Občanské sdružení OBZOR

V týdnu od 12. do 18. 7. nás navštívili naši partneři a přátelé z Dánska, Mette, Karsten a Michelle Skov. Všichni máme v živé paměti jejich péči, když jsme v roce 2005 v rámci mezinárodního setkání tělesně postižené mládeže navštívili Pindstrup Centret. Po společné dovolené v Bystřici pod Hostýnem v loňském roce se rozhodli strávit týden přímo mezi námi v Liberci.

Program jsme měli dost nabitý. Kupodivu dorazili Dánové na přechod v Hrádku jen s dvouhodinovým zpožděním. Sobotu jsme věnovali relaxaci, povídání a promítání DVD o aktivitách speciální střední školy, kde Michelle studuje. Celý systém celoživotního vzdělávání lidí se zdravotním postižením je v Dánsku na špičkové úrovni a my můžeme jen tiše závidět. Michelle navštěvuje speciální střední školu pro mládež z mentální retardací. Jedná se o internátní zařízení pro mladé lidi od zhruba 16-18 let. Studium či výuka je rozdělené do tříměsíčních cyklů a má různé zaměření: sport a tělovýchova, hudební obor, dřevovýroba, vaření apod. Škola je tříletá a pro zájemce je připravena další tříletá nástavba. A po ní další….

Škola, kterou Michelle navštěvuje, je v jiném okrese. Proto její „domácí“ okres hradí veškeré náklady spojené s výukou i ubytováním a naše mladá dánská kamarádka může studovat zcela zdarma. O podobném systému celoživotního vzdělávání si můžeme nechat jen a jen zdát. Všichni máme v živé paměti návštěvu Egmont Skolen či vzdělávacího centra Handi-k@ v Aarhusu.

V neděli jsme naše milé hosty nechali vyspat. Odpoledne jsme se vydali do Centra Babylon a především do Aquaparku. Vzhledem k počasí však byl takový nával, že se do Aquaparku nebylo vůbec možné dostat. Zvolili jsme tedy program náhradní a zašli do IQ Parku a Labyrintu. „Jsme veselí, jsme hraví“. Jinak se naše návštěva nedá komentovat. Jak naši dánští přátelé, tak my, jsme si vyzkoušeli snad úplně všechno. Pravda, pobyli jsme zde skoro 4 hodiny a večer jsme toho všeho měli doslova plné zuby. Ale Eskymáci jsou nezmaři.

Pondělí jsme věnovali nákupům. Dáníci byli unešeni z Globusu, ale na výsost spokojeni byli i u Vietnamců. Navečer jsme pak kolektivně vyrazili na večeři a na setkání s ostatními Obzoráky do Kamenného domu. Krásná hospůdka, vynikající jídlo a ohromný personál. Jen ten bezbariérový hajzlík moc a moc chybí. Večer se – jak jinak – velice vydařil. Dánové měli radost, že jsme se na jejich počest sešli skoro všichni. A všichni jsme pak měli radost, že i když chvílemi trochu kostrbatě, přece jen se skoro s každým domluvili.

Úterý a středa byly věnovány pamětihodnostem a přírodním krásám. Vzhledem k dánské placatosti byl výlet na Ještěd a pohled na Jizerky či na druhé straně třeba Ralsko pro naše přátele neskutečným zážitkem. A co teprve jízda lanovkou! Z Ještědu jsme se jeli podívat do komendy v Českém Dubu. Tam ale asi dostali echo o naší přepadovce, tak radši zavřeli a šli na oběd. Změnili jsme tedy trochu trasu a vydali se do Turnova, podívat se do galerie a prodejny českých granátů. Samozřejmě, že se našly krásné a ryze české suvenýry. Z Turnova jsme trochu obkroužili Český ráj a skončili u hradu Kost. Bylo to parádní – Dánům se výlet moc líbil, počasí bylo ryze výletové, tedy skoro jasno a ani zima, ani hic. A tak vydrželo i ve středu. To jsme se vydali na Obří sud, Libverdu, Hejnice a Souš. Výhled na Frýdlantské cimbuří a celý Jizerskohorský masiv z Obřího sudu uchvátil nejen naše hosty, ale jako vždy i nás. Kávička chutnala, ale o Ferdinandově prameni v Libverdě to říci nelze. Ale tam zase chutnaly lázeňské oplatky. A návštěva chrámu Nanebevzetí panny Marie v Hejnicích pak už byl skutečnou třešničkou na dortu. Ale když Jizerky, tak Jizerky. Přes Bílý Potok jsme vyjeli nahoru na Smědavu a kolem přehrady přes Tanvald a Jablonec zpět do Liberce. Pohled na Soušskou přehradu Dánům také vyrážel dech. Oba výlety se velice vydařily a budeme na ně všichni dlouho vzpomínat.

