Občanské sdružení OBZOR

Move & Create (Pécs) 2014

Tak jsem zase tady se svým vyprávěním. Tentokrát se však nehodlám rozepsat o dovolené, nýbrž o víkendové akci, které jsme se zúčastnili coby zástupci jedné ze zemí Visegrádské čtyřky, a za podpory fondů, které jsou s tímto mezinárodním společenstvím spjaty. Těm, kteří nevědí, o co se jedná, snad mohu vysvětlit, že jde o společenství čtyř středoevropských států. Konkrétně se, bráno severojižním směrem, jedná o Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko. Politicky vzato lze říci, že se jedná o jakousi dělící linii mezi Východem a Západem. Avšak z politického hlediska tentokrát hodnotit situaci nebudu. Jedná se však také o skupinu států dělících Evropu také z hlediska životní úrovně obyvatelstva, tedy států, v nichž se prolínají vlivy dvou základních pohledů na ekonomiku, a tedy pohled vysloveně tržní s pohledem v jehož rámci má o ekonomice rozhodovat stát. Tolik tedy trocha politiky na úvod, a nyní už se vrhneme přímo do dějiště naší víkendové akce. Tím bylo maďarské město Pécs. Toto malebné město se nachází na samém jihu Maďarska. A právě z toho důvodu jsme ve čtvrtek 8.5.2014 museli vstávat velmi časně, abychom tam vůbec do večera dojeli. Já konkrétně jsem vstával v půl páté. Vím, všichni pekaři se mi vysmějí, a budou mnou nepokrytě pohrdat, protože oni tou dobou končívají svou namáhavou práci, a mohou se jít vyspat. Ale to jen tehdy, když mají štěstí. Začasté spěchají domů proto, aby vypravili děti do školy, případně pouklízeli, co je třeba, a pak si teprve dovolí jít na pár hodin schrupnout. To však opět odbíhám od tématu. Já už jiný nebudu. Vždycky mě něco napadne...... No nic. Náš odjezd byl naplánován na 6:10 ráno. A tak jsme s maminou podle dohody postávali vybaveni tradičním „loďákem“ na zastávce při vysloveně „jarní“ teplotě + 3 °C. Nebylo lze se tedy divit že, jsa vybaven jarní kolekcí, počal jsem se během deseti minut klepat jako naháč. Tedy jako pes zvaný Naháč, čili tvor, který se chvěje zimou takřka za všech okolností. Nevibruje snad jen v nejparnějších dnech letní sezóny. To se však zase musí natírat opalovacím krémem, aby se, chudáček nespálil. Takový pes je choulostivější, než leckterá manekýna. To jsem ale zase vzdálen světelné roky od tématu, kterým je víkendové putování za krásami jižních krajů. Čekali jsme čtvrt hodiny, a už jsme chtěli volat veliteli akce, když tu přisvištěl bílý Mercedes skvící se v nejvyšším lesku. Krása. Nádhera. Paráda.

Páni řidiči ve skvělé náladě, otevřeli tu „šperkovnici“. Kamarádi Jindra a Luboš už pevně ukotveni seděli na svých místech. Taky Prelátovi sedící vpředu nás opět po čase radostně zdravili. Naložili jsme se tedy, samozřejmě také radostně, a mohli jsme vyrazit na Rádlo, kde křehnouce chladem trpělivě čekal velký šéf – Hlušťa. I on tedy nastoupil do vozu a mohlo se vyrazit směr Kolín, Nymburk, až do Jihlavy. Tam jsme nabrali Vencu, a jelo se po dálnici do Brna.

Á propos, když se řekne dálnice, většina soudných lidí si představí klidnou, kultivovanou jízdu, zkrátka vrchol jízdního komfortu. Právě to si asi vybavoval největší zločinec všech dob, když přikázal propojit západ naší země s jejím východem prostřednictvím kvalitní silnice. O to více zarážející je, že dnes se o kvalitě D1 nedá pozitivně ani uvažovat, na tož se k ní vyjadřovat. Kdybych nebyl básníkem, řekl bych, že nemám slov. Vždyť je to taková ostuda. A proto se ptám, co dělali těch sedmdesát let všichni dopravní odborníci a jiní zainteresovaní stratégové pro to, abychom dnes nemuseli jezdit po produktech válečných paneláren? Doufám, že si alespoň uvědomují svou hloupost. Vždyť tím přeci trpí všechna, a tedy i soukromá, auta. Že je dnes podle mnohých nejdůležitější dobrý „kšeft“, to celkem chápu, ale s nelibostí seznávám, že lidem v profesích souvisejících s kvalitou D1 se citelně nedostává stavovské cti.

