkných dárkových předmětů, za které tímto hokejovému klubu děkujeme, a slibujeme, že budeme fandit ze všech sil bez ohledu na momentální postavení Bílých Tygrů v tabulce hokejové extraligy. (Určitě se shodneme na tom, že fandit prvnímu není žádný problém, a ve sportu i v životě je důležité fandit hlavně tehdy, když se přestává dařit.) I proto jsem rád, že Bílí Tygři „zafandili“ Míšovi, a ukázali, jak intenzívně vnímají i podporu těch, kteří z různých důvodů nemohou být vidět a slyšet v ochozech.

Tedy, abych řekl pravdu, Míša, když zrovna někam nejede na své „tryskové“ posteli, velmi zapáleně sleduje také soupeření borců ve Formuli 1, z čehož je jasně patrno, že témat k rozhovoru máme vždy dostatek.

Přesto jsme uvítali i další bod programu, kterým byl tanec Twerk. Tenhle tanec momentálně „zaplavuje“ Evropu, což se děje k velké radosti mužské části populace. Pochází z Afriky, a domorodé ženy jím oblažují své mužské protějšky. I my jsme se cítili oblaženi, ovšem slečny byly jenom dvě, takže produkce neměla delšího trvání, poněvadž vrtění pánví na profesionální úrovni je záležitost nesmírně fyzicky náročná, což jistě chápeme, a jsme vděční i za tuto krátkou ukázku fenoménu současné taneční kultury. Předvedla nám ji děvčata ze skupiny Badass. (A všiml jsem si, že si s Álou tykají. Toho by se snad dalo využít. ;)))

Po chvíli anarchického klábosení jsme byli vyzváni, abychom se věnovali ukázkám irských tanců. Sedm tanečníků se mezi nás sotva vměstnalo. Předvedli nám čtyři krásné tance, z toho dva ve stepařských botách, a dva v klasických tanečních botách. Skotské tance jsou charakteristické tím, že pocházejí ze skotských klášterů, a hlavní snahou tehdejších mnichů bylo utajit skutečnost, že tančí, a tedy se oddávají světským radovánkám, což samozřejmě jim ve středověku bylo přísně zapovězeno. Horní poloviny jejich těl byly tedy ve strnulých pózách, a tak vlastně předstírali, že se pouze procházejí, zatímco jejich nohy kmitaly ve vysokých výskocích vedeny bujarým rytmem. No, a v našem případě předváděly ty tance čtyři dvojice, tedy muži a ženy, což jsme uvítali, poněvadž oproti situaci, kdy by nám měli tančit jenom mniši, je to přeci jenom zpestření.

Aby se Míša během odpoledne přeci jen trochu vyvětral, a porozhlédl po areálu, který mu vlastně byl domovem, zahrála nám na křesťanskou notu pod širým nebem skupina JANBERI.

Twirling, to byla další nám dosud neznámá disciplína, kterou nám přiblížila Anička Kopřivová – účastnice mistrovství světa v tomto sportovním odvětví. Twirling lze popsat jako cvičení s jednou nebo dvěma čtyřicet centimetrů dlouhými hůlkami. Připodobnil bych to ke cvičení mažoretek, ovšem twirlerky necvičí za pochodu, ale do taneční hudby, podobně jako gymnastky. K tomu si přimyslete ještě baletní prvky, jako jsou výskoky, roznožky, a různé další pohyby, povětšinou likvidační z hlediska tříselných úponů. Ačkoliv Aničce několikrát spadlo nářadí, byla vidět její obrovská snaha. Jestliže se tyče v rukou twirlerky kmitají tak, že je ani nevidíte, je třeba konstatovat, že většina z nás může na takový sportovní výkon jen hledět v němém úžasu. A jestliže tyč létá několik metrů nad tím, kdo ji vyhodí do vzduchu, a ten člověk ji pak elegantně chytí, aniž by se zranil, nebo aniž by ohrozil někoho z přihlížejících, pak mistrovství takového člověka musíme jen obdivovat.

Pokud jde o jídlo, velice jsme si pochutnali na delikatesách pocházejících z místní, tedy „kolosácké“ gastro-dílny. Dostalo se nám skutečně grandiózních chuťových požitků. Všem se zbíhaly sliny, ale na druhou stranu jsme jedli spíše zdrženlivě, protože jsme ty delikatesy nevnímali jako klasický raut, ale spíše jako dar pro Míšu. Tedy dar pro Míšu, ale současně dar od Míši nám všem. A proto jsme se nechtěli chovat jako čeští turisté u švédských stolů před pádem sovětského impéria. Tradiční české heslo „Sežer, co můžeš, a zbytek narvi do kapes.“, jsme prostě ignorovali, a s Míšou nám bylo moc hezky.

Děkujeme všem, kteří se o to zasloužili.