Občanské sdružení OBZOR

Aktivizace a zaměstnávání osob se zdravotním postižením

Tentokrát se vám hlásím jako zpravodaj z akce, která se zásadně týká lidí s různými typy hendikepů bez rozdílu závažnosti hendikepů. Chci Vás informovat o akci s názvem „Aktivizace a zaměstnávání osob se zdravotním postižením v běžných podmínkách“, která se uskutečnila ve čtvrtek 23. 11. 2017 na Krajském úřadě v Liberci.

To jsou tedy, přiznávám poněkud komisně podané, úvodní informace, ale slibuji vám, že se to pokusím trošku oživit. A oživím to konstatováním, že už při vstupu na Krajský úřad jsme naprosto neplánovaně potkali pana hejtmana Martina Půtu. Ono osudové setkání proběhlo přímo u turniketů tak, že pan Půta proběhl turniketem - tempo doby se nám viditelně neustále zrychluje - mrkli jsme na sebe, následně pan hejtman prosvištěl kolem mého vozíku a zmizel pod schody v otáčivých dveřích vedoucích před budovu Krajského úřadu. To mu však zjevně nezabránilo, aby slyšel naši komunikaci s paní recepční, které jsme vysvětlovali, že jdeme na konferenci, kamž se skrzeva to, že jsem vozíčkář, potřebujeme dostati výtahem. Načež paní recepční nás poslala zpět před budovu a do vchodu C, kde je také výtah, atd. Pochopili jsme situaci, a jali se usilovat o návrat k výtahu spojujícímu recepci s přízemím. Přiznám se, že zpátky ven se mi moc nechtělo, protože byla zima a já jsem nikdy neměl členskou legitimaci libereckého klubu otužilců, ani jsem neusiloval o to, abych ji získal. Situaci však pochopil také pan hejtman, bleskurychle se otočil v otáčivých dveřích, to znamená, že se opět ocitl v budově pod schody, a řekl paní recepční, že bude lepší, když nás pustí chodbami spojujícími úřadovny magistrátu. Ano, měli jsme tu výsadu dostat se tam, kam vlastně běžný člověk nemá přístup, a nemuseli jsme „obíhat“ budovu. Pan Franz Kafka by po podobné zkušenosti jistě revidoval některé své romány.

„Jen více takových hejtmanů, kteří nejen slyší ale i naslouchají.“, říkal jsem si, a měl jsem radost, že jsme pana Půtu potkali v Liberci, ačkoli nechybělo mnoho, a byl by tou dobou v Parlamentu České republiky, kde by ho ostatně nejeden volič rád viděl jako svého zástupce. Ono totiž není možno věřit všemu, co píší různé deníky, večerníky a „nočníky“.

Tolik tedy jen tak pro zasmání. Ono totiž s tou aktivizací a zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením to vůbec není jednoduché.

Záštitu nad naší akcí, mohu-li tedy to formulovat takto sebestředně, převzal pan Mgr. Pavel Svoboda, takto náměstek primátora Jablonce nad Nisou pro humanitní oblast. Zejména z jeho úvodního projevu bylo patrno, že má celou problematiku pečlivě zmapovánu a vnímá ji prizmatem osobní zkušenosti získané skrze nelíčený zájem o konkrétní lidské osudy, které se bohužel nezřídka stávají základy pro právní kauzy, což je právě oblast, které se pan magistr mimo jiné profesně věnuje.
Ztráta možnosti zaměstnání totiž, pokud jej zde mohu volně parafrázovat, znamená podle jeho slov nejen pokles životní úrovně daného jedince, ale i jeho sociální vyloučení, dále ztrátu dnes tak potřebného sebevědomí, útlum snahy o sebeurčení, a souvisí i s mnoha jinými sociálními, zdravotními i ekonomickými aspekty. Nalézání, či znovunalézání, pozitivních hodnot, je pak věcí velmi nesnadnou, a systémová podpora těch, kteří se nechtějí poddat tlaku nepříznivých okolností je jednou z velice potřebných součástí sociálního přístupu k jednotlivým lidským osobnostem. 

Od pana Mgr. Svobody to byl velice trefný úvod k příspěvku hlavního hosta, tedy JUDr. Pavla Ptáčníka. Pan JUDr. Ptáčník je vedoucím Sekretariátu vládního výboru pro zdravotně postižené občany, a současně je právním expertem tohoto výboru.