Poslední pobytový den, čtvrtek 17.7., jsme pojali jako den odlehčovací před dlouhou cestou. Ráno jsme se v rozšířeném počtu vydali i s Maruškou Suchajdou do ZOO. No, to zase bylo něco. Krásné prostředí, krásné počasí, dobrá kávička … No comment. A odpoledne konečně vytoužený Aquapark. Tedy bez nás, jako důstojní senioři nemusíme být vždy a všude. Ale Dánové i Maruška si to vše jak se patří užili.

Jo, ještě nesmím zapomenout na jednu věc. Nebyli by to naši milí dánští přátelé, kdyby nepřijeli s rozhašeným autem. Samozřejmě, opět chladič. Takže hned v pondělí jsme usmlouvali v nejbližším autoservisu, že se jim na to před odjezdem juknou. Představa, že budou opět vařit jako vloni byla dost děsivá. Ale  zlaté české ručičky a dobří lidé dali auto do pucu a tak ještě před koupáním jsme jej byli vyzvednout.

A najednou byl pátek a den odjezdu. Původní představa Mette a Karstena byla ta, že pojedou nejdéle v 10. Nakonec to dopadlo tak, že jsme z Liberce vyjížděli kolem jedné, vykonali obřadnou návštěvu na naší chalupě na Horním Sedle a zkejsli v Hrádku u Evy juniorky. Dáníci chtěli poznat naši rodinu, a z původních pár minut bylo nakonec několik hodin. Ale pak už skutečně nastal čas odjezdu. Jeli jsme  spoelčně do Žitavy, aby si Mette mohla vyměnit peníze na benzín a zastávky v Německu. Üderem 17,30 jsme se rozloučili a pak už jsme je jen navedli na výpadovku ze Žitavy do Löbau.

Pro nás pro všechny to byl nádherný týden a jak to tak vypadá, naší spolupráci a přátelství nebude jen tak hned konec. Pokud dopadne mezinárodní setkání zdravotně postižené mládeže příští rok v Polsku, určitě budeme moci počítat s dánskou účastí.

Samozřejmě, že jsme se snažili i o to, aby naši přátelé poznali alespoň částečně českou kuchyni. Protože víme, jak Dánům chutnají bramboráky, měli je. A dokonce plněné zelím a uzeným. Karsten měl snahu pochopit jednotku množství přiměřeně, volně přeloženo jako so about or approximately, ale velmi brzy to vzdal. No, a když jsem se dala do svíčkové a knedlíkové klasiky, to už jen mával rukou, že to je nad jeho chápání. Jasně, že nesměly chybět ani klasické české řízky. Stejně nechápu, proč se jim po světě říká Wiener Schnitzel, když se jedná o kulinářskou lahůdku ryze českou a do Vídně importovanou. Má představa, že hora řízků bude stačit nejen k obědu, ale i na cestu, byla představou vskutku mylnou. Sice pár šnitlíků na cestu zbylo, ale opravdu jen pár. Dánům prostě u nás šmakovalo a my jsme se jen nestačili divit, kam ty hory jídla při jejich hubenosti mizí. Málo platné, česká kuchyně je česká kuchyně a české pivo je české pivo.

Celý ten týden byl moc, moc hezký, a i když jsme byli s Honzou trochu v poklusu, stál opravdu za to.