No nic, přenesme se přes ty „velbloudí hrby“, a pospěšme k Brnu. Tím jsme projeli kolem oběda, a poněvadž tradice velkého řízku s malým krajícem chleba (aby se ušetřilo) na dlouhou cestu trvá v českých zemích tak dlouho, že si její počátky nepamatuje snad ani předseda Klubu českých turistů, bez rozpaků jsme na ni navázali a ušetřili tak čas, který se nám pak velmi hodil na česko – slovenských hranicích. Tam jsme totiž prostáli dle mého odhadu tři čtvrtě hodiny, než se našim skvělým řidičům podařilo zaplatit slovenské a maďarské dálniční poplatky.

Nikdy bych nevěřil, kolik kamionů může být na jednom hraničním přechodu. Skrze místo, které jsme sledovali, projížděly ty kolosy naprosto nepřetržitě ze dvou stran, tedy zleva i zprava. Už chápu, co má na mysli ten, kdo mluví o přehlcenosti a přetíženosti evropských silnic kamiony. Bylo pro mne naprosto ohromující sledovat ty stroje valící se jako proud řeky spoutaný do příliš úzkého koryta. Pro mne, jako pro člověka zvyklého na domácký poklidný život to byl děs. Ovšem nic není nekonečné a jakmile naši páni řidiči přinesli vysílačku sloužící ke kontrole průjezdu vozidla na slovenských hranicích, mohli jsme jet dál. A taky jsme jeli. Tematicky se však ještě na chvíli vrátím k té fascinující vysílačce. Pro Vaši ctěnou představu uvádím, že je to takový větší settopbox. Páni řidiči ji zapojili do té zásuvky, která se používá i na nabíjení mobilu, základním způsobem ji nastavili, a „nechali ji, ať si dělá, co chce“. A ona věru dělala, co měla. A bez jediného pípnutí. Nevím sice, kolik peněz ten systém stál slovenský stát, ale rozhodně na mne udělal mnohem lepší dojem, než ten „náš“ Kapsch s těmi jeho „pípnými“ branami.

Jsme tedy na Slovensku, což je samo o sobě pokrok, a odpočíváme na odpočívadle, abychom načerpali něco sil na cestu maďarskou plošinou, tedy plochou úrodnou maďarskou krajinou. (Není plošina, jako plošina, že?)

Slovenské i maďarské dálnice jsou oproti těm českým jako hojivý balzám na bolavé tělo i duši.

Chci se však ještě chvíli tematicky zastavit v Bratislavě, jejíž čtvrť Petržalka, kterou jsme mimochodem také projížděli, pro nás dříve narozené symbolizuje slovenskou televizi, poněvadž slovenská státní televize mimo jiné právě v této čtvrti sídlí. A proč o tom píšu? Hned vysvětlím. Protože my Češi a Slováci jsme do konce roku 1992 žili v jednom státě, a měli jsme jednu, a tedy Československou televizi, která vysílala české i slovenské programy, jsme my dříve narození zvyklí vnímat slovenštinu odmalička automaticky.

Stejná situace podle mého názoru panuje na slovensko – maďarském pomezí. I když tam je, řekl bych, důraz položen spíše na každodenní kontakt lidí z obou jazykových skupin, čili obou národů. Nás Čechy, pochopitelně až na výjimky, nikdo nikdy nemotivoval k tomu, abychom se učili maďarsky. Maďarštinu pokládáme za velmi složitý jazyk, a jen málokdo z nás najde odvahu věnovat se mu intenzivněji, ba tak intenzivně, aby se jím bez problémů dorozuměl.

Také čeština je vnímána jako velmi složitý jazyk, a já osobně bych se nikdy po žádném Maďarovi neodvážil požadovat, aby se česky učil. Domníval jsem se tedy, že situaci vyřeší angličtina, jakožto jeden z nejpoužívanějších světových jazyků, ale ani v tomto ohledu není situace jednoduchá. Plně chápu skutečnost, že blízcí maďarských hendikepovaných, s nimiž jsme měli tu čest a radost v Pécsi pobývat, nemají čas ani energii na to, aby se učili jazyk, který při každodenní péči o své potřebné členy rodiny, či svěřence neuplatní. Tím víc mne mrzelo, že jsem jim nemohl vyjít vstříc znalostí maďarštiny.