Jeho stěžejním tématem je zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, jehož novela nabyla účinnosti 1.10.2017

Novela mimo jiné začleňuje Kontrolní hlášení do oblasti tzv. náhradního plnění, které se vztahuje na podnikatele a firmy zaměstnávající více, než 25 zaměstnanců. Daňové a jiné výhody, které se týkají podnikatelů a firem, zaměstnávajících OZP, zde nebudu podrobně vypisovat, neboť nejsem natolik zapáleným právníkem - amatérem, abych si dovolil kohokoli poučovat. Zmíním jen, že se jedná např. o slevy na daních, příspěvek na zřízení pracovního místa pro OZP, na úpravu prostor ve firmě, na bezplatné poradenství, související s konkrétními hendikepy, atd.
Bylo konstatováno, že i přes poměrně velice dobrou kondici ekonomiky, ze které se radují všichni ekonomové a velká většina nezadlužených občanů, se nedaří snížit nezaměstnanost OZP v poměru s běžnou populací.
Již sám fakt, že nás o této problematice informoval nevidomý právník pokládám já osobně za důkaz nezlomné lidské vůle, která svému nositeli, ale pochopitelně nejen jemu, skýtá druhdy netušené možnosti.

Do jisté míry kontrastně k panu JUDr. Ptáčníkovi, tedy i k jeho osobnostnímu vkladu v rámci naší diskuse, působil příspěvek zaměstnankyň liberecké pobočky úřadu práce, a to v tom smyslu, že právě ony mají v gesci péči o ty z nás občanů, kteří pracovní uplatnění teprve hledají, anebo nehledají, a v tom případě je třeba ty, kteří mají naději, že na základě odborné, specializované, a cílené pomoci uplatnění najdou přesvědčit o tom, aby jej oni sami chtěli hledat. Ing. Marie Vejvodová a DiS. Štěpánka Balíková nám pro pořádek nastínily, jak jsou jednotlivé hendikepy rozčleněny, a postižení smyslová, fyzická, mentální, psychická, nervová a kombinovaná. Pro lidi se všemi těmito druhy obtíží mají na libereckém Úřadu práce připraveny rekvalifikační programy a kurzy zaměřené na školení v oborech, které preferují potenciální zaměstnavatelé právě klientů Úřadu práce. K těmto programům patří například možnost udělat si řidičský průkaz, svářečské zkoušky, nebo projít počítačovými, či jinými specializovanými kurzy. Místní liberecká nemocnice dokonce na základě požadavku Úřadu práce provádí ergotesting, což je testování schopností klientů za účelem nalezení jejich vhodného pracovního zařazení. Shodneme se asi na tom, že nikdo nemá rád, když ho někdo důkladně testuje, ale paní DiS Štěpánka Balíková na sebe jako zástupce testující organizace prozradila, že i ona si „prošla“ jistými nemalými zdravotními potížemi, takže na danou problematiku nenahlíží pouze jako ten pověstný „dráb“, ale i jako dáma, která velice dobře ví, kolik energie je potřeba, aby se člověk alespoň do jisté míry „vrátil zpět“. Úřady práce mají na starosti ty z nás, kteří z různých důvodů nemohou, nebo nechtějí pracovat. U těch, kteří pracovat nechtějí, je, přiznejme si, situace poněkud složitější. A úkolem zaměstnankyň Úřadů práce je například vysvětlit zájemcům o práci, že ne každý může ze dne na den nastoupit dejme tomu na pozici degustátora v čokoládovně, nebo dokonce na pozici guvernéra ČNB.
I proto vnímám práci ve zmíněném úřadě jako nelehkou. Ale to jen tak na okraj.

Dále k nám ze svého hlediska pohovořila Mgr. Zora Machartová, takto ředitelka sdružení TULIPÁN, které se věnuje především lidem se změněnou pracovní schopností, ať už je ona  změna v jejich životech způsobena fyzickým, mentálním, nebo smyslovým postižením. Sdružení těmto lidem napomáhá k získání a udržení si práce, kterou po zácviku zvládnou. Právě u těch, kteří se stali hendikepovanými až během produktivního věku, jde především o to napomoci jim k tomu, aby se jejich život po změně zdravotní situace svou kvalitou co nejvíce přiblížil životu před jejich osudovým „průšvihem“. Nutno poznamenat, že pokud je to třeba, provádějí pracovníci sdružení TULIPÁN nad klienty dohled. Název této organizace není bez hlubšího významu. První tři jeho písmena naznačují sepjetí této organizace s Technickou univerzitou v Liberci, která TULIPÁN podporuje i s vědomím toho, že životní nesnáze se nevyhýbají ani vzdělaným a vysoce perspektivním lidem. Ba co víc, tlak evropského, ba světového trhu práce na ty, kteří skutečně něco vědí a umějí, se neustále zvyšuje, což pochopitelně vede k nárůstu problémů souvisejících s přetížeností výdělečně činných lidí.