Tolik tedy jazyková odbočka, a nyní už se rovinatou maďarskou krajinou řítíme přímo do Pécse. Jedná se, jak již naznačeno, o malebné jihomaďarské lázeňské a univerzitní město, ležící zhruba dvě stě kilometrů od maďarsko – chorvatských hranic. A to jsme také velice kvitovali, poněvadž přijet ze zemně sužované ranními přímrazky do letoviska, které nás přivítalo balzámem v podobě teploty 23 °C, se nám jevilo jako pohádkové.

Nebudu zastírat, že do Pécse, přímo až před bezbariérový hotel Laterum, jsme se dostali díky malé, ale šikovné, navigaci našeho Velkého Šéfa Hlušti. Náš hold a velký dík za to, že jsme dorazili k cíli, patří také skvělým řidičům Tomášovi, a Pavlovi, kteří jednali vždycky právě tak, jak bylo třeba.

Hotel Laterum je příjemný, i když jeho internetová prezentace působí ve srovnání s realitou poněkud optimističtěji. Marně jsme například očekávali bezbariérové WC přímo v apartmá. Nedočkali jsme se. Na tomto místě však musím objektivně přiznat, že všichni turisté jsou zhýčkaní, nás tedy nevyjímaje. Pro úplnost dodávám, že v přízemí hotelu je vždy čisté a dostatečně prostorné bezbariérové WC. Na toaletu myslí každý cestovatel po příjezdu do hotelu v první řadě. Nemůžete se mi tedy divit, že jsem poněkud upozadil přihlášení na hotel, které jsme po dohodě s anglicky mluvícím recepčním zvládli přímo bravurně hned po příchodu do hotelu. Netrvalo dlouho a do vstupní hotelové haly přijeli tři vozíčkáři se svou ekvipáží. Ano, byli to naši slovenští a maďarští přátelé. Jak již naznačeno, se Slováky si rozumíme dobře. Proto jsme byli nesmírně rádi, když nám Julča sedíce na svém vozíku, které k nám Imre pronesl vstřícným tónem ve své rodné řeči – maďarštině. Imre, tedy vedoucí projektu sice přivedl Martu, která hovoří plynně anglicky, což jsme pochopitelně rádi využili. Ale, abych nezastíral, co být zastřeno nemá, ne všichni členové české skupiny ovládají angličtinu na patřičné úrovni. Proto jsme byli velice rádi, že tak řečeno „úředními“ jazyky v rámci naší akce byly maďarština a slovenština.

Představení víkendového programu proběhlo až po výtečné večeři, za kterou jsme hostitelům byli velmi vděční, neboť, ačkoli se to nezdá, celodenním cestováním člověk skvěle vytráví. Nevím, jestli Vám tady mám popisovat, co všechno jsme měli k jídlu a k pití, ale po kratší úvaze seznávám, že to není smyslem tohoto mého snažení. (Ovšem pokud máte zájem o recepty, neváhejte, a napište mi.) Překlad programu z angličtiny do češtiny jsem dělal já, takže ho snad mohu použít a nastínit tak to, co nám Julča bezchybně a doslovně tlumočila z maďarštiny.

9.5.2014

• 10:30 Návštěva městského muzea keramiky.
• Odpolední kavalkáda začne ve 13:00 vybalováním. Můžete se například věnovat ručním pracím se skupinou z Moháče, kteří budou malovat masky pro umělce ze sdružení umělců Medgessy Ferenc Art, a případně si můžete vytvořit masku i sami pro sebe. Budeme také malovat na čokoládu s lidmi ze sdružení Csoko – Láda.
• 13:30 Úvodní slovo pana Pétera Csíziho, místostarosty Pécs(e).
• 13:45 Tanečníci na vozících (skupina Krisztina Sqare) z Pécs(e) nám předvedou choreografii z taneční školy Condadoo.
• 14:00 Skupina bubeníků z EFSZI. Na konci jejich produkce se zájemci mohou zúčastnit „veřejného bubnování“.
• 15:00 Tanečníci na vozících z Társastánc Sport klubu. Po této skupině vystoupí divadlo Kameleon Theatre Weelchair ze sdružení Paradanse Company, které předvede komedii del arte.
• Následně se představí Presentation of the Gospel Choir z Pécs(e) se svým tanečním číslem.

10.5.2014

Drótzmár Kerékpárosz Park

• 10:44 Ukázka hypoterapie. Následně bude předvedena ukázka toho, jak vzniká umělecké dílo. Umění v praxi nám předvede performer Tamás Mosonyi a jeho spolupracovníci.
• Následovat budou sportovní aktivity - hendbajky.
• Chystá se také soutěž v dopravních předpisech.
• 12:00 Oběd – opékané maso
• 14:00 Prezentace rodinné psí školy

Po té, co jsme byli seznámeni s víkendovým programem, což bylo vyvrcholení oficiální části pátečního programu, přišla na řadu volná zábava. V jejím rámci jsme si vyměnili zkušenosti z jednotlivých zemí a shodli se na tom, že člověk s postižením a jeho rodina je ve všech třech zúčastněných zemích ještě stále brán jako něco exotického, tedy někdo, při setkání s kým většinová společnost neví, jaký má zaujmout postoj. Tedy jak přesně se má chovat, abych se vyjádřil přesněji.

Nicméně jsme se dobře pobavili, jazykově i názorově si porozuměli, a odešli si odpočinout, abychom nabrali síly k absolvování pestrého pátečního programu.

V pátek 9.5.2014 jsme se po v pravdě grófské snídani vypravili do městského muzea keramiky, tedy do jedné z budov spravovaných v rámci Zsolnay muzea. Pochopitelně jsme se velice těšili na okamžik, v němž na svých vozících vyrazíme z auta za poznáním místní kultury. My vozíčkáři jsme tedy jeden po druhém byli jeden po druhém směrováni do budovy muzea. Jel jsem tedy co možná nejpřesněji, a naprosto jsem dbal pokynů pracovníků muzea. Každý řidič dobře ví, že před každou zatáčkou si je potřeba tzv. nadjet. No, a mně se přihodilo, že jak jsem si tak před ostrou levotočivou zatáčkou, proskočil po mé pravé straně vysoký vlasatý muž s plnovousem. (Vizáží hodně podoben rakouskému horolezci Reinholdu Messnerovi ve středních letech.) Jak jsem se ho lekl, „zakvedlal“ jsem páčkou ještě o chloupek víc doprava, a málem jsem ho přirazil ke zdi. Nemohl jsem pochopit, proč ten člověk nepočká za mnou až projedu do širšího prostoru, a proskakujíce těsně kolem mně se nepřestává usmívat a omluvně gestikulovat. Nebudu zastírat, že jsem jeho chování v tu chvíli pokládal za vysloveně nevhodné.

Po několika dalších zatáčkách, které už zdaleka nebyly tak sugestivní, jsem to pochopil. Ten muž se rázem uklidnil, počkal, až se všichni přesuneme do prvního prohlídkového sálu, a pak se nám s neuvadajícím úsměvem představil jako Péter Csízi, místostarosta města Pécs, jsouce evidentně potěšen tím, že nepřišel pozdě. Rázem jsme pochopili, že s potěšením přijal úlohu našeho průvodce.

Na úvod prohlídky nám sdělil, že se nacházíme v budově postavené takřka před osmi sty lety, tedy ještě za Rakouska – Uherska. V době mocnářství prý došlo k velkému rozkvětu města Pécs. Byly zde postaveny budovy státních úřadů. Kupříkladu právnická škola zde fungovala od roku 1777. Vznikla tu také infrastruktura související se železnicí. Pécs je s Budapeští propojen od roku 1882. Všechny tyto údaje s keramikou zdánlivě vůbec nesouvisí, ale jistou souvislost nám pan Péter Csízi osvětlil. U mnoha zdejších budov, jejichž stavitelé byli inspirováni antickou architekturou, byly jako architektonický prvek použity korintské sloupy. V rámci úsporných opatření, čili proto, že již tenkrát se šetřilo stavebním materiálem, byly jejich ozdobné hlavice zhotoveny z místní vyhlášené keramiky. Viděli jsme i mnoho jiných čarokrásných uměleckých výtvorů z keramiky. Například keramické kachle, vázy zdobené pestrobarevnými ornamenty, a různé další keramické artefakty inspirované například náboženskou tématikou. Jedinečnost těchto sbírek si snad spolu se mou uvědomíte ve chvíli, kdy Vám vyjevím, že některé vystavené nádoby byly více než metr vysoké. Zmíním se ještě o jednom zde vystaveném artefaktu. Mají zde keramickou kašnu v tak říkajíc v životní velikosti, i s malými kachňaty posázenými po jejím obvodu. Její další zvláštností je velice specifická kovová patina, která je charakteristická pro zdejší světově proslulou Zsolnay keramiku. Důvodem je látka zvaná eozin. Zmíněná fontána bude městem Pécs zapůjčena na světovou výstavu v Miláně v roce 2015. Velice kvitujeme skutečnost, že i tato budova muzea je vybavena výtahem, který jsme za asistence kromobyčejně vstřícných zaměstnanců muzea velice rádi využili.