Další organizací, která se nám v rámci této akce představila, byla O.P.S. Rytmus Liberec, mající v Severočeském kraji několik poboček. Za tuto organizaci k nám hovořily paní Mgr. Jana Vitvarová a paní Mgr. Petra Kuželová s tím, že i tato organizace napomáhá lidem s hendikepem, ať již „k němu přišli“ před porodem, při porodu, nebo se jim něco přihodilo až „během života“. Tato organizace napomáhá svým klientům při uplatnění v různých pracovních pozicích. Jejich hlavním „trumfem“, tedy pokud to tak mohu napsat jako člověk, který v životě poker nehrál, a k jeho hráčům vzhlíží jako k mistrům logiky a taktiky, tak tedy jejich největším „trumfem“ byl Marián, jehož příjmení si nepamatuji, ale vím, že velice špatně slyší, a běžně se domluví jen velice těžko. Tím obdivuhodnější je, že pravidelně dojíždí z Horního Maxova, tedy ze specializovaného domova pro mládež, jehož je klientem, do Janova, ovšem ne do toho italského, kde by to s tou domluvou měl zřejmě ještě o dost těžší, než v česku, protože italsky, pokud vím, nemluví vůbec, nýbrž do Janova nad Nisou, konkrétně do hotelu Epocha, kde se pracovně začlenil, a snaží se pracovat například jako zahradník nejlépe, jak to jde. Možná bych měl zmínit, že Marián dojíždí z Maxova do Janova autobusem, a to bez doprovodu, což se musel postupně učit, pochopitelně za asistence školených specialistů. V jeho případě je pochopitelně nutná součinnost s informovaným řidičem daného spoje, jakož i benevolence spolucestujících. Je nepochybné, že Marián se může dobře začlenit jen a právě díky vhodné podpoře lidí, kteří ho obklopují, a za to jim patří náš dík a obdiv. A takových případů, kdy je nutné celospolečenské odhodlání k tomu, aby jedinec mohl „ukázat, co v něm skutečně je“ je nemálo, jen se o nich málo mluví a píše. Za tohle souvětí by mne pedagog - češtinář asi nepochválil, ale já to „unesu“.

Svoje vnímání světa nám nastínila i Ing. Jitka Fajmonová z Tyfloservisu, a přivedla si s sebou studentku Technické univerzity v Liberci Andreu Klozovou, která nejenom, že studuje právě na TUL, ale dokonce jsem o ní četl, že učí dějepis a výchovu k občanství na jedné z libereckých základních škol, tedy konkrétně v Doubí, za což ji jako nevidomou nelze než hluboce obdivovat. Její žáci o ní v článku, který jsem četl, tvrdili, že v jiných hodinách jsou „na ránu“, ale tahle paní učitelka je velice tichá, a naučila je mimo jiné pokorně a pozorně vnímat nejen svou odlišnost, ale také všechny informace, které jim v rámci výuky sděluje.

Slečna Andrea, o které nevím, jestli už má nějaký titul, a velice nerad bych ji o něj případně „okradl“, nám představila svůj počítač, komunikující prostřednictvím brailského řádku a hlasového výstupu.
No řeknu vám, já jsem byl jako u vytržení. Počítač, který mluví, tedy smysluplně mluví, je totiž přesně tím, co považuji za jeden z vrcholů lidského snažení v oblasti informatiky. Počítačová hlasová syntéza, a programy převádějící elektronický text na řeč, jsou podle mého názoru velice přínosné pro celou populaci, tedy nejen pro nevidomé. To jestli je hlasová syntéza uživatelsky příjemná, nebo nikoli, pochopitelně závisí na její kvalitě, ale já osobně považuji za ideální nahradit čtení knih ze čtečky, které je poměrně nezdravé pro zrak právě poslechem audio souboru, vytvořeného dobrým TTS programem.

Andrea s sebou měla i černého asistenčního Labradora, který, když kolem mne dámy procházely, si mne nejdřív důkladně očichal, aby věděl, s kým má tu čest, k čemuž mu byl dán čas, a potom pokračoval na místo vedle židlí, kde tři hodiny naprosto klidně ležel. Já jsem ho neočichával, poněvadž jsem mu důvěřoval od začátku. Důvěřoval jsem mu, a byl jsem znovu fascinován, jak takové zvíře dokáže excelovat ve službách člověka. A to prosím pěkně, bez jediného štěknutí. V tomto směru by se měli u asistenčních psů inspirovat mnozí „psí neurvalci“ v naší čtvrti. Mnoho z nich totiž nevydrží držet hubu déle, než deset minut. Takový asistenční pes vyžaduje od běžného člověka jen to, aby ho překročil, když v rámci své siesty leží, a aby mu nepřekážel, když někam vede paničku.

A to je můj podnět na závěr. Doufám, že jsem vás tímhle textem neodradil od pravidelných návštěv našeho webu a slibuji, že se zase někdy ozvu.