Po tomto skvělém uměleckém zážitku, umocněném vstřícností pana místostarosty i pracovníkům muzea, jsme se přesunuli do jiné budovy muzea zaměřeného na Zsolnay keramiku.

Pochopitelně jsme tam jeli auty, abychom ušetřili čas. Hostitelé nás dovedli do starého mlýna v centru Pécse. Ne, nelekejte se. Jedná se o stavbu z čistých cihel s úplně novou střechou. Stavbu, která, řekl bych, dnes již slouží kulturním účelům. Mlynáře jsem tam tedy neviděl ani jednoho.

Hlavním turistickým tématem tohoto prostoru je, jak jsem naznačil, Zsolnay muzeum, prezentující světově proslulou keramiku, vyráběnou v rodinné firmě Zsolnayů. Výjimečnost této keramiky souvisí s látkou zvanou eozin, přidávanou do glazury pro dosažení kovového zbarvení. Některé keramické výrobky skutečně vyhlížely jako dokonalé kovářské práce. Vysoká kvalita povrchové úpravy, tedy řekněme vysoký lesk, byl dosažen tím, že výrobky byly vypalovány až sedmkrát.

To jsme ale zjistili až uvnitř této budovy muzea, kde jsme byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina byla pouze maďarsky mluvící, a my jsme byli ve skupině smíšené, tedy česko – slovenské. Mnozí z nás si vzpomněli na doby dávno minulé a v duchu ocenili jednotnost, která nás dovedla ke vzájemnému porozumění. To však zbytečně zabíhám do politiky, a protože se cítím povinován psát na tomto místě o kulturní chloubě Maďarska, vrátím se v myšlenkách zpět k rodu Zsolnai. Maďarská slečna průvodkyně byla velmi pozorná, takže nechala naší slovenské kamarádce Julče dost času na překlad, kde nám byla rozkryta celá historie Zsolnayova rodu, jejich přístup k fenoménu keramiky, a jejich tvorba v oblasti keramiky. Nyní si dovolím ještě několik architektonických poznámek. I tato budova je z hlediska expozice rozdělena do několika, tedy tří, pater. Třetí patro je věnováno nejstarší historii rodiny Zsolnai a období, kdy rodina zásobovala vysoce žádanou keramikou jak vídeňský dvůr, tak pány v Pešti, to znamená maďarskou elitu. Ve druhém patře je, řekněme, novější období, kdy už se věnujeme praktickým nádobám, tedy mimo jiné karafám, z nichž byly panstvu servírovány různé nápoje, tedy v Maďarsku nejspíše víno a voda. Některé vystavené nádoby jsou natolik bizarní, že mají dokonce několik hrdel, kterými je možno tu jednu náplň rozlévat tak, aby každý z pánů mohl separátně využívat jedno hrdlo té karafy. Jinak jsou tam samozřejmě i různě malované talíře, a například flakóny, tedy nádobky na vonné esence. Zkratkovitě lze říci, že jsme se dozvěděli mimo jiné tyto základní faktografické informace: Zakladatelem rodinné manufaktury byl pan Miklós Zsolnay (1800 – 1880). Aktivita rodiny v oblasti výroby keramiky je doložena od roku 1853. Pokračovatelem tradice byl syn zakladatele Vilmos Zsolnay (1828–1900), který jako její ředitel učinil firmu světoznámou. Podařilo se mu to i díky prezentaci inovativních postupů na světové výstavě ve Vídní, která se konala v roce 1873. Tam obdrželi hlavní cenu. Od roku 1893 začali používat eozin. Vilmos Zsolnai měl dceru Julii, která se stala hlavní desingérkou firmy, a udržela krok c vývojem trendů, až do roku 1940, kdy zemřela. Její desing byl sice velmi sugestivní, ale nápaditý a skvěle propracovaný, což jsme ostatně mohli sami posoudit díky porovnání mnoha exemplářů.

Touto poznámkou bych rád uzavřel téma muzeum, a nyní se budeme věnovat dalšímu průběhu akce. V úvodu pátečního odpoledního programu nás v Pécsi přivítal pan poslanec Evropského Parlamentu. Jako by mi mluvil z duše, když řekl, že právě kultura ve své různosti může, ba má poslání spojovat jednotlivé národy bez ohledu na jazykové, politické, sociální, zdravotní a jiné bariéry. Pokud to ten pán řekl trochu jinak, tak se omlouvám, ale já jsem to právě takhle pochopil. Právě na základě takovéhoto přístupu ke kulturním hodnotám byla Pécs, jak se domnívám, v roce 2010 zvolena evropským městem kultury. Cílem každé vyspělé společnosti by, řekl bych, měla být snaha o kulturnost, která zahrnuje nejen povědomí o tom, co již bylo vytvořeno, ale také snahu podpořit to, co je možné vytvořit právě nyní, nebo i v budoucnu.

A právě například taneční skupina skupina Krisztina Sqare, která vystupovala jako první, nám ukázala, jak může radost ze synchronizovaného cíleného pohybu velice obohatit povětšinou samotářský život vozíčkářů. Šestice tanečníků, z nichž tři seděli na vozících, předvedla nápaditou choreografii, z níž vyzařovala radost z porozumění, vyjádřeného beze slov.

Radost nám mimochodem dělalo i sluníčko, které prohřálo naše spazmy ztuhlá těla. Je vidět, že nám přály i vyšší mocnosti.

Po první taneční skupině vystoupili bubeníci z EFSZI. Bubenická skupina našich kolegů z Maďarska mě velmi potěšila a překvapila. Mohu podotknout, že mám zkušenost s podobným typem práce s hendikepovanými osobami, pokud tedy tento termín mohu použít, v České Republice. Díky tomu mohu potvrdit, že hra na hudební nástroje je i u méně nadaných lidí přínosem z hlediska jejich podpory vnímání, rozvoje konkrétních typů myšlení, a hlavně jim dodává pocit sounáležitosti s okolím, rozvíjí jejich motorické schopnosti, a schopnost navázat kontakt s okolím, což je pro ně často velkým problémem. Tito lidé jsou totiž nezřídka znevýhodněni lehčími formami autismu. Důležité je pro tyto lidi také vědomí, že i oni něco konkrétního dokážou.

Následovalo vystoupení tanečníků na vozících z Társastánc Sport klubu, tedy šestice vozíčkářů (tři páry). Ti nám předvedly vrcholnou eleganci, jaké je možno dosáhnout na elektrických vozících. Nutno podotknout, že někteří tanečníci se museli potýkat z těžkou spasticitou, která nepříznivě ovlivňovala jejich schopnost využít evidentně vytříbený smysl pro pohybovou estetiku v taneční praxi. O to pozitivněji však jejich vystoupení hodnotíme.

K těmto šesti tanečníkům – vozíčkářům se ve druhé části jejich programu přidali dva páry klasických, řekněme zdravých, tanečníků. Všichni dohromady pak předvedli několik velice temperamentních tanečních kreací, kterými si nás, diváky, absolutně získali.

Následovala kreativní vsuvka, tedy výroba masek. Tou jsme se mohli bavit v útrobách kulturního centra, a schovat se tak před sice příjemným, avšak stále palčivějším sluníčkem. Výroba jednoduchých obličejových masek má tu výhodu, že se na ní může podílet každý, kdo je schopen jakýmkoli způsobem, tedy případně i ústy, ovládat štětec, či jiné použitelné náčiní.

Po kreativním odpočinku ve stinných prostorách jsme opět vyjeli a vyšli do prosluněné dvorany, abychom shlédli taneční vystoupení Kameleon Theatre Weelchair ze sdružení Paradanse Company.

Tito borci nám předvedli dokonalé taneční kreace tak, jak je mohou provést svižní vozíčkáři se zdravýma rukama, podpoření hbitými tanečními protějšky bez hendikepu. S otevřenými ústy jsme sledovali, kterak dvě tanečnice zvedly sličnou tanečnici na vozíku do výše svých ramen, a tam ji několik vteřin držely. Osobně si myslím, že takový výkon by ocenila i světová kulturistická federace. S touto skupinou vystupoval také jeden muž, na jehož postavě bylo vidět, že má s posilováním nemalé zkušenosti. Pochopitelně, že ani on se nenechal zahanbit, a také on zvedl do výše jednu ze svých kolegyň i s jejím mechanickým vozíkem. Při vší úctě k něžnému pohlaví si dovolím poznamenat, že ta slečna nebyla právě štíhlá. O to více však oceňujeme odvahu všech zúčastněných.

Kouzelnická čísla onoho siláka s jeho odvážnou, a kromobyčejně energickou asistentkou – vozíčkářkou se nám také velice líbila.

Poslední vystoupení pátečního odpoledne bylo záležitostí gosplového pěvecko hudebního seskupení Presentation of the Gospel Choir z Pécse. Místy až sedmičlenná jazzová kapela – někteří její členové při některých písních nehráli, pouze zpívali – doprovázela zhruba třicetičlenný důkladně smíšený sbor. Již od prvního tónu nás přímo uchvátily pěvecké výkony, kvalitu sboru, museli rozpoznat i lidé, kteří nemají hudební sluch. Gospl, jako typ textu, je navíc všem lidem na světě blízký tím, že jde o vyjádření odporu proti nadvládě někoho nad někým. Jde o vyjádření touhy po, byť té nejprostší, svobodě, a po spravedlnosti. Samozřejmě zde hrají roli také touhy po splnění snů, a přízni Boha, nebo v minulosti bohů, což je vlastně základem všech pozitivních životních filozofií. Toto téma je nám přirozeně velmi blízké.

Ještě se mohu zmínit o herecké etudě, které jsme sice vůbec nerozuměli, ale když nám Jožo večer dodatečně přeložil o co šlo, srdečně jsme se zasmáli.

Po těchto skvělých vystoupeních jsme jeli na hotel, kde jsme si večer kromě gurmánských specialit mohli vychutnat česko slovenské derby na mistrovství světa v hokeji. Nevím, jak přistupují ke sportu jiné národy, ale my Češi kam přijedeme, tam musíme fandit hokeji. Takže jsme si to velmi užili, a společně s našimi slovenskými přáteli, ubytovanými na témže hotelu, fandili každý svému mužstvu. A pak jsme se ve svornosti shodli na tom, že hokejový výsledek nás nemůže nějak výrazně názorově rozdělit. Společné prožitky nás naopak stmelily, a přispěly k domácké atmosféře, obohacující hodiny prožívané v radosti mnoho kilometrů od domova.

No a po fandění hokeji, který je naší národní vášní, tedy jak českou, tak i slovenskou – Maďaři mi snad odpustí, že jsem v tomto kontextu nezahrnul do textu jejich národní vášně, tedy čardáš a guláš. Po tomto fandění jsme si vychutnali slunné sobotní ráno v jednom malém stinném městském parku. Tam pro nás organizátoři připravili jednak ukázku hipoterapie, a jednak další příjemné atrakce, které se také pokusím popsat.

V rámci hipoterapie jsme tedy kroužili na dvou konících, které nám přijeli ukázat nadšeni z jedné místní soukromé jízdárny. Ovšem tato jízdárna je specifická tím, že se zde starají o koně, jež mají zdravotní problémy. Jeden z těch dvou koní, které jsme měli možnost vidět, a jezdit na nich, měl dokonce zápal plic, a byl léčen alternativními prostředky, to znamená ne klasickou veterinární medicínou, nýbrž výhradně přírodními prostředky. Slečna ošetřovatelka nám tvrdila, že nyní je ten koník už zcela vyléčen. Druhý koník, který nám byl k dispozici, měl ovázané tři nohy nad kopyty. Asi si vyvrknul kotníky, chudák. Toto jsme tedy vnímali pokud jde o koníky. Samozřejmě nám také bylo nabídnuto, abychom se na koníčkách také projeli. Právě hipotertapie je totiž podle mnoha lékařských teorií, že napomáhá zmírnění spasticity například u klientů s DMO. Avšak hipoterapie jako úlevná terapie není pro každého, jak vím z vlastní zkušenosti. Ne každý spastik je ovšem jízdy na koni schopen. Někomu to pomáhá a na koni se uvolní. Ale jsou také případy kdy se vozíčkář posazený na koně absolutně stáhne do křeče, čili je stažen ještě daleko více, než dejme tomu při běžném sezení na vozíku, a celé terapeutické snažení má v tom případě zcela záporný účinek.

Já osobně jsem tedy za tuto skvělou nabídku organizátorům akce velmi poděkoval, a s lítostí jsem odmítl. Byli však mezi námi i tací, kteří se na koníčcích velmi rádi svezli.

Následně jsme se vrhli na dopravní hřiště, kde nás čekal program pod vedením zkušeného dopravního policisty. Prvním bodem programu zaměřeného na dopravu bylo projetí stanovené tratě vytyčené kužely na čas, pochopitelně v rámci platných dopravních předpisů, a při respektování všech simulovaných dopravních situací. Tuto trať jsme projížděli a procházeli jeden po druhém za hurónského fandění všech přihlížejících.

Druhým bodem dopravního programu byl vědomostní test z oblasti dopravní výchovy. Ten jsme rádi dobrovolně povinně všichni absolvovali.

Pak jsme si zajezdili na místních bicyklech, ale i na „hendbajcích“, což je pro nás velmi zajímavé. Ještě interesantnější je však skutečnost, že ty „hendbajky“ vyráběli sami naši hostitelé.

Musím se však také zmínit o jednom negativním aspektu, jež nás provázel po značnou část tohoto jinak velmi vydařeného odpoledne. Při komunikaci, a hlavně při tlumočení, které bylo nutné, protože my Češi maďarsky prostě neumíme, nás dosti rušilo sváření a řezání kovu, kterým se prezentoval pan Tamás Mosonyi se svými spolupracovníky. Ti sice přímo před našima očima vytvářeli umělecké dílo – Vážku, která se stala symbolem naší akce, avšak svářet, řezat kov a tlumočit na jednom místě v jednom okamžiku dle mého názoru jednoduše nelze. A pokud se tak děje, neprospívá to vzájemnému pochopení, jakož i vztahu běžných lidí k fenoménu uměleckého poslání. Chci tím naznačit, že pozitivní dojem, který chce umělec vyvolat tím, že pracuje přímo uprostřed davu, se stává spíše dojmem negativním ve chvíli, kdy lidé vnímají umělce převážně jako rušivý element. Ovšem Vážka se skutečně povedla a mnozí z nás se při pohledu na ni jistě zatoužili vznést, nebo alespoň na chvíli opustit svůj stereotyp.

Samozřejmě nemůžeme pominout guláš, kterým nás pohostil místní pan kuchař. Guláš je bezesporu ikonou maďarské kuchyně. Ovšem je pravda, že maďarská kuchyně se vyznačuje jistou ostrostí, kterou je ne každý Čech schopen akceptovat. Maďarská paprika je konkrétně na moje gusto příliš razantní. Kdybych měl určovat, jak ostrý bude guláš, jistě bych dal o mnoho menší množství papriky. Na druhou stranu chápu, že nám hostitelé chtěli ukázat pravou podstatu a podobu kuchyně, kterou se stali světově proslulými, a rozhodně by se nesmířili s mým slabošským pojetím této delikatesy.

Dalším bodem byla praktická ukázka výcviku asistenčních psů, který nám předvedly dvě dámy z rodinné psí školy. Víme o tom, že vychovat asistenčního psa je velmi náročné. Asistenční pes musí zvládnout mnoho povelů. Konkrétně retrívr jich prý zvládne až sto šedesát. Kromě toho je takový pes schopen skvěle vycítit psychické rozpoložení člověka v konkrétní chvíli, a je tomu člověku k dispozici. Tedy já Vám řeknu, to ne každý pes snese, být člověku po delší čas k dispozici. Ale to neplatí jen o psech. Ne každý člověk je schopen být druhému člověku dlouhodobě k dispozici. Ovšem to už je mimo naše dnešní téma. Obě fenky Zlatého retrívra se pod cituplným vedením zkušených cvičitelek velice snažily. Po předvedení poslušnosti mezi námi paní cvičitelky s pejsky procházely, a mohli jsme si vyzkoušet i krmení oněch krásných čtyřnohých asistentů. A to bylo vlastně vrcholné číslo sobotního programu.

Pak jsme se ještě společně vyfotili s čerstvě posvařovaným uměleckým dílem – Vážkou, a vyrazili jsme do hotelu k večeři.

Po celý víkend jsme měli skvělou náladu. Jediné, co nás trošku zamrzelo, bylo to, že nám organizátoři nevyčlenili v programu ani pár hodin na prohlídku města. Pécs coby lázeňské město je jistě nádherná.

Odjížděli jsme v neděli ráno za krásného teplého slunečného počasí, a jak si myslíte, že to dopadlo? Už na severu Maďarska na nás čekalo několik apokalyptických dešťových přeháněk, a podobné počasí nás provázelo až do našich domovů. Tím spíše upřímně děkujeme organizátorům za skvěle zorganizované setkání lidí s různými hendikepy, a tím pádem i s různými možnostmi. Co nás však spojilo, byla právě kultura tvořená v pohybu. Jsme naprosto nadšení, neboť víme, že pohyb znamená život.